Kapitola osmá: Jedna duše a dvě těla

1992

"Mamí?" ozvalo se z postýlky. "Mamí."

Radka otevřela oči a uviděla svou malou dvouletou dceru, Sáru, stát v postýlce vedle manželské postele. Ležela na zádech a na prsou měla otevřenou, v České republice nově vydanou, knihu Cujo od Stephena Kinga. Chtěla využít chvíli ke čtení, když dcerku dala po obědě spát, ale sotva přečetla stránku, tak usnula.

"Ahoj, zlato, ty už jsi vzhůru?" zvedla se a šla k ní. Malá na ní koukala svýma krásnýma zelenýma očima. Měla hezky růžové tvářičky a rozcuchané hnědé vlásky. V puse měla dudlíka a pod ním se stydlivě usmívala.

"Á tady má někdo bobek," přičichla k ní a vzala do náruče. "Jojo, je tam."

Když ji vzala, lehce se jí zvedl žaludek. "Sakra," nadechla se a zase vydechla. "To bude ten oběd."

Měla pocit, jako by jí žaludek plaval na hladině. Šla se Sárou do kuchyně a dala do konvice vařit vodu. Pak šla zpět do ložnice a dala Sáru na přebalovací pult. Při přebalování se jí udělalo zase špatně, ale zvládla to. Dcerku v pořádku přebalila a dala jí do obýváku do ohrádky s hračkami a šla udělat čaj. Jeden pro sebe a druhý pro Sáru, která ze země sebrala sušenku, kterému říkala: "Ňami." Vyndala dudlík z pusy, a to ňami začala okusovat.

"Fuj," Radka ucítila podivný zápach a udělalo se jí špatně. "Co to je?" rozhlížela se po původu toho pachu. Čichala a čichala, a když dočichala, stála v předsíni u věšáku vedle vchodových dveří do bytu. Visela tam hnědá kožená bunda jejího manžela, Radovana.

"Co to?" řekla si a přičichla k ní. Vtom se jí udělalo zle, ale rozdýchala to. Bundu vzala a se zacpaným nosem ji šla hodit do koupelny do prádelního koše.

Hrnečky zalila vroucí vodou z konvice. Jeden si vzala a druhý nechala vychladnout, aby se Sára neopařila. V obýváku si sedla na gauč a pustila televizi, zatímco si její dcera v ohrádce prohlížela malého dřevěného koníka. Byl to vlastnoručně vyrobený dárek od Radky otce, Václava, pro jeho jedinou vnučku, Sáru, která jej dostala loni ke svým prvním narozeninám.

V televizi zrovna dávali Receptář pro podnikavé – seriál pro začínající podnikatele. Radka byla ještě lehce rozespalá, tak televizi moc nevnímala. Přemýšlela nad tím, co snědla, že je jí tak zle od žaludku.

Knedlíky? Po nich mi nemůže být blbě, myslela si. Maso bylo čerstvé a zelí také… Možná to zelí mě prožene…

"Má!" volala Sára a ukazovala ji dřevěnou hračku.

"Máš hračku?"

"Já!" usmála se a dál si s ní hrála.

Radka se zvedla, že si dojde pro vodu a zrovna šla kolem koupelny, když se jí zase nadzvedl žaludek. Cítila, jak se jí mírně roztáhl krk, a bylo jasné, že už to nezastaví. Vlítla do koupelny a naštěstí to stihla k záchodu včas. Své dlouhé hnědé vlasy si držela za hlavou, když zvracela.

Jak rychle to přišlo, tak zase rychle odešlo. Spláchla záchod i se svým napůl stráveným obědem a vypláchla si ústa vodou.

"Mamí!" ozvalo se z obýváku.

"Ano, kočko! Jsem tady!" koukla se do zrcadla a obličej měla bílý jako smrt. Chytla se umyvadla, protože se jí na moment zamotala hlava. Opláchla si obličej a pomalu šla do kuchyně. Do sklenice si napustila vodu a šla si sednout zpět k televizi. Žaludek už měla tak nějak v pohodě, ale stále to nebylo ono.

Sklenici s vodou položila na konferenční stůl a sedla si na gauč. Sáru to v ohrádce už nebavilo, tak se postavila na své malé baculaté nožičky, otevřela si vrátka a šla ke stolku. Cestou si něco mumlala – mluvila na maminku, ale byla to hatmatilka, takže jí nic nerozuměla.

"To bude jenom nějaká viróza," říkala Radka a hladila si břicho. 1. březen ukazoval kalendář vedle televize. Přemýšlela, jestli někdo něco nemá náhodou. Narozeniny, svátek nebo nějakou bezdůvodnou oslavu. "Sára měla narozeniny přesně před měsícem… Nikdo známý svátek nemá…"

Byla zamyšlená a ani si nevšimla, že se Sára snaží dosáhnout na sklenici s vodou. Na něco si přece jen vzpomněla. Adriana Rhodesová měla mít dnes termín porodu jejího prvního dítěte. Musím pak zjistit, jestli do té nemocnice jeli nebo ne. Neměla ani bolesti na to, že má dneska rodit. Pomyslela si.

Nebyly zrovna nejlepší kamarádky. Občas se scházely s ostatními holkami, co měli malé děti a z jejich skupiny byla právě Adriana ta poslední, co dítě neměla… Doposud.

Holky se sázely, zdalipak to bude holka či kluk. Ze šesti byly čtyři pro holku a jediná Radka sázela na kluka. Adriana se toho zdržela a řekla, že se se Stevenem nechají překvapit, ale tajně doufala v holčičku. Rozhodla se, že k večeru vezme Sáru ven a dojde zjistit, jak na tom Rhodesovi jsou.

Myšlenky jí přerušila její dcerka, která konečně dosáhla na skleničku s vodou a přitahovala si ji k sobě. Co ale čert nechtěl, skleničku špatně uchopila a bylo více než jasné, že vodu vyleje na stůl a na koberec pod ním. Ve snaze zabránit tomu se Radka rychle natáhla po sklenici, ale neměla tak dlouhou ruku, aby na ni dosáhla. Něco se ale stalo. Něco, co by nikdy nedokázala vysvětlit.

Voda se naštěstí nevylila, protože sklenička nespadla, ale ani nestála. Byla nahnutá a voda v ní se nehýbala. Jako by to byla pouze fotka nahnuté sklenice s vodou. Jak podivné… Podivnější ale bylo to, že malá Sára na tom byla stejně. Stála u stolu a ruku na skleničce. To bylo ovšem vše, co dělala, jelikož byla "zastavená". Vše bylo zastavený. Televize byla ticho, obraz byl zamrznutý. Sára byla ztuhlá, nehýbala se, nedýchala, dokonce ani její oči nereagovaly, když před nimi Radka mávala rukou. Byla z ní prostě socha, která svojí dětskou ručičkou drží sklenici s vodou a se zvědavým výrazem v obličeji říkajíc: Co se stane, když to spadne.

Zmateně se rozhlédla kolem. Televize zamrzlá, dcera zamrzlá, voda zamrzlá, vteřinová ručička na hodinách stála a nepohnula se ani o milimetr. Jako by v nich došla baterka. "Co se to děje?" zeptala se sama sebe. Odpověď byla jasná – zastavil se čas. To ale, bohužel, obyčejná pětadvacetiletá dívka nedokázala nijak vstřebat. Zdá se mi to? Pomyslela si. Zřejmě ne, když se štípla do ruky a neprobudila se.

"Sáro?" zvolala na svoji dceru a sáhla ji na ruku. Nebyla studená jako socha. Její kůže měla normální teplotu. Čelo také i tváře, jen se prostě nehýbala ani nemrkala. Co teď? Zkusit s ní pohnout? To by mohla, ale co když to nepůjde…

Obě ruce položila na její malá ramínka a zkusila s ní pohnout. To se jí podařilo a Sára najednou přišla k sobě. Pustila skleničku, která byla stále ve stejné poloze. Radka chytla Sáru, zvedla se a vzala ji do náručí. "Je to v pořádku, zlato," pohupovala s ní v domnění, že je vyděšená, ale Sára vůbec nebyla. Usmála se na mámu a začala ji mačkat nos.

Co se krucinál děje? Opakovala si v hlavě. Všechno bylo furt "zamrzlé". S ničím jiným nepohnula. Lampa na stolku byla jak přibitá, hodiny jako by byly přilepené na zdi. S ničím nešlo pohnout. Zmatenost se začala postupně měnit ve strach a paniku. Musela odsud pryč. Musela ven – zjistit, jestli je to tam taky tak jako uvnitř. Neváhala a šla hned, s dcerou v náručí.

Přispěchala ke vchodovým dveřím a brala dětskou deku, do které chtěla zabalit Sáru. Vtom uslyšela zvuky za dveřmi a někdo vzal za kliku. Ulevilo se jí, když ve dveřích uviděla o půl hlavy vyššího Radovana – svého manžela. Chlap vyšší postavy, světle hnědé na krátko ostřihané upravené vlasy, hnědé oči a oválný obličej bez vousů.

Sára se zaradovala, když uviděla svého tátu. "Ta-ta!" vyjekla.

"Ahoj, jdete ven?" zeptal se jí a hned zmerčil, že není něco v pořádku. "Stalo se něco?"

"Já – já nevím," vyděšeně koktala a svírala deku v jedné ruce a v druhé jejich dceru.

"Počkej – počkej, v klidu," chytl ji za ramena a snažil se jí uklidnit. "Proč jsi tak vyděšená? Co se stalo?"

"Tam je," ukázala za sebe, "něco není–"

Radovan neváhal a hned se šel podívat, z čeho byla jeho žena tak vyděšená. Radka šla pomalu za ním a nevěřila svým uším, když najednou zpoza rohu uslyšela televizi.

"Radko, nic tu není," řekl, když prozkoumal ložnici, koupelnu a nakonec obývák.

Přišla tam a viděla pohybující se obraz na televizi, pochodující vteřinovou ručičku na hodinách a rozlitou vodu na stole a koberci. Vše bylo v normálu jako by to nebylo nikdy zastavené.

"Neusnula jsi na gauči náhodou?" zeptal se jí a vzal si od ní dceru do náručí.

"Ne, to ne," kroutila hlavou. "Bylo to tu zamrznutý všechno, obraz se nehýbal, zvuk nešel a hodiny byly taky mimo."

"Co tím myslíš?" nechápal a pohupoval se s malou a šimral ji na bříšku.

"Sára chytla skleničku a vypadalo to, že ji rozlije. Sáhla jsem po ní, ale najednou se všechno zastavilo, dokonce i ona. Já to nechápu–"

"Nejsi jenom přetažená? V noci jsi skoro vůbec nespala, protože se malá furt budila…"

"Ne, tohle není… Já nejsem blázen," chytla se za hlavu.

"Neříkám, že jsi blázen."

"Ale myslíš si to!"

"To ne," ujistil ji. "Myslím si jen, že by sis měla napustit horkou vanu a chvíli si v ní poležet. Víš? Relaxovat… Já uklidím támhletu mokrou skvrnu na koberci, oblíknu Sáru a vezmu ji ven, jo?"

"Dobře," povzdychla, "ale říkám, že nejsem blázen."

"Vždyť to nikdo netvrdí… Běž a relaxuj a my se půjdeme obléct. No jo," začal šišlat na dcerku a šel do ložnice. "Půjdeme še oblíčť a pak hurá ven, koukneme še na štěňátka u šoušedů a pak na žahuadu."

Zavřel za sebou dveře do ložnice a Radka si šla do koupelny napustit horkou vanu.

☼ ☼ ☼

2012

Druhý březnový týden se pomalu chýlil ke konci. Christopher měl pokoj zaneřáděný učením na maturitu i na čarodějnické zkoušky. Když uklízel, narazil na plakát z minulého roku, na kterém byla fotka pohřešované Victorie. Sedm měsíců uplynulo a ona se stále neobjevila.

Touhle dobou musí být už po porodu, pomyslel si. Aspoň tak měsíc musela mít za sebou s narozeným dítětem – pokud byla vůbec naživu. Mohl by jí zkusit najít pomocí magie, ale měl obavy, co by našel, jestli by ji vůbec našel. Na Facebooku na jejím profilu měla spousty příspěvků od kamarádů a spolužáků z Zubarránu typu: "Ať jsi, kde jsi, doufáme, že jsi v pořádku. Posíláme pusinky!", "Myslíme na tebe… Prosím, vrať se!", "Není možné, aby nás takhle náhle opustila, bez rozloučení…"

Po škole kolovalo několik teorií, co by se s ní tak mohlo dít. Někteří říkali, že přebývá někde mimo zemi a až porodí, dá dítě k adopci a vrátí se zpět. Někdo zase tvrdil, že byla unesena a držena někde ve sklepě jako Elizabeth Fritzlová v případu Kauza Amstetten. Dokonce i prý někdo viděl dopis, ve které bylo rozloučení s rodiči… Ti ale tento fakt popřeli a řekli, že to je jen drb. Byli i tací, co pravili, že je mrtvá. Rozsekaná na kousky a pohřbená na několika místech. Ani jedna z těchto teorií nemohla být vyvrácena, jelikož zatím nebylo nalezeno její tělo.

Christopher by byl radši, kdyby tu byla, aby mohl zjistit, kdo jí očaroval. Kdo by tak mohl po něm jít? Victorie v tom byla nevinně. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc pochyboval, že by to udělala z vlastní vůle. A ještě k tomu taková chabá výmluva, že to udělala, kvůli jeho rozchodu s Laurou. To ne… Byla v tom nevinně. Sloužila pouze jako figurka na šachovnici. Otázkou je, kdo s ní hýbal? Takovou otázku si pořád pokládal. Jenže jako vždycky nebyl čas na to se tím více zabývat, když tu byl čarodějnický kurz.

Toho dne se Satýr rozhodl konečně ukázat svůj okouzlující obličej v Residenci. Christopher si už začínal myslet, že jeho kurz byl zrušen, ale pohled na jeho mentora, když se zjevil před barákem, ho těchto myšlenek zbavil.

"No né," řekl překvapeně. "Podívejme, koho to sem vesmír poslal…"

"Ahoj, promiň, že jsem se tu dlouhou dobu neukázal–"

"To je v pohodě," mávl rukou. "Žijeme dál."

"Minerva mi řekla, že jsi jí byl navštívit s Erikem a že jsi prošel verbální zkouškou. Potěšilo mě to," pousmál se Satýr.

"Mě moc nepotěšilo to čekání na tebe… Žádný schopnosti, žádná odpověď na volání… Nic." Řekl suše. "Erik mě musel vzít do Arkánakie, když otec byl příliš zaneprázdněný a odmítl mi jakkoli pomoct."

"Ano, já vím a promiň, že jsi musel čekat… Víš, co se přihodilo, ne?"

"Myslíš to slavné propojení s alternativní dimenzí, jak o tom všichni čarodějové mluví? Vím."

"Pojď si na chvíli sednout, vysvětlím ti to," vyzval ho a šli si sednout vedle baráku k altánu. Venku bylo hezky, tak kolem patnácti stupňů a svítilo slunce. Na zahradě ani okolo baráku se nikdo momentálně nepohyboval, tak měli soukromí.

"Víš, nemám ti za zlé, že ses pomalu…" zamyslel se a počítal týdny. "Ani už nevím, jak dlouho, neukázal. Ale na této planetě funguje taková malá věcička zvaná mobilní telefon nebo internet, díky kterému se dá komunikovat na velkou vzdálenost a napsat větu – jsem zaneprázdněn záchranou světa, ukážu se, až bude po všem – by ti zabralo ani ne minutu."

"Přiznávám, bylo to neprofesionální–"

"Buď v klidu," přerušil ho a pousmál se. "Dělám si prdel… Jen jsem si začal říkat, že se kurz asi zrušil."

"Ne, nezrušil," zakroutil hlavou. "Jen jsme měli velkou práci s chytáním – nechtěných návštěvníků – a vracením jich zpět."

"Táta mi říkal o alternativní dimenzi."

"Tady v tom si o tom můžeš přečíst," v ruce se mu objevila malá kniha Teorie o vesmírných dimenzích. "Je to sbírka teorií magických mentorů a vědců o dimenzích. Jsou v ní zahrnuté taky některé teorie smrtelných vědců."

"Já myslím, že to nechám až po zkouškách," dal knihu na stůl. "Teď každý den pořád něco čtu. Všemožné teorie a příklady a tabulky a osnovy… Až mi z toho jde hlava kolem…"

"Nicméně, jsem tu kvůli něčemu jinému," Satýr se nahnul a zeptal se tiše: "Myslíš, že tvoje matka někoho má?"

"Co já vím," pokrčil rameny. "I kdyby měla, tak je mi to jedno."

"A jaký má vztah k čarodějům?"

"No asi dobrý, když je jeden z nich její syn a tebe tu taky trpí." Divné, že mu najednou začal pokládat otázky ohledně jeho matky. Co po mě chceš? Pomyslel si. Nikdy se ho na jeho matku neptal a teď z čista jasna chce vědět, jestli někoho má. V tom bude nějaký háček? Řekl si.

Jak tak přemýšlel, tak ho napadlo, že čarodějnický kurz probíhá skoro půl roku a Christopher o Satýrovi nic pořádného nevěděl. Kde žije? Co jeho rodina? Má v příbuzenstvu nějaké smrtelníky nebo polosmrtelníky? Nedávno se vlastně konečně dozvěděl jeho celé jméno a to, že má kancelář na této planetě v Citadele v Arkánakii. Jeho mentor byl hrozně tajemný.

"Ty jedeš po mojí matce?" zeptal se ho narovinu. I když odpověď ani nepotřeboval, když se ho ptal, jestli je sama a na vztah k čarodějům.

"Přemýšlel jsem… Je hezká a mladá…"

"Jestli se ti líbí, tak se jí zeptej a uvidíš." Myslel si, že čarodějové se těchto situací nebudou vůbec bát ani že z toho nebudou nervózní, ale pohled na jeho mentora vypovídal o opaku.

"Zřejmě si myslíš, že čarodějové nějakou nervozitu neřeší, ale to není pravda. Když přijde na vztahy, jsme v tom se smrtelníky stejně." Řekl Satýr.

My polosmrtelníci jsme jiní, myslel si Christopher. "Budeme se dneska něco učit?" zeptal se ho.

"Není co… Všechno potřebné umíš a teď už můžeme jenom procvičovat," odpověděl.

"No tak jdeme procvičovat!" pobídl ho čarodějnický student. "Nechci se tu celou dobu bavit o mý matce."

Bylo jasné, že Satýr pořád myslí na Radku. Nebyl schopný se ani pořádně soustředit při cvičení pyrokineze, kdy házel do vzduchu plastové míčky a Christopher se je pokoušel strefovat ohnivými koulemi. Ekologové by z toho měli infarkt, pomyslel si Christopher a zasmál se. Satýr ale skoro vůbec nespolupracoval. Trvalo několik dní, než sebral svou čarodějnickou kuráž a zeptal se jí: "Jak se máš?"

Radce to taky bylo divné, když u nich byl každý den a cvičil magii s jejím synem a najednou se jí zeptá, jak se má. Asi to zachraňování světa v něm zanechalo nějaké následky nebo se zbláznil? Snažila se jeho podivné chování kolem ní nějak zdůvodnit. Nakonec po pár dnech musel zasáhnout Christopher, i když velmi nerad. Neměl rád, když mu jeho matka dohazovala Jason a při představě, že by jeho matka měla nějaký intimní vztah, mu jezdil mráz po zádech. Bylo to jako nutit malý dítě pozdravit cizího člověka. Satýr byl velmi stydlivý. Nikdy ho neviděl takhle se chovat. Vždycky byl sebevědomý, co se týkalo magie, ale jakmile přišlo na ženskou, byl v prdeli.

Po rychlé a stydlivé pozvánce na rande se musel Christopher se Satýrem ožrat, jelikož z toho byl sám na nervy. Byl zvědavý, co dotyční při takovéto situaci prožívají a používal tedy empatii, kdy cítil opravdu všechno, a to ho přimělo poté sáhnout po alkoholu. Jeho prastrýc Vojtěch se najednou připletl k nim… Asi na dálku ucítil možnost se dostat dobrovolně do alkoholického bezvědomí, aby přežil další den smutku po své zemřelé manželce. V dnešním menu byla ořechovice.

V tom největším deliriu si Christopher vzpomněl na učení, a že musí zítra ráno vstávat do školy. Nebyl si jistým, zda stihne vystřízlivět, protože byla jedna hodina ráno a snažil se ve svém pokoji najít lektvar, který v létě dal kocourovi, který byl v podobném stavu jako on. Žádný lektvar nenašel, zato dokázal shodit knihovnu, kterou měl v pokoji, když se jí při padání chytil. Vzbudil všechny, kteří zrovna spali v Residenci a všechny ty rozespalé ksichty se sešli u něho v pokoji. Na otázku: "Co tady do prdele vyvádíš?" odpověděl: "Vstávám do školy, né?" Stihl ale usnout dříve, než se mu do uší z úst jeho matky dostala věta: "Zítra je sobota, ty vožralo!"

Dopoledne se vzbudil na gauči u sebe v pokoji. Satýr ležel v bezvědomí na jeho posteli a vůbec nevnímal. Christopher sešel pomalu do kuchyně a zeptal se své matky: "Co se stalo u mě v pokoji?"

Radka v tu chvíli myslela, že ho flákne pánví po hlavě, když jí držela v ruce, ale s klidem řekla: "Vožral ses jako hovado, zboural knihovnu, spadl ze schodů a pak začal oddávat mě a Satýra, který mi začal před barákem vyznávat lásku."

"Oddával? Já?" nevěřil svým uším. "Vždyť jsem proti manželství." Pamatoval si akorát, jak šel hledat ten lektvar, ale o knihovně a oddávání nic. Jeho matka z toho nebyla zrovna nadšená. Ono vzbudit se ke svému ožralému dítěti ležícím pod knihovnou a pak si nechat vyznávat lásku od ožralého čaroděje, když zrovna byla ve směšné noční košili, nebylo pro ní zrovna srandovní. Byla pěkně nabroušená, i když to na sobě nedávala tolik znát. Naštěstí jemu to bylo všechno jedno, protože neměl zcela nastartovaný mozek. Jen pokrčil rameny a vrátil se nahoru. Po sprše otevřel v pokoji a v šatně okna a vzbudil svého učitele, který byl stále mimo.

Ten se tak nějak probudil a stěžoval si, že tahle pálenka musela být něčím nadopovaná, protože když tu byl poprvé v létě, tak zvládl vypít několik lahví, aniž by měl vůbec nějakou kocovinu. Zapomněl ale, že dlouhodobé užívání se i u čaroděje časem projeví.

To dopoledne se Radce vyhýbal jak čert kříži a zmizel hned, jak to šlo. Byl y nejradši, kdyby do konce kurzu cvičili spíše v Rakousku, aby nemusel vysvětlovat, proč dělal to, co dělal předešlou noc, ale jeho student mu poradil jednu lidskou osvědčenou věc: "Nech to být, ono to vyšumí nebo jí ignoruj."

Christopherovi došlo, že by se taky měl dostavit do školy, ale jelikož nemohl – nebo spíš nechtěl – najít ten lektvar, který v noci hledal, tak radši zůstal doma.

☼ ☼ ☼

1992

Malá Sára seděla v ložnici na zemi v krásných šatičkách a hrála si s dřevěnou panenkou. Její máma se oblékala do kalhot a za boha je nemohla dopnout. "Co to je?" divila se, když nemohla dírou prostrčit knoflík. Sundala je a oblékla si další.

U nich měla stejný problém. "Sáro, pomoc."

"Ma-ma, ma-ma-mí," povídala si dcerka a usmívala se na ni.

Radka přešla k zrcadlu. "Jak to že je mi to malý, vždyť před měsíce jsem se do nich vešla." Sundala je a vyhrnula si tričko. Otočila se z profilu. "Jsem trošku přibrala, ale ne tolik." Břicho měla trochu vyboulené a prsa taky měla o něco málo větší. Ponořila se do skříně a vyházela odtud všechny kalhoty, které tam byly poskládané. "Tyhle… Tyhle mi budou," našla jedny, co už měla několik let. Byly černé a seprané. Natáhla si je na sebe.

"No do prdele!" rozčilovala se, když ani tyto kalhoty jí nešly zapnout. "Sakra, proč to nejde?"

"Mi-mi!" zvolala Sára a ukazovala jí panenku.

"Máš panenku, jo?"

"Já," kývla hlavou a dřevěnou panenku objala. Radka sundala kalhoty a dál hledala ve skříni. Dole našla jedny, které měla speciálně upravené, když byla těhotná se Sárou. Byly to světle modré jeany. Po stranách měly přišitou gumu, aby ji netlačily na břicho. "Přece nebudu nosit těhotenský kalhoty, když nejsem těhotná," řekla si a šla je vyzkoušet. Zapnula je a ještě jí byly trošku volné.

"Mi-mi," ukázala na ní dcerka.

"Já?" zeptala se jí Radka.

"Jó!" zajásala.

"Já nemám mimi, broučku," zakroutila hlavou. Kalhoty sundala a hledala jiné.

Po několika minutách konečně našla nějaké, co jí byly. Zapnula knoflík a prohlížela se v zrcadle. Vážně mám to břicho nějaký větší, myslela si. Vždyť jsem minulý týden měla menstruaci, tak nemůžu být těhotná."

Prozatím nad tím mávla rukou, vzala Sáru do náručí a šla s ní ke vchodovým dveřím. "Tak, pojď si vzít botičky," dala ji na zem a obula jí malé černé botičky. Zvedla se a najednou se jí zamotala hlava. Zavrávorala a chytla se kliky od dveří. "Sakra," zatřásla hlavou. "Připadám si jak ožralá." Doufala, že to zase nebude nějaká viróza jako minulý měsíc, kdy celý týden zvracela a bolelo jí celé tělo.

Vypila sklenici vody a udělalo se jí lépe. Vzala Sáru za ruku a šla s ní ven. Svítilo slunce a teploměr ukazoval sedmnáct stupňů. Měla sraz s holkami a jejich dětmi u jedné kamarádky na zahradě.

Před barákem potkali jejího manžela, když přijel z práce na oběd. "Ta-ta," zvolala Sára na svého otce, který vylezl z auta.

"Ahoj, princezno," pohladil ji po tváři a Radce dal pusu. "Jdete do slepičárny?"

Slepičárna – tak Radovan říkal jejich srazům, jelikož tam bylo jenom pět ženských a řevu jako by tam bylo sto lidí.

"Jo," kývla hlavou. "Musíme se taky vyvětrat, když je konečně hezky. Jídlo je na sporáku."

"Dobře."

"Nevypadám tlustší?" zeptala se a natočila se z profilu. V ten moment byl Radovan v rozpacích, jelikož jakákoli odpověď na tuto otázku by byla špatně. Říct, že ne, tak mu řekne, že lže a urazí se. Naopak, když řekne, že ano, tak se naštve a odejde pryč.

"Vypadáš skvěle," pousmál se a rychle zašel do domu.

Takže ano, pomyslela si. Ani mi to není schopnej říct do ksichtu.

Naštvaně vzala Sáru za ruku a odešla ke kamarádce, která bydlela na druhém konci vsi. Cestou vyzvedla Adrianu Rhodesovou a jejího, přes měsíc starého, syna, Jasona.

"Ahoj, vypadáš krásně," pochválila Adrianu, když vyšla z domu. Bydlela vedle kavárny, která byla leta zavřená, a nikdo se neměl k tomu, aby to zrekonstruoval a znovu otevřel. Vyjela s kočárkem, kde pod dečkou ležel malý chlapeček s tmavými vlásky a sytě modrými oči.

"Ahoj, děkuji. Jsem ráda, že taky konečně vypadneme z baráku. To počasí bylo šílený," Adriana zamkla dveře.

"Ten je ale hezkej," usmála se na malého Jasona do kočárku. Najednou ucítila podivný pocit v břiše. Něco ji tam zašimralo, jako by se jí její intuice snažila něco říct, ale zřejmě to byl jen ty kalhoty, jelikož to hned přestalo, když se narovnala.

"Jsi v pohodě?" zeptala se Radky.

"Jo, jen mi jsou ty kalhoty nějaký malý," mávla rukou a vyrazili.

"Nejsi v tom náhodou?" ptala se jí zvědavě, když kráčely kolem starého dětského hřiště.

"Mamí!" Sára ukazovala na rozvrzanou houpačku.

"Ne, zlato, tam nepůjdeš. U tety bude houpačka, jo?"

"Jó," řekla a šla dál.

"Nemůžu být v tom, když jsem TO dostala minulý týden. Asi jsem prostě jenom ztloustla. Radovan si to taky myslí."

"On ti to řekl, že jsi tlustá?"

"Ne, ale když jsem se ho zeptala, tak mi řekl – vypadáš skvěle…"

"Hajzl jeden. On ti bude říkat, že jsi tlustá, jo?"

"Tá-tá," ozvala se Sára.

"Je teda pravda, že jsem poslední dobou rozežraná. Sára taky sežere, na co přijde."

"Však počkej, vrátíš se do práce a kila půjdou dolu," řekla jí Adriana.

"Uvidíme," pokrčila rameny. "Jak to máte se Stevenem? Nechystáte se náhodou vrátit do Anglie, že ne?"

"Ne, neplánujeme to. Aspoň zatím ne… Stevenovi se v té společnosti vede, takže není důvod, proč bychom se tam měli vracet. Ty snad něco víš?"

"Nevím," kroutila hlavou. "Jen, že jsi před těhotenstvím říkala, že se Steven bude možná chtít vrátit do Anglie kvůli jeho synovi, Jamesovi."

"To původně chtěl, jenže pak změnil práci a tím změnil i pohled na budoucnost… Jen doufám, že to neposere."

Vedle obecního úřadu a společenské haly byly dva baráky vedle sebe. Naproti nim byl ještě jeden dům. Velký s oranžovou fasádou a velkou zahradou. Přesně tam měli namířeno. Jak by řekl Radovan – do slepičárny.

☼ ☼ ☼

Bar Rudá růže byl na začátku devadesátých let nejvyhlášenější ve městě. Přes týden byl oblíbený u vysokoškoláků, převážně u těch na kolejích, kteří studovali na místní Vysoké škole, a o víkendech patřil místní omladině.

Dvacetiletý čaroděj Florian Witter von Anstetten, syn manželů místního Panství Anstetten, studoval na Johannes Kepler Universität v Linci IT, kde bydlel v jejich rodinné vile, společně se svým otcem Ludwigem, který vlastnil společnost RAVERO Corp. kousek za městem. S otcem jezdili (nebo se spíš kolikrát magicky přemisťovali, jelikož to byla z Lince docela dálka) na víkendy domu na Panství, kde žila jeho matka, Larissa a jeho dva sourozenci – dvojčata – Romeo a Alice.

Avšak přes víkend doma moc času netrávil, protože byl – samozřejmě – mladý a radši víkendové večery trávil s kamarády popíjením než na rodinných večírcích nebo ležením u televize, ve které nic pořádného nedávali.

Jeden sobotní večer bylo v baru víc lidí než obvykle a jedna skupinka sedmi kluků, mezi kterými byl i Florian, vyzvala na souboj ve hře v pití panáků, pod názvem Čirá smrt, kluka z druhé skupiny místních vysokoškoláků, kteří byli ve městě na koleji i přes víkend. Florian vyzval kluka jménem Theodorik na jednu chlastací soutěž. Seděli u malého kulatého stolu v zadní místnosti a kolem sebe měli obecenstvo rozdělené na dva tábory.

Průběh Čiré smrti je rozdělen na tři etapy – příchod, výzva a možná smrt. Pravidla jsou jednoduchá. V první etapě je šest kol a každý má před sebou na stole šest velkých panáků tvrdého alkoholu. Pije se na střídačku a po třetím kole je povoleno do sebe hodit deci čisté vody. Jestliže oba přežijí etapu příchod, přichází na řadu etapa druhá – výzva. Ta spočívá v tom, že se nalijí další čtyři velké panáky a v prvním kole musí vyzívající vypít dva a když ho ten druhý dorovná, tak další kolo musí pít opět dva najednou. Stane-li se zázrak a oba přežijí výzvu, nastane třetí etapa zvaná možná smrt. Tady už se nalívá po jednom velkém panáku, a kdo odpadne jako první nebo se pozvrací, prohrává a případně se mu volá záchranka.

První etapu oba zvládli s přehledem. V druhé to tak rychlé nebylo. Po prvním kole měli před sebou dva prázdné a dva plné panáky. Florian byl na řadě. "Já ti fandím, kámo," řekl lehce podnapilý.

"Jó-jó, jenom žvásty," odsekl Theodorik.

"Blázníš? Nefandi mu. Tohle musíš vyhrát!" řekl Florianovi jeho o něco málo starší kamarád, Milias Brenn, který také studoval na univerzitě v Linci. Mimo něho mu také fandil Max Berger, jeho o rok mladší bratr Richard Berger – další kamarádi z univerzity, kteří jsou též z Innsbrucku. S nimi byli ve skupině ještě Albert, Ivo a Bertold. Jejich místní kamarádi z dětství.

Theodorik do sebe kopnul druhého panáka a jeho fanoušci zajásali.

"Pojď, Flo, tohle dáš!" povzbudil ho Max.

"Jasný, dělej! Ukaž mu, s kým si zahrává!" přidal se Milias a poplácal ho po rameni.

"Pij! Pij! Pij! Pij!" Albert, Ivo a Richard začali skandovat a další se k nim hned přidali. Další panák do Floriana zajel, jako by to byla jen voda. Načež si vysloužil potlesk. Pomalu ale jistě získávali pozornost všech návštěvníků baru. Aby se držel pravidel, vypil rovnou i ten druhý a teď byla řada na Theodorikovi.

"Ty vole," pozvedl a pokusil se zaostřit. Při pomyšlení na tu chuť skoro čistého lihu se mu začal zvedat žaludek. Panáka vypil a připravil si druhý.

"Kámo, nějak měníš barvu," poznamenal Florian, rukou si projel vlasy a mrknul na vysokou blondýnu stojící za protihráčem. Tu si dneska asi odvedu domu, pomyslel si.

"Vyser si," řekl ožrale, "já… jsem v poho-dě!"

"Jak myslíš, chlape," Florian pokrčil rameny, "ale pořád to můžeš vzdát, protože víš, co přijde po druhé etapě?"

"Možná smrt, ty sráči a tu ty nepřežiješ!" Max ukázal na Theodorika, který měl co dělat, aby se udržel na židli. Kupodivu panáky vypil a prázdné položil na stůl, za co ho ostatní ocenili krátkým potleskem.

"Pánové, zdá se, že tu je další etapa – možná smrt!" zvolal Florian. Všichni kolem začali jásat a oba dva povzbuzovat, když jim bylo dolito další kolo panáků. Mladý čaroděj pozvedl a zlověstně se usmál na svého protivníka.

Jelikož čarodějové měly, díky magii, o hodně větší výdrž při pití alkoholu, tak často vyzývali smrtelníky na souboj. Bohužel, kocovinám se nevyhnuli, protože do pětadvaceti let byli ještě ve vývinu a schopnost regenerace ještě nebyla na takové úrovni, aby včas odbourala veškerý alkohol z těla. Potom už bylo jedno, kolik toho vypili…

Hra Čirá smrt vznikla v Linci v roce 1954. Vymyslel jsi jeden dělník jménem Heinrich Müller, který měl k alkoholu hodně kladný vztah. Hru vytvořil proto, aby odůvodnil každý svůj podnapilý pozdní příchod domů. "Já jsem ho prostě musel porazit," říkal pokaždé své nasupené manželce. Hra se samozřejmě chytla i v dalších městech a do Innsbrucku se dostala až začátkem 60. let. Jeden čas byla tato hra i zakázaná, jelikož na ní umřelo několik lidí a nespočet jich mělo otravu alkoholem.

Theodorik nevěřícně sledoval, jak do sebe Florian v klidu kopnul tu zabijáckou lihovinu a cítil, jak mu v krku pomalu padá klapka. Další už asi nedám, myslel si. Ale porazit toho namachrovanýho zazobanýho egoistu prostě musím… Opatrně vzal do ruky skleničku s tekutinou, která měla rozhodnout o příštích sekundách jeho života. Jak byl opilý, tak měl skleněné oči a snažil se zaostřit. Nohy ho brněly a pomalu je přestával cítit. Dvakrát se zhluboka nadechl a vydechl. Zacpal si nos a vyklopil to do sebe. Tekutina se mu ale zasekla v ústech a nechtěla pokračovat dál. Zavřel oči a vší silou to zkoušel polknout i přes klapku. Jako důkaz otevřel pusu a vyplázl jazyk, že tam nic nemá.

"Jó!" zajásali fanoušci za jeho zády.

"Impozantní," přikývl Florian a pomalu se zvedl ze židle. Všichni si začali myslet, že to chce vzdát a skončit, ale ne. Přidržoval se židle a opatrně si nalil dalšího panáka. "Tohle… Je na vítězství," pozvedl a pomalu to vypil.

Návštěvníci baru zajásali, zatímco si Florian sedl zpět na židli, zadíval do skleněných očí svého protivníka a přiopile řekl: "Jestlipak budeš schopen mě dorovnat, kámo?"

"Pche!" vyprskl Theodorik a pokusil se vstát. Nohy ho skoro vůbec neposlouchaly, ale nakonec se mu to podařilo. Sice se držel židle oběma rukama a snažil se vyrovnávat, aby sebou netřísknul o podlahu.

"Abys viděl, že mám srdce, tak ti mile rád doleju," jak Florian řekl, tak i udělal. Jeho protivník se snažil dosáhnout na skleničku. Udělal i pár malých krůčků ke stolu, jako malé dítě, co se bojí pustit, aby nepadlo na zadek. Bohužel tělo ho přestalo poslouchat úplně a po hlavě zamířil přesně mezi židli a stůl.

Najednou bylo hrobové ticho a Florian se zase zvedl a zařval: "A tohle je ČIRÁ SMRT! JÓ!" otočil se ke klukům a začal si s nimi plácat, když všichni začali zase skandovat a tleskat. Teda kromě Theodorikových kamarádů, kteří se snažili zvednout jeho bezvládné tělo.

Vítězství museli zapít a za dvě hodiny se vypotáceli z baru. Všichni se pokoušeli ulicemi Innsbrucku jí rovně, jenže vysoké promile v krvi jim to znemožňovalo. Albert, Max a Richard se od nich oddělili v půlce cesty. Po chvilce se oddělili Ivo a Bertold a Florian s Miliasem vesele pokračovali dál na panství.

"Zlato, jsme doma!" zařval Florian, když vešli do předsíně. "Počkej, my jsme vlastně single…" zasmáli se s Miliasem.

"Kámo, mám hlad, jdem něco sežrat do kuchyně," navrhl Milias a oba dva šli hlučně dolu do kuchyně. Schody jim trochu dělali problémy, ale zvládli je bez zranění a sedli si k velkému dřevěnému stolu.

"Kde je ta kuchařka?" rozhlížel se Florian.

"Je noc, ta smrtelnice určitě chrápe doma," ukázal na něho Milias.

"To abysme jí přivolali, ne?"

"No jasně, musí nám přece něco uvařit, když máme hlad," bouchl do stolu.

"Já si ale nemůžu vzpomenout, jak se to dělá," zasmál se Florian a pomalu se zvedl od stolu. Došel ke kuchyňské lince a vzal do ruky vařečku.

"Ty chceš vařit? Vždyť sotva stojíš…" zeptal se ho Milias, který ho viděl dvakrát.

"Žena, která tuto vařečku používá, ať zjeví se tady HNED a bez otázek nám uvaří něco teď!" řekl a hodil vařečku na podlahu. Rozhlédl se a čekal, že se tam objeví jejich kuchařka, ale bohužel.

"Ty jseš vůl a já se musím jít vychcat," Milias se zvedl a začal po čtyřech stoupat po schodech.

"Ty jdeš po schodech, když hajzly jsou támhle a já jsem vůl?" šel klikatě k jídelnímu stolu a lehl si na něj. "Já tu na tu kuchařku počkám."

Sotva to dořekl, tak usnul a spal tam až do rána, kdy kolem osmé hodiny přišla jeho matka, Larissa, v županu a s novinami v ruce, kterými ho hned flákla po tváři. "Vstávat!"

"Co je?" zamumlal ospale.

"Ty jsi zase musel vypadat, když jsi nedošel ani do svý postele," šla si udělat kávu.

"No jo," mávl rukou a pokusil se zvednout, když vtom ho začala bolet hlava a měl sucho v krku. Vyčítal si, že tu hru vůbec hrál, ale naopak z výhry měl radost a říkal si, co se stalo s Theodorikem. Zda mu zavolali záchranku nebo se z toho jednoduše vyspal.

Rozcuchané vlasy, protáhlý obličej, miniaturní zorničky, červené bělmo a puch alkoholického potu – takhle vypadal, když slezl ze stolu a pomalu šel ke dřezu, kde si do sklenice napustil vodu. Larissa na něho celou dobu mluvila, ale on slyšel jen hlas beze slov. Vůbec jí nevnímal. V kapse u bundy nahmatal svůj čarodějnický prsten, nandal ho na prst, aniž by si všiml, že už tam jeden měl.

"Floriane?" Larissa luskla prsty.

"Jo?" podíval se na ní. "Vím, jaký otec takový syn… Říkáš to pořád."

"O tomhle jsem vůbec nemluvila," zamračila se. Rychlovarná konvice cvakla a Larissa si zalila hrnek kafe. "Ptala jsem se tě, kde budeš trávit léto, jestli tady nebo v Linci?"

"To já teď nevím," zakroutil hlavou, která ho začala bolet ještě víc, když se snažil přemýšlet. Sprcha a lektvar na bolest hlavy, to bylo jediné, na co momentálně pomyslel. Zamířil nahoru po schodech do předsíně a pak do prvního patra k sobě do pokoje. Milias spal v pokoji pro hosty, který byl přes chodbu. Nakoukl tam a uslyšel chrápání, takže jeho kamarád byl stále mimo.

Vrátil se k sobě a hned šel do koupelny. Svlékl ze sebe hadry z předešlé noci, prohlédl si svůj bílý opuchlý obličej v zrcadle a pustil vodu ve sprše. Chtěl si sundat prsten, než si sundá boxerky a vleze dovnitř a v ten moment zjistil, že má na ruce prsteny dva. Sundal je a prohlédl. Byly identické, takže ten druhý musel patřit někomu z rodiny. Co by Romeův prsten dělal u mě v kapse? Pomyslel si. Nebo že by jeho sestra Alice? Tu včera viděl jen krátce, takže to její prsten být nemohl. Nejspíš…

Po sprše se oblékl do čistého, vypil lektvar uzdravení, aby se zbavil kocoviny a vyrazil na průzkum po panství. První zastávka byla v Romeově pokoji, kde mu ukázal prsten, který měl navíc na ruce.

"Ten není můj," Romeo mu ukázal ruku, kde měl svůj vlastní.

Jeho o tři roky mladší bratr mu byl hodně podobný. Jak vzhledově, tak povahou. Až na to, že Romeo byl často vznětlivý a neměl smrtelníky moc v lásce. "Žádný smrtelník je dobrý smrtelník." Heslo, podle kterého se i řídil. Byl pravý opak jeho dvojčete Alice. Ta měla smrtelníky ráda a měla mezi nimi i hodně kamarádů. Avšak magii nikomu z nich neodhalila. Bála se, že by o něj přišla nebo že by jí náhodou chtěli ublížit, kdyby věděli, kdo doopravdy je. U ní Florian taky neuspěl, když se jí ptal na prsten.

Jeho otec Ludwig měl ten svůj taky na ruce, tudíž zbýval jeho – o deset let – starší bratr, Marian, který s nimi na panství nebydlel. Když mu Florian zavolal, řekl mu, že svůj prsten má u sebe.

"Čí tedy může být?" ptal se sám sebe a pak šel za svým otcem do jeho pracovny s otázkou, jestli náhodou nemají někde nějakého pokrevního příbuzného.

"Vždyť víš, že jsem jedináček, Floriane," řekl mu otec.

"Nemůže být třeba dědy Pierce?"

"Ten už je devadesát dva let po smrti," odpověděl Ludwig. "Nenaklonoval jsi ho náhodou, když jsi byl ožralej včera?"

"Byl jsem v baru plném smrtelníků přece, jak bych tam asi mohl používat kouzla?"

"Tak si zaleť na úřad na Magicu, ať to zjistí tam," poradil mu.

"Nepoletím na úřad kvůli tomu, že jsem v kapse našel prsten," zakroutil hlavou. "Doufal jsem, že budeš vědět."

"Bohužel, synu, s tím ti neporadím," pokrčil rameny. "Kdyby se ten prsten třeba objevil v kryptě pod panstvím, tak by to mohlo znamenat příchod nového člena rodiny. S ničím ale asi nepočítáme, ne?"

"O ničem nevím, tati."

"Snad ne Alice," Ludwig vstal od stolu a spěchal do pokoje jeho dcery Alice. Florian šel pomalu zpět do svého pokoje, a když míjel dveře od pokoje pro hosty, stále slyšel chrápání, takže Milias byl stále mimo.

"Tati, co děláš?" ptala se Alice, když jí Ludwig zničehonic sahal na břicho.

"Nejsi těhotná, že ne?"

"Jak tě to vůbec napadlo?" sundala mu jeho ruku ze svého břicha.

"Kdoví, co vy puberťáci v této době děláte venku," rozčilovala se hlava rodiny. "A co ty?" ukázal na Romea, který byl zrovna v pokoji svého dvojčete.

"Na mě nekoukej, tati," bránil se. "V Innsbrucku je to samá smrtelnice a ani jedna čarodějnice, takže poctivě používám ochranu!"

"Floriane?" obrátil k němu pozornost, když šel jeho syn kolem po chodbě. "Nezbouchnul jsi někoho náhodou?"

"Co si pamatuju, tak asi ne…"

"Asi ne mi nestačí."

"Jak to mám vědět? Nepamatuju si pořádně, co dělám, když chlastám."

"Tati, klid, je to jen prsten," uklidňovala ho Alice. "Florian ho jenom mohl omylem přivolat z hrobky dědy Pierce… Byl s ním přece pohřben, ne?"

"To ano, ale proč by přivolával prsten svého skoro sto let mrtvého dědy?"

"To já nevím… Třeba to byl alkohol," Alice zakroutila hlavou a odešla z pokoje.

"Nech to na mě, tati, já to nějak zjistím," řekl Florian a pokračoval k sobě.

☼ ☼ ☼

2012

Bylo odpoledne po škole a Christopher zaparkoval na pozemku před Residencí. Z kufru auta vyndal modré desky, ve kterých byly vypracované okruhy k maturitě – polovina z nich byla vyčarovaná, protože neměl čas něco tvořit kvůli kurzu. Zamknul auto, když na něho zvolala Radka z altánu a řekla mu, ať za ní přijde.

"Co je?" zeptal se jí.

"Volal mi Adam, že musí jet vyzvednout nějaké nabourané auto támhle na spojku," odpověděla a odsunula notebook, který měla na stole společně s fakturami.

"A pointa?"

"Můžeš vyzvednout Martina ve škole? Měl tam jet Adam, ale nestíhá to."

"To jsi mi nemohla zavolat? Teď jsem se vrátil," otráveně odsekl.

"Volala jsem babi Lýdii, ale zrovna šla na pedikúru a vtom jsi přijel ty…"

"Fajn!" řekl a hodil desky na stůl.

"Udělala bych to, ale mám spoustu práce s–"

"Protestuju snad?!" na moment se otočil, rozhodil rukama a pokračoval k autu. "Dneska opravdu nemám náladu dělat někomu šoféra!" nastartoval auto a vydal se na patnáctikilometrovou cestu do města, kde měl Martin střední školu.

Blížil se pomalu ke škole, když si naproti škole v jedné malé uličce všiml skupinky čtyř lidí a mezi nimi rozpoznal svého baculatého bratrance. Kousek odtud bylo parkoviště a bylo tam volno, tak nechal auto tam a chystal se jít podívat na situaci, která v něm probudí nehezké vzpomínky z Anglie.

Martin stál uprostřed kruhu a kolem něho tři kluci. Jeden byl vysoký hubený a měl na ježka ostříhané vlasy. Druhý, který stál vpravo od Martina, byl menší než ten první a držel v ruce boxer. Třetí stál vlevo a škodolibě se usmíval. Byli to studenti vyššího ročníku z gymnázia, kam chodil i Martin.

"Dělej, dej mi je," vysoký hubený kluk, kolem osmnácti let, natahoval ruku. "Dělej, tlusťochu, nebo chceš dopadnout jako minule?"

"Ne, to ne," bránil se a vyndal z kapsy dvě pětistovky. "Tady je máš a dejte mi už konečně pokoj."

"Cože jsi to říkal, špeku?" přiblížil se k němu, v očích zlo a chytl ho za triko. "Dělej. Zopakuj to!"

"Aby… Aby–"

"Aby co?" ptal se ten třetí a stoupl si za něho. "Snad nechceš, abysme ti dali pokoj, ne?"

"Jo, to chci," koktal vyděšeně Martin a ruce se mu třásly, jelikož věděl, že ho zase zmlátí. "Prosím!"

"Tak ti budeš prosit?" řekl ten vysoký, co ho držel za triko a vrazil mu pěstí do tváře. "Pokoj ti dáme, až budeme chtít, ty tlustá svině!"

Martin si zakryl krvavý ret a chtěl rychle odejít. "Kam jdeš špekáčku," postavil se mu do cesty ten druhý, co byl menšího vzrůstu než on. "Sranda teprve začne." Chytil ho a odstrčil směrem k tomu vysokému. Ten ho odstrčil od sebe na zeď a všichni tři se začali smát.

"Podívejte se, kluci," ukázal na něho ten vysoký kluk. "Zdá se, že tahle bečka nám chce vzdorovat a víte, co?" než to dořekl, tak dal Martinovi pěstí do břicha. "Srazíme mu ten jeho špekatý hřebínek!"

Menší a třetí ho každý vzal za jednu ruku a drželi ho připraveného pro toho vysokého. Ten neváhal a zasadil mu další ránu do žeber. Martin zaskučel bolestí, ale nechtěl znít jako dítě, tak to radši držel v sobě. Nejen, že ho pálil ret, ale z té pěsti do břicha mu bylo na zvracení a teď mu nejspíš poranil i žebro.

"Co myslíte?" zeptal se ten holohlavý. "Zapamatoval si to už?"

"Já myslím, že ne," kroutil hlavou ten s tím boxerem v ruce. "Chtělo by to něco tvrdšího," sundal z ruky stříbrného boxera a podal mu ho.

"Hlavně mu nezlom čelist," řekl ten se škodolibým úsměvem. "Ať si může doma mamince říkat o prachy."

"Ty vole, ty jsi snad zapomněl?" vysoký pokrčil rameny. "Tý si přece říct nemůže, když mu chcípla. Že ano, drobečku?"

Martin nic neříkal a při zmínce o jeho mrtvé matce se mu na krajíčku začaly objevovat slzy. Příčinou jich byla také fyzická bolest, kterou momentálně cítil.

"Mám pravdu, leží pod drnem," pokračoval a nasadil si boxer na ruku. "A víš, proč tam leží? Tak víš…? Ne? Tak já ti to řeknu–"

"Leží tam, protože se nemohla dál koukat na to malý prase, co si říká člověk," dokončil to ten menší, teď už bez boxera.

"Správně, Mobe," kývl na toho, který ho obdaroval stříbrnou zbraní, "ale nebylo to jenom proto, že on je prase… Zabila se, protože on vyžíral všechno jídlo, co měli doma a ona chudák měla hlad. Ano, měla hlad, jelikož jsi všechno sežral!"

"Tudíž za to můžeš jen a jen TY!" zařval mu do ucha ten vpravo.

"Slyšel jsi ho? Tak slyšel?!"

"JO, jo… slyšel," řekl Martin a byl připraven přijmout další ránu.

"To je dobře, ale přece jenom dostaneš od nás dárek, aby sis to zapamatoval," holohlavý se napřáhnul a zamířil jeho baculatou tvář. Vší silou se do toho opřel, ale naštěstí do toho konečně vstoupil Christopher a chytil mu ruku s boxerem. "Co ty seš zač?" zeptal se ho zvědavě.

"Odpal, buzerante a neser se do toho!"

"Dej si bacha, abych neodpálil tebe!" odsekl Christopher. Pohled na Martina mu připomněl, jak ho v patnácti letech šikanovali kluci v Anglii. Úplně stejná situace – dva ho drželi a třetí rozdával rány. Jakmile se mu tato vzpomínka dostala na mysl, probouzel se v něm vztek. Vztek vůči sráčům, kteří si dovolovali na slabší a na ty, u kterých věděli, že se nedokáží bránit. On se taky tenkrát nemohl bránit jako teď jeho bratranec.

"Možná máš svaly, ale my jsme tří," ten holohlavý k němu obrátil svou pozornost, "a pochybuju, že ti tenhle špekáček pomůže."

"Uvidí–" sotva to dořekl, tak mu zasadil ránu boxerem do tváře. S Christopherem to ale nijak nepohnulo. Sice ucítil bolest na čelisti a dásni, ale na tohle přesně čekal. Na první ránu, která mu změní barvu očí z modré na černou a morálka bez výčitek svědomí byla opět zde. To, co se odehrálo potom, nebylo za účelem ochrany jeho bratrance, Martina. Bylo to prosté – potrestat ty sráče. Vjel do něho takový vztek, že ten holohlavý schytal několik ran pěstí do tváře, nosu a břicha až přistál na zdi a následně na zemi. Ten menší, co si s sebou přinesl boxer, skončil s vykloubeným ramene, zlomeným předloktí a pěti přelámanými žebry. Poslednímu rychle z obličeje zmizel ten škodolibý úsměv, když mu ho Christopher omlátil o zeď, až měl zpřelámaný nos a plival krev. Všichni leželi na zemi v bolestech a Martin stál vystrašený opodál, když uviděl, co s nimi jeho bratranec udělal.

Bral to tak, že ten holohlavý byl asi šéf této skupinky, a tak ho zvedl, hodil na zeď a chytil ho pod krkem. "Teď mě dobře poslouchej, ty jeden hubenej sráči," držel ho tak silně, že nemohl pořádně popadnout dech. "Jestli ještě jednou o tobě nebo těch tvých dvou děvkách uslyším, že jste mýmu bratránkovi, byť jen zkřivili jediný vlásek, vrátím se a to, co zažijete, nebude smrt ale něco hodně – HODNĚ – horšího… Bude to krutý a bude to hodně bolet a budete modlit, abych vás radši zabil, ale můžu vás ujistit, že ke smrti rozhodně nedojde!"

Ani se nezeptal, jestli mu rozuměl, jelikož mu to v tom záchvatu bylo úplně jedno. Vzal Martina za paži a odvedl ho na parkoviště k autu. "Jak dlouho tohle trvá?" zeptal se ho.

"Nech to být–"

"JAK DLOUHO TOHLE TRVÁ?" zeptal se ho znova a o hodně hlasitěji.

"Co jsem nastoupil!" odpověděl.

"Takže už přes půl roku…"

"Christophere, nech to být, prosím tě, já nechci, aby se něco–"

"Co nechceš?" Christopher chodil sem a tam. "Aby se to někdo dozvěděl? Nebo snad aby ti někdo pomohl? To jako chceš tímhle procházet až do konce střední?"

"Ne! Nechci nebo… Já nevím," zakryl si uši a opřel se o auto.

Christopher se na něho podíval a snažil se co nejrychleji uklidnit. Zakrvácené ruce se rychle vyléčily, srdce mu bušilo jako o závod a zrychlený dech se snažil dostat do normálu. Tak proto se celou dobu choval tak odtažitě, pomyslel si. Nechal se šikanovat nějakýma sráčema z vyššího ročníku.

"Vlez si do auta," pobídl ho a Martin šel bez protestů. Po cestě domu byli oba dva zticha. Jediné, co v autě mluvilo, byli moderátoři v rádiu a tu a tam zahrála nějaká písnička. Po dvaceti minutách dorazili zpátky k Residenci. Christopher zaparkoval auto a vypnul motor.

"Díky… Za odvoz," řekl Martin a chtěl vystoupit.

"Řekni mi, proč?" zastavil ho. "Proč jsi to nikomu neřekl?"

"Nebylo co–"

"Že nebylo co? Děláš si prdel? Ti hajzlové tě šikanujou kdoví jak dlouho a ty nic nikomu neřekneš? Mohli jsme to už dávno vyřešit."

"Můžeš to, prosím, nechat být?" málem se rozbrečel.

"nemůžu, protože vím, jaký to je, když tě někdo šikanuje… Taky jsem to nikomu tenkrát nechtěl říct, a když na to teď pomyslím, tak bych si nejradši za to dal přes držku. Nemusíš se za to stydět, Martine."

"Já se… Já se nestydím. Můžeš to nechat konečně být, prosím!" Martin zněl dost zoufale. Jediné, co teď ze všeho nejvíc chtěl, bylo zavřít se do svého pokoje a nevylézat ven.

"Musíme to říct Adamovi," řekl Christopher.

"Ne, prosím, tomu ne! Neříkej mu to. Nechci, aby mě do večera vyslýchal. Já nechci o tom mluvit!" prosil ho.

"Musíme proti nim nějak zakročit… Musíme to oznámit vedení školy a oni je potrestají, a jestli ne, tak to udělám sám."

"To ne, vždyť už jsi jim dal, co proto. Prosím, nech to být, oni už mě po dnešku určitě taky nechají na pokoji."

Nesouhlasil. V hloubi duše věděl, že není správné o tom mlčet. Když ale viděl Martinovo zoufalý obličej, slzy na krajíčku a nateklý ret, uznal, že by nebylo dobré na něho teď vyvíjet moc velký nátlak, i když oznámit to ostatním by bylo nejlepší. "Dobrá, nechám to být. Pro teď, ale dříve nebo později jim to řekneš, jasný? Nebo jim to řeknu sám."

"Dobře," souhlasil, "jenom ne teď. Řeknu jim to později, ale teď nechci."

"Pojď, musíme tě zbavit těch odřenin," vystoupili z auta a šli do Christopherova pokoje. V trezoru měl pár lektvarů, které v rámci kurzu uvařili se Satýrem. Vzal jeden modrý, který sloužil k léčení fyzických zranění. "Vypij to," otevřel malou lahvičku a dal mu ji. Martin to do sebe hodil a po pár sekundách měl ret jako nový a bolest v břiše a na hrudi také zmizela.

"Díky, že to zatím nikomu neřekneš, a i za tohle," poděkoval a vrátil mu prázdnou lahvičku od lektvaru.

"Kdyby po tobě ještě někdy šli, dej mi ihned vědět, jasný?"

"Jo-jo, budu," kývl hlavou a rychle odešel z pokoje.

"Problém bude pod kapotou!" vykřikl kocour ze spaní, když ležel na gauči a probudil se. "Nebylo tu teď auto?"

Christopher protočil černé oči a šel dát prázdnou lahvičku do myčky na nádobí dolu do kuchyně a při té příležitosti si ve dřezu opláchl obličej. Mezitím přišel Satýr zadním vchodem ze zimní zahrady a v kuchyni narazil na svého učně. "Ahoj, tak tady jsi," pozdravil ho.

"Ahoj," řekl, zatímco si utíral obličej papírovou utěrkou. "Tak co bude v plánu dneska?"

"Tonikum," odpověděl.

"Dobře, dojdu si pro knihu kouzel," kývl hlavou.

"Tam to nenajdeš," zastavil ho. "Zkoušet to určitě nebudeme, jen ti povím teorii."

"Použiju to někdy?"

"Doufám, že ne…"

"Tak proč mi to budeš říkat, když to nepotřebuju?"

"Jen abys o tom věděl," řekl Satýr. "Víš? Budeš aspoň vědět nějaké kardinalské věci."

Christopher nepochopil, proč ho chce Satýr učit nějaké kardinalské věci, když by měl spíš dělat všechno, proto aby se Kardinalem nestal. Ptát se ho by znamenalo jednoduchou odpověď používanou všemi učiteli: "Je to ve studijním plánu."

"Mám chuť na nějaké jídlo," řekl a šel do jídelny ke stolu. "Vyčaruju něco na zub. Co by sis dal?"

"Nic, díky," odmítl Satýr.

Jedno zakroucení ukazováčku a na stole se objevily jahody, hroznové víno bez pecek, crème brûlée, muffiny, panna cotta, Tiramisu, makronky – Christopherovo nejoblíbenější dezert –, a nakonec konvice plná horkého čaje s jablečnou a skořicovou příchutí a hrnek.

"Měl bys vyzkoušet tyhle dezerty, jsou fenomenální," sedl si ke stolu, nalil si čaj do hrnku a vzal muffin do ruky.

"Jsi v pořádku? Zdáš se být nějak nervózní," Satýr si přisedl naproti.

"Stresující den," odpověděl a zakousl se do malého dortíku.

"Proč? Něco se stalo?"

"Nic," pousmál se. "Proč by se mělo něco stát? Stresující dny jsou v lidském světě normální…"

"Vím, že se pomalu blíží čarodějnická zkouška, k tomu maturita plus chaos tady v baráku," Satýr pokukoval po Tiramisu, které vypadalo opravdu dobře. "I pro čaroděje to může být dost stresující. Kdyby toho na tebe bylo moc, tak stačí říct."

"Když ti řeknu, že je toho moc, co bys udělal? Nic, protože se musíme držet učebního plánu, jak vždycky říkáš."

"To ano, ale ve většině si vedeš dobře, tak se nic nestane, když něco málo vynecháme."

Christopherův překvapený výraz mluvil za vše. Satýr a že něco málo vynecháme? Kdo to tady sedí naproti mně? Pomyslel si. Učitel, který se striktně drží učebního plánu, najednou změní přístup? V tom muselo být něco víc… Další věc k přemýšlení. Jako by toho v Christopherově hlavě nebylo dost.

"Slyšel jsem správně?" zeptal se mentora.

"Ano, slyšel," Satýr si vzal dezertní vidličku a přisunul si k sobě talířek s Tiramisu. "Pokud vykazuješ dobré výsledky v dosavadních cvičení, tak není důvod na tebe neustále vyvíjet tlak… Máme ještě dva měsíce a doposud jsme prošli teorii, základy a procvičili skoro všechny tvé schopnosti. Dokonce i ty, které se řadí mezi arciánské, i když tě to k nim vůbec netáhne. Základy aerokineze ti taky jdou a změna počasí není ve zkoušce vyžadována… Myslím, že nechat tě věnovat se více lidskému životu by nebylo na škodu."

"Ono vlastně není o co stát, jen přátelé, rodina, škola a spánek."

"Spánek není potřeba s přebytkem duševní energie," řekl Satýr a pustil se do dezertu.

Tady něco smrdí. Moje skvělý výsledky nebudou důvodem jeho náhlé změny přístupu ke kurzu. V tom bude mít ruce moje matka. Nebo on měl ruce v ní? Otřásl se při pomyšlení na Satýra a jeho matku.

"Jo, a abych nezapomněl," Satýr luskl prsty a Christopherovi zmizely z těla pravidla.

"Proč jsi to udělal?" Christopher si vyhrnul tričko a na břišních svalech už neměl žádné nápisy.

"No, snažím se být přátelský," pokrčil rameny.

"Proč?" ptal se, zatímco do sebe házel jahody. "Po zkoušce stejně zmizíš z mého života a půjdeš jinam…"

"Přátelství je ta nejlepší věc, do které může člověk investovat, věř mi," řekl Satýr. "I když to ze začátku nebylo zrovna ideální, docela ses mi zalíbil. Na to, že se chováš, jakože nemáš zájem."

"Nejsem ten typ, co musí mít kolem sebe milion přátel," zakroutil hlavou. "Stačí mít pár nejlepších a nejvěrnějších."

Ať už to Satýr zdůvodňoval, jak chtěl, empatie Christopherovi odhalila, že má jeho učitel něco za lubem. Určitě v tom musela být připletená i Radka, vzhledem k tomu, jak se ho na ni furt vyptával. Nechal to ale zatím být.

☼ ☼ ☼

1992

To ráno bylo Radce zle hned poté, co se vzbudila. Její malá dcera Sára stála v postýlce a s dudlíkem v puse se na ní usmívala. Radovan byl už v práci, takže musela vstát, přebalit malou a udělat jí snídani, a zatímco Sára jedla, Radka si odskočila do koupelny se vyzvracet.

Jí samé už to bylo dost podezřelé. Mohla být těhotná, ale přece nedávno dostala menstruaci a to znamenalo, že těhotná být určitě nemůže. Myslela si, že to může být jen další viróza. Mohla to chytnout na setkání s kamarádkami a jejich dětmi. Dvě z nich už chodili do místní školky a kdoví, co odtud mohou přitáhnout. Dala si ke snídani hořký čaj a piškoty, aby zbytečně nedráždila žaludek a naštěstí to v sobě udržela.

Bohužel nemohla celý den ležet na gauči a doufat, že to odezní, protože jí Sára nedala pokoj a chtěla si s ní pořád hrát, takže to prostě musela přetrpět, dokud se její manžel nevrátil z práce. Svěřila se mu s jejím problémem a shodli se na tom, že si hned zítra dojde k doktorovi a on, že zůstane doma s malou.

Doktor ji vesele sdělil, že je na konci třetího měsíce těhotenství. "Vždyť jsem tento měsíc měla menstruaci…" řekla mu a prý se to může stát.

"Tak jo no…" pokrčila rameny, dostala těhotenský průkaz a odešla.

Seděla v autě a hladila si břicho, které bylo zase o něco málo větší. Co budeme dělat, přemýšlela. Do malého bytu by se naštěstí vešli i ve čtyřech, ale byl v tom ještě jeden háček. Byl Radovan otec dítěte nebo ne? Toto jí vrtalo hlavou celou cestu domu.

Vzpomněla si, jak s holkami ze vsi nechaly děti doma manželům, sebraly se a vyrazily do Lince, kde tehdy bydlela jedna jejich známá ze vsi. Radka se tam tak opila, až skončila na pokoji s jedním chlapem jménem Florian, kterého poznala v baru, a vyspala se s ním. Před svým manželem to však nemohla tajit a řekla mu to. Naštěstí jejich manželství přežilo a mohli vesele žít dál. Jenže co teď? Jestliže je otec Radovan, tak není co řešit, ale jestli je otcem Florian…

Auto zaparkovala před domem, zůstala v něm sedět a přemýšlela, co bude dělat.

☼ ☼ ☼

Florian seděl u jídelního stolu a listoval knihou kouzel. Hledal kouzlo, které by ho zavedlo k vlastníkovi čarodějnického prstenu, jež se mu zničehonic objevil v kapse. "Hledání ztracené věci, hledání spřízněné duše," četl podkapitoly. "Hledání ztracených klíčů?" Zastavil se u návodu, jak najít klíče. Věta – Klíče si jednoduše přivolej pomocí schopnosti Přivolání – tam byla dopsána ručně.

"Tátovo srandičky," řekl si pro sebe.

Během listování přemýšlel nad holkami, se kterými dosud spal, v případě, že by prsten patřil nenarozenému potomkovi. Že by jich bylo málo se říct nedalo. S kluky dost často chodili na koleje, kde se pořádaly tajné párty a skoro vždycky tam každý nějakou "ulovil". Kolikrát použil i magii, když se nechtěl moc snažit. Očarovat, pomilovat, zmizet. OPZ – tak tomu ve zkratce říkali s Miliasem. Stanovili si i limit, že mohou využít jedno OPZ za měsíc.

"Takže, to máme – Marika, Adelaine, Vicky, Georgina, Hannah…" počítal. "Sakra, jak se jmenovala ta liliputka? Ta byla dobrá. Marsia, Narsia, Garsia? Petronela…? Nemám vůbec ponětí. Pak ještě ta Sandy z Československa a její kamarádka… No, určitě mají krásná jména." Tak nějak si vzpomněl, se kterými byl tento rok. Teď jenom musel zjistit, která nosí jeho magického potomka. Jestli jde to potomka.

"Hledání nové práce?" zastavil se na jedné stránce. "Na to existuje kouzlo?"

Jeho otec, Ludwig byl v práci, takže mu nebyl moc nápomocen. Zkusil mu zavolat do kanceláře, ale sekretářka ho odbyla s tím, že je momentálně na poradě. Kráva s tlustou prdelí, pomyslel si. Sekretářku jeho otce neměl moc v lásce. Vždycky, když byl v RAVERO Corp. za svým otcem, chovala se k němu arogantně a nepříjemně. Za své chování si také od něho vysloužila šuple plné malých pavouků, které jí tam s radostí vyčaroval. To bylo poprvé, co se s ní viděl. Od té doby ji pokaždé něco provedl.

V rámci procvičování chronokineze jí "postaršil" mléko v kávě, které hned s nechutí vyplivla. Bohužel – pro ni – to bylo zrovna na jedny důležité dokumenty, takže si od Ludwiga vysloužila varování. "Říkej mi Karmo, ty babo," řekl si pro sebe, když byla v kanceláři jeho otce. To ale nebylo jediné, co jí udělal. Bylo tu i kouzlo, po kterém nepsala ani jedna propiska nebo tužka, psací stroj, jež psal něco úplně jiného, než chtěla, zkratující počítač, poltergeist a další věci, někdy i životu nebezpečné, ale zasloužila si to. Ovšem čím více tam chodil, tím méně nápadů mu zbývalo.

Dneska by zrovna pro ni nic nevymyslel, tak použil telepatii. "Táto! Táto! Slyšíš mě?"

"Co je? Jsem na poradě," uslyšel ve své hlavě.

"Potřebuju pomoc s tím prstenem. Nevím, jaké kouzlo použít abych našel jeho majitele."

"U vesmírné duhy, to nemůže počkat, až budu doma? A nemáš být náhodou ve škole?"

"Dneska jdu až později… Co to kouzlo?"

"Nějaký si vytvoř a nech mě pracovat," zaznělo mu v hlavě a najednou byl jeho hlas pryč. Odmlčel se a už dál nereagoval.

Že ho to nenapadlo hned, vymyslet kouzlo…

Papír a tužku měl. Teď to nějak napsat. "Takže, chci – majitel, prsten, hned, přemístění a… To bude asi vše."

Jeho starší bratr, Marian, ho naučil, že je nejlepší si nejdříve vypsat hlavní slova do zaklínadla, účel a dobu. Pak, že už bylo lehké vytvořit zaklínadlo. "Se mu to snadno říkalo, když magii skvěle ovládal od dětství." Řekl si a přemýšlel, jak to spojit.

"Komu tento prsten náleží, ať… To ne."

"Přemísti mě tam, kde majitel nachází se… To taky ne."

"Majitel a tento prsten ať spojí se a… A… A hovno."

"Krev, jež koluje v žilách toho, kdo tento prsten nosit bude. Ať… Se… Ehm… Třeba posere. Mně to nejde!"

Začal klepat nohou pod stolem. Zaklínadla mu nikdy takový problém nedělala. Nervozita mu ale zabraňovala se pořádně soustředit. Co když to opravdu bude dítě? Přemýšlel. Nenarozený nebo hůř… Narozený. Třeba jednoletý nebo dvouletý…

Na pár minut se ztratil v myšlenkách o dítěti, které snad ani neexistovalo. Nijak nebyl připravený stát se otcem. Byl přece na vysoké. Nejlepší léta jeho života. Teď mu určitě nemohlo přijít dítě do života. Čarodějnický dítě? To je ohromná zodpovědnost, myslel si. Kdyby mu do života přišla další kamarádka s výhodami, to by bylo něco jiného…

Ve dvaceti letech nemohl mít přece dítě. Podle lidských zákonů byl již dospělý, ale podle čarodějnických mu zbývalo ještě pět let. Co by mu na to řekli rodiče? To byla další otázka, která mu vrtala hlavou.

Myšlenky mu přerušila tužka, která se vznášela před jeho obličejem. Nebyla ale jediná věc, co se vznášela. Jídelní stůl byl ve vzduch a sním i všechny židle kolem, včetně té, na které seděl. Použil svoji mysl a pomalu všechno snesl zpět na zem. I sebe.

Tento jev u čaroděje znamenal, že po dané věci nebo bytosti, na kterou myslel, hodně toužil, podle studií přední čarodějnické psycholožky Eleanor Flameové.

"Ne nadarmo se ve světě smrtelníků říká: Mít hlavu v oblacích. Tato studie se osvědčila i u magických bytostí, které v hloubi své duše po něčem toužili. Bytosti se schopností telekineze nebo levitace vypovídali, že se při hlubokém zamyšlení kolem nich začaly vznášet věci, aniž by o tom jakkoli věděli. Ve spolupráci s úřadem pro kontrolu kouzel, studie odhalila, že jde o jistý druh ochrany před nebezpečím, jelikož se cerebrum plně nevěnuje dění kolem, tak čarodějnické podvědomí automaticky chrání tělo. Takže výsledek zní, že až se kolem vás budou zničehonic vznášet věci, tak tu myšlenku, kterou máte v hlavě, uskutečněte, jelikož po tom vaše duše touží." uvedla psycholožka ve své knize Duše plus mysl.

"Floriane, soustřeď se!" zatřásl hlavou a vzal papír do ruky. "Takže majitel a prsten…"

Napadlo ho vzít prsten do ruky a zkusit vyvolat předtuchu, která by mu snad ukázala budoucnost nebo minulost, jenže tato schopnost je nepředvídatelná, takže by tam taky mohl klidně čekat několik let, než by se nějaká vůbec dostavila.

"Vezmi mě tam, kde jedinec čeká, až tento prsten do ruky dostane a magická budoucnost mu poté nastane," řekl se zavřenými oči. Lehce se vznesl a zase snesl.

"Ty vole!" uslyšel ženský hlas vedle sebe a otevřel oči. Seděl v autě na místě spolujezdce a u volantu byla jedna z holek, se kterou oslavil letošní Nový rok.

"Radka?" vzpomněl si na jméno.

"Florian? Kde ses tu vzal?" vyděšeně na něho koukala.

Česky neuměl ani slovo, tak zakroutil ukazováčkem a provedl kouzlo, které odstranilo jazykovou bariéru.

"Ahoj," mávl na ni, "rozumíš mi?"

"Ano, ale jak–"

"Ty jsi těhotná?" ukázal na její břicho.

"Co? Jak? Kde ses tu vzal? A jak to že ti krásně rozumím?"

"Jazykové kouzlo," mávl rukou. "Z mých úst vychází němčina a do tvých uší jde českoslovenština… Ty jsi těhotná."

"Jaký kouzlo, o čem to sakra mluvíš?"

"Podívej, jsem čaroděj, a jestli to dítě je moje–"

"Právě jsem zjistila, že jsem těhotná a najednou se tu zničehonic objevíš a myslíš si, že to je tvoje? Jsem vdaná, proboha!"

"Ty jsi vdaná?" divil se a kouknul se na její levý prsteníček. "To jsi mi neřekla…"

"To, co se stalo, byla chyba. Mám manžela, dceru, byt a jsem šťastná–"

"Zapomněla jsi přidat, že čekáš dítě… Moje dítě…"

"Kde bereš pořád tu jistotu, že je tvoje?"

Florian ji ukázal prsten, který držel v ruce. "Čarodějnický prsten," řekl a k porovnání ukázal svůj, který měl na ukazováčku.

"A co jako?" zeptala se.

"Když se v čarodějnické rodině zčistajasna objeví další prsten, znamená to, že je na cestě další člen. Použil jsem na něj vyhledávací kouzlo a zavedlo mě přímo sem. K tobě."

Fázi – Kdo je otec? – měla naštěstí za sebou a mohla rovnou přejít do fáze – frustrace, deprivace, stres.

"To ne," odmítala. "To není možný tohle… S tebou jsem spala jen jednou. S Radovanem několikrát, od té doby i před ní!"

"Tenhle prsten je důkaz, že to dítě čekáš semnou."

"Ne," kroutila hlavou. "To sis vymyslel–"

"Proč bych to dělal?"

"Já nevím… Jak to mám vědět. Vůbec tě neznám," vylezla z auta a zabouchla dveře.

"Nevymyslel jsem si nic," také vylezl ven. "Podívej, já zrovna teď nestojím o to být otec. Je mi teprve dvacet let, jsem na vysoký a magicky nedospělý…"

"Tím je to vyřešený," pokrčila rameny. "Ty nechceš mít dítě a my rádi přivítáme nového člena. Když dovolíš, jdu to sdělit svému manželovi."

"Neříkám, že nechci dítě… Já chci dítě, jenom ne–"

"Fajn," skočila mu do řeči. "V tom případě se můžeš vrátit ke svému vysokoškolskému životu a nás nechat být."

"Rád bych, ale jsou zákony–"

Jak že to bylo? Rozevření dlaní a napnutí všech svalů, pomyslela si a taky tak udělala. Florian tam najednou stál, ztuhlý, nehýbal se. Nevěděla, jestli to bude fungovat, ale za zkoušku to stálo, jak jí radila intuice. Obešla ho a zmizela ve vchodových dveřích do baráku. V bytě v kuchyni ležel na stole vzkaz od manžela: Doufám, že jsi v pořádku, jsme se Sárou u babičky. Vrátíme se k večeru.

"Co mu jako řeknu? Po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná, se tu najednou objevil otec dítěte?" řekla si pro sebe.

"Pravda bolí… Ovšem, lež bolí ještě víc," uslyšela za sebou – teď už známý – mužský hlas z auta. Florian stál opřený o vchodové dveře do bytu.

"Jak ses–"

"Magie, kterou jsi proti mně použila, je moje," řekl.

"Běž pryč nebo začnu křičet!" upozornila ho.

"Co budeš dělat, až se v dítěti probudí magie?" zeptal se jí. "Až jednoho dne přijde a zeptá se tě – jak to, že mi z rukou vychází oheň, co mě nepálí, ale ostatní ano? Jak to, že na mě mluví člověk, aniž by otevíral ústa nebo jak to, že nemám odřené koleno, když jsem spadl z kola?"

Otázky, na které neznala odpověď. Nevěděla ani pořádně, co to magie vůbec je. Jednou se jí povedlo nějakým podivným způsobem zastavit čas. To si ale myslela, že se jí to jen zdálo. Před chvílí se jí to podařilo znovu a stoprocentně věděla, že se jí to nezdálo. Jednala podle intuice, aniž by věděla, zda to bude vůbec fungovat.

Když čekala Sáru, nic takového se jí v průběhu těhotenství nedělo. Bylo jako každé jiné – zvracení, bolesti prsou, žaludek na vodě, změny nálad, extrémní chutě, bolesti zad, ale nikdy zastavení času. Jak by na to reagoval Radovan, kdyby zjistil, že jeho žena čeká na půl mimozemské dítě se schopnostmi, které dosud občas viděli v televizi v nějakém filmu? Nechal by jí? Rozvedli by se? To, že ho podvedla s jiným, jí dokázal odpustit, protože spolu měli dceru a nechtěl rozvracet rodinu, kvůli jedné alkoholické chybě. Jenže ta alkoholická chyba teď rostla u ní v děloze s mimozemskými geny, a to by určitě její manžel nepřekousl. To si aspoň myslela.

"Já nevím," odsekla a sedla si ke stolu. Florian si sedl naproti ní a řekl: "Můžeme to udělat takhle. Polosmrtelníkům se magie probouzí – podle vzorce – až v šestnácti letech. Já ve dvaceti letech ani otcem být nemůžu. Jsem na to moc mladej a na vysoký bude ještě tolik večírků, kterých se musím zúčastnit, než dospěju…"

"Fajn. Já chápu, že nechceš být otcem, ale já nemůžu Radovanovi nalhat, že to dítě je jeho–"

"To po tobě ani nechci. Jde o magii… Máme zákony, a když je porušíme my nebo smrtelníci, tak to má strašlivé následky."

"Co se mi tím snažíš říct?" Radka se v té konverzaci ztrácela.

"Já sám ani nevím," povzdychl. "Chtěl bych být otcem, ale je moc brzo na to…"

"Tak udělej něco, aby se ta magie neprobudila a on byl normální člověk," řekla.

"To nejde," odmítl. "Nemůžeš jen tak magické bytosti odepřít její osud. Jestliže má být čaroděj nebo čarodějnice, tak jím bude, ať se nám to líbí nebo ne. Zákony druhé dimenze tohle striktně zakazují… Ledaže by tribunál rozhodl, aby dítěti byl odepřen magický život."

"Tak to udělej takhle."

"To ale nejde jen tak… Když jim řeknu, že se na dítě necítím, tak mě pošlou někam a řeknou, že jsem si ho neměl dělat. Navíc by hrozilo, že bys ho neměla ani ty."

"Ne," kroutila hlavou. "Já se v tom ztrácím… Chceš mít teď dítě?"

"Nechci!" odpověděl bez váhání.

"Tak to zařiď," řekla mu. "Zapomeň na něho, zapomeň na mě. Proveď nějaký kouzlo, díky kterému zapomenu i já."

"A za šestnáct let budeš dělat co? Až se magie probudí?"

"Neprobudí a ty se o to postaráš… Já zapomenu, že jsem s tebou vůbec něco měla a budeme žít v domnění, že to dítě je Radovanovo."

"Vždyť jsi říkala, že mu nemůžeš lhát…"

"Můžu, když si pravdu nebudu pamatovat," kývla hlavou. "Na tomhle se můžeme shodnout, ne?"

"To dítě bude mít mojí podobu, moje povahové rysy, můj gen… Ani magie nedokáže změnit DNA a ten vnitřní hlas mu bude říkat, že něco není v pořádku." Upřímně si tím ani on sám nebyl jistý, zda mu bude jeho dítě podobné, nebo když použije nějaké kouzlo na zapomenutí, jestli je náhodou osud nepotáhne k sobě. Nicméně, teď byl rozhodnutý, že dítě nechce, ale kdoví, co bude za pár dní, týdnů, měsíců… Musel si to nechat projít hlavou. Radka z toho radost vůbec neměla a trvala na svém – zapomenout.

Mít dítě je obrovská zodpovědnost pro Floriana. Potomka plánoval až za několik – možná desítky – let a ne ve dvaceti letech a ještě k tomu se smrtelníkem. Ten lidský alkohol je opravdu zákeřný, říkával si v duchu. Zákeřný je, ale aspoň je sranda a občas i nějaké ty vzpomínky – jen někdy.

Každopádně měl nad čím přemýšlet – studentský život na vysoké škole se všemi těmi večírky, zábavou, ranními návraty domu a stresujícím zkouškovým obdobím NEBO se toho postupně vzdát, dokud nepřijde na svět jeho potomek. Plínky, zvratky, poslintaná ramena, špinavé oblečení, řev, noční budíčky… Zvládl by to?

Uplynulo několik týdnů a Florian stále nevěděl, zda chce být otcem. V hlavě mu pořád poletovaly otázky: Chci si užívat studentského života? Chci se upnout na dítě, mojí vlastní krev? Užiju si život teď nebo až za pětadvacet let, kdy moje dítě dosáhne dospělosti a nebude mě tolik potřebovat? Bude mě vůbec potřebovat v životě?

Tři seminární práce musel mít hotové do konce května a na daňovou politiku Rakouska neměl ani pomyšlení. Myslel stále na to malé. Víkend trávil v Innsbrucku, stejně tak jeho rodiče. Zatím jim o dítěti neřekl. Nemělo smysl něco říkat, dokud se nerozhodne, zda bude otec či ne. Vědět by to ale mohli, říkal si v duchu. Určitě by ho nutili, aby nad tím vším převzal zodpovědnost.

V případě, že by nechtěl být součástí života svého dítěte, musel by udělat nejen lektvar zapomnění, ale i poutací lektvar, aby se v dítěti magie nikdy neprobudila. Nebo by tomu bylo jinak? Nevěděl. Byl v rozpacích.

☼ ☼ ☼

2012

Christopher nepotřeboval zrovna vědět o všem – co se kde děje, kdo s kým, proč s tímhle a tak –, ale situace 'Satýr a jeho matka' mu nějak nedávala spát. Určitě se mezi nimi muselo něco dít, i když nad tím nechtěl ani přemýšlet, jelikož mu ta představa nedělala vůbec dobře. Ale ta zvědavost! Sledoval svého mentora, jak se choval v blízkosti jeho matky. Řeč těla by tomu mohla odpovídat. Christopher ale nebyl sám, kdo to zaznamenal. Jeho strýc Vojtěch si toho všiml taky.

Zvláštní, že si toho všimnul zrovna on… "Zřejmě si toho všimnul, když nebyl nalitej anebo mu alkohol aktivoval nějaký šestý smysl," dělal si srandu z něho. Mohlo se ale zdát, že by se Vojtěch mírnil s alkoholem a byl víc člověk, který vnímá své okolí a hlavně rodinu.

Bylo jaro, čas na nové začátky, zkušenosti, zážitky… Tak třeba si Vojtěch řekl, že už je na čase vidět svět střízlivě. Jaro šlo skoro na všechny. Radka změnila účes na tmavě červené krátké vlasy, začala se více hýbat. Praktikovala převážně jógu a přemýšlela i nad boxem. Potřebovala více pohybu, jelikož její sedavé zaměstnání se na jejím těle začalo podepisovat a bolesti krční páteře měla i několikrát do týdne.

Christopherův bratranec Martin se zdál být taky poněkud jiný. Už nebyl tak uzavřený do sebe – trávil více času venku – a dokonce se i častěji usmíval. Kluci z vyššího ročníku už ho prý nešikanovali po střetu s Christopherem, takže dalo říci, že jeho temným uzavřeným a depresivním časům byl konec nebo to na ostatní jenom hrál…? Josef s Matějem už skoro převzali Christopherův herní kanál, jelikož jejich magický bratranec na ně neměl čas a je to hodně bavilo. Napadlo je i ten kanál přejmenovat, ale neměli koule na to se ho zeptat. Měli samozřejmě vyšší podíl z výdělku, ale na přejmenování kanálu ještě nebyl ten správný čas…

Taky jejich domácí pálenky zely prázdnotou, jelikož zdělali už všechno, k čemu přišli a zároveň to i vychlastali. To jaro dočasně přestoupili na víno a tvrdší alkohol si kupovali. Tu a tam se vyskytla šance něco vypálit, ale do týdne byly ty lahve zase prázdné, protože venku bylo hezky a grilovalo se skoro každý den a k tomu se prostě musela vytáhnout pálenka. Věřili ale, že tuhle dočasnou krizi překonají a že se zase objeví zdroje k pálení.

Teta Hana Mayrová taky neměla zrovna příhodné období. Na policejní služebně měla několik nevyřešených případů v Rovenovicích a k tomu ji ještě přidali další záhadný případ dvojnásobné vraždy v jedné restauraci. Důchodci v této rodině to měli stejné jako ostatní důchodci – čekali, jestli ten přechod ze zimy do tepla přežijí ve zdraví nebo zda si pro ně přijde zubatá (jak říkali skoro další den). Prababička Lýdia byla jako vždycky vděčná za každé ráno, když se probudila a bolely jí záda nebo klouby: "Když se ráno probudím a cítím fyzickou bolest, tak vím, že jsem naživu. Až se jednou probudím a bolest neucítím, tak jsem mrtvá." Říkávala ona, stejně i strýc Vlastislav. Dělala si z toho srandu, jelikož věděla, že díky jejímu na půl čarodějnickému pravnukovi se jí stárnutí dočasně zastavilo, takže si užívala každý den.

Její nový "byznys" se jí dařil držet mimo oči zákona a tu a tam měla nějaké to lepší auto na prodej, které jí přitáhl (teleportoval ho rovnou do garáže) z ciziny Christopher a po prodeji dostal svůj podíl, který mířil do kasičky v trezoru.

☼ ☼ ☼

V Zubarránu byla hodinová pauza na oběd a venkovní teploměr ukazoval kolem dvaceti stupňů, takže kluci vyrazili na střechu školy nachytat nějaký bronz na svá těla. Tu a tam foukal mírný studený vánek, ale to jim nijak nevadilo, protože střecha byla dosti rozehřátá. Christopher ležel na ručníku, bez trička a na sobě měl jen černé šortky a bílé botasky. Phillip ležel opodál a pochrupoval si. David ležel přibližně metr od něho, také bez trička a na pravém koleni měl černou ortézu, jelikož se ozývalo jeho nedávné zranění. Potíže mu dělala ještě jedna věc, se kterou se potýkal nějakou dobu: "Kluci, mám novinku, ale nevím, zda je dobrá nebo špatná…"

"Sem s ní," vydechl Erik, který ležel nad nimi rozpláclý na břiše jako mrtvola.

"Jak jsem byl o jarních prázdninách u táty v Barceloně, tak jsem tam potkal jednoho kamaráda z dětství, se kterým jsem si dost rozuměl, a on mi říkal, že by si chtěl otevřít kavárnu a pak minikavárnu v kempu u řeky." Řekl a přemýšlel, jak sdělit tu informaci, že by se tam chtěl přestěhovat natrvalo, ale neví, zda je to dobrý nápad. Normálně by se zeptal na radu – "Co si o tom myslíte a tak?" –, ale spíše by chtěl nahlédnout do budoucnosti pomocí magie.

"Nabídnul ti, abys šel do toho s ním?" zeptal se ho Christopher.

"Ano, nabídl a já bych tam docela chtěl po škole, ale nevím, jestli to bude úspěšné nebo ne…" pokrčil rameny, zvedl se a sáhl po lahvi s vodou.

"Tak je to risk samozřejmě. Buď to vyjde, nebo ne." Odvětvil Christopher. "Každopádně, jdi do toho, jestli tě to tam táhne. Španělština je tvůj druhý rodný jazyk, tak se tam neztratíš."

Po rozvodu Ferrénových, k čemuž došlo na začátku tohoto roku, zůstala Davidova matka společně s ním v Linci a jeho otec se vrátil do Barcelony, kde pracoval na rodinné vinici. David se mohl rozhodnout, zda pojede s ním a dodělá gymnázium tam nebo zůstane v Linci. Nejdříve byl rozhodnutý, že zůstane v Rakousku, jelikož tu má matku, rodinu, kamarády a cítí se tu doma. Na druhou stranu ho zajímalo, jaké by to bylo odstěhovat se pryč a začít někde nový život. Více poznat svojí hispánskou rodinu (ze strany jeho otce), nová kultura, nové prostředí… Do Barcelony moc nejezdil – jednou za rok, aby ostatní z rodiny viděli, jak roste a že vůbec ještě existuje.

Jeho matka se ho snažila držet v Linci. Sehnala mu seznam vysokých škol, kam by mohl na podzim nastoupit. Tento nápad jí nevyšel, protože David neměl nikterak zájem o další studium. "Možná za rok nebo za dva bych mohl dělat dálkově při práci." Zněla jeho odpověď. Vehnaly se jí slzy do očí, protože nechtěla, aby její jediné dítě skončilo jen maturitou. Její plány na Davidův život po střední škole je jí tímto rozplynuly jako pára nad hrncem. Brečela. Utišoval jí, ale bylo to k ničemu, zavřela se v pokoji a nevyšla až do večera.

David trval na svém. Myšlenky na nový život v Barceloně byly stresující a zároveň velmi vzrušující. Exotika, opálené holky – zvláště v kempech – v plavkách, poznávání nových lidí a prohlubování rodinných vztahů. Z historie rodu Ferrénových nevěděl mnoho podrobností. Také se o to nikdy nezajímal, ale rozvod jeho rodičů ho přiměl se nad tím zamyslet. Otec byl už jakou dobu pryč a chování jeho matky ho nebavilo. Kolikrát ho dokonce i citově vydírala. Byla prostě zoufalá.

"Myšlenka na to je celkem vzrušující," říkal klukům. "Pochybuju totiž, že zůstane jen u kaváren, protože se zmiňoval i o barech a tak… A ta matka mě sere s tím vydíráním. Šlo by nějak magicky nahlédnout do budoucnosti, jak by se to vyvíjelo?"

"Madame Vintor má v obchodě nějaký křišťálový koule, které by se daly využít," poradil Erik, otočil se a sedl si.

"Zase si vem, že vědět, co by se dělo, by nebylo tak vzrušující, jak říkáš. Přece jenom začít někde nový život je o tom nevědět, co se bude dít, což někdy bývá depresivní, ale podívej se na to z jiné stránky," Christopher ukázal na sebe a Erika. "Znáš dva čaroděje, kteří se tam mohou ve vteřině objevit…"

"A Phillipa, který jisto jistě neodmítne výlet za exotikou," Erik šťouchl do Phillipa, který jen zavrčel a odmítal otevřít oči.

"Co vy chcete dělat po střední škole?" zeptal se jich David.

"Kurvy, sex a nekonečná párty," Phillip si sundal tričko. "Mohl bych dělat DJ's nebo být drogový magnát… Ach, to by byl život. Jedno vím ale určitě, v Linci zůstat nechci, leda tak na důchod."

"S tvým životním stylem se ho jen těžko dožiješ," zasmál se Erik.

"Ovšem, když bude nejhůře, znám přece dva čaroděje, kteří dokážou zázraky," odsekl Phillip.

"No, počkej, to, že umím kouzla, neznamená, že jsem nějaká pojebaná Matka Tereza nebo víla kmotřička," odtušil Christopher. "Já v tom bohužel ještě nemám jasno. Kdoví, jak dopadne čarodějnický kurz… Třeba to poseru na plné čáře a skončím někde na Neptunu v druhé dimenzi."

"Prosím tě, vždyť ti kouzlení jde." Chválil ho Erik. "Zmákneš to levou zadní."

"To si nejsem tak jistej," pokrčil rameny.

"Já věřím, že bych se mohl s Emmou usadit, klidně i tady v Linci, utvořit rodinu a zestárnout," přemýšlel Erik.

"Haha!" zasmál se Christopher. "Máš tam pár zádrhelů, brácho. Dělat děti se smrtelníkem není moc legální nebo čarodějnicky morální a zestárnout s ní…? Spíš sledovat, jak ona stárne a doufat, že se reinkarnuje do ženy, a ne do muže nebo zvířete."

"Proč to vidíš tak pesimisticky?" ohradil se Erik.

"Ví, že jsi magického původu?" Christopher zvedl obočí.

"Ne," zakroutil hlavou.

"Tak si tady neplánuj společnou budoucnost, když o tobě ani neví pravdu a co ty víš, jestli ona nemá náhodou jiné plány po střední škole… Třeba chce procestovat svět, nalézt lék na nějakou smrtelnou nemoc – jak to mají smrtelníci ve zvyku – nebo vynalézt nějakou věc, která změní svět."

"To je docela naivní nemyslíš?"

"Naivní stejně tak jako tvoje vize o společný budoucnosti," zdůraznil Christopher.

"Chlapci, klid, já už jsem to vymyslel," přerušil je Phillip. "Odjedu do Tibetu a naleznu sám sebe."

"To jako že se z tebe stane mnich?" zasmál se David.

"To by bylo hustý," zasnil se a vzal si sluneční brýle. "Každopádně, kamarádi, ať už si plánujete, co chcete, stejně to bude tak, jak má být a nikdo s tím nic neudělá."

"Ty už jsi v tom Tibetu byl, ne?" šťouchl do něho David.

Odpověď mu přerušilo zvonění, jež hlásilo konec poflakování a zpět k učení. Všichni se sebrali a zamířili dovnitř, kde je nachytala Olympia a odvedla je k Miliasovi Brennovi do ředitelny. Lézt na střechu školy bylo zakázané a pokaždé jim to prošlo, ale teď ne. Všichni dostali napomenutí a hrozil jim trest, který si Milias zatím nechával pro sebe a kluky poslal do třídy.

☼ ☼ ☼

S trestem si Milias počkal až po skončení vyučování, kdy vzal kluky a dalších sedm studentů Zubarránu do tříd nižších ročníků, kde museli seškrabávat žvýkačky zpod školních lavic. Některé byly opravdu nechutné. Dostali špachtle a měli na to hodinu vyčistit šedesát lavic.

Všichni samozřejmě protestovali, ale museli to udělat, jelikož jim ředitel školy vyhrožoval podmínečným vyloučením, a tudíž by nemohli tento rok odmaturovat. Christopherovi by to ani nevadilo, protože on sám ani nevěděl, co bude po střední škole dělat. Věnoval by se hudbě, ale magický svět by mu házel pod nohy klacky, dokud by nedovršil pětadvacáté narozeniny. Přemýšlel i o práci ve zdravotnictví, zkusil by jednoroční kurz zdravotníka v terénu, které – k jeho překvapení – nabízely čarodějové v Arkánakii.

Věnoval by se i obchodu, což by mu mohlo zajistit práci v rodinné firmě nebo by mohl procestovat svět, dokonce i vesmír… Možností bylo mnoho, ale pro něho to bylo v devatenácti složité. Překvapovalo ho, že i žáci posledního ročníku na základních školách vědí, čemu se chtějí po zbytek života věnovat. On toho nebyl schopen ani před maturitou. Neměl potuchy ani, kde bude chtít bydlet. Česká republika nebo Rakousko? Nebo jiný stát, možná i jiný světadíl.

Musel se co nejrychleji rozmyslet, protože přijímací řízení na vysoké školy nebude trvat věčně. Pak tu byla ještě ta záležitost s magickými zkouškami. Dá je nebo nedá? Když jimi projde, bude si moci vybrat, když ne… O tom nechce ani přemýšlet. Teď musel vydržet tu hodinu čištěním školních lavic od odporných zaschlých a tvrdých žvýkaček. Provedl by to kouzlem, ale nemohl, Milias by to hned zjistil. Před vykonáním trestu upozorňoval jeho i Erika, že žádná kouzla.

Trest si odpykali bez úhony, i když jeden student, Tobias, to nevydržel a pozvracel se hned ve třídě. Musel si to po sobě, čehož nebyl schopný, tak to za něho musela vzít Alina, migrantka, co se do Rakouska přistěhovala před devíti lety z Běloruska.

Po páté hodině se Christopher vrátil domu a vjížděl zrovna k vile Anstetten, když si všiml policejního vozu. Rychle si v hlavě přehrál všechny protizákonné nemravnosti, které v poslední době provedl a ke každé z nich si vymyslel výmluvu. Promyslel i pár zaklínadel, která by proti policajtům použil. Než vzal za dveře, napadlo ho, jestli jsou tam vůbec kvůli němu? Zasmál se tomu a plácl se přes čelo a částečně se mu při tomto zjištění ulevilo.

"Blbče, taky ses mohl přemístit do pokoje a dělat, že se nic neděje…" zanadával si potichu v předsíni, kdy už bylo jasné, že o něm všichni ví. Vešel do obývacího pokoje, kde seděl jeho táta, Florian s Katie a naproti nich seděli dva policajti v uniformách.

"Christophere?" mávl na něho otec.

"Ehm… Zdravím," ledabyle mávl. "Nebudu rušit, půjdu do—"

"To nemusíš, chlapče, přijeli jsme za tebou," vstal starší muž, přibližně šedesát let, krátké tmavé vlasy, šediny kolem uší a pivním pupkem.

"É…" byl v šoku. Přijeli kvůli němu. Ta úleva mu moc dlouho nevydržela. Znovu si v hlavě ujasnil, čeho se – podle nich – dopustil nezákonného. "Oká."

Usadil se v křesle a batoh si položil vedle nohou. Nebyl si jistý, jestli v něm náhodou nemá něco podezřelého. Mohl by na moment zastavit čas a pohrabat ho, ale nestihl to, protože už mu kolegyně toho chlapa s pivním pupkem položila první otázku.

"He?" nevnímal ji.

"Victorii, ptala se tě na Victorii," řekl Florian.

"Victorie? A co je s ní…?" uvědomil si, že myslí Lauřinu kamarádku, která se ho pokusila připravit minulé léto o život. Byla spíše pěšák, který ho měl oddělat, skutečného viníka doposud nenašel. "Našli jste ji?"

"Ne, nenašli, ale objevili se nové stopy, které by nám pomohly ji najít nebo alespoň určit, kde nebo s KÝM mohla být v době jejího zmizení." Odpověděla policajtka Hübendeckerová. Seděla opřená na židli, nohu přes nohu a ruce položené na stehnech. Všiml si, jako ho důkladně pozoruje. Sledovala jeho řeč těla.

"Dobře, ale proč to říkáte mě? Neměl jsem s Victorií žádný bližší vztah, byli jsme jen spolužáci."

"Proč používáte zrovna minulý čas?" zeptala se ho podezíravě.

"Protože jsem ji asi naposled viděl minulé léto…?" nechápavě rozhodil rukami. Neměl rád tyhle manipulace při výpovědích. "A jelikož je to v minulosti a teď s ní nemám žádný vztah, protože je nezvěstná, tak budu používat minulý čas."

"Máte snad nějaké stopy, které by vedli ke Christopherovi?" ptala se Katie.

"V jejím šatníku byly za regálem zapadnuté kalhotky, na kterých byly stopy spermatu. Téměř všichni kluci z Zubarránu nám poskytli vzorek DNA, nicméně s nikým jsme to sperma neztotožnili," řekl policajt.

"Aha, takže si myslíte, že já jsem s ní měl sex?"

"To zjistíme… Jestli nám poskytneš vzorek DNA, jinak—"

"Jinak mě zatknete pro podezření z únosu a pak vám ten vzorek budu muset dát… bla bla bla… znám to, jako malý jsem v televizi sledoval Dálniční policii," kroutil očima. "Podívejte se, když jsem Victorii viděl naposledy, tak byla v pořádku a neunesená. Co já vím, co se jí stalo po tom, co zjistila, že je těhotná…? Třeba si to nechala vzít nebo se ztratila někam, kde odnosí a porodí dítě… Prošli jste kláštery v Rakousku?"

"Bližší informace ti nebudeme sdělovat, přišli jsme si jen pro vzorek DNA." Řekla rázně Hübendeckerová.

"Tou dobou jsem byl zrovna propuštěn z léčebny, kde mě tenhle člověk s mojí matkou nechali nedobrovolně zavřít!" ukázal na tátu. "Měli byste to vědět, když jste ten případ tak rychle uzavřeli. A ještě ten den, co jsem ji viděl naposledy, jsem odcestoval pryč zbytek prázdnin. Jestli chcete vidět můj pas, tak budiž, někde tady bude ve vile. Jinak jste tady na špatné adrese, já vám nepomůžu."

"Christophere, prostě jim dej ten vzorek a neděl kolem toho takový drama," ozval se Florian.

"Já kolem toho žádný drama nedělám, prostě s tím nic nemám nic společného, a to moc dobře víš."

"Ano, já to vím, ale policie chce důkaz," odsekl jeho otec.

Nakonec Christopher nad tím mávl rukou a nechal si odebrat vzorek slin. Policajti měli to, pro co si přišli a odjeli zpět na stanici.

"To je tak těžký jim vymazat paměť a poslat je zpátky?"

"Christophere, nechceme jim bránit v práci, pokud to pomůže Victorii a její rodině, kterým schází," oponovala mu Katie.

"Tak použijte magii a najděte jí sami, když si chcete hrát na matku Terezu…"

"To neuděláme…" odmítl Florian. "Hele, přišli sem, chtěli po tobě vzorek DNA a dostali ho. Teď zjistí, že se neshoduje a nechají tě na pokoji."

"Proč se o to vůbec ještě zajímají…? Pomalu to bude už rok, co se zdejchla a kdoví, jestli je vůbec živá. Mně osobně je to jedno, co s ní je! Já mám na starosti jiný věci." Naštvaně vstal, vzal batoh a odešel do svého pokoje.

☼ ☼ ☼

1992

Florian se Radce už týdny neozval a ona stále čekala na den, kdy si z toho nic nebude pamatovat. Nakonec se Radovanovi přiznala se Silvestrem – co dělala v Linci, s kým to dělala a jaké z toho jsou následky.

Radovan nebyl naivní. Všiml si, že je s Radkou poslední dobu něco v nepořádku, měla výkyvy nálad, nechtěla pořádně nic jíst a přibírala na váze. Byl zdrcený jejím přiznáním. Nevěděl, zda ji má opustit nebo odpustit. Je to matka jeho jediného dítěte – Sáry. Radka mu nemohla říci, že to dítě, co se v ní klube, je z poloviny magického původu. Tajně doufala, že nastane den, kdy na to všechno zapomene a bude přesvědčena, že dítě je jejího manžela. Že ten kluk převlečený za Denyho Zuka zmizí z její paměti nadobro.

Nestalo se tak. Naopak. Florian se objevil u jejích dveří a řekl, že chce být součástí života svého dítěte. Odpověď, která Radku moc nepotěšila. Ostuda po celé vsi, že ona čeká dítě nějakého neznámého chlapa z Rakouska. Vypadalo to, že jejich dámské zájezdy jsou u konce.

"Vím, že jsem na to dítě příliš mladý," povídal Florian. "Zase vím, že bych nechtěl mít někde dítě a nevědět o něm."

"Však bys ani nevěděl, že nějaký dítě vůbec máš," zamračila se na něho. Její manžel byl na procházce se Sárou. V ruce svírala sklenici vody. I z této tekutiny se jí kolikrát zvedal žaludek. Teď se jí ale dělalo špatně z toho, co slyšela od Floriana. Litovala, že do Lince vůbec kdy jela. Měla zůstat doma s manželem a malou dcerkou a nic z toho by se teď nedělo.

"Není nějaká možnost—" chtěla navrhnou, ale Florian ji přerušil. "Ne, nechci se vracet v čase a zabránit setkání nás obou. A nevěřím, že bys taky tohle chtěla. To to dítě nemáš ráda?"

"Mám, ale… Vždycky jsem chtěla mít děti jen s Radovanem…"

"A já chtěl zase mít děti až za několik, možná desítky, let a k tomu s čarodějkou. Nikdy jsem nesnil o tom, že mé dítě bude z poloviny člověk. Nicméně, stalo se a jí se k němu neotočím zády."

"Takže, co? Co tedy budeme dělat?" ptala se Radka a opřela se.

Florian pohlédl na její břicho a zvedl obočí. "Mohu?"

"Dobře, ale ještě je brzo na to, aby kopalo," pokrčila rameny. Florian si přisunul židli a opatrně jí přiložil dlaň na břicho.

"Co říkal doktor?" zeptal se.

"Všechno je v pořádku, ale zdá se, že budu mít problémy s krevním cukrem. Uvidí to až na dalším vyšetření."

"Kdyby byly problémy, neváhej se na mě obrátit," pousmál se a pomocí telekineze cítil pod kůží zvětšenou dělohu, dále placentu a nakonec…. Zamračil se a zmateně dal ruku pryč. Radka uviděla jeho výraz a znervózněla.

"Co je?" ptala se ho, zatímco si držela břicho. Jeho výraz se stále neměnil. "Co se stalo?"

"Neuvěřitelné," řekl s úžasem. "Díky telekinezi můžu cítit téměř všechno, co má člověk v břiše—"

"A?" zděsila se. "Něco špatného s dítětem? Co?!"

"To ne, jen…"

"Jen co?" rozhodila ruce. "Co se děje?"

"Cítím tam to miniaturní dítě a… není tam jediné…"

"Co? Jak jako jediné…" odmlčela, zatímco jí to začalo docházet. "Dvojčata? Ty tam… Ty tam vidíš dvojčata?"

Florian mlčky kývl hlavou a s úžasem v obličeji se odsunul zpět naproti Radce. Pak se jeho obličej změnil a Radka v něm viděla vyděšení. Byla zmatená, nejen z toho, že čeká dvojčata, ale nevěděla, jestli je Florian zděšený z toho objevu nebo jestli se tu ještě něco, co by měla vědět. Z kapsy vyndal čarodějnický prsten, který se u něho tehdy objevil.

"Nevím přesně, co tohle znamená, ale objevil se jenom JEDEN prsten."

Oba byli zmatení. Radka vůbec nechápala, co tím chce Florian říct a on byl zase zmatený z toho, že čekají dvojčata, ale ten prsten je jeden.

"Co tím sakra myslíš?"

"Myslím tím, že nechápu, proč se objevil jeden prsten, když na cestě jsou dvě magické bytosti… Jsem z toho zmatený, o tomhle jsem ještě nikdy neslyšel. Čarodějové by měli být oba dva, když já jsem čaroděj…"

"Třeba jsi ten druhý prsten ztratil nebo to znamená, že jeden z nich ta magická bytost není…?"

"To není možné, vyhledával jsem informace u Eleanor Flameové, co se zabývá smrtelníky a polosmrtelníky a nepamatuju si, že by tam byla zmínka, že by jedno z čarodějnických dvojčat nebylo magické."

"Co to teda znamená?" pozvedla obočí a čekala na odpověď. Té se nedočkala.

☼ ☼ ☼

U magických bytostí nebývalo zvykem, že by trpěly bolestmi hlavy. V případě Floriana von Anstettena tomu poslední dobou nebylo. Pořád přemýšlel nad tím prstenem. Jak to, že je jen jeden? Ptal se neustále sám sebe. Rodičům dosud nic neřekl, ale měl tušení, že jeho táta, Ludwig, co nevidět zjistí, o co jde. Naštěstí nikdo rodiny neměl předtuchu, kdo stojí za tím nově objeveným prstenem.

Florian seděl u psacího stolu a podepisoval právě dopsanou esej do školy, když se ho náhle zase zmocňovala ta nepříjemná bolest hlavy. S každým tepem jeho srdce to bylo intenzivnější a on se obával, že jestli to takto půjde dál, nebude moci mít plně pod kontrolou své emoce, a tudíž ani magii.

Měl z toho všeho špatný pocit. Něco mu říkalo, že mu něco nepříjemného jde naproti. Týkalo se to snad těch dvojčat nebo to bylo něco zcela jiného, co se netýkalo jeho rozrůstající se rodiny? Sepsanou esej vhodil do velké obálky a zandal ji do šuplíku, kde měl i ten prsten.

Držel jej v ruce a v duchu prosil, aby se mu zjevila nějaká předtucha. Třeba jen malá stopa k tomu, proč je u tvou plodů jen jedna duše. Pevně stiskl ruku s pěst a snažil se v sobě najít tu schopnost. "Ukaž mi, co přijít má a čemu musím čelit. Ukaž mi cestu, o kterou se teď musím dělit." Otevřel oči, ale nic. Nikde se neobjevil žádný předmět, žádná nápověda ani předtucha. Z hlubokých myšlenek ho probudilo zaklepání na dveře, ve kterých se objevil Milias Brenn. Věděl, že to bude on, protože měli jít večer do města. Ani se neotočil, aby se s ním pozdravil.

"Hej, co tam tak sedíš? Už jsi snad připravenej, ne?" zvolal na něho Milias.

"Nemám náladu dneska." Odtušil a zandal prsten zpět do šuplíku. Přiložil si ruce na spánky a jemně si je mnul. Z rukou mu začala vycházet bílá energie, jež se mu proplétala mezi vlasy a hladila ho po kůži. Bolest hlavy ustávala a on si nepřipadal jako tikající bomba, která co nevidět vybuchne. Energie zmizela a on se zvedl od stolu.

"Tohle mi nemůžeš udělat, kámo. Dneska ne," naléhal na něho Milias. Sundal si koženou bundu a hodil ji na Florianovo postel. "Víš, že dnes tu má být nějaká parta holek ze Sterzingu?"

Florian jen zakroutil hlavou a promnul si oči.

"Jižní Tyrolsko, ty vole, Itálie, rozumíš?" Milias šel k němu a zatřásl s ním. "Italky, vole! Víš, co to znamená?"

"Že budou mluvit italsky?" pokrčil rameny.

"Floriane, co ti je? Včera jsi byl nadšený, že přijedou…"

"To ano, ale… Nějak ze mě to nadšení vyprchalo. Asi bych radši zůstal doma…"

"To ne hele, po dlouhé době jsme zase v Innsbrucku a nebudeme přece sedět doma na prdeli."

"To ne, ale můžeme si vyčarovat nějaký jídlo a k tomu ten herní automat, co jsme nedávno viděli—"

"Ty máš z těch Italek strach, že ano…?" podíval se na něho podezíravě.

"To ne, jen… Má plnou hlavu školy a tak…"

"Nemáš plnou hlavu školy, protože my, čarodějové, máme velkou kapacitu mozku, tudíž—"

"Dobře, tak mám plnou hlavu něčeho jiného, ok!"

"Jak 'ok'? Žádný 'ok'… Dobře, tak sereme na Italky. Chápu, nemáš rád uzený maso. Jen se prostě půjdeme někam bavit. Kluci už taky čekají."

Florian zaváhal. Bavit se, když jedno z mých dětí nemá duši, která by ho provázela životem? Cítil se velmi zodpovědně za to, co se konkrétně v jeho životě děje. Musel to všechno vyřešit a co nejdříve. Ten strach, co bude až na Radku přijdou porodní bolesti.

"Nemůžu, protože jsem… Zjistil jsem, že…"

"Ano…?" Milias měl zvednuté obočí a čekal, co z jeho kamaráda vypadne.

"Že jsem zbouchnul jednu holku. Na Silvestra v Linci." Čekal úlevu, že se někomu svěřil. Aspoň trochu, ale naopak. Měl obavy, jak se teď na něho bude Milias koukat. Litoval toho, že mu to řekl.

"Dobře, tak jsi zbouchnul jednu holku a co má být?"

"Co má být?" rozčiloval se. "Jde o to, že budu táta, Miliasi. Otec dítěte, které budu mít se smrtelnicí."

"Oh. Aha, ale tak si to může nechat vzít, ne?"

"Jak si může asi nechat vzít čarodějnický dítě…?" nechápal Florian.

"Potratem, lektvarem… Já nevím. Tak jí dej poutací lektvar, a to dítě ať si vychovává sama." Odsekl a sebral bundu z postele. Florin jen žasnul, co vypouštěl z úst.

"O čem to mluvíš? Co to je vůbec za rady?"

"Hele, jsi mladej, svobodnej, na vysoké škole. K tomu ještě nemrtelnej. Proč by ses měl zabývat nějakým dítětem, které sis udělal s nějakou… lidskou… ženou? Ať se o to dítě stará sama."

Divil se, kde se tohle v Miliasovi bralo. Nemyslel si, že on bude zrovna ten typ, co je mu všechno jedno. Kdyby on byl na jeho místě, jak by se asi zachoval? Ptal se sám sebe. Odpověď ale už věděl. Dal by jí lektvar ke spoutání magie, změnil paměť a dál si s čistým svědomím užíval života.

"Je vdaná?" zeptal se Milias. Stál u dveří, opřený o kliku.

"Jo, je." Odpověděl.

"Tak není co řešit. Dej jí lektvar zapomnění a dál ji neřeš, stejně za padesát let pojde a ty potkáš někoho lepšího, magického, s kým budeš mít čistokrevný děti a tohle si ani nevzpomeneš."

Zvláštní, že ho napadlo to samé, co Radku. Zapomenout a jít dál. Jenže Florian takový nebyl. Aspoň ne odteďka. Cítil odpovědnost vůči těm dvojčatům a nechtěl je jen tak opustit. Nedokázal by s tím žít. Ani kdyby zapomněl.

"Hele, je to jak dlouho? Pět nebo šest měsíců? Co vím, tak lidské těhotenství trvá asi devět, takže dnes večer určitě rodit nebude…" Milias zakroutil zápěstím směrem k Florianovi a změnil mu oblečení, upravil vlasy a v ruce se mu objevila lahev whisky. "Připraven na párty!"

Florian hleděl na lahev a váhal. Jít se bavit nebo se strachovat o potomky?

"Podívej, máš čas, než se to narodí," Milias šel k němu, vzal ho kolem ramen a vedl ho ke dveřím. "Co 'budeš dělat' můžeš řešit až zítra nebo pozítří. Očividně ti to nikam neuteče."

S tím už se dalo souhlasit. Kývl a pousmál se. Milias ho poklepal na rameni a vyrazil napřed. Florian zatím zavřel do pokoje a následoval ho. Trochu se mu ulevilo, když mu vlastně došlo, že je ještě čas, než se to narodí a během toho zjistí, proč je tam jen jedna duše. Dnes večer to ale nebude. Dnes večer se mohl ještě bavit. Ovšem myšlenka ta dvojčata ho neopustila ani v baru, kde se to hemžilo Italkami, které byly mladé a neměly domalovaná obočí.

Přišli tam bez flašky, protože ji stihli vypít po cestě. Jejich smrtelným kamarádům to stačilo, aby se přiopili, a tak tam vkročili s větším sebevědomím, než kdyby v sobě neměli ani kapku. Dali si drink na uvítanou, při kterém vyhlíželi "oběti" jejich šarmu a osobnímu kouzlu. Tentokrát s nimi šli jen Albert, Ivo a Bertold. Sourozenci Max a Richard byli na víkend mimo město.

Nacházelo se tam několik dívek, které by stály za hřích. Milias hleděl na jednu, která stála opřená o zeď vedle jukeboxu. Srkala čirou tekutinu a nevině pozorovala okolí. Na Italku vůbec nevypadala. Měl světle hnědé vlasy a na sobě nevýraznou zelenou košili. Připadalo mu, že tam vůbec nezapadá. S nikým se nebavila, jen sledovala dění kolem. Něco ho na ni upoutalo a šel to zjistit.

Bertold si dal další drink, který mu nesedl a běžel zvracet na pánské toalety. Ivo a Albert vedli konverzaci o španělské inkvizici, o které ani jeden nevěděl zdaleka nic, protože ve škole nikdy při dějepise nedávali pozor. Alkohol jim ale dával tu schopnost filozofovat do hloubky. Florian je nijak nevnímal, i když seděl mezi nimi. Do hlavy mu zase vlezla ta dvojčata.

Kopnul do sebe drink a poté si objednal rovnou dva. Byl duchem nepřítomen, o čemž ho upozornil i Albert, když do něho několikrát šťouchl. Pokynul hlavou, že je stále mezi nimi a ti dva se zase věnovali filozofii. Na chvíli se zapojil, ale nemohl se jim pořádně věnovat. Nechtěl o tom přemýšlet, ale bylo to stále silnější a silnější.

Omluvil se a šel na vzduch. Bundu nechal na židli. Venku foukal vítr a teplota se pohybovala kolem patnácti stupňů nad nulou. Opřel se o zeď kousek od baru a pohlédl na hvězdy na nebi. Jak krásné, řekl si v duchu. Něco ho na nich fascinovalo. Nikdy se takto na ně nedíval. V druhé dimenzi jich viděl několik, dokonce i zblízka, ale v této dimenzi nikoli. Vždycky jen z dálky a tentokrát to bylo něco úchvatného. Úplně ho očarovaly.

Astronomie, proč se ti dva nebaví o astronomii? Pokládal si tuto otázku. Něco tak hezkého a oni se baví o španělský inkvizici…koho to zajímá...? A co astrologie? Zajímá se někdo o ní? V ten moment dostal nápad. Možná astrologie by mohla pomoci s tou jednou duší a dvěma těly. Pohrával si s tímto nápadem další hodinu, co prostál venku. Milias se mezitím někam ztratil s tamtou slečnou a ti dva filozofové potkali tři dívky na baru, které se snažili dostat jejich hlubinnými teoriemi o životě.

Chtěli do toho zapojit i Floriana, ale on neměl zájem ani o konverzaci ani o nějakou holku. Sebral bundu, rozloučil se a šel pryč.

☼ ☼ ☼

Modrá světla se objevila na přistávací dráze na začátku Arkánakie. Florian přemístil sebe i těhotnou Radku, která žasla, že se na této planetě nachází něco tak fascinujícího, a ještě k tomu pod oceánem. Florianův původní plán, pomoc astroložky, byl posunut kvůli jinému plánu, pomoci od čarodějnické obchodnice Madame Vintor.

Upozornil Radku, ať na sebe nestrhuje moc pozornosti, jelikož v Arkánakii neplatil zákaz zabíjení smrtelníků. "Smrtelníci sem nemají zákaz, protože každý usuzuje, že o tomto místě vůbec nevědí. Drž se při mně a nediv se každé magické věci, kterou uvidíš."

"Děláš si srandu…?" odsekla Radka. Bolely jí nohy, byly oteklé. "Vidíš ty vitríny? Takové věci by se mi hodily a koukni na—"

"Přesně o tomhle mluvím," přiblížil se k ní až se jeho nos téměř dotýkal jejího ucha. Chytil ji pevně za ruku. "Nechci, aby tady venku někdo zjistil, že jsi smrtelnice. Kdoví, co by se potom dělo…"

Ta slova se Radce vryla do paměti a zbytek bylo na její fantazii, která ji předváděla různé scénáře toho, co by jí kolemjdoucí čarodějové a čarodějnice mohli udělat. Nebyly to zrovna příjemné obrázky. Přišli před dvoupatrový obchod Madame Vintor.

Uvnitř byly všechny potřebné magické věci, včetně starožitného nábytku. Radka se tvářila, že jí ti věci nezajímají, ale uvnitř byla plná úžasu. Křišťálové koule, samozametací koště, vznášející se světlo u stropu… Její mysl byla přeplněná těmito vymoženostmi, že dokonce přehlédla starší ženu s červenými kudrnatými vlasy nad ramena.

"Madame Vintor," Florian ji vytrhl z úžasu. "Dobré odpoledne, já jsem—"

"Čaroděj," přerušila ho a pohlédla na Radku. "Já vím, ale kdo je tahle záhadná bytost? Máš v sobě čarodějnickou krev, ale její složení je nějaký zvláštní…"

"Já…" nemohla se zebe vydat kloudné slovo. Pohled Madame Vintor byl přísný, podezřívavý, ale zároveň uklidňující, jako by říkal: "Neboj se, malá."

"Něco vás dva trápí. To poznám i bez těchto nových vševidoucích brýlí, které jsem si nedávno pořídila," opět upnula pohled na Radku. "Děvenko, jsi čarodějnice?"

"Není," odpověděl Florian.

"Oh," vykročila k pultu, "tak proč mi sem taháš smrtelníky? Nevíš snad, že tento svět je pro ně přísně utajený!"

"Vím, ale potřebujeme vaši pomoc," Florian spojil ruce. "Já jsem Florian Witter von Anstetten, čaroděj a ona smrtelnice, vyspali jsme se spolu a teď čekáme dvojčata."

"Aha, už to chápu. Nedával sis pozor, napustil si ji a teď se jí potřebuješ zbavit?"

"To ne," zakroutil hlavou.

"V něco ji proměnit?"

"Ne."

"Tak chceš lektvar zapomnění?"

"Ne."

"Jed na smrtelníky?"

"Ne, to né."

"Ingredience na poutací lektvar?"

"To taky ne."

"Prodat mi ta dvojčata?"

"Cože, zbláznila jste se?"

"Tak co tady, do prdele, chceš?" bouchla rukou do dřevěného pultu. Radka ani nemukla. Krčila se vzadu.

"Potřebuju zjistit osud svého dítěte!" vykřikl.

"Aha," zarazila se a vydala se po obchodě ke komodě. "Proč jsi to neřekl před tím, než jsem se rozčílila…"

"Nenechala—"

"Ticho!" přerušila ho. Ze šuplete vyndala malou křišťálovou kouli s bílou hustou mlhou uvnitř. Dala ji na pult. "Za zjištění to bude osm mincí a ta koule není na prodej."

"Proč ji nemáte na prodej?"

"V přítomnosti smrtelníků nemám nic na prodej!" odsekla a sjela Radku pohledem. To bys měl sám vědět nejlépe, že je nebezpečné, aby smrtelníci znali budoucnost. Nedá se jim důvěřovat."

"Tady," hodil na pult hnědý měšec plný mincí. "Je tam dvacet mincí. Osm na to zjištění a zbytek na radu a na to, že budete držet hubu o smrtelnících. Přišli jsme sem zjistit, proč má Radka v sobě dvojčata, ale jen jednu duši, takže koukejte dělat svou práci, za kterou jste dostala zaplaceno více než dost!" řekl rázně, až Madame Vintor udělal krok dozadu. Sebrala měšec, potěžkala ho a strčila pod plášť do kapsy.

"Dobře," přisunula křišťálovou kouli. "Položte na ni každý jednu ruku. Ne nahoru, tam se budu dívat já."

Radka z toho všeho měla velké obavy. Přešla k pultu a hleděla na tu kulatou věc. Mlha si tam plula kolem dokola aniž by ji cokoli popohánělo. Začalo ji svědit břicho. Madame Vintor se na ni zahleděla a pootevřela ústa, že ji řekne něco, určitě nepěkného, ale mlčela.

Pohlédla shora do křišťálové koule a to, co tam viděla, se jí nijak nelíbilo. "Škoda magické krve." Poznamenala si pro sebe.

"Cože?" ptala se Radka.

"Že jste si ty děti vůbec dělali." Odsekla Madame Vintor. Vzala kouli a zandal ji pod pult. Tvářila se znechuceně.

"Co jste tam viděla?" zeptal se Florian.

"Něco, co se vám vůbec nebude líbit." Odpověděla a zavřela oči. "Před tím, než oranžová barva pohltí svět, bolesti dostanou na světlo toho, kdo sem nechtěl. Nezůstane ani minutu. Dalšímu se bude líbit až moc. Okusí krev. Nedá si pokoj, dokud ji nepoteče plná řeka. Dvacet šest oběhů koule kolem slunce způsobí odchod toho, jenž si nevážil života."

Otevřela oči a uviděla vyděšeného Floriana. Radka naopak vypadala zmateně. "Cože to říkala?"

"Říkala, že se jedno z dvojčat narodí mrtvé, a to druhé bude velmi zlé a nedožije se více než šestadvaceti let." Řekl potichu, aby ji příliš nevyděsil, ale na to bylo pozdě.

"Osudy polosmrtelníků nebývají příliš… Kladné," poznamenala Madame.

"Ale proč?" ptala se Radka s vyděšeným výrazem. Chytla se za břicho. Strach se zmocnil celého jejího těla. Měla mžitky před očima. Florian rychle přisunul starožitnou židli a posadil ji na ni. Madame Vintor v ruce vyčarovala sklenici s vodou, obešla pult a dala ji Radce do ruky. Necítila vůči ní zášť, nýbrž lítost. "Protože to zřejmě nemělo být."

Florian na tom také nebyl dobře. Podlamovala se mu kolena. Jeho děti a mrtvé? Tohle se v čarodějnické rodině nestává. "Není…" pomalu lapal po dechu. Bylo mu špatně, cítil v krku knedlík, který nechtěl dovnitř ani ven. Bránil mu v dýchání. Napil se ze sklenice. "Není něco, co můžete udělat?"

"Bohužel, jak jsem řekla, osudy polosmrtelníků—"

"—nebývají příliš kladné, my víme," dokončila větu Radka. "Proč ale my musíme mít ten nejhorší…"

"Něco musí být," srdce mu strachem bušilo, jako by mělo vyskočit z jeho hrudi. Musíme tomu zabránit."

"Hochu, změnit něco, předem nastavené, je velmi nebezpečné," ohradila se Madame Vintor.

"Dokážete to?" podíval se na ni, ruku na Radčině rameni a slzy na krajíčku.

"Ne… Já ne," zakroutila hlavou.

"A kdo?" zeptal se jí. V očích se mu smutek měnil na naději. Naději, že jeho děti budou moci žít co nejdéle to jen půjde. "Řekněte mi kdo. Zasypu vás zlatem, vyrvu rodinný sejf ze zdi, obětuju svoji magickou esenci! Jen mi, prosím, ukažte ten správný směr."

Radka seděla na židli, hladila si břicho a uvnitř si slibovala, že udělá vše, aby ti dva přežili. Slzy jí tekly po tvářích. Zvedla by se, ale nemohla, neměla na to sílu.

"Dáte si heřmánkový čaj?" Madame se otočila a nalila si šálek čaje.

"Nechci čaj, chci odpovědi," řekl Florian opřený o pult, který by nejraději vyrval z podlahy a hodil přes celou místnost. Jako vážně? Čaj? Řekl si v duchu.

"Já si dám šálek, prosím," přihlásila se Radka. Dostala jej a hned se napila. Zahřálo ji to. Trochu se uklidnila a mohla se postavit na nohy. Florian stále hleděl Madame Vintor do očí. Věděl, že zná někoho, kdo by jim mohl pomoci.

"Nepokoušej se mi číst myšlenky, chlapče," odtušila. "Nepovedlo by se ti to."

"Řekněte mi, kdo to může změnit." Sledoval její řeč těla, schopnost empatie měl nastraženou, aby zachytila každičkou lež, kterou Madame řekne.

"Někdo ano, ale nevím, kdo. Tento typ magie je moc i na mě."

Mluvila pravdu, ale to Florian nechtěl slyšet. Chtěl jméno, místo, návod, jak to provést, ale nedostal nic. Jen, že někdo takový existuje. Tady na planetě? Nebo na jiné planetě? Jiné dimenzi? Rojily se mu otázky v hlavě.

"Je to moje vina," Radka se začala obviňovat. "Kdybych svého manžela nepodvedla, nic z toho by se nestalo."

"Stalo se to, co se muselo stát, má drahá," odsekla Madame.

"Jdeme, tady se už nic víc nedozvíme," Florian pomohl Radce na nohy a oba odešli z obchodu na ulici.

"Co jsme to provedli?" tázala se Radka.

"Co?" nechápal Florian. Pokračovali skrz město na přistávací dráhu.

"Tohle je trest za to, že jsme se spolu vyspali na Silvestra."

"Není to žádný trest!" zdůraznil. "Děti nikdy nejsou trest."

☼ ☼ ☼

"Flo?" Ludwig šťouchl do svého syna spícího na stole plném knih. "Flo!"

"He?" Florian prudce zvedl hlavu. "Kde…? Co…?" Seděl u stolu v kryptě na panství Anstetten. Jeho otec na něho zmateně hleděl. Nikdy si nemyslel, že by se z jeho prostředního syna stal knihomol.

"Co je tohle všechno?" ukazoval na hromadu knih na velkém masivním stole uprostřed místnosti. "Osudové války, Vesmírné kacířství, Řecké teorie, Exotická magie…?"

Florian stále rozespalý si promnul oči a snažil se vzpomenout, co četl naposled. Otevřená kniha před ním měla, z jeho obličeje, pomačkané stránky. Jmenovala se Arabská mytologie. Z dětství si pamatoval pohádky o Aladinovi a jeho kouzelné lampě nebo také o námořníkovi Sindibádovi. Věděl, že tyto bytosti jsou nebo byly skutečné a jestliže existuje něco, co by mu mohlo pomoci zachránit jeho dvojčata.

Respektive se mu tyto bytosti samy nabídly ve snech pár dní po tom, co s Radkou navštívili Madame Vintor. Byl tam oheň bez kouře, arabské nápisy, a ruce, jež se k němu natahovaly a volaly: "Pojď!" Rozhodl se proto vyhledat si veškeré informace o těchto věcech. Skoro už zapomněl, kolik nocí nespal nebo kdy naposledy viděl denní světlo nebo jedl.

"Tvoje matka má o tebe starosti. Chtěla tě navštívit v Linci, ale když zjistila, že tam nejsi, začal mě urgovat, ať tě najdu."

"A to jí nenapadlo, že jsem celou dobu tady?" Florian pokrčil rameny. "Mám dojem, že tu byla…"

"Podívej, je jasné, že akademický rok skončil a začíná léto, ale nezapomeň, že ti je teprve dvacet let a pořád za tebe máme čarodějnickou zodpovědnost."

"Tati, neměj o mě strach. Čarodějnickými testy jsem prošel na výbornou. Došly ti snad výsledky, ne?"

"To ano, došly. Jen…"

"Tati, o co tu jde? Vždyť ty mě dokážeš najít kdekoli na této planetě, dokonce i kdybych zahrabaný kilometry pod zemí…" zvedl se a protahoval si ruce a záda.

"Řekni mi, synu, ten čarodějnický prsten, co se objevil. Je jasný, že značí příchod nového člena našeho rodu a pochybuju, že tvůj starší bratr, Marian, není rodinný typ."

"Podívej, něco tuším a možná, že se něco děje, ale nechci ještě dělat nějaký závěry."

"A má to co dočinění s…" Ludwig vzal otevřenou knihu do ruky, "…Arabskou mytologií?"

"To ještě nevím," kroutil hlavou.

"Dobrá," dal svému synovi ruku na rameno, "ale jestli se chystáš někam cestovat, tak na sebe dávej pozor. A jdi se ukázat tvé matce, ženský jsou všechny stejný – ať už je člověk nebo čarodějnice."

"Dobře, zajdu za ní." Souhlasil a Ludwig se odebral po schodech nahoru. Florian vyhledal pod hromadou knih svůj černý zápisník a zapisoval si poznámky o bytosti známé jako Džin. Mohou mít jakoukoli podobu. Knihy dosud uvádí podoby jako kráva, škorpion, had, černý pes nebo černá kočka. Není ale vyloučené, že by mohly mít i lidskou podobu.

Naštěstí v regále našel knihu o mýtických bytostech a kde je najít. Bohužel o bytosti, kterou hledal se vedly záznamy pouze do devatenáctého století. Uvádí také, že Džinové mohou býti neviditelní nebo mít podobu jednoho z elementů, nejčastější je vzduch nebo oheň. Džinové nejčastěji žijí na místech, která nejsou příliš obyvatelná lidmi. Mají rádi sucho a teplo. Okruh se tímto zmenšil na pustiny či pouště. Poznamenáno. Řekl si Florian v duchu.

Džinové si mohou vyčarovat cokoli se jim zlíbí, pokud nemají svého vůdce, kterému musí plnit přání. Z pohádek víme, že Džin mohl člověku splnit pouze tři přání, ale záznamy praví, že přání může plnit neomezeně.

Další poznámka po zápisníku byla, že pokud Džin na sebe vezme zvířecí či lidskou podobu, je nucen dodržovat fyzické zákony této formy. Je tedy zranitelný a lze ho zabít. Proto v těchto formách zůstávají jen krátkou dobu, ale jak krátká doba to je? Říká se, že jsou nesmrtelní, tudíž nemusí mít pojem o čase jako každý jiný – krátká doba tedy může znamenat jeden den nebo deset let. Je-li řeč o temných Džinech, budou se spíše schovávat ve stínech a děsit lidi, z jejichž strachu mohou těžit.

Aby takovou bytost mohl najít, musel zajít do normální knihovny ve městě a vyhledat pohádky, kde se vyskytují Džinové. Vzpomněl si tak na osmdesátá léta, kdy mu jeho rodiče občas četli pohádky po nocích. Aladin, chudý chlapec žijící v Číně, kterého jednou z domu odvede mocný kouzelník z Maghrebu předstírajíc, že je bratr jeho mrtvého otce. Dovede ho k jeskyni, kde se údajně nachází kouzelná lampa. Poté, co Aladin odmítne před mocnému kouzelníkovi lampu, je uvězněn v jeskyni, kde stráví dokonce i několik dní. Jeho "strýc" mu před tím půjčil kouzelný prsten a když ho Aladin nevědomky pohladil, zjevil se mu duch Džina, který ho dokázal vysvobodit a dostat zpět domu k jeho matce (i s kouzelnou lampou).

Jeho matka plánuje tu lampu zpeněžit, aby měli na jídlo a když ji čistí, zjeví se jim duch Džina mocnějšího, než je ten schovaný v prstenu. Díky němu zbohatne a ožení se s princeznou Badroulbadour, sultánovo dcerou. Kouzelník se dozví o Aladinově bohatství a snaží se dostat lampu do svých rukou. Princezna, netušíc, že je kouzelná, vymění starou za novou (obyčejnou). Nařídí Džinovi, aby Aladinův palác, se vším všudy, přemístil do jeho rodného města Maghrebu.

Nakonec se Aladinovi podaří porazit mocného kouzelníka i jeho mocnějšího bratra a vše vrátit do pořádku, až na to, že si jednou Aladin požádá o jednu věc, kterou mu Džin nechce splnit a řekne mu, že dosáhl maximálního počtu přání. Jinými slovy, se ta magická bytost najednou rozhodla, že už toho bylo dost a prostě zmizí.

Pročetl knihy jako třeba Kniha kouzelníků z šedesátých let anebo Volba Magie z let sedmdesátých, kde se vyskytuje toto téma. Nezapomněl ani na sbírku Tisíc a jedna noc.

"Chlapče, už zavíráme," oslovila Floriana starší žena pracující v knihovně. Bylo skoro osm hodin večer. Vzpomněl si, že před pěti hodinami slíbil otci, že se ukáže mámě. Z toho sezení ho bolel zadek i nohy, na přemisťování neměl náladu, tak se vydal přes Innsbruck pěšky. Byl teplý červnový večer a jemu procházka prospěla. Musel si utřídit myšlenky, než bude stát tváří v tvář Larisse.

Jeho matka si ve své pracovně malovala návrhy podzimní kolekce. Byla do toho tak zabraná, že ji samotnou překvapilo, že se venku stmívá. "Kolik dní, že jsem tě neviděla?" vrhla na svého syna podezřívavý pohled hned, co vstoupil dovnitř.

"Vždyť jsem tady byl celou dobu, mami," opřel se o parapet a koukal z okna.

"To ano, ale nikdo o tobě nevěděl…" odtušila. Florian se snažil najít správná slova, jak své matce sdělit, co celé ty dny hledal v kryptě, aniž by pojala podezření, že se děje něco závažného.

"Halo, mluvím na tebe!" zvolala na něho, což ho přivedlo zpět do reality.

"A co jsi říkala?" zeptal se zmateně.

"Co budeš dělat přes léto?" naštvaně odsekla. "Víš, že tvůj otec chce ve firmě nově otevřít—"

"Vím, mami a říkal jsem mu, že až dokončím vysokou školu, tak si tam zažádám o práci. Momentálně si chci prostě užívat studentského života, dokud to jde." Vysypal ze sebe a věděl, že ta druhá část je trochu lež. Nemohl jí teď říct, že je na cestě další generace, dokud nevěděl, jak to vlastně všechno bude. "To jsou ale krásné nákresy. Řekni mi, jak to, že máš pořád nové a nové nápady?"

Larissa se na něho nejdříve zamračila a pak se otočila zpět ke kresbám. "Sleduju lidi a v hlavě si pohrávám s nejrůznějšími kombinacemi barev, tvarů a doplňků. Hlavně také sleduju, co vy, mladí, dnes nosíte na sobě. Někdy si říkám, že ten, co ty hadry navrhl, musel být pod vlivem. Kolikrát jsou to opravdu hrozné věci."

"Záleží, které lidi sleduješ. Jestli se budeš zajímat o lidi z nižší třídy, tak je pochopitelné, že se ti ty jejich věci nebudou líbit. Za prvé nemají vkus a za druhé nemají finance na to si kupovat pořádné a vkusné oblečení."

"Mluvíš skoro jako tvůj otec," pousmála se.

"Mami, vzpomínáš si na tu pohádku, co jste nám četli, když jsme byli děti? Tu o té kouzelné lampě, jež v sobě ukrývala toho kouzelnického ducha?" zeptal se jí zvědavě.

"Ano," zamyslela se. "Aladin a ta jeho kouzelná lampa, ve které byl Džin, který mu plnil přání."

"Přesně… Víš," šel pomalu k ní. "čistě ze zvědavosti, protože jsou prázdniny a já pomalu nemám co na práci… Chtěl jsem se zeptat, jestli takový Džin vůbec existoval v minulosti?"

"Eh," pousmála se. "Zlato, ovšem že existoval. Stejně jako všechny bytosti z pohádek. Odkud myslíš, že by jinak ti autoři brali inspiraci."

"To ano, ale jestliže byly skutečné, tak jak to, že nebyly úřady vymazány?"

"Ovšem že byly vymazány. Nicméně, aby ti autoři dodrželi svá životní poslání, nechali jim v jejich mysli určitě kousky, aby na čem stavět své příběhy. Nikdo si pak ze smrtelníků nemyslel, že je to všechno podle skutečné události… Ani sami autoři." Larissa vybarvovala tmavě zelenou barvou dlouhou sukni a velký ženský klobouk.

"Tudíž mi chceš říci, že všechny ty magické věci, bytosti a tak… Bylo všechno skutečné?" divil se.

"Ne jenom že BYLO, ale pořád JE." Řekla důrazně. "My, čarodějové, se tím většinou nezaobíráme, protože máme vlastní magické schopnosti. Kdyby ale smrtelníci zjistili, že se na planetě nacházejí všechna kouzla, kletby, hračky a bytosti z pohádek, byli by jimi posedlí a hledali by je jenom proto, aby si pak mohli dokazovat svou moc a pokusit se ovládnout svět."

"Neříkám, že to někdo z čarodějů nezkusil," pokračovala. "Dělali to jenom proto, že se na tom světě nudili a chtěli zažít nějaké to dobrodružství. Cestovali, psali si poznámky a když se k něčemu takovému dostali, tak to tam většinou nechali a jeli zase domu."

"Jasný," souhlasil Florian. "Jak jsi říkala… K čemu by jim to vlastně bylo." Stál před malou knihovnou a se založenýma rukama si prohlížel Larissinu sbírku. "Nevíš náhodou, jak je to ve skutečnosti s tím Džinem z kouzelné lampy?"

"Co si pamatuju, tak tenkrát se tradovaly zvěsti, že se nějakej čaroděj z Úřadu temné magie a záhadných okouzlení vydal najít tu proslulou 'lampu přání' jak tomu přezdíval. Našel ji někde… Myslím v západní Číně a povedlo se mu dokonce vyvolat ducha této lampy. Cestoval s ní přes jih Asie do Evropy. Lampa se mu ale natolik zalíbila, že si ji chtěl nechat. Zapomněla jsem dodat, že ji měl původně odevzdat na Úřadě… Zamířil s ní někam do pouště, protože to údajně chtěl ten Džin. Pak už ani nevím, jak to s ním dopadlo. Myslím, že ji tam někde nechal a vrátil se zpět do druhé dimenze."

"Vážně? A o něm se nikdy žádná pohádka nenapsala?" pousmál se.

"Tak to nevím," kroutila hlavou. "Ale kdyby se měli psát dobrodružné příběhy o každém čaroději nebo lidské bytosti, tak by na tu hromadu knih nestačila ani celá Citadela v Arkánakii. Ale, co jsem slyšela, tak po sobě ten, Marcon Pulver, někde zanechal zápisník."

To by mohla být stopa k tomu Džinovi. Florian uvnitř sebe zajásal a jeho srdce se naplnilo nadějí. Teď akorát stačilo získat tu lampu nebo ten zápisník a byl by o krok dál k záchraně jeho nenarozených dětí. Larissa byla zabraná do práce a ani se nezajímala, proč z ní tahá všechny ty informace. Pak se ho zeptala, jestli s někým chodí. Myslela si totiž, že se s někým musí stýkat, když ho poslední dobou moc nevídala. Nenapadlo jí, že by její syn byl knihomol. Řekl jí, že ne a odešel z pracovny pryč. Měl docela hlad a šel se podívat do kuchyně, jestli tam náhodou něco není.

Služebnictvo už v tuto hodinu bylo pryč, takže si musel něco vyčarovat. Pak ho napadlo, že si vlastně ty věci, co hledá může snadno přičarovat. Ovšem během hodování mu také došlo, že je ještě nezletilý čaroděj a jeho magická aktivita je hlídaná Úřadem pro kontrolu kouzel. Kéž bych tohle řešil až za několik let. Proč zrovna teď? Ptal se sám sebe. Proč to musím všechno řešit teď? Je mi dvacet, život mám před sebou… Proč v tomhle nemůžu být jako Milias. Tomu by bylo úplně jedno, jestli si někde udělal dítě nebo ne. Prostě by dotyčné vymazal paměť, nechal ji zmizet a kdoví, co jiného by ještě vymyslel.

Získat zápisník Marcona Pulvera by nemuselo nijak Úřady alarmovat. Ostatně, tento typ pozemské magie by je vůbec nemusel zajímat. Nemělo to nic společného s tou molekulární. Kdyby něco, tak se vymluví, že to má pouze pro studijní účely. "Obohacení vědomostí," řekl nahlas tento případný argument.

Po večeři se odklidil do svého pokoje. Chtěl o tom všem informovat Radku, ale hodiny na stěně odbíjely deset večer, což znamenalo, že většina smrtelníků buď usíná u televize, pokud ji měli doma, nebo už spali.

S přičarováním zápisníku neměl téměř žádný problém. Nevěděl ale, jestli je ten Marcon Pulver vůbec naživu, takže jediná obava byla, aby se po tom zápisníku nesháněl. Byl to černý kožený sešit plný psaní a různých obrázků. Bylo to zajímavé čtení, jež mu opět zabralo skoro celou noc. K dispozici tam byla i mapa, kde tu lampu ukryl. Počítal to a od té doby uběhlo už přes dvě stě let. Povzdychl si a doufal, že tam ta věc ještě bude.

V zápisníku je uvedeno místo Barran Temple v Jemenu. Bylo to, pro něho, zcela neznámé místo i stát a dostat se tam nebude zrovna snadné. Naštěstí je jeho rodina bohatá, tudíž najde nějaké řešení, jak se dopravit do Jemenu. Bude to pěkný výlet do neznáma, řekl si a šel si konečně odpočinout.

☼ ☼ ☼

Od návštěvy Madame Vintor měla Radka problémy s jídlem i spánkem. Celé noci probděla hleděním do stropu, přemýšlením nad jejími dvojčaty, jež nosila pod srdcem. Její manžel, Radovan, si o ni dělal starosti, když viděl, jak se celé dny šourá bytem jako tělo bez duše. Bílý obličej a občasné krkání byl teď jeho společníkem místo jeho ženy.

Nemohla mu říct, co se ve skutečnosti děje. Jediné štěstí bylo, že se dalo vymluvit na nevolnosti v těhotenství, tudíž jí po většinu času nechával na pokoji. Nevolnosti skutečně měla. Na pár dní se jí vrátily. Jejich malá dcera, Sára, pokaždé spala jako andílek a Radka u její kolébky často potichu brečela, aby jí nevzbudila. Vždycky chtěla pro svoji dcerku sourozence, jenže netušila, že se jí přání vyplní takovýmto způsobem.

Sára se těšila na sourozence. V jejím věku ještě moc nemluvila, ale poznala, že maminka nosí v bříšku miminko a nosila jí své panenky a předstírala, že jsou její děti. Jednou jí položila ucho na břicho a ucítila kopnutí jednoho z dvojčat. Sourozenecká rivalita začíná, řekla si v duchu načež se jí slzy draly do očí. Nevolnost snadno svedla na těhotenství, ale slzy by už byly moc. Hormony ji po dobu gravidity netrápily. Byla by chyba to teď přičítat těhotenství. Jejímu manželovi by to jistě přišlo podezřelé.

Bolel ji žaludek, jelikož byla v neustálém strachu z porodu, a hlavně z budoucnosti. Jistě, měla doma manžela, který se těšil na další dítě, i když nebylo jeho. Poté, co se udobřili, jí řekl, že to dítě bude mít stejně rád jako jeho vlastní. Jedna věc jim v tom ale mohla bránit, a to byla magie, o které se Radovan nesměl dozvědět.

Chodili na pravidelné procházky, jako rodina, kolem vsi, ale ten den Radka zůstala doma. Poté, co ucítila kopnutí v břiše, jí začala brnět noha a udělala si pohodlí na gauči, hned co dala vyprat špinavé látkové plínky po Sáře. Zkoušeli, zda se jejich malá dcerka konečně naučí chodit na nočník a někdy se jim to i podařilo. Plínky měla už jen ojediněle, převážně, když byli někde venku nebo na návštěvě.

Snažila si schrupnout na kanape a na pár desítek minut vytuhla. Probudilo jí ždímání pračky, až se lekla, jestli zase neskáče a nebouchá do zdi. Jak rychle se zvedla, tak si zase rychle sedla. Zamotala se jí hlava. Zkusila to znova a tentokrát pomaleji. V koupelně nebyly žádné poničené dlaždičky. Ulevila si na záchodě a šla zpět na gauč. Noha už byla v pořádku.

Modrá světýlka se objevila před televizí. Někdo, koho pár dní neviděla, se konečně ráčil ukázat. "Jsi v pořádku?" zeptal se jí Florian.

"Ne," kroutila hlavou. "V týhle situaci to ani nejde cítit se dobře."

"To mi povídej," přitakal. "Nemůžu pořádně spát ani jíst… Skoro každý volný čas trávím v knihovně a hledám něco, co nám pomůže."

"A?"

"Možná, že jsem něco našel a doufám, že—" uviděl, že se Radka chytla za břicho a v obličeji měla křečovitý výraz. "Co se děje? Co to je za bolest?" použil empatii a vycítil, že se jí svírá děloha a hrozně to bolí. Sedl si vedle ní a chytil ji za ruku.

"Dobrý, to jsou jen poslíčci," odtušila a bolest přestala.

"Cože? Co to je? To už jako začínáš rodit?" sypal na ni otázky. V krvi mu najednou stoupl adrenalin a byl připraven ji hned přemístit do porodnice.

"Uklidni se," utišovala ho i sebe. "To je jen takový předvoj, i když neměl být tak brzo, ale co já vím. Při Sáře jsem takovýhle bolesti měla poslední dva měsíce před porodem. Objeví se a zase zmizí."

"Ok," oddychl si. "Tohle celé těhotenství je poměrně… Nechápu to."

"Ještě jsi se nesetkal s jinou těhotnou ženou? Máte v tom vašem světě těhotné ženy, ne?"

"No, jak které jsou těhotné," drbal se na hlavě. "Některé to mají v sobě, některé mimo."

"Mimo?" nechápala. "Jako mimo tělo?"

"Ano, zařízení na 'mimotělní těhotenství', do kterého se dají dva vzorky DNA a z toho se pak vyvine nový život… Nevím ani, jak se to jmenuje," mávl rukou. "Jednou jsme byli s rodinou na výletě v Karibiku a potkali tam čaroděje, kteří se chlubili, že čekají potomka. Zeptal jsem se té čarodějnice, v jakém je měsíci. Vypadala tak na šestý, podle postavy. Málem mě zpražila pohledem, doslova. Její manžel mi pak vysvětlil, jak funguje mimotělní vznik života a naštěstí jsem je ten den viděl naposledy."

"No, aspoň se nemuseli zabývat tím, že jedno z jejich dětí zemře, než se vůbec narodí…" opět ucítila potřebu brečet.

"Takhle nemluv, jsem něčemu na stopě a musím to prověřit."

"Skutečně," podívala se na něho s nadějí v jejích očích. Lehký teplý vánek si pohrál s jejími vlasy, když se proháněl bytem. Bylo to jako pohlazení anděla, který posílá pomoc a ujišťuje, že vše bude v pořádku. Průvan byl teď o něco silnější, jelikož Radovan otevřel vchodové dveře a vcházel dovnitř s malou Sárou.

"Pak se ozvu," řekl Florian a přemístil se pryč dříve, než malá holčička přiběhla za maminkou a dala jí malou kytičku, kterou utrhla na procházce. Opět ucítila ten hřejivý pocit na hrudi.

☼ ☼ ☼

Throne of Queen Sheba bylo místo, kam Floriana zavedl zápisník Marcona Pulvera. Cesta letadlem do státu Jemen byla velmi riskantní a musel zaplatit hodně peněz pilotovi, aby se na takovou cestu vůbec vydal. Během letu musel použít krycí kouzlo na letadlo, aby nebylo detekováno na jakémkoli radaru a dostat se na nejbližší letiště ho také stálo nějakou duševní energii.

Pilot byl na půli cesty zpět, když Florian studoval zápisník ve stínu suchého stromu, jež ho chránil před sluncem. Místní obyvatelé kolem něho chodili se strachem ve tváři. Nebylo normální vidět osamoceného bělocha v tomto státě. Všichni si mysleli, že je nějaký špion, který sbírá informace pro nějaké velké zvíře, jež se sem chystá vlítnout s armádou a srovnat to tu se zemí. Toto všechno vycítil v myšlenkách kolemjdoucích a raději zamířil na kraj města, kde nikdo nebyl a překládal text z deníku:

"Ta lampa je opravdu mocná. Dokáže splnit téměř každé přání. Co by se tak asi stalo, kdyby se toho zmocnil nějaký smrtelník? Chtěl jsem tu věc uchovat v archivu Úřadu druhé dimenze, ale bude lepší, když to ukryju někde tady poblíž. Je to pustina. Všude samý písek a nehorázné horko. Ten duch si tady může svobodně žít vlastním životem a nikdo ho nebude otravovat. Aspoň doufám. Věřím ale, že když pořádně ukryji tu lampu, nebude se Džin muset nikomu podřizovat.

Podzemí Barran Temple by mohlo být dostatečné, ale věřím, že v budoucnu se obyvatelstvo bude rozrůstat a určitě se najde někdo, kdo bude mít takové štěstí, že najde tu lampu. Nemohu vrhnout ochranné kouzlo na toto místo, žijí tu lidé vyhladit to tu kvůli lampě, to nechci. Ne! Musím to ukrýt někde v poušti. Dám se na jih. Cestou musím vymyslet silné ochranné kouzlo rozprostřené kolem dokola. Nebudu riskovat. Nikdo se tam nedostane."

Teploty dosahovaly tropických hodnot a Florian postupně ze sebe sundával kusy oblečení až měl na sobě jen slabou košili a propocené kalhoty. Boty ale sundat nemohl jinak by se na tom betonu a písku uvařily nohy. Ten zápisník mluvil o jihu. Při pohledu na vyprahlou poušť se mu ježily chlupy i tam, kde ještě ani nenarostly. Vyžít magické přemístění nemělo cenu, radil mu to instinkt. Poslední lok z vyčarované lahve, kterou pak odhodil a vykročil do pouště. Pakliže kouzlo mělo chránit lampu před nalezením, určitě nebude snadné se tam dostat pomocí magie. Nebylo ani jisté, jestli mu budou jeho schopnosti vůbec fungovat.

Marcon Pulver psal o jakémsi ztraceném nebo skrytém městě. Zápisník byl hodně starý a některá anglická slova nedávala smysl nebo nešla přečíst. Bohužel ho nenapadlo použít chronokinezi a deník vrátit do původního stavu. To horko bylo opravdu nesnesitelné. Jak mířil hlouběji do pouště, ptal se sám sebe, jestli to za to stojí. Začínal mít vnitřní pochyby, ale věnoval tomu už tak tolik času, že musí jít dál. Ach, to horko. Na obloze ani mráček a vítr v nedohlednu.

"Ti smrtelníci to opravdu nemají jednoduchý," mluvil si pro sebe, "chodit takovou dálku pěšky. Jsem opravdu rád za to, že jsem čaroděj, i když… Teď mi to nejspíš bude na nic."

Pot mu tekl po čele až na tváře a přál si, aby tu byl někde kousek stínu. Chtěl si udělat malou pauzu a pak jít zase dál. Bylo to snad z horka? Nebo byl v mírném transu a slyšel kolem sebe neznámý hlas?

Smrtelníkovy oči nevidí, co tam je. Nachází se to v poušti, daleko od civilizace. Tam, kde by člověk vyprahl dříve, než by slunce zalezlo za horizont. Je to chráněné před takovými, co chtějí uspokojit své chamtivé potřeby. Musím jim v tom zabránit. Nedostaneš se tam ani kdybys vypil všechnu vodu na této planetě, dehydratace tě v tom zastaví. Každým krokem budeš potit vodu ze svého těla, žádným lokem nebudeš schopen zklidnit ten pocit prahnutí ve svém hrdle.

Ti, kteří přece jenom nemají sobecké úmysly a dostanou se na dohled skrytého města, budou podrobeni zkoušce. Jak se budou přibližovat, bude se město oddalovat. Běh bude stále pomalejší a pomalejší. Vytrvat musí ten, jenž má čisté úmysly. Pokud dorazí na hranici toho místa, nemá vyhráno.

Písek se pod ním bořil a připadalo mu, jako by ho chytal za chodidla a ztěžoval mu cestu. Vysával z něho energii, dokud nepadne a nezaboří se obličejem do něho obličejem. Vytrval. Slunce pálilo, co šlo a on věděl, že mu voda nepomůže. Už prošel hranicí kouzla, které chránilo lampu před zneužitím. Už nebylo cesty zpět. Zastavil se a zhluboka dýchal.

Barran Temple už ztratil z dohledu a kolem něho nebylo nic než jen hory rozpáleného písku a žádný stín. Pot mu tekl po celém těle. Nemohl se dočkat, až slunce zapadne a ucítí tu úlevu, ten chladný vánek, který mu pohladí jeho horké tváře. Zápisník měl v zadní kapse u kalhot. Byla to jediná věc, co měl u sebe. Pak ještě šátek, který měl, v případě větru, na zakrytí nosu a úst.

Nepocítíš vítr ba ani slabý vánek. Uslyšíš hlasy, které ti budou napovídat, aby ses obrátil a šel zpět, ale kam je zpět? Víš vůbec, kudy jsi přišel? Dezorientace je to, co ti napoví, že jsi obětí kouzla vržené na toto místo. Není to ale jen město, co je ukryté. Jsou to několikakilometrová území, jež se stanou tvým pohřebištěm. Tvým a těch, kteří tuto cestu podnikli před tebou. Padneš vysílením na písek a ten tě pojme do sebe. Navždy se staneš součástí pouště a tvá duše bude bloudit tímto horkem, marně se snažíc pokračovat ve své cestě za nekonečným přáním.

Rafičky na hodinkách se mu zastavily. Poklepal na ně, ale nereagovaly. Všemožná kouzla, co by to opravila, nefungovala. Šel hodiny a hodiny, bolely ho nohy a zdálo se, že slunce se zastavilo. Jako by se mu nechtělo zalézt za ten horizont a dopřát mu stín. Jediní stín, který mohl udělat, bylo rukou nebo tím šátkem. Ten ale využil tak, že si ho omotal kolem hlavy, aby mu zachytával neustále tekoucí pot po jeho čele.

"Nemusím… Nemusím, ale chci," mumlal si pro sebe. "Nechci? Ale chci… Je to pro mé děti. Musím zachránit děti." Pokračoval s těžkýma nohama dopředu a dopředu. Na kopec a zase dolu. Magie jako by ho neposlouchala, nemohl se přemístit, nemohl vyčarovat cokoli, co by mu dalo stín.

Padl na kolena a opět zhluboka dýchal. Chtěl vodu, aspoň jeden lok vody. Batoh u sebe neměl, ten nechal… Kde ho vlastně nechal? Nemohl si vzpomenout. V letadle? Nebo v tom městě, kde ho každý měl za špiona?

"Proč nefouká ten vítr?" ptal se sám sebe. "Proč…? Ach jo, vlastně, ten deník. Říká mi, že nic neucítím… Kurva to je vedro…"

Chceš vítr? Chceš ho cítit? Dopřeju ti ho, ale musíš se otočit a jít zpět. Ale… Ty vlastně nevíš, KAM je zpět, co? Nevíš, protože ses vydal na tuto sebevražednou cestu, ze které není cesty zpět. Cítíš se být unavený?

"Ano, cítím…" odpověděl. "Je takový horko." Chůze se změnila v šourání. Shrbení stále šel dál a dál. Písek se táhl nahoru na kopec, za kterým na něho najednou hleděla palma. Koutky mu cukaly a ve tváři se začal objevovat úsměv.

"Spása," vydal ze sebe. "Už jsem tady… Je to…"

Viděl malou pláň porostlou trávou s malým jezírkem uprostřed. Stál na kopci a jeho hladovějící oči se bažily pohledem na hladinu, jež odrážela to nesnesitelné slunce. Na jazyku cítil tu chladnou tekutinu, jak míří skrze vyschlé hrdlo a chladí ho zevnitř. První krok… Druhý krok… Třetí krok… Podlomilo se mu levé koleno a on spadl. Obličejem se zabořil do rozpáleného písku a popojel pár metrů dolu.

Rukama se podepřel a zvedl se. Nejdříve na kolena. Klečel a poslouchal šumění moře v dáli. Představoval si, že stojí na útesu a vítr odhání všechno to horko, jež ho obklopovalo poslední hodinu nebo dvě? Jak dlouho, že to vlastně šel? Rafičky byly jako přimrznuté a nepohnuly se ani o milimetr. Stejně jako on. Klečel tam a hleděl na tu oázu v poušti, která ho k sobě táhla jako magnet.

"Ukaž mi cestu, ukaž mi místo," vyslovoval zaklínadlo, "tam, kde najdu chlad…" Z nějakého důvodu mu slova zmizela. Nemohl je najít a dokončit to, přece jenom by mu pomohlo přežít to neúnosné peklo. "Jsem přece čaroděj, nesmrtelný Florian Witter von Anstetten. Magie mi má sloužit a nemizet ve chvíli, kdy jí nejvíce potřebuji."

Postavil se na nohy a pokračoval k oáze.

Vydal jsi se tam, kam nikdo nesmí. Nečekej na pomoc z vesmíru ani od nikoho jiného tady na zemi. Jsi tu jen ty sám a nikdo jiný. Jsi sám na daleké cestě za něčím, co nepřinese nic dobrého. Stejně jako to před tebou. Sleduj.

Jak se přibližoval k prvnímu stonku trávy, natahoval ruku, ale nemohl jej chytit. Proměnilo se to v písek. Úsměv mu na moment zmizel z tváře. Padl na kolena a sáhl po dalším stonku. Stejně jako předtím i tento se proměnil v písek. Po čtyřech se plazil dál a každý stonek trávy, jež chtěl chytit, dopadl úplně stejně. Stín palmy na kraji jezírka mu nepomohl. Slunce stále pálilo i tam, kde nemělo.

Jenom ti, kteří nemají čistý úmysl, nejsou schopni vidět to, co nejvíce potřebují. Vidí jen to, po čem nejvíce touží. Není to ale to, co nám přináší duševní uspokojení, nýbrž jen chvilkové ukojení naší fyzické existence.

"Proboha, už mlč!" vykřikl do ticha. Zvedl se na nohy a chtěl skočit do vody, jež byla před ním. Bohužel, přistál v písku. "Tati," otočil se na záda a hleděl na modré nebe bez mráčku. "Tati, pomoc." Telepaticky hledal svého otce. Nedostal se ale dál než pár metrů před sebe. "Tati, nedokážu to. Nemůžu být otcem pro své děti, když nejsem ani schopný… Nejsem hoden toho…" Slova mu stále mizela z jeho mysli. Jazyk mu přestával fungovat. Potřeboval tekutiny. Musel jít dál.

Jestliže najdeš stín, nenech se oblbnout. Je to jen tvá představivost toho, po čem momentálně nejvíce toužíš. Toto kouzlo ti nemá usnadnit cestu. Vytvořil jsem to přesně tak. Touha je jen něco, co tě naplní jen na okamžik. Dostaneš to a postupně si toho přestaneš vážit. Na druhou stranu, pokud to získáš, budeš si to držet a starat se o to… Co myslíš? Zasloužíš si pomoc? To, co chceš, není jenom na chvíli, je to na celý život. Já vím, co to je…

"Chci stín. Chci stín," říkal rozklepaným hlasem. "Chci vodu, proč nekolabuju? Musím být dehydrovaný."

Nemysli si, že tě mé kouzlo zabije. Nejsem zlý, jen chráním to, co si jen tak někdo nezaslouží. Jen postupuj dál, hezky krok po kroku a uvidíš, jestli si to opravdu zasloužíš. Doposud ti bylo vše dáno na stříbrném podnosu, nemám pravdu?

"Nemáš!" vykřikl. Překvapilo ho, že je toho ještě schopný.

Chceš zlomit mé kouzlo? Myslíš, že se to dá zlomit? Nemyslím si, že to dokážeš. Vlastně, já to vím, že to nedokážeš. Není to vytvořeno tak, aby bylo zničeno. Záleží na motivaci a síle. Máš stále sílu v nohách…?

"Ano, mám… Ano, mám," pokračoval dál směrem ke slunci. "Musím si lehnout, Chci si lehnout aspoň na malou chviličku… Nesmím… Nemůžu si lehnout. Nechci si lehnout. Chci jít dál." Bederní páteř už z té bolesti téměř necítil. Chtěl si sednout jen na malou chvíli, ale zase věděl, že když to udělá, bude mnohem těžší se zvednout a jít dál. Komfortní zóna, to bylo přesně to, co potřeboval. Pohodlně se usadit nebo si lehnout a nechat své tělo odpočívat. Oči měl zavřené, hrozně ho pálily. Šel poslepu stále dopředu. Jak dlouho, že už šel? Tu a tam zavrávoral, ale jinak se držel směru. Chodidla měl už téměř dřevěná. Najednou uslyšel vedle sebe ženský hlas: "Je to tam, je to stále tam. Musím jít dopředu a nedívat se jinam než před sebe. Chtěla jsem lepší svět, tudíž musím podstoupit oběť. Pro sebe, musím to udělat pro sebe…"

Otevřel oči, ale kolem něho nikdo nebyl. Měl halucinace? Nebo to byly duše pohřbených v písku. "Musela jsem zavraždit toho překupníka, který měl odvezl, co nejdále to šlo. Chtěl po mě část toho zlata, co tam leží, ale já mu nic dát nechci," pokračoval ten ženský hlas. "Nikdo si to zlato nezaslouží víc než já. Nikdo…! Jen já!"

Chvílema cítil, jak se mu opéká obličej a pak měl zase pokožku jako dítě. Tímto zjistil jednu věc a to, že magie ho stále doprovázela, léčila mu spálenou kůži na těle. Nemohla ho přenést přes tu poušť ani mu zajistit jakoukoli materiální potřebu. Cítil ale její podporu uvnitř sebe. Myslel na ta nenarozená dvojčata.

"Neuměl si dát dvě a dvě dohromady," pro změnu uslyšel mužský hlas, jemu doposud neznámý. "Uměl maximálně tak číst knihy a navigovat. Neměl ale srdce na to zabít. Vyprávěl mi jednou o muži, který mu chtěl ublížit. Nebojoval s ním, ale utekl. Byl to zbabělec, který neznal nic jiného než knihovnu. Zabil jsem mu jeho malé děti. Nelíbilo se mu to. Místo toho, aby se mi postavil a pomstil tak jejich smrt, padl na zem a brečel jako jeho malá dceruška. Ten pitomec ani nevěděl, jak zabít, tak jsem zabil já jeho."

Z těch slov mu naskakovala husí kůže, oči měl zavřené a dělal jeden krok za druhým. Nesměl se poddat tomu kouzlu. Nemohl, kvůli svým dětem. Krk se mu začal svírat žízní víc a víc. Potřeboval se tam poškrabat, ale kůže ho nesvěděla. Musel by si strčit ruku až dovnitř a roztáhnout to.

Žízeň je vážně zrádná potřeba. Nutí nás se zastavit a vyhledat nebližší zdroj tekutiny. Nikdo ale neví, že se dá snadno překonat silou mysli. Sice ne na dlouho, ale stejně… Dokáže nás posunout dopředu aspoň o jeden krok, metr či kilometr. Záleží na tom, jak moc silná je.

"Je silná ta žízeň," souhlasil Florian, i když ten mužský hlas mluvil o mysli. "Je fakt silná a nikam neustupuje."

Poddáme-li se tomu, ukážeme jen to, jak slabí jsme. A ty jsi slabý nebo dokážeš potlačit tu řvoucí potřebu něčeho se napít? Dokážeš se zastavit, vzít lahev do ruky a pít velkými doušky? Ukojit potřebu spláchnout ty vyprahlé dutiny, které přímo dychtí po tekutinách? Někdy máme po cestě chuť se napít, ale když není k dispozici, tak prostě jdeme dál, dokud se k ní nedostaneme. Co nás teda popohání?

"Zmlkni, už fakt zmlkni!" sípal Florian. Šátek už ani nezachytával pot, jelikož byl úplně promočený. Teklo to skrz a musel se utírat. Za sebou opět uslyšel nějaké hlasy: "Jak mohl dopít poslední zbytky vody? Já se snad zblázním. Jde přede mnou a ani mě neslyší, když na něho volám. Hej! Zastav se a počkej na mě! Nejsi v tom sám, pamatuješ? Jedeme v tom půl na půl!"

Otočil se, ale za ním nikdo nešel. Tohle znělo vážně realisticky, a i měl pocit, že za ním někdo jde. V dálce najednou uviděl nějaké čáry. Vlnily se ve vlnu horka vycházejícího z písku a zdálo se, že z jedné z nich vyšel záblesk. "Snad ne další halucinace," řekl si pro sebe. Pokračoval dál a ty čáry se postupně zvětšovaly.

Když po dlouhé a bolestivé cestě vidíme cíl, začneme pochybovat. Je to vážně to, co hledáme? Nezdá se nám to? Jak ty můžeš říci, že tamto je náznak ztraceného města v poušti, po které se procházíš takovou dobu? Cesta je dlouhá, místy trnitá… Nicméně, my sami začneme postupem času pochybovat, že to dokážeme. Že se dostaneme až na samotný konec. Je to něco v nás, co nás nutí nevěřit, protože si myslíme, že ti to nezasloužíme. Proč si to ale nezasloužíme? Ušli jsme tak dlouhou cestu. Počítali vteřiny, minuty, hodiny, dokonce i dny. Během cesty vždycky ztrácíme víru, když je cíl v nedohlednu, ale co potom, když se náhle před námi zjeví? Nejdříve pochybujeme. Nemůžeme věřit, že jsme to dokázali. Nemáme to prvotní sebevědomí, necítíme vítězství… Jsme jen zmatení. Naše představy o vítězství jsou všelijaké, ale jsou to jen představy. Věříme tomu, že toho dosáhneme, ale je to jen v našich představách. Sami sobě vůbec nedokážeme uvěřit, že jsme toho schopní ani když k tomu cíli konečně dojdeme. Co cítíš ty?

"Naději," vyhrkl ze sebe. "Jdu za tím, co chci, a to je být dobrým otcem pro své děti, které musím zachránit."

Oči ho přestaly pálit a před jasně uviděl malé budovy ztraceného města. Nebyl jako ostatní. On věřil od samého začátku, že to dokázal. Nepochyboval. Nohy už měl téměř bez citu. Pohled na slunce, které bylo najednou kousíček od horizontu, hodinky mu opět fungovaly a on věděl, že prošel ochranným kouzlem. Cítil velkou duševní úlevu. Nečekal, že to bude takto náročné. Vyndal zápisník z kapsy a pevně jej svíral v pravé ruce. Došel přímo před to ztracené město, které nakonec bylo město duchů. Nikde ani noha ani zbloudilá duše. Nepocítil žádné cizí emoce ani myšlenky. Vstoupil tam a všude byl jen prach a písek. Za normálních okolností by začal mít pochyby, ale po té cestě zlem je neměl ani na jednu sekundu. Konečně zalezl do stínu, kde pocítil ten chlad a svěží vánek si pohrál s jeho mokrými vlasy.

Kam jsem se to dostal? Pomyslel si. Ještě nedávno seděl v baru a porážel protivníky v Čiré smrti a najednou prošel kus pouště, skrz silné ochranné kouzlo do ztraceného města. Byl na sebe pyšný a měl hroznou žízeň. Zvedl ruku a modrá světýlka mu na dlani vytvořila plastovou lahev plnou čiré tekutiny. "Zasloužená odměna," řekl si a vypil ji na jeden zátah. I když bylo nehorázné vedro, ve stínu ho to mokré oblečení začalo mírně ochlazovat. Mohl si konečně sednout a opřít se o prašnou zeď jednoho rozbořeného stavení. Musel zavřít oči, jen na moment.

☼ ☼ ☼

Zatřásl sebou a probudil se. Byl stále opřený o zeď a všude kolem jen tma. Vůbec mu nepřišlo, že by usnul. "Kolik hodin už tady takhle sedím?" divil se. Obloha byla plná hvězd a teplota vzduchu konečně přijatelná. Nic ale neviděl. Zápisník ležel vedle něho v písku. Vyčaroval si pochodeň, kterou pomocí pyrokineze zapálil a otevřel deník Marcona Pulvera. Nalistoval namalovanou mapu malého města, kde byl malý křížek a k němu se musel dostat.

Zvedl se a chvíli vrávoral na místě, než si jeho nohy uvědomily, že by měly zase fungovat. Nechtělo se jim, svaly na lýtkách ho bolely a o stehnech ani nemluvě. Mával pochodní kolem sebe a dal se do něho strach. Není tu někde nějaká zvěř? Ptal se sám sebe sv duchu. Když ale jemu trvalo tak dlouho se sem dostat, jak by to asi dokázalo nějaké zvíře. Působí vůbec to ochranné kouzlo na zvířata? Napadlo ho.

Všude kolem něho byly jen malé rozbořené budovy, jako by se tudy prohnalo stádo partyzánů. Tu a tam narazil na kostru člověka. Zajímalo ho, jaký asi museli mít příběh, že se vydali až sem. Některých se dotknul a uviděl záblesky jejich činů. Prošli skrz ochranu, ale pak už jim nezbyly síly na to jít dál. Jiní se sem dostali, ale zjistili, že tu nic není. Žádné zlato, co se třpytí ani žádná mytologická voda, která slibuje věčné mládí. Dokonce ani žezlo, jež dává moc takovou, jako lidstvo nikdy nevidělo. To byly příběhy těch, kteří měli sílu dojít až sem, ale nevyrovnali se s tím, že si odsud neodnesou nic, co by jim přineslo bohatství. Procházel skrz ulicemi na západ, a to místo muselo být hned před ním.

Hledal v malém koženém zápisníku instrukce, co by mu poradily, jak dál. Podle mapy stál tam, kde bylo vyznačeno X, ale nic tam neviděl. Prázdný plac. Muselo to být pod ním.

Pustil pochodeň a telekinezí ji držel nad zemí. Odhrabával studený písek až narazil na desku s různými nápisy. Byl to písmo, které nikdy v životě neviděl. Řiď se podle slov a najdeš, co hledáš. Pravil deník. "No tak to jsem asi v prdeli, když ani nevím, co to je za slova." Ještě že měl magii a dokázal vymyslet zaklínadlo, aby se ta slova sama přeložila do němčiny.

"Světlo brání nám ve vidění vpřed a pouze ten, kdo dokáže vidět v temnotě, najde místo, kde nekonečná přání se ukrývají." Přečetl z desky. Chytl pochodeň a zahrabal ji do písku, aby ji uhasil. Byla tma a Florian se rozhlížel kolem sebe.

Spatřil světlo asi půl kilometru od sebe, bylo to na kopci. Po cestě zakopával o kameny a kusy popadaných zdí, ale ani to ho neodradilo od cíle. Sice neviděl na cestu, ale to mu nevadilo. Věděl, že když si zase vyčaruje pochodeň, jeho cíl zmizí. Musel obejít pár budov, jelikož se necítil na to lézt někam po zdech.

Za pár minut se více přiblížil světlu na kopci. Jedna část cesty byla strmá a Florian pokaždé sjel několik metrů dolu. Nevzdával se a vyškrábal až nahoru. Něco takového viděl poprvé v životě. Bylo to jako velký zděný altán, pozlacené sloupy, bílé dlouhé závěsy tančící ve větru a na každém rohu velký tál, v němž hořel velký plamen. Dovnitř vedlo jen pár schodů. Měl radost, že to dokázal, ale zároveň měl obavy. Je toto cíl nebo jen další zastávka?

Masivní pozlacená postel se nacházela uprostřed tohoto malého paláce a před ní, byl malý bazén plný vody. Měl zase žízeň. Chtěl tam ihned skočit a schladit se. Kůži měl zalepenou od potu, na níž byl nalepený písek. Nešlo ho jen tak oprášit, byl jak přilepený. Přišoural se k vodě a padl na kolena.

"Kdo jsi?" zeptal se ho hluboký mužský hlas. Otočil se a u jednoho sloupu na okraji altánu uviděl stát velkého snědého svalnatého muže. Měl na sobě jen kalhoty s páskem.

"Ty jsi Džin?" zeptal se unaveně a podíval se zpět do bazénu. Dlouho nezbývalo a padl by tam celým tělem.

"Ne, nejsem," odsekl a šel k němu. V ruce se mu objevil meč, jehož čepel namířil na Floriana. "A kdo si myslíš, že jsi? Objevit se tu jen tak…?"

"Hledám Džina z kouzelné lampy," povzdychl. "Potřebuju pomoc."

"Co to vy lidi máte za zvyky? Vlezete sem a jediné, co chcete je bohatství!" supěl. Špičkou čepele se dotýkal Florianova krku. Ten jen vysílením klečel a hleděl mu do očí.

"Nechci bohatství. Peněz mám více, než bych vůbec kdy potřeboval. Nechci ani moc, jelikož jsem čaroděj." Lehkým mávnutím ruky telekineticky odhodil meč a ten narazil do sloupu. Polonahý muž se zděsil a udělal pár kroků vzad.

"Čaroděj? Co po mě chceš?"

"Našel jsem tě pomocí tohoto zápisníku," ukázal deník Marcona Pulvera a postavil se pomalu na nohy. "Píše se tady, že lampa posedlá kouzelným Džinem má být někde tady. Musím najít toho Džina."

"Jsi tady špatně, žádný Džin neexistuje!" usedl ke stolu a do poháru si nalil červené víno.

"Ano, existuje," šel za ním a ten deník hodil před něho. "Marcon Pulver cestoval do Číny a pak se s lampu vydal až sem a tady jí ukryl. Je to pravda, protože to ochranné kouzlo, o čem tam píše, je skutečné a ty? Tohle jídlo sem asi nepřicestovalo samo."

"Marcon Pulver!" chlap zrudnul a vzteky odhodil pohár s vínem. "Jediný, co bych tomu chlapovi udělal, by bylo, že bych ho zaživa stáhnul z kůže!"

Jeho oči mu zčervenaly a z plešaté hlavy začal vycházet bílý kouř. "Dvě stě let tady v tom vězení. Dvě stě let! Víš ty vůbec, jaký je močení? Víš ty vůbec, co za život je tohle?"

"O čem to, sakra, mluvíš?" nechápal Florian. Napřímil se a byl připraven srazit ho bleskem, kdyby to bylo potřeba.

"Od té doby, co mě tu nechal a zdrhnul, tady trpím! Samotou, odloučením od všeho, co jsem kdy miloval!" Bílý kouř se změnil v oheň. Pomalu šel k Florianovi, ruce zatnuté v pěst.

"To těžko, chránil tě, aby se k tobě nikdo jiný nedostal—"

"Chránil? Myslíš, že ochranu potřebuju?" roztáhl ruce. "Ty kostry lidí, tam v tom mrtvém městě… Jsem zabil já! Rozsápal, polámal všechny kosti v těle, odtrhával od nich maso, když křičeli ve velkých bolestech a prosili mě o milost. Marcon Pulver tady neuvěznil jenom měl, ale všechny obyvatele Zarrhánu."

"Takže chceš říct, že tě tady uvěznil, aby zachránil svět?" jeho naděje se pomalu rozplývala jako pára nad hrncem. Myšlenky na změnu osudu a záchranu jeho dětí zahalila noc stejně temná jako venku.

"Džin není žádná bytost, jak si vy všichni myslíte. Je to temná moc, jež byla před staletím uvězněna v lampě. Nebýval tam žádný člověk. Když jsme kráčeli přes poušť, vykládal mi o tom, jak tu lampu musí odevzdat na nějakém místě ve zcela jiném světě. Nedával to nijak najevo, ale hned jsem poznal, že to bude cosi jako vězení. Doprovázel jsem ho celou cestu a on se té lampy chtěl jen tak vzdát! To jsem nemohl dopustiti a tu věc mu vzít. Víš ty vůbec, kolik moci v ní bylo? Kolik by se toho s ní svedlo? Marcon byl čaroděj a já jen obyčejný muž. Neměl jsem proti němu šanci. Proto jsem vyvolal tu temnou moc z lampy a kompletně ji ovládl. V ten moment si uvědomil, že mě jen tak neporazí. Bojovali jsme spolu a dostali se sem, do Zarrhánu. Podařilo se mu mě omráčit, ale jen na takovou dobu, aby vrhl věznící kouzlo na toto území. Nikdo se nemůže dostat sem ani odtud. Ti, kdo se sem nakonec dostali, zemřeli. Ta moc, které vládnu, je obrovská. Dokáže neuvěřitelné věci. Jenže v tomto vězení se nedá naplno využít. Pomáhá mi krátit si chvíle zabíjením těch, kteří si myslí, že jim budu plnit přání, jako v nějaký blbý pohádce!"

"A do prdele," řekl si pro sebe Florian. Bude muset bojovat. Marcon Pulver lhal ve svém zápisníku. Nechránil jeho před lidmi, ale lidi před ním. "Jak se teda jmenuješ, když ne Džin?"

"Moje jméno je Sahrazzi. Potomek rodu Fatmatiků. Válečník a čestný člověk. Dokud měl Marcon nezdradil. Léta jsem se snažil dostat skrze jeho kouzlo, ale neúspěšně. Vždycky jsem se objevil zpátky. Jediné, jak se odtud dostat, je vzdát se té temné síly. Jenže to bych pak byl bezbranný vůči němu! Chci ho zničit, stejně tak, jako on zničil mě!"

"Jde to i jinak," snažil se s ním vyjednávat. "Pomsta není všechno a určitě ti nevrátí posledních dvě stě let života."

"Myslíš, že mi jde o můj život?" povrchně se zasmál. "Tahle moc mě dělá nesmrtelným. Nemůžu umřít ani kdybych chtěl. Problém ale je, že tuhle moc miluju! Nenechám jí tady uzavřenou v nějaký lampě. Zahodit tak vysoký potenciál, který v sobě ukrývá. A pomsta je přesně to, co musím vykonat."

"Proč ale?" nechápal Florian. "Kvůli tomu, že tě tady uvěznil?"

"Ne," kroutil hlavou. Oheň se pomalu zbavil do modra. "Musím pomstít mou rodinu. Ten hajzl slíbil, že se budeme mít dobře. On to slíbil! Říkal o sobě, jak je čestný a jak nechce zneužívat temnou moc pro vlastní potěšení. To on způsobil smrt mé rodiny. Slíbil mi hodně peněž, majetek, jídlo, když mu pomůžu dostat tu lampu… Čekali na mě doma, má žena a můj malý syn. Čekali! Bohužel jsem se nestihl vrátit a zachránit je. Zemřeli hladem a žízní. Ten všivák jim ani nepomohl poté, co mě tu uvěznil. Byli to jediné, co jsem na tomto světě měl. Vyprávěl jsem mu o nich pořád dokola a poté jsem aspoň doufal, že když mě tu nechal na pospas osudu, tak je aspoň zachrání, když věděl, jak na tom jsou…"

"Jak ale můžeš vědět, že je nezachránil." Florian začínal být nervózní a pěkně naštvaný. Nepodstoupil několika hodinovou cestu pouštním peklem, aby odsud odešel s prázdnou.

"Vím to, protože jsem to viděl!" ukázal na malý bazén v podlaze. "Ta voda tu není jen proto, abych se v ní schladil. Lze pomocí ní sledovat lidi, jako skrz kukátko, aniž by o tom věděli. Sledoval jsem mou ženu a mého malého syna, jak se svíjí v křečích a umírají, zatímco si Marcon sepisoval své paměti!" vzal do ruky ten černý deník, pevně ho sevřel až začal hořet a zbyl z něho jen popel. "Žil si svůj život, zatímco já jsem se slzami v očích sledoval mou rodinu umírat! Několikrát jsem nevědomky do té vody skočil, abych je zachránil. Snažil se vytvořit portál k nim, ale nic nefungovalo. Nic! Nemohl jsem jim odsud nic přičarovat, byl jsem bezmocný!" v zápalu hněvu převrátil velký masivní stůl. Florian uskočil dozadu, připraven se bránit případným útokům.

"Víš, jaký to je být bezmocný?!" v dlani se mu objevil modrý oheň a seslal ho na Floriana. Ten telekineticky sebral všechnu vodu z bazénu a vytvořil před sebou štít. Pod žárem Sahraziiho hněvu se voda rychle odpařovala a musel jednat. Natáhl ruku a jeden z velkých tálů se vznesl do vzduchu a letěl přímo na jeho protivníka. Ten rychle uskočil, čehož Florian využil a bleskem, jež mu vyšel z dlaně, odhodil Sahrazziho do sloupu tak silně, že se celá stavba otřásla.

"Myslíš, že nevím, jaký to je být bezmocný?" šel směrem k ležícímu Sahrazzimu a seslal na něho další blesk. "Myslíš, že neznám ten pocit, když nemám tu moc zachránit svoje děti?" další blesk. "Zkoušel jsem všechno, co znám, abych změnil osud svých, dosud nenarozených dětí, a nic nevyšlo!" další náboj energie zamířil do ležícího Sahrazziho. Ten se chvíli svíjel v křečích, dokud nepřišla další dávka. "Marcon Pulver měl jednu nevýhodu a to bylo, že nevládl živelnou magií. To, že jsi nesmrtelný, neznamená, že jsi nezničitelný."

"Dobře—dobře!" Sahrazzi stěží natáhl ruce před sebe. Zbytková Florianova energie mu cukala téměř se všemi svaly v těle, když se snažil kleknout si na kolena. "Vyhrál jsi! Už mě nech!"

"Nevyhrál jsem, protože jedno z mých dětí stále míří do náruče samotné smrti, a to druhý tam má stále nakročeno!" zdůraznil a napřáhl ruku na další seslání blesku.

"Už ne! Prosím, už ne! Je to hrozná bolest." Sahrazzi ležel na zemi v bolestech a prosil ho o milost. Plamen z hlavy zmizel a jeho oči měl zase zpětnou hnědou barvu.

"Nejsem vrah. Nemám to v sobě." Florian si klekl na pravé koleno vedle něho. "Jsem Arcián. Jediné, co chci, je změnit osud svých potomků a udělám pro to všechno."

"To neuděláš, nemůžeš jen tak změnit někomu osud," rychlý dech odpovídal strachu v jeho očích. Neviděl ho jako hrozbu, ale jako někoho, kdo mu způsobil bolest, jež nikdy v životě nepocítil. "Jestli jsi Arcián, jak říkáš. Nedokážeš to. Je to hodně temná magie."

Temná magie bylo něco, s čím Florian nechtěl mít v životě nic společného. Vyhýbal se jí, jako čert kříži a nechtěl, aby něčemu takovému vládli jeho děti. Byl to jeho největší strach.

"Ty to dokážeš, že ano?" zeptal se ho klidným hlasem. Adrenalin z jeho těla se vytratil a on byl schopný více ovládnout své emoce.

"Jo," souhlasil. "Ale ne tady. Tady je má moc omezená tím kouzlem."

"Co potřebuješ k tomu, abys dokázal změnit osud mých dětí?"

"Svobodu," odpověděl bez rozmýšlení. Florian znejistil. Zvedl se a šel k převrácenému stolu. Měl hlad a žízeň. V ruce si vyčaroval lahev plnou vody.

"Být tebou, tak bych to nedělal," řekl Sahrazzi a postavil se na nohy.

"Proč? Ochranné kouzlo jsem překonal. Dole ve městě jsem se mohl normálně napít."

"To ano, ale tvoji potřebu to neutiší. Překonal jsi pouze bariéru toho kouzla, ale nikoli kouzlo samotné. Stále tady působí. Čím více budeš pít, tím větší budeš mít žízeň. Čím více budeš jíst—"

"Tím větší budu mít hlad, je mi to jasný," zahodil lahev na zlatou podlahu.

"Jsi možná čaroděj, ale nejsi nezničitelný, stejně jako já," šel k němu. "Jediné, kdy se můžeš najíst a napít je tehdy, když se odsud dostaneš. Takhle tu budeš jen pomalu umírat."

Florian byl v rozpacích. Chtěl pomoci svým dětem. Za to ale musel dostat na svobodu temnou sílu, jejíž pohnutky mu byly neznámé. Co by asi tak Sahrazzi dělal, kdyby byl na svobodě? Zabil Marcona Pulvera? Určitě by pomstil svoji rodinu, ale co potom? Touha zabíjet dál by ho nakonec ovládla a začalo by peklo na zemi. Nemohl dopustit ani jedno.

"Vím, jak na tom jseš teď," řekl Sahrazzi a sedl si na schod před postelí. "Říkáš si, jestli mě máš osvobodit výměnou za životy tvých dětí. Než mi ale odpovíš, tak ti odpovím já. Ano, mám tu moc na to změnit osudy tvých dětí, ale na tomto místě ji mám dost omezenou. Teď je řada na tobě, jestli jsi ochoten riskovat."

Z téhle situace se Florianovi dělalo špatně od žaludku. Nebyl to hlad, co ho svíralo, bylo to zhnusení. Podobné věci viděl v televizi a pokaždé si říkal, že se do takové nikdy nechce dostat. Nejradši by odsud odešel a našel nějakou jinou možnost. Po té dlouhé cestě ale nechtěl riskovat a absolvovat jinou, možná horší. Chybělo jen málo, aby získal, pro co přišel.

"Co bude po tom, co mi pomůžeš?" zeptal se ho.

"Nadechnu se krásně čerstvého mořského vzduchu," zavřel oči a představoval si šumění moře a poryvy chladného větru.

"To ti nevěřím. Je jasné, že půjdeš a zabiješ Marcona Pulvera za to, že tě tady uvěznil."

"To máš pravdu," cítil, jak se mu opět vaří krev. "Zničím toho hajzla za to, že mě tu uvěznil a nechal moji rodinu zemřít. Otázka je, jestli ty dokážeš podstoupit oběť?"

"Obětovat život čaroděje, co tě uvěznil a možná i několik jiných, které v budoucnu možná zabiješ?"

"Ne. Ptám se, jestli TY dokážeš podstoupit oběť v záchraně svých dětí."

"Jakou oběť?"

"Tahle temná magie, co mám, není zrovna určená pro pomoc lidem. Musíš něco obětovat, aby to působilo tak, jak má."

"A to je co?" zamyslel se. "Má magie, prst, ruka…?

"To ne. Bohužel, váhu té oběti nedokážu teď určit." Odpověděl.

"Dobře. V této chvíli smrt Marcona Pulvera nebude pro mě tak hrozná, než smrt mých nenarozených dětí… Ovšem, jak ti mám věřit, že to zabití bude jediné, co uděláš… Jak mám vědět, že nezmasakruješ další lidi nebo čaroděje?"

"Jediné, co teď chci nejvíce, je svoboda. Byl jsem tu uvězněný tak dlouho. Chci se osvobodit. Fyzicky odsud a psychicky smrtí Marcona.

"Pomsta ti rodinu nevrátí."

"To ne, ale najdu pokoj v duši a budu moc žít dál." Škodolibě se usmál. Věděl, že Florian nemá jinou možnost. "Koho zachráníš? Své děti nebo Marcona Pulvera?"

☼ ☼ ☼

2012

Konec školního roku vždycky rozděloval studenty do několika skupiny. Jedna skupina byli ti, kteří se těšili na prázdniny. Mejdany u jezera za horkého letního večera, brigády, cestování nebo jen válení se doma a nic nedělání. Do druhé skupiny se řadili studenti, kteří byli v neustálém stresu z maturitních zkoušek. Na vysokých školách už měli svá místa, ale museli nejdříve opustit střední školu, aby se tam po létě mohli vydat.

Pak tu byla třetí skupina. Ty čekalo odmaturování a nastoupení do práce, pokud k tomu byli, jelikož někteří jedinci uváděli, že se prostě seberou a odcestují někam do světa. Buď se někde usadí anebo bez cíle poputují za nosem.

Nakonec tu byla čtvrtá skupina těch, kteří si vůbec nebyli jisti svou budoucností, jako například Christopher. Byl přijat na vysokou školu, jež se nacházela u hranic mezi Rakouskem a Českou republikou (sídlila na území Rakouska). Jeho obor tělovýchovy a cizího jazyka mu nebyl proti srsti, ale zase to nebylo to, co by ho v životě naplňovalo. Když už ale přemýšlel nad tím, co by chtěl v životě dělat, neměl vůbec potuchy.

Za poslední rok se v jeho životě událo tolik věcí, že ani on si nebyl jist tím, co od života chce, čeho chce dosáhnout a co sakra bude dělat. Stál na rozcestí a rozhlížel se všemi směry. Bude trvat ještě pět let, než se bude moci plně věnovat hudbě a stát se slavným zpěvákem, jak snil před televizní pěveckou soutěží. Texty písniček se mu v hlavě hojně rojily, ale co s nimi, když by ho ani neproslavily. Všechny si zapisoval do zápisníku s červeným koženým obalem a věřil, že jednou budou hitem, který se bude poslouchat desetiletí.

Jemu bylo skoro dvacet a tahle vidina celebrity tam někde v dáli. Co teď se životem? Říkal si. Co bude po tom, až složím čarodějnickou zkoušku? Složím tu zkoušku vůbec? Jeho pochybnosti neměly šanci ho nijak ovlivňovat, jelikož si byl vědom toho úsilí, které vynaložil na to, aby se vše naučil. Jeho mentor Satýr mu v poslední době byl velkou oporou. "Zvláštní," opakoval si pro sebe. Zpočátku nevěřil tomu, že by vztah s jeho učitelem byl dobrý. Často vzpomínal na den, kdy ho poprvé potkal. V hlavě si vytvářel scénáře, jak by to vypadalo, kdyby ho tenkrát sežehnul ohněm. Udělal by z něho hromádku popele a co potom?

Tyto myšlenky "co by kdyby" ho doprovázely téměř každou bezesnou noc. Snadno by na ně mohl znát odpovědi díky pomoci od Madame Vintor za nějakou tu minci. Sám ovšem věděl, že kdyby k té kouli měl přístup, zjistil by snad všechny možnosti, které by se mu mohly naskytnout, a to by podle něho byla pak nuda. Christopher měl rád dobrodružství ať to byla cesta někam do neznáma nebo vydržet doma s tolika členy jeho rodiny.

Jak se nakonec ukázalo, Radka a Satýr měli menší aféru. Podrobnosti nechtěl nikdy znát. Stačila mu jen ta představa, že je jeho matka a čarodějnický mentor… Zdálo se, že měla přece jen slabost pro čaroděje. On sám je toho živým důkazem. Kdo mu asi nejvíce chyběl, byla jeho sestra. Bydlela sice vedle Residence, ale nebyla na tom časově tak dobře, aby se s ním pravidelně vídala. Na jaře dlouho pracovala a byl zázrak, když se mohli jednou za týden vidět a strávit spolu aspoň několik desítek minut.

Kdyby byla jeho sestra čarodějnice, měla by dostatek energie, tudíž by spánek tolik nepotřebovala. Pokecali by aspoň v noci a nikdo je u toho nerušil. Jednou Christopher zkusil zaklínadlo, díky kterému by se s někým mohl setkat ve snu. Zkusil ho na svoji sestru a skutečně jí v tom snu potkal. Nějakou dobu ale strávil nad tím, aby jí vysvětlil, jak se věci mají a tak… A nakonec poznal, co si jeho sestra nejvíce přeje, protože v říši snů se může stát cokoli. Sny si tvoříme sami ve svém podvědomí a když nad ním (díky zaklínadlu) měla Sára kontrolu. Vytvořila si takový svět, který by jí nejvíce vyhovoval. Zaklínadlo se ale zvukem budíku z jejího telefonu zrušilo a ona musela vstávat do práce. Byla vcelku zklamaná z toho, že si ten sen nemůže žít i v reálném životě. Tehdy si Christopher slíbil, že už to na ní nikdy nepoužije. Poslední dobou nemíval moc soucit s lidmi – nevěděl proč, prostě neměl –, ale viděl jeho sestru zklamanou ho celkem dostalo. Věřil, že ona svých snů nakonec dosáhne, protože viděla, co chce a také začala přemýšlet nad tím, jak toho dosáhne.

On si své sny bohužel nedokázal představit tak živě jako ona. Než se dozvěděl o magii, myslel si, že z něho bude slavný zpěvák nebo že se bude věnovat hraní her a streamování na internetu, ale ukázalo se, že jeho dva bratranci, Josef a Matěj, jsou v tom skvělí a dokážou si lehce získat fanoušky. Proto udělal velkolepé oznámení, že jim předá svůj profil, a tudíž jim budou také náležet veškeré výdělky. Kluci z toho byli tenkrát totálně mimo. Nevěděli, zda se jim to zdá a několikrát se navzájem štípli do ruky. Nečekali, že Christopher učiní tak velké gesto ve prospěch někoho jiného a ne sebe.

Poté se cítil volný, ale zároveň pociťoval prázdnotu. Vzdal se něčeho, co měl rád, ale ve skutečnosti ho to nenaplňovalo a viděl, že kluci jsou do toho úplně zbláznění. Ještě jim stále nedošlo, že to velké gesto bylo vlastně ve prospěch Christophera, protože ten se mohl věnovat… Popravdě ani nevěděl, čemu…

Nějaký čas trávil s Katkou, která měla momentálně krizi ve vztahu s Danielem. Objevila, že si píše s jinými holkami, ale nic mu neřekla. Místo toho zavolala Christopherovi a se slzami v očích mu vše odvyprávěla. Tehdy seděli na lavičce za potokem, kousek za Residencí a Christopher z domova přinesl lahev domácí pálenky.

"Teď to vidím úplně jasně," řekla Katka opile. Neustále si házela své dlouhé hnědá vlasy za sebe, jelikož se pořád předkláněla. Bylo po šesté večer a slunce klesalo k horizontu. "Já ho vyhodím…já ho vyhodním, vyhondním nebo vylážu…kurva já to ani neřeknu! Prostě mu řeknu 'ty hajzle, já tě miluju a ty co? Co uděláš?'"

"Správně," souhlasil Christopher. Cítil, jak mu brní lýtka, pálenka byla opravdu silná i na něho. "A když to nepůjde, zavolej mě a já ho zpopelnatím!"

"Né, to né," kroutila hlavou a v sedě se klátila jako strom ve větru. "Nikoho nezbíjej, jenom ho…třeba na malýho racochejla může proměnit…jen nachvilku. Aby viděl, že do mě se srát nemá…teda do jinech se srát nemá."

"No jo…ale v co ho proměnit?" pokrčil rameny. "Vptáka? Nebo snad v-slepici?"

"To by uletěl," smála se Katka a rukama předváděla křídla. Kolem prošlo pár lidí z vesnice a nepříjemně po nich pokukovali. Těm dvěma to ale bylo úplně jedno.

"Hele," škytl Christopher a napil se. "Když to nepůjde a nepřestane, tak j nevím, co s…s…s ním. Mám ho rád, ale když už doprdele…netuší, že chce nebo nechce a já…já jsem se v tom teď ztratil…"

"Kde jsi se ztratil?" pohlídla na něho, ale viděla ho dvakrát a snažila se zaostřil.

"To tady v tý konver-za-ci o tvým pří-telo-vi. Co že mu chceme provést?"

"Hele," ukázala k domovu. "Já mám doma pantlot…teda pantoli…ne pan-to-f-li a já jí vezmu a hodím ji po něm. Víš, jako ve filmech."

"Ve filmech ale po sobě hází talíře nebo ten dřevěnou věc…víš, co myslím, jak se s ní válí těsto."

"Jo ty myslíš váleček?"

"No… Je to dřevěný a kulatý?"

"Né," kroutila hlavou. "To je dřevěný a olávný…teda oválný."

"Aha," Christopher se zamyslel a napil se. "Tak to bude asi ono."

"A řeknu mu, ty nevěrníku, ty vole, ty…ty…ty sráči! Ty mě budeš podvádět?"

"Počkej. A to on se jako i s nima vyspal?" ptal se jí podnapile.

"Né, teda ne! Já nevím, ale já to jdu zjistit." Postavila se a zavrávorala, Christopher se zvedl, v levé ruce lahev a pravou rukou ji přidržoval. Vykročili k návsi. "Já počkám…já počkám venku, aby mi nepraskly uši, až na něho budeš…budeš řvát."

"A až tě zavolám, tak ho začaruješ a…á…a bude to."

"Tak." Souhlasil.

"A bude to a pak uvidíme."

"Dvakrát." Kývl hlavou a dopotáceli se k silnici. "Hlídej a poslouchej!" přikázala mu Katka.

"Jasný," vztyčil palec nahoru a zastavil se. Sledoval jeho kamarádku, jak se vzdaluje domu a najednou tam byl úplně sám. Bylo dusno a nikdo kolem. Stál, pohupoval se a pil domácí pálenku. Na nic nemyslel. Byl to skvělý pocit. Nezatěžovat mysl věcmi, které akorát do života přinášejí stres a nervozitu. Bylo mu jedno, jestli ho někdo v tomhle stavu uvidí.

Najednou zpozornil a několik metrů před sebou uviděl pohybovat se nějaké zvíře. Udělal pár kroků vpřed, aby na to lépe viděl a poté, netušil proč, udělal několik kroků vzad. V tu chvíli ho vyděsil klakson auta projíždějícího kolem něho a někdo ho stáhl k sobě.

"Pozor!" ozvalo se za ním. Rozpoznal Jasonův hlas. "Co taky vyvádíš, člověče?"

Christopher se otočil s flaškou v ruce. "É… Já…" překvapený, že ho najednou vidí stát před sebou. Ukázal za sebe. "Támhle něco běželo a vypadalo to podivně…" otočil se a uviděl tam stát živého lemura. Hned si vzpomněl na film Madagaskar. Byl ale zmatený. Kde by se tady ve vsi vzal lemur?

"Z čeho je to kurva vypálený," nevěřícně pohlédl na lahev domácí pálenky. "Já tu normálně vidím stát lemura."

"Ovšem, já ho vidím taky," pousmál se Jason.

"Tys to taky pil?" divil se a zvedl lahev.

"Né," šťouchl do něho, šel k lemurovi a pohladil ho po hlavě. Ten se mu přitulil k nohám a nechal se drbat. "To je můj mazlíček."

"Co?" Christopher nevěřícně zíral, že v týhle zemi může někdo mít lemura jako domácího mazlíčka. Zároveň ho zaujalo, že Jason byl oblečený v černých sportovních kraťasech a bílém tričku. Co ale získalo jeho pozornost bylo, že Jason neměl spodní prádlo, šlo to snadno vidět. Pak mu došlo, že místní fotbalový klub měl k večeru trénink, tak proto byl Jason ve sportovním.

"Můj mazlíček," vzal ho do náruče. "Jmenuje se Marty. Já jsem ti ho neukazoval?"

"Ani jsi se o něm nezmínil," odsekl Christopher a napil se.

"Ty už leješ takhle brzo?" ptal se ho Jason.

"Jasně," odpověděl podnapile. "S Katkou jsem konzultoval jisté věci…"

"Slyšel jsem, že má ve vztahu nějakou krizi." Hladil si lemura v náručí a hleděl Christopherovi do očí. Ten vycítil, že Jason čekal, zdalipak se mu bude dívat mezi nohy, když neměl spodní prádlo. Christopher se udržel, protože měl co dělat se zaostřováním.

"Jak to víš?" divil se.

"S klukama jsme se bavili na hřišti. Prý, že domnívají, že má Katka nějakýho kluka bokem nebo co…?"

"Katka? Pff," odfrkl si. "To Dan si někde domlouvá nějaký bokovky."

"Vážně?" Jason se najednou rozjasnil. Byl velmi pohledný a údiv mu, podle Christophera, slušel. "A počkej, on—"

"Nic jsem ti neřekl," hrozil mu prstem. "Nikomu to neříkej…"

"Jako hrob, velebnosti," pousmál se. "Ale mě můžeš něco—"

"Ne," odmítl. "Už tak jsem ti řekl hodně… Jéži, proč já nedržím hubu." Dal si ruku přes ústa a najednou mu jeho oči sjely do Jasonova rozkroku. Sakra, to je pohled. Pomyslel si a rychle uhnul jinam a napil se.

"A když se napiješ ještě jednou, tak mi to řekneš?" zeptal se zvědavě.

"A co jako? Že jsi chodící sexbomba?" najednou vytřeštil oči a opět si zakryl pusu.

"Haha," Jason vyprskl smích. "Cože?"

Christopher se v tu chvíli cítil tak, trapně, že by se nejradši do země propadl. Měl chuť využít magii a ztratit se z povrchu zemského, ale v přítomnosti smrtelníka nesměl. Vlastně by mohl, protože by stopy musel zahladit Úřad pro paměti, když byl ještě čarodějnicky nezletilý, ale jeho mentor mu říkal, aby se těmto situacím vyhýbal, protože by to mělo negativní vliv na čarodějnické zkoušky.

"Já jsem debil," rukou si klepal na čelo a červenal se.

"V pohodě jen jsem netušil, že—"

"Že je na tebe krásný pohled a zvláště, když nemáš spodní prádlo…?" vyjeveně se zarazil a nevěřil tomu, co právě řekl. Tentokrát se zakousl do pěsti, mávl na Jasona rukou s lahví pálenky a spěchal domu.

"Hej, počkej…" slyšel, jak na něho Jason volá. Letmo se na něho otočil a svižným krokem pospíchal do Residence. Zaběhl dovnitř, zavřel a vběhl do kuchyně, kde u baru seděla jeho sestra a matka.

"Christophere," vyjekla Radka. "Co to děláš? Vyděsil jsi nás k smrti!"

"Co ti je?" zeptala se ho Sára.

"Musím pryč," řekl rychle s vyděšeným výrazem v obličeji. "Změním si jméno i podobu a vypadnu někam do Arizony…"

"Co? O čem to mluvíš?" nechápaly.

"Nebo se stanu alkoholikem a tenhle trapnej moment přechlastám," pokračoval. "Nebo skočím do bazénu a utopím se… To je dobrý nápad, do bazénu!"

"Co vyvádíš?" spěchala k němu sestra a vytrhla mu lahev z ruky. "Co to blábolíš? Co se stalo?"

"Potkal jsem Jasona a řekl mu, že je sexbomba," vyhrkl ze sebe. Jak Radce, tak Sáře se ulevilo a usmály se na sebe.

"Co…?" nechápal Christopher. "Vy se tomu smějete? Nechápete jak závažná a trapná to je věc?"

"Christophere, líbí se ti. To přece víme všichni," odsekla jeho matka. Seděla na barové židli a nenápadně zavřela notebook.

"Nebylo to tak, že jsem to řekl o něm, ale jemu přímo do očí," najednou mluvil srozumitelně a rychle. Ta trapná chvilka mu pomohla téměř vystřízlivět. "Rozumíte, do jeho…očí."

"Hnědých očí," řekly obě naráz.

"My to víme, už jsi o tom několikrát mluvil," podotkla Sára. "Zkus se uklidnit a posaď se."

"Ty se uklidni a posaď se," zamračil se. "Já se jdu… Ještě nevím co!" Otočil se a vypadl z kuchyně dříve, než jedna z nich stihla cokoli říct. Nakonec ve věcech skočil do bazénu a nadále se cítil velmi trapně. Do rána se na mobil ani nepodíval, kdyby tam náhodou byla zpráva od Jasona. Druhý den se mu ozvala Katka, že se s Danielem ostře pohádali a že odjel domů a vůbec s ní nemluví.

☼ ☼ ☼

Oslava konce školního roku se konala poblíž Campingplatz Ausee. Studenti z Zubarránu takto každoročně oslavovali závěr školy před začátkem léta. Někde v přírodě, od soumraku do úsvitu, velká vatra uprostřed a hlasitá hudba. Díky hlučnosti a nepořádku jim bylo poté konání jakékoli oslavy na onom místě zakázáno, tak každý rok museli hledat místo jiné.

Dříve to vždycky ukončovala policie, ale posledních pár let na ně nikdo nepřišel. Dělo se tak proto, že čarodějové docházející do Zubarránu používali kouzla, jež znemožňovala komukoli nahlašovat tuto událost na policii. Letos tomu nebylo jinak. I když bylo pod mrakem, počasí jim vyšlo. Nikdo to nemusel jistit žádným kouzlem. Přestože chvilkami foukal silný vítr, ale ani to nikoho neodradilo, byli přece u jezera a tam to bylo vcelku normální, jen se museli vyhýbat kouři z ohně, aby se neudusili.

Atmosféra byla mnohem lepší než při maturitních zkouškách, ze všech opadl stres a strach z neúspěchu, i když pár studentů si ty zkoušky bude muset zopakovat ještě jednou. Mezi ně ale Christopher nepatřil. Prošel na výbornou jak v Zubarránu, tak i na střední škole v Česku. Bylo mu ale líto, že střední škola končí, ostatně jako všem studentům maturitních ročníků. Většina z nich to probrečela, dokonce i na té párty u jezera.

Nebyl to ovšem jen večírek na oslavu konce školního roku, pro Davida Ferréna a Phillipa Hansberga to bylo loučení s Linzem. David měl v plánu se odstěhovat ke své španělské rodině a Phillip cestovat po světě, ze všeho nejvíce se těšil do Tibetu. Christopher měl smíšené pocity. Byl rád, že se rozlétnou do světa, zároveň byl smutný z toho, že jedna éra jejich života končí, a nakonec byl naštvaný sám na sebe, že on neví, co se svým životem bude dělat. Vysoká škola byla jen prodloužení jeho studentských let, než přijde na to, co bude jeho smyslem života. Uklidí se tam a postupně zjistí, co ho v životě bude naplňovat.

Jednu věc ale věděl hned, nebude muset zírat na turecký ksicht jménem Kaplan Ehrenberger, který Christophera poctil návštěvou, když opodál hleděl na probíhající večírek.

"Tady jsi," poznamenal jízlivě. Šel k němu jako by nikdy zlomenou nohu neměl.

"Koukám, že jsi přestal kulhat, což znamená, že teď jsi kripl jenom v hlavě," odsekl Christopher. V levé ruce držel kelímek s pitím a pravou měl v kapse.

"Vím, že jsi to byl ty, co mi to způsobil!" skřípal zuby a zastavil se těsně před ním.

"Vážně?" zvedl obočí. "A kdopak ti to nakukal? Jeden z tvých ubohých stoupenců?"

"Podívej se, hajzle," Kaplan ho oběma rukama chytil za triko a přitáhl k sobě. "Kvůli tobě jsem přišel o jeden rok na vysoké škole, protože jsem musel hnít v týhle hnusný díře!"

"Způsobil sis to sám, kreténe," řekl v klidu Christopher, stále držel kelímek s pitím v ruce. "Kdyby ses celá ta léta na střední nechoval jako čurák, mohl jsi být dávno pryč… Schválně, které trauma z tvého dětství za to může?"

"Co to do prdele meleš…?" nechápal.

"Bylo to snad sexuální zneužívání ze strany tvýho fotra nebo si to s tebou rozdával tvůj strejda…? Taky tě mohli doma třískat za to, že jsi prostě debil a ty sis to pak vybíjel na ostatních…. Nebo tě snad doma zavírali do klece jako nějaký zvíře?" pousmál se škodolibě.

To Kaplana vytočilo ještě více a napřáhl ruku, že mu dá pěstí. Christopher pustil kelímek a ruku mu chytil. Druhou rukou ho odstrčil od sebe a levou rukou ho chytil pod krkem. V krvi se mu hromadil adrenalin, jež způsobil, že stiskl silně. "Pozorně mě poslouchej, ty sráči," teď pro změnu Christopher skřípal zuby. "Ani nevíš, jak velké potěšení jsem měl z toho, když jsem silou své mysli zlomil tvojí stehenní kost. Ta sladká pomsta za ty věci, co jsi prováděl. Věděl jsi, že v dospělém těle je okolo dvě stě třinácti kostí…?"

"Nechhh!" Kaplan se snažil dostat z jeho sevření a postupně ztrácel dech.

"Jak by asi znělo, kdybych ti popraskali všechny postupně a pomalu? Jak dlouho by asi trvalo, než by všechny srostly zpět? Nebo se můžu podívat do tvé mysli a přivést k životu všechny tvé noční můry a v klidu sledovat zpovzdálí jak si sereš do kalhot. Stačí jen jedno slovo!"

"Chrr…Chrr," Kaplanovi oči byly zarudlé stejně jako jeho obličej. Christopher ho držel pod krkem tak pevně, že stačilo pár sekund... Nakonec ho odstrčil na prašnou zem, načež Kaplan lapal po dechu a oči měl navrch hlavy.

Christopher se k němu sehnul. "Vypadni už konečně z našich životů a z tohoto města, jinak tě seznámím s mou žhavou kamarádkou," rozevřel dlaň a v ní se objevila ohnivá koule. Kaplana se zmocnil strach, sevřel se mu žaludek, zatímco jeho zarudlé oči hleděly do kulatého plamene vycházející z Christopherovy dlaně. Strachy se pomočil a Christopher se tomu zasmál.

"Christophere, dost!" zničehonic se objevil Erik a zatáhl ho pár kroků zpět, čemuž Christopher vzdoroval. Ohnivá koule zmizela. "Brácho nech ho být. Co to vyvádíš?"

"Jen malá lekce pro toho pochcanýho sráče!" ukazoval na Kaplana. Erik měl co dělat, aby Christophera udržel v dostatečné vzdálenosti.

"Nesmíš tu odhalovat magii, jsi v podmínce," Erik se snažil šeptat, jelikož měl svá ústa u Christopherova ucha, ale nedařilo se mu to.

"Ty…" Kaplan zalapal po dechu. Opřel se loktem o zem a masíroval si ohryzek, který ho bolel od stisku. "Ty taky?"

"Skvělý!" Erik ho odstrčil. "Teď mu musíme vymazat paměť."

"Počkej, počkej," zadržel ho Christopher a pousmál se. "Právě naopak. Jen ať si to pamatuje."

"To ne, víš, jaký jsou pravidla."

"Seru na pravidla! Nenechám ho jen tak odejít bez následků."

"Chris—"

"Slova zamčená v tvých ústech zůstanou a na povrch se nikdy nedostanou. Budeš-li vzdorovat kouzlu mému, tvá mysl poddá se ohni pekelnému!" rozevřel dlaň Kaplanovým směrem a ten ucítil, jak mu silně vibrují rty.

"Christophere!" okřikl ho Erik. "Tohle není správné."

"Možná… Podle tebe…" podíval se na svého kamaráda a pak zpět na Kaplana. V jeho očích viděl strach, a dokonce si všiml slz v koutcích jeho očí. Mlčky se otočil a zamířil dolu mezi lidi. Erik ho po pár metrech zastavil.

"Christophere, co mělo znamenat?" zeptal se ho naštvaně.

"Jak jsem říkal, malá lekce," odsekl a pokračoval v chůzi.

"No tak, stůj!" vyzval ho, Christopher poslechl a otočil se na něho.

"Co?"

"Proč to děláš? Tyhle zlé věci?"

"Možná proto, že si to zaslouží…?" pokrčil rameny.

"Christophere, ty takový přece nejsi…!"

"Máš pravdu, nejsem," zakroutil hlavou. "Okolnosti to ale chtějí jinak."

"Jaké okolnosti?" ptal se nechápavě. "Co se děje tak hroznýho, že z tebe stává—"

"Stává, co?" Christopher zvědavě zvedl obočí. "Myslíš Kardinal…?"

"Jo," řekl smutně.

"Co takhle, že se mě před rokem snažil někdo oddělat…? Nebo že jsem nucen k provozování magie používat negativní emoce, protože je to snadnější…? Nebo že jsem zažil v horách něco zvláštního, co mi nikdo nevěřil ani můj nejlepší přítel…?"

"To ale—"

"Nebo snad to, že ty máš krásně se rozvíjející se vztah s Emmou, David míří vstříc novému životu do exotiky, Phillip bude hledat sám sebe v Tibetu… Všichni máte jasno, zatímco já toho nejsem schopný…"

"Christop—"

"Ne," zarazil ho. "Prosím, nepotřebuju tvoji lítost. Potřebuju alkohol."

Zásoby pití měli studenti uložené v boxech s ledem. Jelikož se jednalo právě o studenty bez práce, neměli dostatek financí na drahý alkohol. Christopher prošel všechny zásoby a nenašel nic, co by mu chutnalo. Půllitrové skleněné lahve piva ani levný likér. Možná rum by ho dokázal uspokojit. Lahev nazývaná jako Porzetig, která měla tu drzost se nazývat rumem, byla už prázdná. Stejně stojí za hovno, řekl si v duchu.

Nezbývalo mu nic jiného než si dát plzeňský pivo. Má v plánu se po pár kusech stejně ztratit z dohledu a vyčarovat si slušnou whisky, jež mu na pár hodin pomůže zapomenout na jeho mizerný život. Jó, známky jsou super a udělat maturitu na výbornou se dá pokládat jako skvělý život, ale v mém případě ne! Vedl monolog ve své hlavě. Procházel skrz večírek a sledoval ty šťastné obličeje.

Jeho bývalá přítelkyně, Laura, vypadala tak spokojeně. Jasně, že je spokojená, když jí společnost dělá Oliver. Zřejmě si zase zopakují sex, jako tomu bylo loni. Vlastně ani nevím, jestli ještě vůbec chodí s Elli. V průběhu jara si Christopher ve škole nijak nepovšiml, zda se Oliver nadále schází se svojí přítelkyní. Prošel dál. David Ferrén hrál proslulý americký beer pong na rozkládacím zahradním stole a proti němu byl Paul Scheinber, spolužák z Zubarránu, kterého tehdy v zimě Oliver zval do Alp, ale nezúčastnil se.

Všechny ty obličeje, co po několik let vídal na školních chodbách budou najednou pryč. Už je nikdy neuvidí takhle po hromadě a pocit konce jedné éry se ho opět dotkl. Měl docela strach z toho, co budoucnost přinese. Najednou do něho vrazila opilá Emma. Něco zamumlala a pokračovala dál.

"Vím, na co myslíš, při pohledu na Emmu," objevil se u něho Erik. "Zdalipak jsem jí to už řekl."

"Neřekl, že jo?"

Erik mlčky zakroutil hlavou.

"Cítím, že jí to ani říct nechceš."

"Je to tak padesát na padesát. Nevím, co to může přinést…?"

"Brácho, mělo by ti to přinést pravdu o tom, jaká ve skutečnosti je. Jestli je to ta pravá nebo ne…"

"To ano, ale co když není ta pravá nebo je na to ještě brzo, přece jenom spolu randíme pár měsíců a někdy mám pocit, že jí můžu plně věřit, ale zase na druhou stranu… Co bude po prázdninách?"

"Po prázdninách bude vysoká škola, na které poznáš jinou dívku, do které se zakoukáš a zase si budeš říkat, jestli je to ta pravá nebo ne…"

"O tom mi povídej, je to nekonečný kolotoč," Erik dopil lahev piva.

"Nekonečný do té doby, dokud nepotkáš tu pravou a co ty víš, může být i čarodějnice."

"Pšt! Nemluv o tom mezi lidmi."

"Vždyť se koukni kolem sebe. Je tma a všichni jsou pěkně ožralí." Pousmál se Christopher.

"Měl bych najít Emmu," Erik očima hledal Emmu a našel ji bavit se s jednou holkou, která k němu byla otočena zády.

"Nebo se semnou můžeš vzdálit támhletím směrem," ukázal na prostor, kde nikdo nebyl.

"Co tam?"

"Něco lepšího, než je pivo," usmál se a Erik mu úsměv opětoval. Vyčarovali si dvě lahve whisky Beckernera a sledovali dění před nimi.

"Oh, ne," připotácel se Phillip po půl hodině, "vy dva jste ti nejlepší!" Vzal ji lahev z ruky a napil se, "čekal jsem skoro celý večer, než vykouzlíte něco takového."

"Vážně?" ptal se Christopher. "Protože naposledy, co jsem tě viděl, tak jsi se plazil po Ester a pak jsi to zkoušel na mojí bývalku."

"Jen jsem mapoval území," odtušil a sedl si do trávy. "Jo a mimochodem, David porazil Paula v beer pongu."

"To jsme taky viděli," řekl Erik.

"Jak je možný, že už to končí všechno…?" zeptal se smutně Phillip. "Střední škola, párty, nekonečné hodiny prosezené ve školní lavici…"

"Phillipe, snad nám tady nebudeš brečet?" Erik si sedl vedle něho a Christopher taky.

"Ne, to ne, jen… Je to zvláštní… Nemyslel jsem si, že to bude tak těžký," Phillip do sebe hodil tři loky whisky. Kluci vedle sebe seděli a střídali lahve mezi sebou. Přišel David a padl vedle nich.

"Hele, slyšeli jste taky, že Elli poslala Olivera do hajzlu?" řekl.

"Ne, kdy?" divil se Christopher.

"Spíš by mě zajímalo proč?" přemýšlel Erik. "V Alpách vypadali v pohodě."

"To jo, ale nezapomeň, že od té doby uplynulo několik měsíců," odsekl Phillip.

"Prý se to stalo před dvěma týdny, říkal mi to Paul," David dostal to ruky Beckernera.

"Ten z toho musí mít radost, nedávno jsem ve škole z něho vycítil, že cítí něco více než kamarádského," Christopher gestikuloval rukama pohlavní styk.

"Vážně?" divil se David. "Tak teď to dává větší smysl… Elli má prý trávit léto na dětském kempu u jezera jako dohled nebo jak se jim říká… No a Paul se zničehonic také přihlásil."

"Asi ucítil příležitost, kluk jeden. Snad se dozvíme, jestli uspěl nebo ne…" poznamenal Phillip. Minuta ticha uběhla střídání lahví a vyčarování nové. Davida tlačil žaludek, tak toto kolo vynechal, nechtěl zkazit tuhle chvilku s kluky zvracením.

"Jo… Zubarrán," vydechl Erik. "Bude mi to scházet."

"Mně taky," přitakal Christopher. "Až na jednu osobu, kterou nebudu jmenovat, protože by se tu zase mohl někde objevit, tureckej ksicht."

"Do dneška si pamatuju můj první den v Zubarránu," vzpomínal Phillip. "Už tenkrát jsem byl trochu sobeckej hajzl. Pokoušel jsem se flirtovat s jednou holkou. Byla to fakt kost. Slušně mě poslala do prdele a mě ego spadlo až do sklepa."

"Jo, pamatuju si ten trapný výraz, když Amelie vešla do třídy a místo do lavice si stoupla za učitelský stůl a představila se jako učitelka," zasmál se Christopher.

"Tenkrát si vlastně o tobě udělala obrázek hned první den a ten se s tebou vezl až do doby, než odešla." Řekl Erik.

"Teď, když už je po střední, tak vám můžu říct, proč vůbec odešla," Phillip do sebe nalil pár loků čerstvě otevřené whisky. "Pamatujete si, jak jsme v Alpách hráli hru 'nikdy jsem'?"

"Jasně," kývli Erik a Christopher.

"Já ne," David si poklepal na koleno. "Měl jsem doma něco na práci…"

"Řekl jsem, že jsem nikdy neplatit za potrat…" shrnul Phillip Davidovi. "No a tady ta učitelka byla ta, komu jsem musel platit ten potrat."

"Takže jsi nakonec zabodoval, super, kámo," Christopher si s ním plácl. "V patnácti zbouchnout učitelku—"

"V šestnácti," opravil ho Phillip. "Tenkrát mě napadlo, že bych toho mohl využít ve svůj 'akademický' prospěch, ale odešla, takže jsem byl v prdeli se známkami."

"Vydírání?" divil se Erik. "Nebylo snazší se ty věci radši naučit?"

"Nebyl na to čas, musel jsem využít každé volné chvilky, abych si užil studentská léta na střední… Nesledujete snad filmy? Dokázal jsem splnit všechny body z mého seznamu."

"Ach, ten seznam…" vzpomněl si David. "Žít střední školu podle amerických filmů je docela blbej nápad…"

"Hej!" Phillip mu dal pěstí do ramene. "Byl to můj sen, prožít tyhle věci a ten jsem si splnil… Teda jednu věc jsem neudělal, a to, že jsem nevystřílel školu."

"Já už k tomu měl jednou nakročeno," poznamenal Christopher. "Když měl ten debil Kaplan ve druháku do huby nacpal použitou vložku… Blé… Měl jsem takhle málo nakročeno k tomu ho, a ty jeho dva blbce, odpravit při obědě."

"Toho už se bát nemusíme. Už snad odtáhne do prdele," řekl Erik.

"A víte co? Mám nápad," Christopher vyndal z kapsy mobil. "Tuhle chvilku musíme zaznamenat."

Seděl na kraji, vedle něho Erik, pak Phillip a na druhé kraji David. Zapnul přední kameru a vyfotil sebe i kluky. "Je tam vůbec něco vidět? Je tu tma." Poznamenal David.

"Díky ohni tam je něco vidět, ale naštěstí máme magii a ta si s tím poradí." Pousmál se Christopher.

☼ ☼ ☼

1992

Byl první červencový den a Florian byl kontaktován Sahrazzim, že udělal tonikum pro něho a Radku. O smrti Macrona Pulvera zatím neslyšel. Ani se tuto informaci nesnažil nijak vyhledávat. Dělalo se mu zle z toho, že někdo jiný zemře proto, aby jeho děti mohly žít. Radka začínala sedmý měsíc těhotenství a Radovan o ní měl obavy, když mu oznámila, že musí jet do Lince za Florianem. Nechtěl ji pouštět nikam daleko ještě k tomu, když cesta do Lince trvala kolem dvou hodin.

Radka odmítala se nechat magicky přemisťovat od Floriana, tak pro ni poslal auto, aby ji dopravilo do RAVERO Corp. Dorazila tam večer, když v areálu skoro nikdo nebyl. Ochranka ji dovedla do zdravotního suterénu, kde na ni čekal Florian a odvedl ji do místnosti se Sahrazzim. Krátce jí popsal, čím si prošel a co pro ně Sahrazzi udělá. O oběti se nezmínil.

Na stole stál malý černý kotlík s tmavou tekutinou. "Poslední ingredience, co potřebuji je kapka vaší krve. Jednoho z vás." Řekl Sahrazzi.

"OK." Florian vyčaroval malou dýku.

"Rozhodl jsi se nad obětí?" zeptal se ho Sahrazzi.

"Jakou obětí?" divil se. Myslel, že oběť bude Marcon Pulver.

"Tonikum je temný lektvar, který potřebuje nějakou oběť čaroděje či člověka, pro kterého je. V tomto případě, změna osudu, musí být oběť velká."

"O tom jsi se před tím nezmiňoval," opět se divil Florian.

"Jaká oběť to musí být?" zeptala se ho Radka.

"Ta, která bude důležitá pro rozvoj dítěte… dětí."

"Co?" Florian byl zmatený. "Nemůžu prostě obětovat nějakou svoji končetinu nebo magii?"

"Ne!" okřikl ho Sahrazzi. Postupně se ukazovalo, že neměl rád vyjednávání a diskuze. Přinesl tonikum, které chtělo oběť. "Musí to být něco, co se nedá vzít zpátky. Co nenaroste zpět jako končetina. Čas nebo láska. Mateřská láska."

"To, jakože máme obětovat lásku k našim dětem? Co z nich potom vyroste, když nebudou mít milující rodinu?" hrozila se Radka. Lehce se ji zamotala hlava a svědilo ji břicho. Sedla si na židli a snažila se vstřebávat informace.

"To ty děti můžeme rovnou strčit do děcáku a bude to to samé jako odepřít jim mateřskou lásku!" rozčiloval se Florian.

"Hele, já jen nabízím své služby, které jsi po MĚ chtěl! Ber nebo nech být!"

"Zmínil jste čas nebo lásku," přemýšlela Radka. "Může to být obojí? Odepřít mateřskou lásku na určitou dobu?"

"Je to neobvyklé, ale může to být." Souhlas Sahrazzi. Na moment zavřel oči a koncentroval se. "Pět let bez mateřské lásky."

"Co?" Radka vykulila oči. "Pět let?"

"Hej," Sahrazzi zvedl ruku a ukázal na kotlík. "Tuhle oběť chce tonikum, aby mohlo působit. Velmi omezená mateřská láska mezi patnáctým a dvacátým rokem dítěte. Dětí, ve vašem případě."

"Takže co?" u Floriana v očích se objevily slzy. "Mám obětovat pět let toho, že nebudu rodičem pro své děti jenom proto, aby mohly žít? To je ta oběť?

"Přesně," souhlasil. "A nejlépe žádný kontakt."

"OK," povzlykl Florian a vzal dýku do ruky.

"Počkej," Radka ho zarazila a zvedla se ze židle. "Může to být společná oběť? Nemusí platit jen on tím, že nebude mít se svými dětmi žádný kontakt. Co tu oběť udělat společnou, půl na půl?"

"Ne, Radko, ty děti budou potřebovat lásku a ty a tvůj manžel–"

"On není otec dvojčat. Biologický otec. Určitě bude patřit do jejich životů, ale nechci, abys ty obětoval všechno. Každý obětujeme svoji polovinu. Lepší, když nás budou mít oba v životě než jen jednoho."

"Od patnácti do dvaceti let? Puberta, jedno z důležitých období pro vývoj," podotkl Florian.

"Proto se tomu říká oběť." Odsekl Sahrazzi.

"Dobře, když to musí být," Florian se píchl do prstu, Radka také a oba přidali několik kapek do tonika. Z kotlíku vyšla hustá pára signalizující, že tonikum je hotové. Sahrazzi do malého poháru nabral čirou tekutinu a podal ji Radce.

"Nikdo nevíme, co se stane, až to vypijete. Osud pracuje sám. Hodně štěstí," Sahrazzi nechal zmizet kotlík s tekutinou a sám se magicky přemístil pryč. Radka si nervózně sedla zpět na židli. Sahrazziho slova ji podlomila kolena a dal se do ní strach. Florian to vše vycítil a klek si vedle ní.

"Neví, co to udělá," položila pohár na stůl.

"Je to temná magie," Florian zakroutil hlavou. Opět cítil znechucení a bylo mu na zvracení. "Musíme to ale udělat pro naše děti. Naše dvojčata."

Pochybnosti proplouvaly Radčinou hlavou, když opět vzala pohár do ruky. Čirá tekutina čekala, až bude moci udělat svoji práci hned po tom, jak ji vpraví do sebe. Oběma se myslí honilo spousta myšlenek. Všechny možné scénáře měli sjeté během několika vteřin. Žádný z nich jim ale nijak nenapověděl, jak z této situace vytěžit co nejvíce. V tento moment bylo temné tonikum jejich jediná naděje, aby jejich děti mohly žít. Obě.

"Teď nebo nikdy," vyřkla Radka a vypila celý obsah poháru. Tonikum bylo kyselé, až se jí zkřivily tváře. "Ok." Kývla hlavou a čekala, že se něco bude dít, ale jen se jí lehce zvedl žaludek.

"Cítíš se dobře? Žaludek to ustojí?" zeptal se jí Florian. Ucítila cukání v břiše, nic výrazného a najednou přišly poslíčci.

"Ach!" chytla se za břicho a položila hlavu na stůl.

"A sakra, to nebylo dobrý, to bolelo hodně," zpanikařil Florian.

"To byly jen poslíčci, ne porodní bolesti," odsekla.

"Vážně?" divil se. Empatie do něho přenášela veškerou bolest fyzickou i citovou. "Vždyť to bylo jako…"

"Bolí to hodně, ale jak říkám, porodní bolesti to nebyly. Vím to, už jednou jsem rodilááá!" přišly další bolesti, tentokrát byly větší než jen poslíčci.

"Tohle bylo výrazně silnější," skřípal zuby Florian a držel se za břicho. "Vezmu tě do nemocnice."

Radka neprotestovala a nechala se odvést do auta. Vyrazili do nemocnice sv. Patrika, kde ji hned přijali a vzali na vyšetření. Florian kouzlem rozšířil jazykovou bariéru i na personál, aby se s nimi Radka snadno mohla domluvit. Radka měla čím dál častější bolesti a doktor řekl, že to stoprocentně vypadá na porod.

"V sedmém měsíci?" divila se Radka mezi kontrakcemi. Čelo měla zpocené, když jí převáželi na sál. Bolesti byly intenzivnější. Chtěla, aby u porodu byl i její manžel Radovan, ale to by ho sem musel Florian dostat magickým přenosem a to nemohl, protože by to bylo odhalení magie. Dostat ho tam lidskou cestou by trvalo moc dlouho a porod by nestihl, jelikož za pár minut byly všichni na sále. Florian ji držel za ruku a sestra jí pomáhala s dýcháním.

"Sakra, neříkala jste, že jste teprve v sedmém měsíci?" ptal se doktor.

"Ano!" křikem odpověděla Radka. "Proč?"

"Jedno ramínko… druhé ramínko. Vedete si dobře, Radko! Ještě jednou zatlačte," pobízel jí. Po pár sekundách Radka ucítila ohromnou úlevu, když ze sebe dítě dostala. Najednou bylo ticho, nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal. Radka se rozhlédla a zjistila, že je zastavený čas. Neměla ani tušení, zda ho zastavila ona sama. Musela, jelikož ani Florian se nehýbal. Trvalo to jen malou chvilku, než se čas zase rozběhl.

Dětský řev zaplnil prostory porodního sálu. Florian stál jako opařený, nevěděl, co má dělat, jak se chovat, oči vykulené a v jeho hlavě jediná otázka: Jsem táta?

"Na to, že jste byla v sedmém měsíci, je to velký kluk, jste si jistá, že jste to správně spočítali?" divil se doktor, zatímco kontrolovali stav předčasně narozeného dítěte. "Kdyby to byl sedmý měsíc, dítě by muselo do inkubátoru, ale tohle je perfektně vyvinuté."

"Co?" Radka si užívala ten pocit úlevy a doktora moc nevnímala. Florian zatřásl hlavou a začal konečně vnímat svět a lidi kolem něho. "Co jste říkal?"

"Že to dítě je vyvinuté jako by bylo porozeno v devátém měsíci," zopakoval doktor.

"Oh, už jde to druhý," zasýpala Radka a připravila se na další kontrakce.

"Druhý?" podíval se na ní doktor. "Ve vás už žádný další dítě není, kam by se tam, proboha, vešlo? To bude placenta."

Jak řekl, tak se i stalo. Radka ještě ze sebe dostala placentu a tím porod skončil. Oba dva byli zmatení. Žádné druhé dítě?

"Oh, ten je hezký a baculatý, ale kde je to druhé dítě?" zeptala se Radka, když jí dali pochovat jejího syna. Oba dva se nad ním rozplývali, ale pak Florian zase prozřel: "Já nevím. Vždyť jsem v tobě cítil dvě těla a nakonec…"

01.07.1992 19:19 – bylo zapsáno na kartičce dítěte.

"Rozhodli jste se pro jméno?" zeptal se doktor. Florian chtěl jméno Antonio a Radka chtěla jméno Konstantin. Před tím by s tím nebyl problém, když na cestě byla dvojčata, ale tonikum nějak způsobilo, že z dvojčat se stane jen jedno dítě.

"Co takhle Christopher?" navrhla Radka.

"Christopher Antonio Konstantin," doplnil Florian a oba souhlasili.

"Dobře," zapsala sestřička a vzala si dítě k sobě.