Kapitola pátá: Jistá anomálie?

Byl únor, což znamenalo výlet na Oliverovu chatu do Alp. Christopher byl ve svém pokoji ve Vile Anstetten a balil si věci do cestovní tašky. Celkem se těšil, že bude mít víkend bez magie. Nebude muset dokola vymýšlet kdejaké verše, poslouchat svého učitele nebo neustálé otázky typu: Jak ti jde ten čarodějnický kurz? Jak se cítíš? Nepociťuješ náhodou temnotu ve svém nitru? Které mu pokládal skoro každý z rodiny.

Satýr zaklepal na dveře od jeho pokoje a vešel dovnitř. "Čau, Christophere, tak jak ti jde zaklínání?"

"Čau," pozdravil ho a ukázal na psací stůl, kde ležel seznam, "se podívej sám."

"Pěkný," řekl udiveně, když si seznam prohlédl, "několik témat zmizelo. Vedeš si skvěle… Někam jedeš?"

"Na víkend do Alp s pár spolužákama. Na nějakou chatu nebo chalupu nebo srub… Nevím přesně, co to je." Zavřel tašku a šel dolu do obýváku.

Jeho mentor ho následoval a seznam vzal s sebou. "Něco jsi zapomněl," podal mu papír.

"Nebudu si to brát s sebou," odmítl, dal Florianovi cestovní tašku, který ji vzal ven do auta.

"Radši si to vezmi, kdybys náhodou čaroval," vnutil mu papír. "Jo, a když už jedeš do těch Alp… Úřad pro mezigalaktické cestování vydal upozornění, že v důsledku nějaké práce s červí dírou se mohou na některých planetách v první dimenzi vyskytovat jisté anomálie."

"Takže tím, že jsi mi to řekl, určitě nějakou potkám," řekl ironicky, složil papír a dal si ho do kapsy.

"Můžeš i nemusíš," Satýr pokrčil rameny. "Tak si to tam užijte."

Katie přišla z prádelny ze suterénu do obývacího pokoje. V ruce držela velkou červenou šálu, kterou dala Christopherovi kolem krku. "Tak, vypraná, usušená a sluší ti," usmála se na něho. "Máš všechno?"

"Ano, mám všechno," kývl hlavou. "Kromě kočky a knihy kouzel, což nepotřebuju."

"Jedeme?" zeptal se Florian, když přišel v bundě do obýváku.

"Jedete?" zeptal se nechápavě Satýr. "Nepoužijete přemístění?"

"Víš, jedou převážně smrtelníci, co nemají ani páru o magii a nechci jim vysvětlovat, jak jsem se tam dostal rychleji než oni, když jsem s nimi byl před dvěma hodinami na snídani," odpověděl Christopher.

"Ach, chápu," uznal.

"Tak se tu mějte," Christopher na ně mávl. U vchodových dveří vyndal z kapsy papír s tématy a nechal ho na botníku, než odešel s Florianem do auta, který ho dovezl na autobusové nádraží, kde se měl sejít s ostatními.

☼ ☼ ☼

Pozdě odpoledne dorazili na horskou chalupu – v Ankogelgruppe, Rakousko –, kde se chystali strávit tři noci. Dohromady jich bylo šest. Christopher, Erik s Emmou, Phillip, Oliver s Elli – jeho přítelkyně, se kterou byl krátce. David se nezúčastnil, jelikož měl zraněnou nohu a odmítl lektvar na vyléčení od kluků.

"Tohle, že je chalupa?" divil se Erik.

"Vypadá to jako velká dřevěná vila," poznamenal Christopher, když si ji prohlížel. "Od koho jste to sehnali, Olivere?"

"Táta to koupil od banky," odpověděl Oliver. "Tak pojďte dovnitř."

"Konečně, potřebuju na záchod," řekla Elli.

Oliver odemknul chalupu a všichni vešli dovnitř na krátkou chodbu vedoucí do velkého obývacího pokoje. Bylo tam velké schodiště do prvního patra a za ním velká kuchyně spojená s obývákem. Před gaučem byl velký krb a na římse fotky Olivera a jeho rodiny. Jeho otec byl občasný lovec, a tak na každé stěně byly zavěšené parohy. Za gaučem, uprostřed místnosti, stál velký dubový stůl se židlemi pro deset lidí a na něm malý černý železný svícen bez svíček. Zdroj světla zajišťoval velký dřevěný starožitný lustr se sedmi žárovkami, z nichž byla jedna spálená a nesvítila.

"Wow!" Christopher se rozhlížel kolem a hodil na zem cestovní tašku. "Tohle je větší než naše chalupa na Hochfichtu."

"Kde jsou ty záchody?" zeptala se Emma. "Já musím jít taky."

"Projdeš kolem schodů, pak přes kuchyň a tam jsou dveře do koupelny," navedl je Oliver a Emma s Elli odešli.

"Jé!" ulevil si Phillip, když hodil tašku na zem, sedl si na gauč a dal nohy na konferenční stůl. "Vole, opravdu je to tu hezký," chválil. Oliver vyndal z kapsy menší svazek klíčů a šel ven. "Tak, já musím jít nahodit pojistky."

Christopher si mezitím prohlížel velký krb a rodinné fotky na římse, Phillip seděl na gauči s nohama nahoře, vyndal balíček marihuany a začal balit jointa. Erik šel po schodech nahoru do prvního poschodí, kam vzal svoji a Emminu tašku.

"Hej! Nech to na později," zvolala na něho Phillip a pozvedl balíček. "Máme tu práci."

"Neměj strach," odsekl Erik. "Máme toho ještě dost, ne?"

"Vzal jsem i rezervní trávu," chlubil se.

"Rezervní trávu," zasmál se Christopher a vzal velký proutěný koš. "Jdu radši pro dřevo." Nechal je tam a vyšel před chalupu, kde potkal Olivera.

"Skvělý, chatka se dřevem je támhle za rohem," ukázal mu kam jít. "Už je dost šero, tak ti rozsvítím světlo na cestu."

Christopher kývl hlavou a vydal se tam. Oliver mu rozsvítil, takže dobře viděl a všiml si, že se obloha pomalu zatahovala a zvedal se vítr. Přišel k chatce a snažil se otevřít dveře, jenže byly zamčené. "Skvělý!" řekl si pro sebe, shrábl sníh z květníků a podíval se, jestli tam není klíč, jenže nenašel nic. "Super, takže buď se vrátím pro klíč, nebo vyrazím dveře nebo použiju magii." Zkontroloval květníky ještě jednou, zvedl je, ale ani pod nimi žádný klíč nebyl.

"Pro klíč nechci se vracet, ať tento zámek je ihned ztracen," zámek pomocí modrých jisker zmizel. "Příště to chce něco lepšího."

Vešel dovnitř a rozsvítil. Uvnitř bylo kromě dřeva a nářadí k jeho řezání a sekání také zahradní nářadí a záložní zdroj elektřiny. Christopher naplnil koš dřevem, který vzal ke krbu a poté se vrátil zpět ještě pro jednu várku. S naplněným košem vyšel před chatku a najednou uslyšel nějaké kroky zpoza rohu chatky. "Asi nějaké zvíře," řekl si pro sebe, otočil se a zavřel dveře. "Zámek, jenž byl ztracen, ať je na své místo vrácen."

Zámek se znovu objevil ve dveřích.

Vzal plný koš dřeva a šel zpět k hlavnímu vchodu. Loktem se opřel o kliku a chtěl otevřít dveře, když vtom za sebou opět uslyšel kroky. Otočil se a uviděl siluetu postavy mizející v lese. "Zvláštní," řekl si pro sebe, otevřel dveře a vešel dovnitř, kde na gauči Phillip s Erikem kouřili trávu, a každým měl v ruce otevřenou plechovku piva.

"Tak, topení je zapnutý, takže tak za hodinu bude v pokojích příjemně," Oliver se vrátil ze sklepa.

"Tohle nás zahřeje dřív," Erik podal Oliverovi jointa.

"Bože, to je smrad!" stěžovala si Emma, když přišla ke gauči s otevřenou lahví vína v ruce.

"Kde je Elli?" zeptal se Oliver.

"Šla si dát věci do tvého pokoje," odpověděla Emma, sedla si na gauč a napila se z lahve. Oliver si potáhl z jointa, pár sekund v sobě držel kouř a pak vyfoukl. "Ty krávo, to je síla."

Christopher mezitím rozdělal oheň v krbu, sundal si kabát, vzal tašku a šel si nahoru zabrat ložnici. "Hej!" Erik šel za Christopherem a ukázal na dveře od pokoje. "Pojď sem."

"Co je?" ptal se a vešli tam, kde si vedle dveří položil věci a Erik za ním zavřel.

"Co jí říkáš?" zeptal se.

"Komu?" nechápal Christopher.

"Emmě… Komu asi?"

"A co s ní?"

"Hodí se ke mně, ne?" usmál se Erik.

"Proč se na to ptáš teď, když spolu chodíte už… Jak dlouho?"

"Skoro tři měsíce… Ne, jde mi o to, že–"

"Brácho, snad nechceš moje požehnání nebo radu ohledně vztahu?"

"Asi jí řeknu, že jsem čaroděj," přemýšlel Erik.

"Posral ses? Po třech měsících?"

"Nemůžu jí lhát o tom, kdo opravdu jsem."

"Eriku, s tím musíš počítat, když si vybereš smrtelnici," řekl Christopher nechápavě. "A snadný to není… Znám z vlastní zkušenosti."

"Já vím, ale cítím, že bych jí to měl říct, co myslíš?"

"Co kdybys zkusil jednu z těch koulí u Madame Vintor? Tu… Facultascrutor?

"To mě nenapadlo, ale co když jí to vyděsí? Co když se semnou rozejde a bude to v prdeli?"

"Když se s tebou rozejde kvůli tomu, že jsi jinej, tak si prostě nejste souzeni," Christopher pokrčil rameny. "Co na to tvoji rodiče?"

"Těch jsem se zatím neptal. Nejspíš by mi řekli, že to chce čas… Aspoň tak rok, abych věděl, že je to vážný, ale jak to pak jako bude probíhat?"

"Jednoduše," zamyslel se, "řekneš jí to… Ona bude vyšilovat, že jsi jí celý rok lhal o tom, kdo jsi a nejspíš se s tebou rozejde, načež budeš muset doufat, že si nepustí hubu na špacír, jinak bys jí musel zneškodnit."

"Nebudu nikoho zneškodňovat! Podle zákona stačí vymazat paměť."

"To tam je taky?" divil se Christopher. "Já si přečetl jenom to první… I když já jsem taky tenkrát v tom baru Benovi jenom vymazal paměť… Ale to bylo jen proto, že jsem měl nestabilní schopnosti, jinak by hořel."

"Ach! Kam jsme se to dostali," Erik zatřásl hlavou.

"Nikam."

"Jsem v pasti. Když jí to řeknu teď a ona se semnou rozejde, tak… Já nevím!"

"Tohle je cena za to, že chceme žít se smrtelníky… Počkej do pětadvaceti, pak si můžeš klidně spoutat schopnosti a žít 'jako smrtelník'. Sice ti bude trvat několik století, než zemřeš, ale—"

"Jo a vůbec jí nebude divný, že budu pořád vypadat mladě."

"Tak ji začaruješ nějakým kouzlem, aby jí to nepřipadalo divný, nebo si najdeš čarodějnici," přemýšlel nad možnostmi. "Nevím, tohle je těžký řešit… A vůbec, jste teprve na střední a nemůžeš vědět, jestli se náhodou neodstěhuje pryč někam na vysokou."

"Asi jí to řeknu," kývl hlavou.

"Klidně, ale o mně jí neříkej," zdůraznil.

"Nebo neřeknu… Když jí odhalím svět magie, tak bude muset vědět i o tobě. Aspoň jí nebudu muset lhát o tom, co dělám."

"Proč ne? Řekneš, že tvůj den byl dobrý a budeš předstírat, že jí posloucháš, když ti bude popisovat svůj den… Jednoduchý."

"To jo, ale rád bych s ní zažil cestování po galaxii nebo třeba nedávno jsem objevil cestovku, která pořádá výlety do minulosti."

"Co?"

"Je to cestovka nějakých chlápků v Arkánakii. Vybereš si událost jako třeba katastrofa na Titaniku a prožiješ jí."

"To je to jako hra? Nebo je to skutečnost?"

"Mají takový zařízení, které tvoji mysl pošle do minulosti do těla někoho z Titaniku a ty si prostě děláš, co chceš… Přežiješ nebo zařveš, akorát, že se nesmíš moc vzdálit od lodi, a navíc to vůbec neovlivní minulost."

"To zní docela dobře, měl bych to zkusit… Takže jí to řekneš?"

"Asi zatím ne," kroutil hlavou a šel ke dveřím. "Zkusím omezit čarování a uvidím, jak to půjde."

"Dobře, ale dám ti jednu radu. Počkej až po střední škole. Uvidíš, jak se váš vztah bude vyvíjet a podle toho pak budeš jednat." Doporučil mu, vzal si věci a oba opustili pokoj. Erik se vrátil zpět dolu k ostatním a Christopher pokračoval do ložnice na konci chodby.

"Prosím, ať je volná," otevřel dveře, rozsvítil a viděl, že uvnitř nejsou žádná zavazadla, takže si ložnici s úsměvem zabral.

☼ ☼ ☼

Večer venku stále foukal vítr a kolem desáté začalo sněžit. Všichni byli dole v obýváku. Na gauči seděli Erik s Emmou, Phillip a Elli. Christopher s Oliverem seděli na podlaze na polštářích před krbem. Na stole měli několik prázdných lahví od alkoholu a rozjedené pizzy, které si udělali k večeři.

"Dobře, takže… Nikdy jsem neopisoval při testu," řekl Phillip a každý se napil ze své skleničky kromě Christophera.

"Nikdy jsem nekouřila jointa," řekla Elli a všichni kromě Emmy se napili.

"Takže," přemýšlel Oliver, "nikdy jsem… Nikdy jsem nenaboural drahé auto."

Oliver, Erik a Phillip se napili.

"Vážně, Eriku?" divil se Oliver. "Ty taky?"

"Bylo to při loňský červnový party v údolí, jak se někomu podařilo zavolat policajty, však víte, byli jste tam taky… No a já jsem nechal auto na druhé straně u lesa, a jak jsme s Davidem rychle jeli pryč, tak jsem ho trochu naboural, ale v pohodě… Byly jenom promáčknuté dveře."

"To jo, zajímalo by mě, kdo nám to tenkrát zkazil," přemýšlela Elli.

"Bylo nás tam tak sto, takže asi nemá cenu, zjišťovat, kdo to byl," Christopher mávl rukou.

"Já jsem typovala toho dědka ze samoty," přihlásila se Emma.

"Já taky," řekli naráz Erik a Phillip.

"Já, ne, že bych přímo naboural, jen jsem omylem odbrzdil auto, a to sjelo z garáže a narazilo do plotu," přiznal se Phillip. "To mi bylo patnáct a nevěděl jsem pořádně, k čemu se ta páčka používá."

"Za to jsi moc dobře věděl, k čemu se používá tohle," Christopher ukázal na jeho rozkrok. "Když jsi během toho odbrzdil to auto."

"To jo," souhlasil, "ale nakonec se mně ani Mieke nic nestalo."

"Jo, chudák Mieke. Pamatuju si, jak si stěžovala na svoje poprvé," zasmála se Elli.

"Ha-ha!" Christopher vzal skleničku do ruky. "Nikdy jsem nelhal o tom, kdo opravdu jsem."

Napil se a spolu s ním i Emma a Erik.

"Bere se, když jsem předstírala, že jsem někdo jiný, když jsem volala do školy?" zeptala se Elli.

"Já bych řekl, že ano," Phillip pokrčil rameny a Elli se nakonec taky napila.

"Nikdy jsem nikoho nezbouchnul," řekl Erik a Phillip s Oliverem se napili.

"Cože?" divila se Elli a podívala se na Olivera.

"Victorie… Teda myslel jsem si, že to je moje ale není," řekl Oliver.

"Já pro změnu musel platit potrat," přiznal se Phillip. "Kdyby se to dozvěděli rodiče, tak je po mě…"

"Chcete slyšet strašidelnou historku, co se mi stala?" zeptala se jich Emma. Všichni nadšeně přikývli a Erik si kousek odsedl, aby na ni lépe viděl.

"Je to opravdu děsivý… Takže, jednou jsem byla na výměnným pobytu v Anglii. U jedné holky, se kterou jsem si dopisovala. Bydlela s rodiči a starší sestrou ve velkém domě na konci města. Jednoho večera jeli její rodiče do kina a její sestra se vytratila k jejímu příteli, o kterém její rodiče nesměli vědět, jelikož byla nezletilá a on byl už dospělý. Takže jsme tam s Elizabeth zůstaly samy a zapnuly si nějaký film v televizi. Asi po půl hodině jsme uslyšely klepání na dveře. Elizabeth si myslela, že to je její sestra, že jí večer s tím jejím nevyšel, tak se vrací domu a zapomněla si klíče nebo je nechce hledat. Zvedla se, že jí půjde otevřít, když vtom se klepání změnilo na bouchání a uslyšely jsme křik z venku. Mužský hlas křičící z plných plic. Vyděsily jsme se a já rychle vypla televizi, jakože nejsme doma. Bouchání a křik přestaly. Celá vyklepaná jsem se šla podívat z okna obýváku a viděla před hlavním vchodem stát vysokou postavu, zřejmě chlapa… Určitě chlapa, protože byl fakt vysoký, skoro dva metry. Měl na hlavě kapuci a najednou otočil hlavou a koukal přímo na mě.

Rychle jsem odskočila od okna a s Elizabeth jsme se schovali v kuchyni. Najednou jsme slyšeli bouchání na okno v kuchyni. Byla tma, takže nás tam nemohl vidět. My jsme ale viděli siluetu v okně. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněly zamknout zadní dveře, když jsme se vracely ze zahrady a Elizabeth mi řekla, ať tam rychle doběhnu. Bouchání na okno přestalo. Klepala se jak osika, sotva by došla do chodby. Rychle jsem vyšla na chodbu k zadním dveřím a najednou jsem hrůzou zamrzla na místě. Ten chlap stál v otevřených dveřích. Asi mě neviděl, jelikož se rozhlížel kolem. Asi hledal vypínač nebo co. Stála jsem tam, srdce mi bušilo jako o závod. Ruce se mi třásly a klepaly kolena. Cítila jsem, že asi omdlím. Udělal jeden krok dovnitř, když vtom mě moje nohy začaly opět poslouchat a celá vyklepaná jsem došla do kuchyně pro Elizabeth. Měla jsem na nohách ponožky, tudíž mé kroky nebyly slyšet. Elizabeth je měla také, takže nás ten chlap neslyšel, když jsme potichu utíkaly nahoru a schovaly se pod postel v jejím pokoji. Ležely jsme tam pár desítek vteřin, když jsme uslyšely, jak se postupně otevírají a zavírají dveře dole. Otevřel, zavřel, otevřel, silně a naštvaně zabouchl.

Slyšely jsme kroky, jak kráčí po schodech nahoru. Dýchaly jsme hlasitě, tak jsme si musely zakrýt ústa. Najednou se otevřely dveře do pokoje. Ozvaly se kroky a otevření dveří do skříně. Najednou klid. Viděly jsme siluetu nohou, jak tam stojí a ani se nehýbají. Zavřela jsem oči, říkala si, že je to jen zlý sen, že tohle není pravda. Že jsem jen usnula při sledování filmu a tohle je jen sen… Jenže nebyl. Otevřela jsem oči a uviděla, jak kamarádka sebou trhla a začala hystericky křičet. Ten chlap ji vytáhl zpod postele a začal ji škrtit. Rychle jsem vylezla a hledala po pokoji něco, co čím bych ho mohla uhodit. Pod radiátorem jsem zahlédla šroubovák. Rychle jsem ho zvedla a přiskočila k tomu chlapovi, který pořád škrtil moji kamarádku. Dvakrát jsem ho bodla do zad. Začal řvát bolestí a pustil ji. Lapala po dechu. Rychle jsem ji vzala za ruku a táhla jí na chodbu a po schodišti dolu. Vyběhly jsme zadním vchodem na zahradu. Běželi jsme na konec zahrady, kde byl les, a schovaly jsme se za křoví mezi stromy. Ten chlap vyšel zadním vchodem a začal křičet na celou zahradu: 'Chytím tě, ty svině! Chytím a podříznu jak podsvinče!' Rozeběhl se k lesu. Přímo k nám. Zakryla jsem Elizabeth ústa, protože chtěla křičet. Najednou ten chlap změnil směr a ztratil se na druhém konci zahrady. Byly jsme tam schované asi pět minut a po chlapovi nikde ani stopy. Rychle jsme zaběhly zpět do domu, zamkly všechny dveře a zavolali policii. Než přijeli, tak jsem z okna kuchyně viděla siluetu toho chlapa, jak je na zahradě. Naštěstí v tu chvíli zazněly policejní sirény. Vtom zmizel a nikdo ho nikdy nenašel."

"Sakra, zlato, tohle jsi mi nikdy neřekla," obejmul ji Erik a poskytl ji pocit bezpečí.

"Tohle nic není," ozval se Oliver. "My jsme jednou s bratrancem potají stanovali na louce za vesnicí, kde jsme dříve bydleli. Doma jsme každý řekli, že budeme spát u toho druhého. Celý večer probíhal v pohodě. Hráli jsme karty, jedli brambůrky, pili kolu. Šli jsme spát a asi po dvou hodinách jsem se vzbudil. Měl jsem plnej močák a musel jsem se vychcat. Vylezl jsem po kolenou ze stanu ven, otočil se do strany a začal chcát. Když jsem to dodělal, uslyšel jsem v dálce kroky. Byl jsem rozespalý a myslel si, že se mi to jenom zdá, ale najednou jsem tak dvě stě metrů před sebou spatřil siluetu vysoké postavy. Šla směrem k malému lesíku, vůbec si mě nevšimla. Projel mi mráz po zádech. Rychle jsem zalezl zpět do stanu a zahrabal se do spacáku.

Tím jsem probudil i bratránka. Zeptal se, co děje, tak jsem mu to řekl. Byl taky rozespalý a nějak tomu nechtěl věřit. Najednou jsme uslyšeli hrozivý řev v dálce. Byl to chlap a křičel: 'Neee!' Několikrát za sebou. Znělo to, jako když s někým zápasí nebo tak něco. Nicméně, po chvíli ten řev ustál. Vtom jsme zaslechli kroky, dupání. Jak něco běží a přibližuje se to. Leželi jsme tak jak přimrznutý. Nemohli jsme se ani hnout. To dupání bylo stále hlasitější a hlasitější až to nakonec proběhlo těsně kolem stanu. Pak se to vzdalovalo a bylo ticho. Nevěděli jsme, co dělat. Domu jsme nemohli, protože už by nás spolu nikam nepustili, kdyby zjistili, že jsme jim lhali. Rozsvítili jsme si baterku a leželi těsně u sebe. Nakonec jsme nějak usnuli a ráno se zase vrátili každý k sobě domu.

Bylo to fakt děsivý, ten řev toho chlapa. Říkali, že bysme se tam chtěli jít podívat ve dne. To nám nakonec nevyšlo, protože dopoledne u nás zvonila policie, jestli jsme v noci něco neslyšeli. To samé i u mého bratránka. Policie řekla, že v noci v lese byl brutálně zavražděn jeden místní chlap. Prý ho tam roztrhal nějaký pes, co měl vzteklinu. Měli jsme fakt štěstí. Pak už jsme tam radši nikdy nestanovali. Akorát mě zajímá, co to proběhlo kolem toho našeho stanu, protože to neznělo jako pes."

"Úh… Dost strašidelný… A já pořád nejsem ožralej," řekl Christopher.

"Brácho, musíš k tomu použít tohle," Erik mu podal jointa.

"Už to začínám pomalu cítit," Oliver se zvedl a pomalu šel do kuchyně.

"Snad budu taky," Christopher několikrát potáhl z jointa a na moment v sobě podržel kouř.

"Musíš to tlačit do hlavy," řekl Phillip.

"Radši ne," vyfoukl kouř z pusy, "nebo se poseru."

"Máte ještě někdo nějakou strašidelnou historku?" zeptal se Erik. On sám jich měl několik, ale nemohl je říct, protože to zahrnovalo i magii.

"Už ne, prosím. Radši dám otázku," Emma se zamyslela. "Nikdy jsem nevěřila v nadpřirozeno."

Všichni se napili kromě Elli a Olivera, který se vrátil z kuchyně.

"Začíná to působit. Zdálo se mi, že vidím stát někoho za chalupou," Oliver ukázal směrem do kuchyně.

"Třeba tam někdo je," řekl Erik, "a jde si pro nás!"

"Hej! Přestaň!" okřikla ho Emma.

"Děsíš nás!" dodala Elli.

"Klid," uklidňoval je. "Jen si dělám prdel…"

"Co kdyby tam opravdu někdo byl?" zeptal se zvědavě Phillip.

"Tohle nebudu poslouchat!" Elli se zvedla z gauče a zamířila nahoru.

"Hej!" zvolal na ni Oliver.

"Já taky ne a jsem už unavená po té cestě," Emma také zamířila po schodech nahoru.

"Emmo, počkej, to byl jen žert!" Erik šel za ni.

"Nechceš společnost, kotě?" zeptal se Oliver.

"Možná," Elli na něho mrkla a pokračovala nahoru.

"Pánové, jsem opilej—a—zkouřenej—a—nadrženej," řekl potichu Oliver a zvedl se, "tohle bude ten nejlepší sex."

V obýváku zůstal Christopher s Phillipem, který zapálil dalšího jointa a podal ho dál. "Proč jsme si sem taky někoho nevzali?" přemýšlel Phillip. "Mohli jsme mít taky program na večer."

"Protože jsme single a nejsme schopní si někoho najít… Nevím teda, jak ty, ale já nikoho nehledám. Jsem rád single," odpověděl Christopher.

"Je tu někde poblíž bordel?" zeptal se Phillip.

"Pochybuju, kámo," Christopher potáhl z jointa a podal mu ho zpět, "jedině, že by tu byly nějaký sněžný kurvy v horách."

"To je v prdeli…" zasmutněl Phillip a změnil téma. "Jak jde to verbální období?"

"Chybí mi moje schopnosti… Nebaví mě pořád vymýšlet nějaký stupidní zaklínadla a ty témata… Některý opravdu nechápu."

"Jak dlouho ti to bude vůbec trvat?"

"Ještě asi měsíc… Podle toho, jak moc to budu používat." Christopher vypil zbytek pití ve skleničce a dolil si z lahve stojící na podlaze u stolu.

"Můžeš taky léčit?" ptal se Phillip. "Víš… Jako… Že dáš ruce na zraněné místo a vyjde ti z nich nějaká energie, která dané místo vyléčí."

"Říkal jsem ti, že neumím léčit zlomené srdce."

"Já nemyslím mě…! Myslel jsem třeba Davidovu nohu."

"Vždyť mám neaktivní schopnosti kvůli té zkoušce. A navíc, kdybych neměl, tak ne—u—mím léčit… Ledatak sebe, ale ostatní… Nevím, neučil jsem se to… Na to je třeba být Arciánskou morálku… A kdybych uměl léčit, tak by tu David byl s námi."

"No," přiznal, "pravda."

"Už tam nic není," Christopher hodil zbytek jointa do krbu. "Vůbec mi to nic nedává!"

"To mě ano… Únavu," Phillip se zvedl.

"Tak ty už jdeš taky," řekl znuděně Christopher.

"Spíš se budu plazit." Phillip jen tak-tak došel ke schodům a pomalu šel nahoru, načež Christopher byl stále u krbu a chvíli koukal do ohně. Přemýšlel nad životem; čarodějnických kurzem; co by tak chtěl v budoucnu dělat; vlétly mu do hlavy i myšlenky na Jasona. Byl velmi přitažlivý. Napadlo ho, že by ho mohl více poznat, jím s ním někdy cvičit do fitka nebo si zaběhat. Trochu se více poznat a zjistit, jestli se plní ta věštba, kterou mu jeho prababička četla z ruky.

"Tohle je na hovno," řekl, zvedl se a šel do kuchyně, kde z okna opět spatřil siluetu nějaké postavy. "To nebude tou trávou," vzal si kabát, boty, rukavice a šel ven za chalupu. Stále sněžilo a foukal vítr, když v tom najednou zhasly světla vedoucí k chatce se dřevem.

"Do prdele!" zvolal. "To někde vylítla elektřina." Podíval se na chalupu a ve všech oknech se svítilo kromě jeho pokoje nahoře. "Ach… Ne, to jenom nějakej debil zhasnul." Otočil se zpět a díky měsíčnímu svitu viděl pár metrů před sebe. Zvedl si límec u kabátu, aby mu příliš netáhlo na krk. Na začátku lesa opět spatřil tu siluetu, která pomalu mířila do tmy. "Ta zvědavost mi prostě nedá." řekl a vydal se za ní.

Po cestě si zapnul svítilnu na mobilu, aby lépe viděl. Šel po vyšlapané cestičce, kudy pravděpodobně šla i záhadná postava, jenže nikoho kolem sebe ani před sebou neviděl, zato na zemi byly ve sněhu čerstvé stopy, tak se je rozhodl následovat. O několik metrů dál procházel kolem velkého balvanu a najednou mu projel mráz po zádech, jako by prošel něčím neviditelným. "Že by nějaký duch?" otočil se, ale nic kolem sebe neviděl a ten podivný pocit, co měl, najednou zmizel. Pokračoval dál po cestě.

Přestalo sněžit a skrz koruny stromů viděl oblohu bez mraků, která byla plná hvězd.

"Co to je?" řekl, když skrz stromy spatřil světlo. Vydal se za ním a zastavil se ve chvíli, kdy uviděl velký barák uprostřed lesa.

"Barák?" divil se. "Oliver říkal, že v okruhu několika kilometrů tu žádná stavba není, zvláště tímhle směrem." Zvědavost mu pořád nedala a zamířil k němu, když vtom šlápl na dřevěný poklop a propadl se do díry.

"Ach! Kurva!" zařval, když dopadl na zem a ucítil silnou bolest pod pravým kolenem. Kolem něho popadaly kousky dřeva z poklopu a sníh, kterým byl zakrytý.

"Do prdele, to je bolest!" držel se pod kolenem. Zřejmě si zlomil holeň. V díře byla tma a nebylo vidět ani na metr. Opatrně si osahal nohu a ucítil, jak se mu bolest pomalu vytrácí, až necítil vůbec nic.

"Ty vole, ono se to vyléčilo? Vždyť mám paralyzovaný schopnosti." Rozhlížel se po mobilu, ale světlo nikde neviděl. Pomalu stoupnul, prohmatal si holeň a po zranění ani stopy. Jestliže se mu najednou rychle vyléčila noha, tak musel mít aktivní schopnosti. Nebo je regenerace jako jediná aktivní? Přemýšlel v duchu. Tma v té díře mu pomalu naháněla hrůzu a potřeboval svítilnu. Zamyslel se, rozevřel dlaň, kde se pomocí modrých jisker objevil jeho mobil, mokrý od sněhu. "To už mi teda skončila ta zkouška?" nechápal, že mu opravdu najednou fungovaly schopnosti. Očistil mobil a posvítil kolem sebe, načež zjistil, že se propadl do nějakého tunelu vedoucí pod zemí.

"Tak schválně," v levé dlani vytvořil ohnivou kouli, "tohle opravdu nechápu… Tak ukaž mi, jak je to dlouhý." Ohnivou kouli poslal do tmy, která po padesáti metrech narazila do nějaké překážky a zmizela.

"Dobře tedy," vydal se tunelem a svítil po stěnách, jestli tam je nějaké světlo, ale nic tam nebylo. Žádný kabel, objímky, žárovky. Nic. Došel na místo a viděl, že ta překážka byl konec a cesta pokračovala vpravo. Po pár metrech došel k díře vedoucí do místnosti. Byl to sklep. Byly tam naskládané na sobě zaprášené židle, pár starých skříní, regál s všelijakými rozbitými dekoracemi, na zemi bylo poházené staré roztrhané oblečení, na kterém byla zaschlá krev. U zdi ležela převrácená kolečková křesla a další věci používané v nemocnicích.

Nepodařilo se mu najít vypínač, i když na stropě viděl malý železný lustr, tak se musel spolehnout na svítilnu v mobilu.

"Nemocnice tady v horách? Co to je za kravinu." řekl nechápavě. "Tohle musím ukázat ostatním." Chtěl se přemístit před Oliverovu chalupu, ale nešlo mu to. "No do prdele! Co to nefunguje?" Několikrát to zkusil, dokonce i se zavřenýma očima, ale stále nic. Chtěl někomu z nich zavolat, jenže neměl signál. "Žádnej signál a neznámý operátor? Super, takže jdu hledat cestu." Vyšel po schodech vedoucích nahoru ke dveřím. V další místnosti byla recepce a podle stavu to vypadalo, že to tak dlouho opuštěné není.

"Budu mít jeho moc," najednou uslyšel šepot ve vedlejší místnosti.

"Kdo je tam?" zvolal a v dlani se mu objevila ohnivá koule. Nikdo neodpovídal, tak to šel pomalu zkontrolovat, ale nikdo tam nebyl.

"Bude moje," řekl neznámý hlas nad schody a Christopher šel nahoru. Vešel na chodbu a naproti na zdi ho zaujal kus papíru s textem, který tam někdo musel před chvílí dát.

…později mi přišla zpráva, že její babička zemřela. Bylo to asi půl roku po tom, co jsme se přestali pravidelně scházet a viděli se jen občas. Před pohřbem jsme se sešli a její matka nám ukázala fotky pořízené z onoho večera. Všechny vypadaly celkem normálně, kromě třech, na kterých bylo něco víc, než mělo. Vypadalo to celkem děsivě…

"Trošku strašidelný," pousmál se, když si nedokončený text přečetl a otočil se vpravo, jelikož tam slyšel šramocení. S ohnivou koulí v dlani tam šel, a když vešel mezi dveře, tak mu někdo foukl prach do obličeje a v ten moment se mu zatemnilo před očima.

☼ ☼ ☼

"Adame, je to jednoduché," Christopher otevřel oči a uviděl před sebou stát doktora. Malý baculatý padesátník v bílém plášti stojící u nemocniční postele. Christopher se nemohl hýbat ani mluvit. Bylo to podivné, i když viděl, že je v polosedu na posteli a mne si ruce. "My ti do těla vpravíme jednu takovou látku zvanou MAGv0, která umožní, aby se ti tělo vyléčilo z kterékoli nemoci včetně zranění a tak," řekl doktor.

"A doktore Brünnere? Co když mi ta látka nesedne? Co mi to udělá?" zeptal se kluk – jménem Adam –, skrze kterého to Christopher všechno sledoval. Nemohl ho nijak ovládat, jen koukal, jako kdyby na něho byl telepaticky napojený. Mohl vidět i jeho myšlenky a cítit, že je ten dotyčný nervózní.

"Neboj se, Adame, látka je naprosto bezpečná… Jediné, co se může stát je, že to nebude vůbec působit. To samozřejmě záleží na DNA. Zkoušeli jsme látku testovat s tvými odebranými vzorky krve a neshledali jsme žádnou nebezpečnou mutaci," odpověděl mu.

"A za jak dlouho se to má projevit?"

"To je individuální… U někoho za pár sekund, u někoho to může trvat několik minut."

"Dostanu ale tu odměnu, i když se u nás nic neprojeví?"

"Samozřejmě! Odměnu dostane každý, kdo se ZÚČASTNÍ experimentu a pokud je to všechno, tak můžeme začít."

Adam se ohlédl za sebe a uviděl na zdi nápis SUBJEKT 5. Christopher si pro sebe říkal, co se to tu děje? Proč je najednou v něčí hlavě? A o jaký experiment to vůbec jde? Podle čísla pět konstatoval, že pokusných subjektů bude více. Místnost byla malá, jedna jednolůžková postel, malý stoleček a okno ven, kde bylo denní světlo a tmavé mraky na obloze.

"Doktore, máte ještě něco jiného nebo jen tuhle látku?" zeptal se.

"Máme tu ještě látku MAGv1, ale tu podáváme, jestliže nebude působit ta první."

Adam si udělal pohodlí. Najednou z něho nervozita opadla a on relaxoval. Christopher si pomyslel, jak může být v klidu, když mu do těla chtějí píchnout něco jemu úplně neznámého nebo to není jeho první experiment?

"Jak je ti?" tázal se ho doktor. "Cítíš něco?"

"Brní mě nohy," odpověděl, "ale jinak se mám skvěle."

"Musíme tomu dát chvilku," ujistil ho.

"Subjekt jedna zatím nepociťuje žádné změny," ozvalo se z vysílačky, kterou doktor Brünner vyndal z kapsy. Vypadlo z něho, že se momentálně účastní experimentu šest subjektů, každý v jiné místnosti a doktoři mezi sebou komunikují vysílačkami, které ještě navíc poslouchá o patro víše zapisovatelka a vše zaznamenává do počítače.

"Může ta látka způsobit halucinace?" optal se.

"Je možné, že můžeš mít mžitky před očima, ale nijak nebezpečné to není," odpověděl baculatý chlapík.

"U subjektu číslo čtyři se začínají objevovat příznaky halucinace. Na stropě vidí motýly, i když tam žádní nejsou," ozval se z vysílačky dámský hlas.

"Subjekt jedna ztratil cit v horních končetinách. Může s nimi ale nadále hýbat," zapraskalo v přístroji.

"Jak jsem říkal, je to experiment a látka může mít nějaké dočasné vedlejší účinky," řekl doktor.

"Subjekt číslo jedna i přes ztrátu citu v horních končetinách, má větší sílu než před tím… Málem mi rozdrtila ruku!" řekl pánský hlas.

"Doktore, jak zjistím, jestli to působí správně?" zeptal se Adam.

"Nejdříve tě lehce řízneme do prstu, ale tak abychom tě nemuseli zašívat, a budeme sledovat, zda se rána zahojí a za jakou dobu… U jiných subjektů vyzkoušíme reakci na látky, na které jsou alergičtí."

"Subjekt číslo šest zatím bez odezvy," oznámil jiný dámský hlas.

"Subjekt číslo tři – zástava srdce, potřebuju pomoct!" zakřičel nějaký chlap do vysílačky a na po pár vteřinách byl na chodbě slyšet dupot.

"Subjektu číslo dva začínají černat ruce, ale žádnou bolest necítí," ozval se pánský chrapot. "To snad ne! Ty ruce odumírají!"

"Subjekt číslo čtyři začal masivně zvracet krev!" zadrnčela vysílačka.

"Co se to s nimi děje?" divil se Adam, kterému se výrazně zrychlil tep. Teď už měl z toho strach a rychle se zvedal z postele, načež k němu doktor přispěchal a chytl ho za rameno.

☼ ☼ ☼

Christopher procitnul, když mu neznámý chlap dal facku a uvědomil si, že předešlá událost musela být nějaká předtucha.

"Vida, už jsi zpátky," hleděl mu do jeho unavených očí.

"Co?" ptal se nechápavě Christopher. Byl připoutaný k židli v místnosti, kde byl malý stolek, na něm ampule s krví a rozsvícená svíčka v lucerně.

"Kdo jseš?"

"Řeknu ti, kým budu… Brzo budu TY… Jinak moje jméno je Jonas, když to musíš vědět." Odpověděl neznámý mladík. Chodil pochodoval nervózně se a tam. Netrpělivě si prsty poklepával na pravý bok jako by mu v hlavě hrála nějaká rychlá písnička.

"Cože? Jak jako, že budeš JÁ?" očima ho sjížděl od hlavy až k patě. Kluk normální postavy, ve věku Christophera s krvavými skvrnami na šedých teplácích.

Jediný zdroj světla byla ta malá svíčka. Na zemi ležely rozházené papíry s menší vrstvou prachu. Jonas přecházel z jednoho temného rohu do druhého, v ruce svírajíc malou vysílačku.

"Že tvoje síla bude moje!" vyjekl a zastavil se na místě hledíc z malého okna na sněhem zasypané vysoké smrky tančící ve větru.

"Jaká síla?"

Jonas šel k němu a vzal ampuli s krví do ruky. "Tvoje síla. Ta, co ti koluje v žilách, v této krvi."

"Vůbec nevím, o čem to mluvíš," usmál se Christopher.

"Ach, jen nezapírej! On mi říkal o tvé moci a taky mi ji všechnu slíbil." Na chvíli se opřel o stolek s lucernou.

"Kdo?"

"Na tom nezáleží," udělal pošklebek. Ve skutečnosti ani on sám nevěděl, o koho přesně jde, "teď jde o tvou sílu a s touhle ampulí tvé krve to půjde snadno."

"Na tohle nemám čas," řekl Christopher a snažil se přemístit ze židle pryč, jenže mu to nefungovalo… Ani, když se pokusil přemístit pryč okovy na rukách a nohách.

"Nesnaž se používat svoji sílu. Víš, ten text, jak jsi přečetl? Skrývá v sobě kouzlo a spolu s Verdelitem působí jako skvělá dezorientace pro tvé podvědomí."

"Kde ses tohle všechno naučil? Jseš snad čaroděj nebo co?"

"Ne… Zatím ne, ale to se změní." Jonas odešel z místnosti a nechal tam Christophera o samotě.

"Ten debil si myslí, že získá mojí magii. Neuvěřitelný," zakroutil hlavou a přemýšlel, jak se dostat z těch okovů. "Seru na nějakou dezorientaci. Zkusím to roztavit."

Upřeně se zahleděl na pouta a pomocí pyrokineze se snažil roztavit řetěz, kterým byl připoután k židli. I přes veškerou snahu se mu podařilo rozehřát jen malý kousek na jednom článku řetězu. "To by mohlo stačit," řekl a trhnul rukou v naději, že se článek aspoň rozevře natolik, aby se osvobodil.

"Moment!" zarazil se a zamyslel. "Kov ve mně vyvolává strach, tak ať se promění v prach!"

Studivý kov na jeho zápěstí přestal chladit a změnil se v prach. Jelikož nebyl dost konkrétní, tak se v i kovová židle proměnila v prach a spadl na zem. "Kurva!" zvedl se. "Já ti dám dezorientaci, ty blbče."

Vzal ocelovou lucernu ze stolku a vyšel ze dveří. Stál na konci dlouhé chodby, kde byla velká díra ve zdi vedoucí ven. Podíval se skrz a viděl, že byl ve druhém patře. Otočil se zpátky a šel po dlážděné špinavé podlaze. Narazil na otevřené dveře a nakouknul dovnitř.

Železná postel se krčila pod zavřeným oknem a na ní byla špinavá matrace bez prostěradla. Vedle postele byl malý stolek s lampičkou z umělé hmoty. Kabel z ní byl zastrčený v zásuvce, tak zkusil, zda bude fungovat. To mu nevyšlo, jelikož žárovka v objímce byla prasklá a spálená. Na zemi ležel utržený kus papíru s textem:

…řev se line po celé chodbě a já se schovala pod postel. Doktor vyběhl ven a nějaká postava ho srazila na zem. Vylezla jsem a rychle zabouchla dveře. Zdá se, že ta dávka, co do mě vpravili, začíná působit, protože se mi najednou podlomily kolena a teď ležím na podlaze a asi budu zvracet. Cítím krev a kov. Začíná mě bolet sval na ruce a mám hrozný tlak v očích…

Podíval se za sebe, jestli tam někdo není, aby mu zase nefoukl něco do obličeje. Papírek tam nechal a vyšel z místnosti na chodbu a pak ke schodišti, všude byly cáry krve.

"Už se stalo, tu ampuli mám u sebe," Christopher uslyšel Jonase a viděl ho jít kolem schodiště ve třetím patře. Sfoukl svíčku v lucerně a nechal ji u schodiště. Poté se vydal nahoru a následoval ho do jedné z opuštěných kanceláří.

"Ne. Já chci tu sílu, jak jste mi slíbil!" Jonas zvýšil hlas a sedl si ke stolu, kde měl několik zapálených svíček. Christopher z vysílačky nic neslyšel, tak si usmyslel, že si to Jonas jen vymýšlí. "Už nevydržím čekat, musím jí zachránit… Ne, já nechci čekat… Debil!" zahodil přístroj na stůl. Nervózně si kousal nehet na palci a klepal nohou.

"Ať už to byl kdokoli," řekl Christopher stojící mezi dveřmi a opřený o futra, "tak ti lže. Nemůžeš získat mojí moc."

Jonas se lekl, vyskočil ze židle až přistála uprostřed místnosti a rychle se otočil. "Co? Jak ses dostal ven?"

"Řekl bych ti to, ale nechci," odpověděl a přešel kousek k němu. "Takže dost bylo hraní–" Než stihl větu dokončit, Jonas sáhl do kapsy, vyndal plnou hrst prášku Verdelitu a hodil na Christophera. Ten rychle natáhl ruku a telekinezí jej zastavil ve vzduchu a nechal spadnout na zem.

"Do prdele!" Jonas vzal basebalovou pálku, co měl u stolu a namířil ji na něho. Ruce se mu lehce klepaly, jelikož nevěděl, čeho je ten čaroděj naproti němu schopný. Na moment zaváhal, jestli po něm pálku hodí a pokusí se utéct pryč, ale radši zůstal na místě.

"Vážně chceš s tímhle kouskem mrtvého dřeva jít proti magii?" usmál se Christopher.

"Jen počkej… Brzy… Brzy to bude naopak," řekl nejistě.

"Hele, neublížím ti… Zatím… Ale ten, kdo ti napovídal, že můžeš získat mojí moc, ti prostě lže."

"Ach vážně? Já jsem si taky myslel, že lže o magii, ale pak mi ji ukázal, takže proč bych neměl věřit tomuhle?"

"Protože to není pravda?" řekl nechápavě. "Když se s magií narodíš, tak s ní i zemřeš. Nemůžeš jí někomu předat a stejně tak ti jí nemůže nikdo vzít."

"Lžeš!" vyjekl.

"Maximálně jí můžeš spoutat, ale z těla ti jí nikdo nedostane."

"To ti nevěřím… On říkal, ať ti nevěřím!" zdůraznil a stále se schovával za baseballovou pálku. Nahánělo mu hrůzu, jak Christopher s klidem odpovídal na každou otázku. Ještě víc ho znepokojilo, když jeho protivník pokrčil rameny, jako že mu je to úplně jedno, jestli mu věří nebo ne, když ho za chvíli zabije.

"Hele, můžeme se tu dohadovat nebo si jít každý po svém nebo tě jednoduše mávnutím ruky vyhodím z okna a vrátím se zpátky na chalupu," navrhl v klidu čaroděj.

"He! Zpátky do tý vaší divný dimenze?" řekl Jonas znechuceně. Troufal si, i když byl posranej až za ušima.

"Naše dimenze?" zeptal se. "O čem to proboha mluvíš?"

"Bůh? Fuj!" Jonas plivl na podlahu. "Ten neexistuje po tom, co před sto lety padla církev!"

"Padla církev? Co to do prdele meleš? Jseš na drogách?"

"Drogy? Fuj!" opět odpliv na podlahu.

"Na tohle nemám čas," Christopher v dlani vytvořil ohnivou kouli, "měl jsi na výběr ze tří možností, teď už máš jenom ze dvou. Buď mi řekneš všechno, nebo z tebe zbude jen hromada popele."

"Ne, tohle ne!" Jonas se zděsil, když uviděl ohnivou kouli. Odhodil pálku na zem, rychle vrazil do dveří vedoucí do vedlejší místnosti a utíkal pryč. Christopher zavřel dlaň, udělal pár kroků zpět na chodbu a viděl, jak Jonas vyběhl ze dveří a prchal ke schodišti.

Pomocí modrých jisker ve vteřině přemístil před schody. "Baf!" vyjekl na Jonase, když se před ním objevil. Ten se zastavil a rozeběhl se zpátky. Christopher zvedl ruku a telekineticky ho nadzvedl tak metr nad zem, otočil směrem k sobě a pomalu šel za ním.

Telekinezí ho držel tak silně, že mohl hýbat jen ústy. "Ne, prosím, nezabíjej mě!" prosil ho, zatímco se vznášel ve vzduchu.

"To je mi ale najednou změna," divil se.

"Prosím! Nechci tu moc pro sebe, chci s ní zachránit moji holku!"

"Tohle říká každej," znuděně protočil oči. "Chci zachránit někoho, na kom mi záleží, přičemž ve finále nikdo takový neexistuje–"

"Ne! Existuje! Existuje! Přísahám!"

Christopher použil empatii a zjistil, že mluví pravdu. "Divný, ale mluvíš pravdu. No… Na druhou stranu, noc je ještě mladá a všichni v chalupě stejně chrápou."

Uvolnil ruku, načež Jonas spadl na podlahu.

"Tak ukaž tu svojí rádoby lásku," vyzval ho a natáhl ruku. "A když už jsme tu toho, vrať mi můj mobil."

"Počkej, ty mi pomůžeš?" divil se Jonas a vyndal z kapsy Christopherův mobil.

"To uvidíme podle situace… Když mě podrazíš, tak přinejmenším skončíš se zlomeným vazem," vzal si mobil do ruky.

"Ticho," řekl tiše Jonas, když zaslechl kroky. "Někdo je na schodišti."

"Kdo v týhle rozpadlý barabizně může ještě bejt?" ptal se Christopher. "Není to ta tvá láska?"

"Ne, ta tu není… Už vím, to je stráž, co tě měla hlídat…"

"Skvěle, tak ho trochu proklepnu," pousmál se a počkal, až vyjde nahoru.

"Blázníš, musíme se schovat," Jonas potichu otevřel dveře s číslem 5.

"Zapomněl jsi snad, co—"

"Hej!" vyjekl holohlavý hromotluk, když vyšel na chodbu a spatřil tam Christophera. Vyndal obušek a zamířil k nim. "Máš být spoutaný!"

"Na druhou stranu…" Christopher pokrčil rameny a v dlani vytvořil ohnivou kouli a seslal ji na neznámého chlápka. Ta ho zasáhla přímo do prsou.

"Áááá!" křičel chlap, když z něho byla lidská pochodeň. Za pár sekund ztichl, padl na podlahu a zbyl z něho jen popel.

"Co?" divil se Jonas. "Cos to… Co jsi s ním… Tys ho…!"

"Zpopelnil ho. Přece se nenecháme chytit."

"Mohli jsme použít ten uspávací prach!"

"Tohle je snazší. Nemusíme schovávat tělo. Stačí počkat na průvan a je po problému."

"To, že budeš takhle zlý, jsem nečekal," poznamenal Jonas.

"Já nejsem zlý!" zdůraznil. "Už mě odvedeš k tý svojí nebo se tu budeme dohadovat nad hromadou popela?"

"Dobře-dobře, jdeme," Jonas zamířil do prvního patra a Christopher ho následoval. Jelikož nevěděl, co od něho čekat, byl připravený kdykoli zasáhnout i za pomocí svých schopností, které se mu záhadně vrátily zpět. Říkal si, jestli nebyly náhodou podmínky verbální zkoušky změněny, ale momentálně se tím zaobírat nemohl.

"Co je tohle vůbec za místo?" zeptal se svého dočasného průvodce.

"Nemocnice," odpověděl, zatímco šli po schodech do vyššího podlaží. "Zároveň i laboratoře, kde probíhaly různé experimenty, ale před pár měsíci se to zničehonic zcela vylidnilo. Podle mě tu řádil nějaký maniak. Místy je krev na zdech a na podlaze, jak vidíš… Tak to tu asi evakuovali a od té doby je to opuštěný…"

"Počkat!" zastavil ho Christopher, když ve třetím patře procházeli krátkou chodbou.

"Co je?" zbystřil Jonas.

"To nevím…" rozhlížel se. Vedle něho byly otevřené dveře do místnosti, kde byla tma, tak vytáhl z kapsy mobil a rozsvítil svítilnu.

"Kam jdeš? Teď na to není čas."

"Mlč!" posvítil do místnosti. "Tohle vypadá jako…"

Něco ho tam táhlo, i když tam byl jen převrácený stůl a rozbitý počítač na podlaze. Také tam ležela otevřená složka. Zvedl ji a posvítil na text:

Subjekt č. 3 – brnění v nohách, teplota normální, náhlá zástava srdce. Výsledek experimentu – neprospěl.

Subjekt č. 1 – ztráta citu v horních končetinách, nadlidská síla v horních končetinách. Po několika sekundách odumírání horních končetin – neuvěřitelně rychle postupující gangréna v rukách, odpadnutí několika prstů. Subjekt upadl do šoku a po pár minutách bez známek života. Výsledek experimentu – neprospěl.

Subjekt č. 4 – halucinace, náhlá zástava srdce, bez oživení. Výsledek – neprospěl.

Subjekt č. 6 – náhlé upadnutí do šoku…

Zpráva byla nedokončená. Kapky krve na papíře a propiska, celá od krve, ležící na podlaze, vypovídaly o tom, že se něco muselo stát, když to nebylo dokončené. Experiment musel zřejmě sumarizovat, když se situace uklidnila – alespoň podle něho.

"O tomhle jsem něco viděl… Teda, spíše to byla předtucha, když jsem byl mimo. Ale proč se mi to ukázalo?" říkal si Christopher pro sebe. Složku zavřel, přeložil napůl a nacpal si ji do vnitřní kapsy u kabátu.

"Co se ti ukázalo?" nechápal Jonas a rozhlížel se kolem.

"Něco se tu stalo, v této nemocnici. Nějaký experiment nebo co… Všichni byli v klidu a najednou BUM! Všechno se začalo srát…"

"Vzhledem k tomu, jak to vypadá venku, tak se nedivím. Pojď, jdeme radši dál."

"Celkově mi to tady všechno přijde divný…" poznamenal a s Jonasem pokračovali dál po dlouhé chodbě, až konečně dorazily do místnosti, kde byla Jonasova milovaná.

V místnosti bylo horko z elektrických přímotopů, které byly rozestavěné podél zdí. Dívka, snědá – momentálně bílá jak stěna – s dlouhými černými vlasy zapletenými do copánků, ležela na zemi na matraci, přikrytá dekou, měla upocené čelo a celá se třásla. Nezaznamenala ani, že tam ti dva přišli.

"Co jí je?" zeptal se a sklonil se k ní. "Má absťák?"

Jonas si sundal červenou bundu a sedl si vedle ní. "Jedna z těch věcí jí kousla do ruky. Bylo jich tam asi pět a útočili na nás. Utekli jsme a schovali se tady.

"Divím se, že tu funguje elektřina," Christopher si sundal kabát a rukavice.

"Tady v tom křídle funguje, jinak nikde jinde ne," Jonas vyndal z kapsy lahvičku penicilinu a ze stolku vzal injekci.

"Ukaž mi tu ránu."

"Zašil jsem jí to a dal tam obvaz. Nebylo to ani vůbec hluboký. Bohužel se tam dostala infekce… Hledám po nemocnici penicilin a dávám jí ho rovnou pod kůži."

"Ránu jsi vyčistil?"

"Jasně, že ano, ale má to nateklý… Mám o ní hroznej strach," Jonas ji hladil po hlavě.

"A co rodina?"

"Žádnou nemáme… Vlastně… Máme, ale utekli jsme, protože nám zakazují se vídat. Oni se naše rodiny nesnášejí," odpověděl a natáhl penicilin do stříkačky.

"Vy jste úplně, jak Romeo a Julie," pousmál se Christopher.

"Jako kdo?"

"Romeo a Julie? Shakespeare?"

"To je kapela?" zeptal se zmateně Jonas a píchl ji injekci do zadku.

"Ach!" najednou přišla k sobě. "Co je? Kdo to je?"

"Klid, Astro," uklidňoval ji Jonas, "to je Christopher. Pomůže nám. Tohle je má přítelkyně Asteralda, ale říkám jí Astra."

"Počkej," zarazila se, "to je ten, kterého máš dostat?"

"No, už jsem ho měl a on se vysvobodil… Je to trochu komplikovaný."

"Prostě malá změna plánu," upřesnil Christopher. "K čemu chceš vůbec mojí moc? Ránu má zašitou, dostává penicilin, co víc ještě chceš?"

"Ten penicilin nezabírá," řekl Jonas. "Je pořád slabá, má horečky, třese se…"

"Jak dlouho je v tomhle stavu?" prohlížel si její oči.

"Asi týden," odhadl Jonas.

"Budeme muset najít něco jiného než penicilin," pokrčil rameny.

"Máš přece magii, kouzla… Nějakou schopnost, ne?"

"Dokážu vyléčit maximálně tak sebe," odsekl Christopher. "Možná, že bych mohl zkusit umíchat nějaký lektvar…"

"Dobře, co potřebuješ?" Jonas se zvedl, že mu pomůže.

"Počkej," Christopher si snažil vzpomenout na ingredience. "Jednoduchý léčivý lektvar, do kterého patří… Achillea Millefolium, Armoracia Rusticana, Calendula Officinalis, kapka mojí krve, dále Cnicus Benedictus a co je do prdele ta poslední!"

"Co to povídáš za podivný názvy?" nechápal Jonas. "Co k tomu potřebuješ?"

Christopher zavřel oči a soustředil se na potřebné ingredience, rozevřel dlaně a v nich se mu postupně objevovaly byliny – řebíček, Benedikt lékařský, křen, měsíček.

"Zapni ten hořák a dej vařit vodu," přikázal Jonasovi a byliny položil na zem. "Co je ta poslední? Nemůžu si vzpomenout."

Jonas dal na plynový hořák vařit vodu.

"Medvědice!" vyjekl Christopher a přivolal si ji do ruky.

"Máš dobrý, že si můžeš zničehonic vyčarovat věci," řekl Jonas.

"To není vyčarovaný, ale přivolaný. Většinou z okolí ze země nebo z domácnosti, z obchodu…" mávl rukou a všechny ingredience vhodil do vody. "Na závěr tam musím dát svou krev."

Po chvilce byly byliny vyvařené a Christopher se injekční stříkačkou píchl do prstu a pár kapek své krve nakapal do lektvaru a zamíchal.

"Ta krev tam musí být?" zeptal se Jonas znechuceně.

"Jasně, že tam musí být. Magická esence musí být v každém lektvaru, jinak by to nepůsobilo… Dej mi nějaký hrnek."

Nabral lektvar do hrnku a donesl ho Asteraldě. "Foukej, jinak si spálíš hubu."

"Bude to fungovat?" Asteralda znejistila.

"Jak to mám vědět? Nikdy jsem léčivé lektvary nevařil… Na druhou stranu, když to nezabere, tak aspoň nebudeš trpět," odpověděl s úsměvem.

"Jak to jako myslíš, že nevíš, jestli to zabere?" Jonas ji zadržel.

"Tak, jak to říkám. Zatím jsem o léčivých lektvarech jen četl… Hele buď tady může trpět a možná se z toho dostane nebo to vypije a uvidíme, co se stane."

"Do hajzlu s tím!" řekla Asteralda a vypila to. Měla co dělat, aby to nevyplivla, jelikož to chutnalo odporně. Po pár sekundách se třásla ještě víc a škrábala se na ruce, kde měla kousanec. "Sundej to… Sundej to!"

Jonas jí rychle sundal obvaz a zhrozil se, když viděl, že jí z ruky skrz stehy protékala podivná tekutina.

"Zřejmě to zabírá," poznamenal Christopher a sledoval ránu.

"Rozstřihni mi to!" vyjekla na Jonase a ten celý roztěkaný sáhl po nůžkách a snažil se jí rozstřihnout stehy, jenže se mu začaly klepat ruce. Christopher mu je sebral a udělal to sám. Když jí vyndal všechny stehy, z rány jí začal vytékat hnis a krev. Asteralda se držela, aby se nezačala škrábat na ruce a vyplatilo se. Rána se zacelila a klesla jí teplota.

"Jak se cítíš?" ptal se její přítel a sáhl jí na čelo.

"Už nemám zimnici a… Ta ruka nebolí," odpověděla a viděla, že jí na ruce zůstala jizva. "Díky ti."

"A teď k věci," zvedl se Christopher. "Kterej debil vám nakecal, že mi můžete vzít mojí moc?"

"My nevíme," odpověděl Jonas. "Přišel sem, na sobě plášť, kapuci na hlavě. Do obličeje mu nebylo vidět. Nabídl nám tvoje schopnosti, když tě chytnu. Dokonce mi řekl i jak to udělat s tím textem a dal mi uspávací prášek."

"Takže nevíte ani jak vypadá a ani jak se jmenuje nebo co je vůbec zač?"

"Ne," odpověděla Asteralda.

"Lidská debilita opravdu nezná meze," řekl si pro sebe. "Nějak s ním přece musíš komunikovat… Moment! Než jsem tě objevil v tom kanclu, tak jsi s ním mluvil, ne?"

"No, ano," kývl Jonas.

"Zavolej mu!" přikázal.

"To nejde."

"Proč to nejde? Když může volat tobě, tak můžeš zavolat i jemu."

"Nemůžu. Tu vysílačku jsem nechal tam."

"To je pravda… Teď na chvíli zmizím a někoho přivedu… Někoho, kdo je lepší v magii než já."

Vtom se ozvalo v dáli podivné kvílení.

"Sakra," Jonas vyskočil a zabouchl dveře, "nesmí nás slyšet."

"Zeptal bych se, kdo, ale začíná mě bolet hlava," Christopher zakroutil hlavou. "Prostě, za chvilku jsem zpátky."

Modré jiskry se objevily kolem jeho těla a přemístily ho vedle díry, do které předtím spadl. Oblékl si kabát a rukavice, co držel v ruce, vytáhl mobil z kapsy, zapnul svítilnu a vydal se zpět po vlastních stopách. U velkého balvanu mu opět projel mráz po zádech. "Ten kamen je nějakej jetej," podíval se na něj a pokračoval dál.

☼ ☼ ☼

Vyšel z lesa u chalupy a skrz okno do kuchyně spatřil Erika ve spodním prádle a se sklenicí vody v ruce. Christopherovi začalo postupně docházet, co se tam vlastně stalo a musel mu to hned říct. Vběhl do chalupy ani si nesundal boty a šel rovnou do kuchyně.

"Eriku!" vyjekl na něho.

"Vole!" lekl se Erik, až mu spadla sklenice s vodou do dřezu. "Jseš normální mě takhle děsit?"

"Potřebuju, abys šel semnou," vyzval ho.

"Co? Kam?"

"Ven," Christopher měl tak vytřeštěné oči, že vypadal, jako by se zbláznil. "Našel jsem barák v lese. Opuštěná nemocnice, všude byla krev… A viděl jsem tam experimenty na lidech."

"Počkej, počkej!" zastavil ho. "Mluv pomalu, brácho! Jaký barák? Jaký experimenty?"

"Viděl jsem zase tu postavu, tak jsem za ní šel, spadl jsem do díry a zlomil si nohu, pak jsem objevil nějakýho mladýho kluka jménem Jonas. Chtěl mojí magii, aby zachránil svoji holku, která má mimochodem to nejdivnější jméno…"

"Christophere!" skočil mu do řeči. "Jsi zkouřenej a ožralej. Jsou tři hodiny ráno a ty mi tu meleš nějaký nesmysly. Běž spát."

"Ne, ty to nechápeš, myslím, že po mě někdo jde…" zarazil se. "Tři ráno?" Podíval se na mobil a opravdu byly tři hodiny ráno. "To jsem tam byl tak dlouho?"

"Kdes byl tak dlouho?" ptal se nechápavě Erik.

"Pojď semnou, já ti to ukážu," ukázal ke dveřím.

"Zbláznil ses?" pousmál se. "Do tý zimy? Nejsem ani oblečenej a to, co tu říkáš, nedává smysl."

"Právě proto to musíš vidět na vlastní oči," přesvědčoval ho. "No tak. Emma počká."

"Ta spí a nepůjdu ven takhle," ukázal na sebe. Christopher chtěl na Erikovi vyčarovat oblečení, ale nepodařilo se. "Co to, do prdele…"

"Verbální období, pamatuješ?" připomněl mu Erik.

"Vždyť to před chvilkou šlo," zkusil vytvořit oheň v dlani, ale bez úspěchu.

"Ach, proč já tohle vůbec dělám," Erik na sebe ukázal a přičaroval na sebe věci i s bundou a botami. "Tak pojď."

"Vážně ti nelžu, slibuju," ujistil ho Christopher. Venku opět zapnul svítilnu, zavedl ho do lesa a kráčeli po jeho stopách, až došli k velkému balvanu. "Pozor na ten kamen. Je divnej." Upozornil ho a Erik jenom kroutil hlavou. Proč zrovna já, pomyslel si.

Ušli pár metrů od balvanu a najednou stopy nikde. Dál byl sníh uhlazený, jako by tudy nikdo neprošel. "To není možný," divil se Christopher a pokračoval dál.

"Jsi si jistý, že to bylo tudy?" zeptal se Erik. "Stopy už skončily a dál nic není… Široko daleko tu žádný dům není, Christophere."

"Ne! Je tu! Vím to… Byl jsem tam," Christopher se nevzdal a šel dál. Cesta skončila a dál bylo křoví. "To není možný! Tady to musí být!" Ukazoval kolem sebe. "Tunel pod zemí. Starý barák…"

"Christophere," chytl ho za rameno, "kolem nás není nic jiného než stromy… Třeba jsi měl jen nějakou předtuchu nebo halucinace z marihuany…"

"Já si to přece nevymyslel! Dívej!" Christopher chtěl ukázat, že mu na tom místě fungovaly schopnosti. Rozevřel dlaň a snažil se o ohnivou kouli, jenže se nic nedělo. Zkusil druhou ruku, pak obě, ale ani plamínek. "Nic! Jak to, že to nefunguje? Ani přemístění nejde ani telekineze," zkoušel s nataženou rukou zvednout ležící větev kousek od nich.

"Podívej," Erik ho zastavil, "půjdeme zpátky do chalupy. Ty se vyspíš, vystřízlivíš a ráno to bude v pohodě."

"Ty mi nevěříš, že jo?" zeptal se Christopher.

"Nevím, brácho, po tolika jointech a alkoholu… Já… Nechci říct, že ti nevěřím, ale jak ti mám věřit, když tu nikde kolem nic není. Vždyť to vidíš sám," ukázal kolem. "Pojď, jdeme zpátky."

Christopher šel bez námitek, jelikož sám viděl, že je cesta nikam nedovedla a nikde kolem nich nebyl žádný barák ani díra v zemi. Tu noc měl problém usnout, protože pořád přemýšlel nad tím, co se stalo, nebo si myslel, že se stalo. Zalomil to až k ránu a prospal celé dopoledne.

☼ ☼ ☼

"Vstávej, krásko," zvolal Oliver, když s Erikem vešli do pokoje za Christopherem. "Těžká noc, co?"

"Co?" Christopher rozlepil oči.

"Erik říkal, že jsi měl noční procházku lesem," usmál se Oliver. "Kvůli tomu jsi přišel o dopolední lyžování."

"Kocovina?" Erik mu podal skleničku vody s rozpuštěným práškem na bolest hlavy.

"Ani ne," řekl rozespale. "Dopolední lyžování by stejně nebylo pro mě dneska…"

"Dobře, tak vylez z tý postele a pojď dolů. Objednali jsme šest pizz a jsem zvědavej, jestli to sem nahoru dovezou… Poslíček bude pěkně nasranej." Oliver odešel a Erik zůstal, zatímco Christopher vylezl z postele a oblékal se.

"Víš," Erik si sedl na postel, "ráno jsme s Emmou šli na procházku a nenápadně jsem ji vedl tou cestou, co jsme šli v noci a—"

"Nech mě hádat," přerušil ho, "nic jste nenašli a teď mě máš za blázna."

"Nemám, jen… Jak jsem říkal. Možná šlo jen o předtuchu nebo vizi z minulosti… Říkal jsi, že se tahle schopnost nedá ovládat."

"To ano, ale všechny schopnosti jsou dočasně paralyzovaný."

"I předtucha?"

"Měla by," váhal Christopher. "Já nevím… Tak když jsou všechny, tak i předtucha."

"Možná, že když se nedá ovládnout, tak se nedá ani paralyzovat."

"Nevím," povzdychl, zamířil do koupelny a Erik šel dolu.

Odpoledne trávili na sjezdovce a o přestávce, na čaj a kafe, plánovali malý výlet na další den. Jelikož včera vykouřili všechnu marihuanu, měli večer k dispozici pouze alkohol a také toho do plna využili a zpráskali se jak dogy. Phillip potom dostal hlad a v lednici objevil párky. Když se mu konečně podařilo do hrnce napustit vodu, dal ji na plotnu a čekal, až se bude vařit. V tom deliriu zapomněl varnou desku zapnout, takže voda byla pořád studená. Měl skvělý nápad jej rozebrat a opravit. Christopher si vše natáčel na telefon a měl z nich ohromnou srandu. Mezitím Erik s Emmou šli spát, aspoň to teda řekli, že jdou spát, jenže bylo všem jasný, co jdou dělat a Oliver s Elli taky.

Ve finále ti dva varnou desku zničili, nechali ji rozebranou na kuchyňské lince a šli radši spát. Měli štěstí, že Erik ráno vstal jako první a šel do kuchyně. Chtěl připravit snídani pro sebe a Emmu, a když uviděl, v jakém stavu je varná deska, tak ji jednoduchým kouzlem opravil a bylo vše tak jak předtím.

Christopher na Jonase ani Astru zatím nepomyslel.

Kolem deváté byli všichni vzhůru a připravovali se na výlet. Každý si k snídani vzal prášek na bolest hlavy a mohli vyrazit. "Jo, dneska je krásně," Christopher se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, když vyšli před chalupu, "dneska by to šlo."

"Co by šlo?" zeptala se Elli.

"Vypotit ten alkohol ze včera… Chlastám tu s váma víc, jak doma."

"A to je účel těchto výletů," řekl Oliver, zamknul chalupu a vzal všechny na malý výlet po okolí. Zamířili do lesa na cestu, která je Christopherovi hodně známá a tu dobu na ty dva zase začal myslet.

Všichni začali diskutovat o všem možném kromě jeho. Ten se držel vzadu a mlčel. Když procházeli kolem velkého balvanu, stále na ně myslel. Přece to nemůže být vymyšlené, pomyslel si. Přes čtyři hodiny jsem byl pryč, zlomil si nohu, zabil toho chlapa na chodbě, skoro jsem zabil Jonase. Ale zase moje schopnosti… Ty mám paralyzovaný, tak jak bych je mohl používat… Že by nějaká ta anomálie, o které mluvil Satýr? Ten by to určitě dokázal nějak vysvětlit… Třeba jsem byl jen zhulenej a s tím alkoholem… Mohl jsem mít halušky… Samuel by mi k tomu řekl určitě nějakou historku. Určitě zase čumí na ty podivný kočky v televizi. Hajzl jeden černej, kdyby radši šel na výšlap s námi, aby zhubnul, tlusťoch…

"Christophere!" zvolal Erik. "Jdeš nebo co?"

"Jo!" odpověděl, jelikož šel pomaleji a vzdálil se od nich. "Nebojte, neztratím se vám!"

"Zachvilku budeme u lanovky!" zvolal Oliver.

"Jaký lanovky?" divil se Christopher. "Jdeme snad pěšky, ne?"

"Změnili jsme plán," řekla Emma. "Sejdeme do Seebachtal Almu a tam to vezmeme lanovkou na Arnoldhöhe… Poslouchal jsi nás vůbec?"

"Ne!" odpověděl.

Z malého výletu se stal výlet celodenní, jelikož to potom vzali na Grauleitenspitz, pak Plessnitzsee, lanovkou zpátky, a ještě zajeli do vedlejšího městečka Mallnitz do jedné kavárny a zpět na chalupu dorazili až po setmění.

"Ty vole, takhle nás protáhnout," řekla vyřízená Elli a padla na gauč. Emma udělala to samé.

"Až se mi prokrví nohy, tak si musím dát horkou vanu," Phillip lehl přímo na podlahu hned u schodů. Erik šel do kuchyně najít nějaké jídlo do lednice a Christopher s Oliverem donesli dřevo do krbu.

"Tak a končím!" Christopher padl na gauč k holkám. "Teď to chce tady na stole vyčarovat večeři a nic nedělat."

"To by bylo," přikývla Emma, "jen tak mávnout rukou a mít hody… No, bohužel je to jen v televizi…"

"A tady je jen rýže a nějaký maso," dodal Erik z kuchyně. Oliver rozdělal v krbu, holky něco uvařily. Navečeřeli se a všichni brzo padli do postelí.

☼ ☼ ☼

Přibližně v půl třetí ráno se Christopher sám od sebe probudil a měl hrozně zvláštní pocit. Vstal z postele a podíval se z okna. Měl potřebu jít zpět do lesa za Jonasem a Asteraldou a i když měl – díky skeptickému Erikovi – jisté pochybnosti, oblékl se a vydal se tam. Bylo zataženo, takže nebylo vůbec vidět. Rozsvítil svítilnu na mobilu a šel. Minul velký balvan a pokračoval dál, a co čert nechtěl, došel k díře, do které předevčírem spadl a před sebou viděl zase ten velký barák, který byl vlastně nemocnice. Opuštěná nemocnice, podle stavu uvnitř. Na moment ho zamrazilo v zádech. Nevěřil svým očím a štípnul se do ruky.

"Au!" škubnul sebou. "Kurva, co to dělám. Vždyť je to skutečný. Měl jsem pravdu…" V tom uslyšel to samé kvílení v dáli jako předtím. "Tak schválně." Pomyslel na místnost, kde byl Jonas a Asteralda a v mžiku se pomocí modrých jisker přemístil přímo k nim. "Ty vole!" Až ho to zarazilo, že mu najednou opět fungovaly schopnosti.

"Jste tady!" zvolal na ně, když je spatřil skoro na těch samých místech, jako byli, když je opustil.

"No, za těch pár minut, cos byl pryč, bysme se asi těžko někam dostali," odsekla Asteralda a zvedla se z matrace, "hlavně když jsou venku oni."

"Počkej…!" Christopher byl zmatený. "Říkáš pár minut?"

"Jasně," souhlasila, "říkals, že někoho přivedeš, ale koukám, že ses byl jen převléct."

"Byl jsem pryč dva dny," řekl.

"Dva dny?" divil se Jonas. "To není možný. Před chvíli jsi odsud zmizel."

"To je jedno," mávl rukou. "Hlavní je, že jsem zase zpátky… Co jsi myslela tím, oni? O kom to pořád mluvíš?"

"No ty… Věci," Asteralda nevěděla, jak je popsat. Dělala různé děsivé obličeje plné vzteku. "Jako zvířata nebo spíš lidi chovající se jako zvířata…"

"Opilci?" hádal Christopher.

"Ne," zakroutil hlavou Jonas. "Jakoby zmutovaní, z huby jim teče krev a tak…"

"V mojí vizi jsem viděl, že tu nějakým teenagerům píchali něco jménem MAGv0. Třeba jsou to oni."

"To nejsou teenageři, byli to dospělí, to vím jistě," řekla Asteralda.

"Vezmu vás radši na chalupu. Aspoň mi konečně Erik uvěří."

"Kam na chalupu?" zeptal se Jonas a z malé skříňky, vedle matrace, vyndal zbraně.

"K Oliverovi, kousek odtud," odpověděl. "Sice to bude vypadat divně, že v noci přivedu dva bezdomovce, kteří zrovna nevoní… Schovám vás ve sklepě."

"Neměli jsme zrovna možnost se osprchovat, když nás honili." Jonas podal Christopherovi zbraň.

"Já nepoužívám zbraně," odmítl, "jen kouzla."

Jonas dal zbraň Asteraldě, sbalili si pár věcí, vypnuli přímotopy a odešli pryč z pokoje. Christopher zapnul na mobilu svítilnu a šel pomalu po chodbě. Uslyšel podivné zvuky vycházející ze zdola. Sténání, chraptění a narážení do zdi.

"To jsou oni," řekla potichu Asteralda.

"To zní, jako kdyby se někdo dávil," nechápal Christopher. Zvuk mu připomínal zombie z televize, ale nechtěl věřit tomu, že by to bylo možné, jenže v posledních letech zjišťuje, že je možné úplně všechno.

"Určitě budou pod schodištěm," šeptal Jonas a pomalu se plížil za Christopherem. Pomalu došli ke schodišti a podívali se přes zábradlí dolu. Nic tam neviděli, protože mobil dosvítil pouze na patro pod nimi, ale zvuky byly hlasitější.

"Zkusím telepatii," Christopher přimhouřil oči a zadíval se do tmy. Pokoušel se zachytit nějakou mysl tam dole, ale nic nenašel. "Jste si jistí, že jsou to opravdu lidi?"

"Jasně," kývla Asteralda, "přece vím, co mě kouslo."

"Nemůžu tam zachytit žádnou mysl ani duši," nevěřícně kroutil hlavou a zkoušel to dál. "To, co tam je, rozhodně není živý."

"Na vlastní oči jsme to viděli," zdůraznila Asteralda, "ještě teď cítím ty lidské zuby na ruce…"

"Dobrá, ať už je to cokoli, neměli bysme to rušit," řekl Christopher. Byl vzrušený. Takovéto věci se ani v Linci ani ve Vesnici téměř nedějí.

"Jak se ale dostaneme dolu, tohle je jediná cesta," Jonas ukázal na schody.

"Ty vole, že mě to nenapadlo hned," Christopher si dal ruku na čelo, vypnul svítilnu a dal mobil do kapsy. Chytl Jonase a Asteraldu za paže a přemístil je pryč pomocí modrých jisker. Všichni tři se objevili u velkého balvanu.

Hned po přistání se Jonasovi a Asteraldě udělalo zle a to málo, co měli v žaludku, vyzvraceli na zem. "Co to bylo?" lapali po dechu. Jonas klečel na zemi, měl vytřeštěné oči a klepal se jako ratlík. Stejně se cítila i Asteralda, která byla opřená o balvan.

"Ty vole, mě se motají nohy," opřela se zády o kámen a zhluboka dýchala.

"Živelný přenos… Nebo teleport. Tomu budete rozumět líp," řekl jim a vzpomněl si, že oni dva jsou první, koho v životě někam přemístil, nepočítá-li kocoura, a viděl reakci. "Pamatuju si na svoje první přemístění. Táta mě vzal na panství k prarodičům, ale jeho teleport je vesmírný, takže nemá takové drastické účinky jako ten můj…" Christopher pomohl Jonasovi zpět na nohy.

"Jsem v pohodě," řekl a plácl ho po rameni.

"Pojďte, radši vypadneme," vyzval je Christopher, zapnul svítilnu na mobilu a vyrazil k chalupě. Zkontroloval, jestli ho následují, a radši zpomalil, když viděl, že jim to pár metrů potrvá, než to rozchodí.

Deset minut chůze a les pořád nekončil.

"No, do prdele," zastavil se. "Už měl být konec lesa."

"Nevypadá to…" řekla Asteralda. "Nevím, my jsme přišli z druhé strany budovy. Z Brimstadtu."

"Co?" nechápal. "Brimstadt?"

"Jasně," kývl Jonas. "Neznáš Brimstadt? Maloměsto, kde se vyrábí nejlepší pivo v Uhersku. Je to pár kilometrů odtud… Byli jsme tam na výletě a pak se stalo tohle…"

Brimstadt, město, o kterém nikdy neslyšel a věděl moc dobře, že tam nic takového není. Nejlepší pivo je přece Pilsner Urguell, a ne nějaký rakouský Brimstadt, pomyslel si. Radši se na nic neptal a vydal se dál směrem, kde měla být chalupa.

"Víš jistě, že tam ta chalupa je?" zeptal se Jonas.

"Jasně, že vím," odsekl, "ale už jsme u ní měli být."

V dáli uslyšeli kvílení a zase ty podivné zvuky jako pod schodištěm. "Měli jsme zůstat uvnitř," vyjekl Jonas, "tady jsme snadno na ráně!"

"Ale teď už vážně! Kde je, kurva, tak podělaná chalupa?" hněval se Christopher.

"Třeba jdeme špatným směrem, co jinudy?" navrhla Asteralda.

"Jdeme správně, vždyť jsem tudy před chvílí šel," posvítil nahoru. "Tyhle stromy jsou nějaký divný. Jiný než obvykle."

"Nemůžeme se zastavovat," Asteralda si stoupla před Christophera, "každou chvilkou se tu může něja—" než to dořekla, udělala krok vzad, kde byla další díra. Jak padala, chytla se Christophera, ale ten nic nečekal a nechal se stáhnout do tmy.

"Po…!" Jonas se zarazil, když najednou zmizeli v díře. Asteralda dopadla na zem a Christopher hned vedle ní. Jí se nic nestalo, ale Christopher se hlavou uhodil o kus kamene a ztratil vědomí.

☼ ☼ ☼

Otevřel oči a byl opět úplně jinde. Byl krásný slunečný den, na obloze ani mráček. Stál u schodiště vedoucí na střechu malého baráku, kde byla prosklená zimní zahrada a uvnitř probíhala party. Šel pomalu schod po schodu, až vyšel nahoru, kde na něho česky spustila starší žena se zrzavými kudrnatými vlasy. "Adame, kde jsi tak dlouho? To ti vyměňování košile zabralo tolik času? Nevyhledával jsi snad zase nějaký experiment za peníze?"

Po tom, co se stalo v horách u Brimstadtu jsem s experimenty skončil… Teda… Našel jsem ještě jeden a přemýšlím, že do něj půjdu, Christopher slyšel jeho myšlenky.

"Promiň, mami, nemohl jsem se rozhodnout, kterou si vezmu, víš… A prosím, nemluv česky, víš, že je to zakázané," odpověděl.

Christopher byl zaražený z toho, že je čeština zakázaná. Bohužel ho stále nemohl nijak ovládat. Mohl se jen koukat. Další vize… Zase ten Adam, pomyslel si. Přešel ke stolu a vzal si skleničku s džusem.

"Promiň za tu košili," objevila se u něho nějaká mladá německy mluvící slečna. Měla dlouhé blonďaté vlasy a krásné modré oči. Zaujala ho malá černá piha vedle levého obočí. Byla tam jediná, jinak nikde jinde na obličeji nic zvláštního neměla. "Dám si pozor." Stydlivě se usmála a stoupla si vedle něho. "Je hezké vidět tvé rodiče zase šťastné."

"Ano," povzdychl, "takhle nebyli šťastní ani, když si mě adoptovali. Až po tom, co se jim narodilo jejich první dítě." (Já jsem byl jen přítěž, kterou si museli adoptovat, pomyslel si Adam.)

"Ach, ano, je smutné, že muselo odejít už tak malé."

"Už jsem si to jednou zažil, víš," řekl. "Smrt sourozence, když zemřela má starší sestra. To mámu úplně zničilo… A tátu taky, když se to dozvěděl… Pak spolu zemřeli při autonehodě a mě tu nechali."

"To je mi líto," vzala ho kolem boku.

"Moje rodina byla vždycky nějak prokletá," pokračoval, "máma podvedla tátu s nějakým cizím chlápkem a pak zjistila, že je těhotná… V polovině těhotenství potratila, a pak si s tátou udělali mě."

"Fakt potratila? Chudák…"

"Bohužel, je to tak," dal jí pusu. Ona jí opětovala a spolu šli ke kolébce, kde ležel jeho měsíční nevlastní bratr, a pod kolébkou ležely dary od hostů. Adamova adoptivní matka stojící u kolébky po boku svého manžela vzala do ruky skleničku s džusem, "prosím o pozornost!"

Všichni ztichli a ona se nadechla: "Děkuji vám všem, přátelé, že jste dorazili na dnešní oslavu našeho malého kloučka," usmála se na spícího roztomilého novorozence v kolébce, "všichni víte, že jsme se s manželem dlouho snažili o dítě, jenže neúspěšně. Pak jsme adoptovali tady našeho Adama, který nám do života přinesl štěstí a spolu s ním jsme měli tu čest přivítat nového člena naší rodiny, jenže to…" na chvíli se odmlčela, "všichni víme, co se stalo… Mysleli jsme si, že nám není souzeno mít vlastní děti, ale tyto pochybnosti se rozplynuly, když jsme zjistili, že jsem opět těhotná a přivítali jsme na svět zdravého chlapečka a jsme rádi, že tuto radost můžeme sdílet—"

"Tati?" zvolala malá holčička, stojící opodál, na svého otce – vysoký čtyřicátník s krátkými vlasy a bradkou –, který najednou zbělal, a udělalo se mu zle.

"Strejdo Marty?" Adam šel k němu.

"Jen se mi–" v tom vyplivl krev a začal se dávit. Holčička začala křičet a s ní všichni ostatní děti. Strejda Marty padl na zem a třásl se. Obličej v křeči a oči vyvalené. Dva chlapi se k němu sklonili a snažili se mu pomoci. "Má záchvat!" řekl jeden z nich.

"Jak to? On nikdy neměl žádný záchvat!" řekl druhý, zatímco ho drželi a Adamův otec volal záchranku.

"Tati!" volala holčička v růžových šatičkách. Její matka jí vzala do náruče a snažila se jí utišit, "to bude v pořádku zlato," otočila se tak, aby malá neviděla, jak jejímu otci teče krev z pusy. Ostatní rodiče zakrývali svým dětem oči, aby tu hrůzu neviděli.

Najednou se přestal třást, převalil se na bok a vykašlal krev. Sám, bez pomoci, se zvedl, opřel se o sklo a ztěžka dýchal. Všichni ho s údivem sledovali a nevěděli, co dělat.

"Jsi v pořádku?" zeptal se ho Adamův otec, načež se Marty ohnal a shodil ho na zem. Zakřičel a hlavou bouchl do skla tak silně, že tam zůstala krvavá stopa. Otočil se, v očích vztek a skřípal zuby. Vzal do ruky malý květináč, co byl na podstavci vedle něho a vší silou jej hodil před sebe. Bohužel kousek před ním stál vystrašený Adam, kterého květináč zasáhl do hlavy a ten padl na zem.

☼ ☼ ☼

"Christophere!" vyjekla Asteralda a Christopher otevřel oči.

"Co je?" vyděšený z toho, co právě viděl, zvedl hlavu a ucítil bolest vzadu na temeni.

"No… Bouchl ses do hlavy, když jsem tě omylem stáhla s sebou do díry a byl jsi pár vteřin mimo," odpověděla, vzala do ruky jeho telefon a posvítila na něho.

"Do prdele," řekl, když si sáhl na temeno a na ruce měl krev.

"A sakra," lekla se při pohledu na jeho zakrvácenou ruku. "Musíme to ošetřit."

"V pohodě, to se vyléčí samo," mávl rukou a navzájem si pomohli na nohy.

"Astro!" vykřikl shora Jonas.

"Jsme v pohodě!" Díra byla přibližně pět metrů hluboká.

"Ty vole, další díra," rozčiloval se. "Já už se na to vyseru!"

"Vydržte!" Jonas se rozhlížel kolem. "Zkusím vás odtud dostat!"

"Leda s pomocí jeřábu," odsekl Christopher.

"Mohl bys zkusit tu věc jako předtím… Víš, jak jsme se teleportovali," navrhla Asteralda.

"A sakra," Jonas se vyděšeně rozhlížel po lese. Podivné zvuky byly blíž a blíž. Za sebou ve tmě uslyšel kroky a praskání větví. Zaslechl chrčení, jako by se někdo snažil vychrchlat hleny z krku. Před ním v dáli uviděl siluetu nějaké mohutné postavy mířící k němu.

"Co se děje?" zvolala na něho jeho přítelkyně.

"Jdou si pro mě!" odpověděl rozklepaným hlasem. Nevěděl, kam utéct, jelikož to tam vůbec neznal a zvuky se stále přibližovaly. Už to nebyla jen jedna silueta, ale hned několik. Z každé strany k němu nějaká mířila.

"Skoč za námi!" vykřikla Asteralda.

"Vždyť tam nikdo není," řekl Christopher. Pomocí telepatie kroužil kolem Jonase, ale žádnou mysl ani cizí myšlenky neslyšel kromě Jonasových a Asteraldiných, kteří začínali propadat panice. Zkoušel i empatii, ale nic jiného kolem nich nevycítil.

"Ne! Nemůžu!" odmítl Jonas a přešlapoval na místě.

"Musíme něco udělat! Zabijou ho!" Asteralda začala panikařit.

"Počkej, něco zkusím," Christopher ji odstrčil kousek dál. Zvedl ruce, jako když někoho objímá a zavřel oči. Vycítil strach. Strach, který v podobě mladého kluka přešlapoval několik metrů nad nimi. Ten pocit chytil a přitáhl ho k sobě. Otevřel oči a uviděl, jak modré jiskry zmizely a stál tam Jonas. Přitisknutý na jeho těle a rozklepaný jako ratlík. Vzal ho za ramena a odsunul ho od sebe. "Jsi v pohodě?"

"Ehm…" Jonas byl velmi zmatený a zprvu nevěděl, kde je. Srdce mu bušilo o sto šest a zvedl se mu žaludek. Naštěstí nezvracel. Stejně neměl co, když všechno vyhodil předtím v lese.

Asteralda se mu vrhla do náruče, "vyděsil jsi mě!"

"Wow, to bylo po prvý, co jsem si přičaroval někoho k tělu," Christopher na moment zajásal a pak zvážněl, "dobře to by stačilo s tím objímáním… Pšt!" nahoře uslyšel kroky a praskání větví. Rychle zhasl svítilnu, aby byli schovaní ve tmě.

Sténání a chrčení se ozývalo kolem díry. Zahlédli siluety postav, které nahlížely dolu do tmy, a přitom sebou podivně cukaly. Vypadalo to, jako kdyby dostávaly elektrické šoky. Po pár sekundách se začaly vzdalovat a za minutu nebylo slyšet nic. "Uf… Nevím, co to bylo, ale člověk to určitě nebyl…"

"Jseš v pořádku?" zeptal se jí potichu Jonas.

"Jo, jsem," kývla hlavou, "a ty?"

"Trochu jsem zpanikařil, ale ujde to," usmál se.

"Měli jsme štěstí, že tě dostal sem dolu," řekla Asteralda. "Nevím, co bych dělala, kdyby–"

"Očividně to neví nikdo, co by dělal kdyby…" přerušil je Christopher. Opět zapnul svítilnu a rozhlédli se kolem. Prostor kolem nich byl stísněný. Tak přibližně tři metry čtvereční. Člověk s klaustrofobií by tam zaručeně nepřežil.

Našli tunel, a jelikož světlo z mobilu dosáhlo jen pár metrů, nevěděli, jak dlouhý bude. Naštěstí se nemuseli shýbat, protože to mělo na výšku dva metry a šířku tak metr a půl. Christopher šel první, za ním Asteralda a jako poslední šel Jonas. Ucítili lehký průvan, což znamenalo, že to musí mít někde východ. Kvůli kořenům stromů visících kolem jejich hlav šli pomalu.

Nejhorší to měl Jonas, protože šel jako poslední, a tudíž toho moc neviděl, jelikož Christopher svítil pouze před sebe. Tu a tam se bouchl do hlavy o nějaký větší kořen, když zrovna nevěnoval pozornost Asteraldě, která ho upozorňovala. Pořád si přehrával v hlavě, co by se stalo, kdyby ho Christopher nepřemístil do díry. Ty nestvůry by mě roztrhali na sračku, pomyslel si. Nevím, jestli mu můžeme plně věřit. Hlavně po tom, co jsem se mu pokoušel ukrást schopnosti. Co když nás vede někam, kde nás bude mučit nebo snad…

"Jonasi," zastavil se Christopher, když pomocí empatie vycítil, že Jonas pomalu začíná zase panikařit a posvítil na něho a Asteraldu, "vím, že je to trošku děsivý a je velmi snadné propadnout panice, ale prosím tě… Snaž se nepropadnout panice."

"Tobě se to řekne," bránil se, zatímco Christopher pokračoval dál, "ty máš ty svoje schopnosti. K tobě se žádná z těch věcí nedostane."

"Ano… Přiznávám, je to značná výhoda, ale taky můžu snadno propadnout panice, zvláště v tomto úzkém tunelu vedoucí kdoví kam… Ani nahoře na povrchu nevím, kde to jsme, jelikož já nejsem odtud, a to ani vy. Navíc tu měla být chalupa, kde si, nejspíš, všichni dělají obavy, kde jsem, jestli jsou teda vzhůru…"

"Ani pro jednoho z nás to není lehké," řekla Asteralda, "takže toho nechte a možná konečně dojdeme nakonec tohohle nekonečného tunelu."

"Jen jsem chtěl říct," pokračoval Christopher, "že si všichni myslíte, jak to máme my čarodějové snadný, když máme magii, ale pravdou je, že když jí nerozumíme a neumíme ji ovládat, tak z toho máme ještě větší strach."

"Přece jí musíte rozumět, ne?" zeptala se zvědavě. "Když už se s ní narodíte…"

"To ani náhodou," kroutil hlavou, "magie se nevyvíjí jako člověk. Když se v tobě probudí, tak funguje naplno a je úplně jedno, jestli ti je deset, třicet nebo sedmdesát. Třeba telekineze. S ní můžeš pomocí mysli, v dětství, zlomit vaz komukoli stejně jako v dospělosti a ve stáří a NEJHORŠÍ je, že když se jí nenaučíš ovládat, tak tě dokáže i zničit…"

"No…" Jonas byl celkem zaražený z Christopherova krátkého monologu. "Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel…"

"Je to jeden z mnoha důvodů, proč je zakázáno odhalovat magii smrtelníkům, protože se pak cítí dotčeně. Dělají ze sebe chudáčky a neustále ti vyčítají, že ty se máš dobře, ty jsi v bezpečí, tobě se nic nestane, ale co my…?" radši mávl rukou a už dál nepokračoval, jelikož ho toto téma vždycky dokázalo rozčílit.

Ještě že ani jeden z jeho kamarádů takový nebyl, že by mu vyčítal magii anebo bohatství. Erik by mu snad ani nemohl nic vyčítat, když měl taky peníze a magii… Možná by mu mohl vyčíst, že má v genech víc druhů magie a on jen vesmírnou. Phillip by mu mohl závidět magii, ale on sám říkal, že by jí nechtěl ani za nic a peněz měl taky dost.

David na druhou stranu neměl ani peníze ani magii a bylo mu to upřímně jedno. Byl rád, že má kamarády ze "smetánky", kteří ho mají rádi. Někdy si sice připadal trapně, že za něho platí různé výlety nebo útraty, ale kluci ho neustále ujišťovali, že to pro ně nic není a že jsou rádi, že s nimi tráví čas. V Česku by se mezi jeho kamarády našlo pár jedinců, kteří mohou závidět, ale většinou si svoje myšlenky nechávají pro sebe.

"Čím více se vzdalujeme od té díry, tím jsem nervóznější," řekla Asteralda, "co když tam bude něco… Nečekaného…?"

"Něco nečekaného může být i ve tmě před námi," odsekl Christopher a pozastavil se, protože tunel byl u konce. Vyšli z něj a stáli na pevné dřevěné podlaze.

"Co to je?" žasla Asteralda, když Christopher posvítil kolem. Ozvěna svědčila o tom, že to je nějaký velký prostor. Popošli dál a všimli si železného pozlaceného zábradlí.

"Zábradlí a v podzemí?" divil se Jonas. "Je tu ozvěna jako v sále."

"Něco mě napadlo," Christopher podal mobil Asteraldě, udělal krok vpřed a dal dlaně naproti sobě. "Ze tmy máme strach, kolem nás jen špína a prach. Vytvoř světlo, co povede nás dál a osvítí cestu přes tento velký sál."

Z dlaní mu vyšla bílá energie, která se zformovala do světla, jenž pomalu vyslal před sebe. Světlo se vzneslo nahoru ke stropu a přidalo na intenzitě, dokud nebylo vidět všechno. Jonas měl pravdu s tím sálem. Stáli na balkóně vedoucí podél kamenné stěny. Na konci bylo velké schodiště vedoucí dolů, kde byl parket. Bylo to zvláštní. Jako by někdo postavil sál ve skále. Stěny byly z kamene, podlaha ze dřeva, kolem parketu byly rozházené stoly a židle, všude pavučiny, takže toto místo zřejmě několik měsíců nikdo nevyužíval.

"Tak tohle jsem v životě neviděl," řekl Jonas. "Sál v podzemí. To je teda hustý…"

"Kdo by vůbec budoval sál ve skále, ještě bez oken…" nechápal Christopher.

"No… Vzhledem k režimu, co tu vládne, se ani nedivím," Asteralda šla jako první po balkóně směrem ke schodišti a kluci jí následovali. "Velké shromažďování je přece zakázané."

"Co?" divil se Christopher.

"Zákon shromažďovací, co nastolil kancléř před několika dekádami," odpověděl Jonas, zatímco sešli po schodišti dolů na parket.

"Cítíte to?" Asteralda se nadechla a ucítila podivný zápach.

"To je jak," přemýšlel Jonas, k čemu to přirovnat, ale ten smrad nešel pořádně identifikovat, "jak… Jak kdyby si někdo, tak týden nemyl nohy a neustále se potil." Světlo se pomalu sneslo dolů a vznášelo se tak dva metry nad Christopherem, díky čemuž viděli pod balkónem velké pootevřené dveře vedoucí ze sálu.

"Tudy by mohla vést cesta ven," Asteralda měla pořád v ruce Christopherovo mobil se zapnutou svítilnou. Šla se podívat, kam dveře vedou a Jonas šel s ní, načež Christopher zůstal na parketě a prozkoumával místnost.

Vpravo mimo parket si všiml něčeho, co leželo na podlaze mezi stoly. Šel to prověřit a zděsil se, když objevil tělo nehybně ležící na zádech. Byl to chlap kolem čtyřiceti let, plešatá hlava, potrhané oblečení. Zřejmě bezdomovec, co tu přebýval během zimy. Metr od něho leželo další tělo, také chlap kolem čtyřiceti let. Další bezdomovec, podle oblečení. Akorát nevěděl, zda jsou živí nebo ne. Nehýbali se ani nijak nereagovali na hluk, který dělali ti dva, když otevírali dveře.

"Hej," zvolal Christopher, "někoho jsem našel a asi jsou mrtví."

"Dej si pozor, aby to nebyli–" ani to Jonas nedořekl, když najednou jeden z chlápků ležících na zemi otevřel oči a začal sípat. Oči měl opuchlé, bělmo zarudlé a zažloutlé. Rychle se zvedl a vylekal Christophera tak, že zakopl o židli, přepadl přes stůl a skončil na podlaze za ním.

"Do prdele," zděsila se Asteralda a zakryla si ústa, aby na sebe nestrhla pozornost.

Ten druhý bezdomovec se také rychle zvedl a tomu tekla pěna z úst společně s krví, jedno oko měl vyškrábané a půlku tváře měl doslova ukousnutou. Oba se začali chovat velmi agresivně. Vypadali přesně jako zombie, na které Christopher koukal v televizi, dokonce i vydávali zvuky jako oni.

"Astro," řekl Jonas potichu, aby ho nezmerčili, "utíkej a rychle."

Asteralda ho vzala za ruku a zatáhla ho k sobě, načež zavadil o dveře a tím si zasloužili pozornost těch dvou, kteří se za nimi vydali rychlou chůzí. Vypadalo to, jako že chtějí běžet, ale nemají na to dostatečnou sílu. Jonas pobídl svojí přítelkyni a oba zmizeli ve dveřích do chodby a "zombie" je následovali. Christopher se rychle zvedl a spěchal ke dveřím, když vtom ho zastavilo vrčení vycházející napravo ode dveří. V rohu ze tmy vyšel vlk, cenil na něho zuby a vrčel.

"A kurva," řekl si pro sebe a nehybně stál, "dobře, kámo… Nic se neděje, neublížím ti, když nebudeš ubližovat mne…" velmi pomalu udělal krok k němu, a když viděl, že se to vlkovi moc nelíbí, zůstal stát na místě. Strach se mísil s adrenalinem a rozmýšlel se, zda zdrhnout nebo se přemístit někam pryč nebo použít schopnosti a vlka zlikvidovat.

"Budeš asi hladový, ne?" nervózně se pousmál. "Kdyby tu byl můj kocour, tak se s tebou aspoň domluví… Už vím," pomalu si klekl na koleno a v pravé ruce se mu pomocí modrých jisker objevila zvířecí kost s kusy masa. "Máš hlad? Dáš si… Ani nevím, co jsem to vyčaroval…"

Vlk přestal vrčet a čumákem zachytil pach masa a kosti. Christopher se zhluboka nadechl a tím částečně dostal svůj strach pod kontrolu. Zahleděl se vlkovi do očí a zkusil použít empatii. Nečekal, že to bude fungovat na zvířeti, ale k jeho překvapení to vyšlo. Vlk se cítil ohrožený a chtěl se bránit tím, že na člověka zaútočí. Taky vycítil, že vlk má velký hlad. Asi nežral několik dní, pomyslel si. Takže nápad vyčarovat kost se mu hodil do karet.

"Pojď si dát, kámo," viděl, jak se vlk upřeně díval na kost a opatrně ji hodil před něj. Ten neváhal a ihned začal z kosti okusovat maso. Díky empatii vycítil, že to je právě to, co vlk potřeboval. Jídlo.

"Tak je hodnej kluk," usmál se Christopher a v dlani se mu objevil velký kus krvavého masa, "chceš víc?"

Pomalu se k němu přibližoval, až byl skoro metr od něj. Vlk si zrovna ukousl větší kus od kosti, když si všiml, že je Christopher moc blízko. Maso v jeho ruce ho ale přesvědčilo, že ho nijak nechce ohrozit nýbrž mu pomoci. Opatrně maso očuchal, zakousl se do něj a vzal si ho k sobě.

"Hodnej kluk," pochválil ho, ale nesnažil se ho pohladit, aby ho nekousl. Pomalu se zvedl a šel si otřít ruku od krve do starého zašlého ubrusu ležícího vedle stolu. "Fuj, teď mi bude smrdět ruka od bůhví jakého zvířete. Ještě, že prsten nosím na druhý ruce…"

Když se mu podařilo dostat krev z ruky, šel zpět ke dveřím a říkal si, kam asi tak zmizela Asteralda s Jonasem. Nechtěl věřit tomu, že by ti dva bezdomovci, co po nich šli, byli "zombie". Tohle přece vymyslel Hollywood a v běžném životě se snad ani vyskytnout nemůžou nebo snad… Že by ten experiment, co jsem viděl skrz toho kluka, měl za následek tohle všechno? Zamyslel se.

Váhal, jestli zůstat nebo je jít hledat, jelikož měl o ně docela strach. Bylo na prd, že utekli i s jeho mobilem. Mohl si aspoň posvítit na cestu, a to vyčarované světlo nechat se vznášet v sále, kdyby se náhodou vrátili jinou cestou, i když tomu moc nedával. Vlk zatím spořádal všechno maso, co mu vyčaroval, sedl si a koukal na něho.

"Dobře, kámo," Christopher se k němu opatrně sklonil, "já teď půjdu najít ty dva, co tu byli semnou a ty tu budeš hlídat, kdyby sem náhodou přišli… Ne, to ne, ty bys je asi sežral… Vlastně ne, vždyť ses najedl a díky empatii vím, že jsi teď spokojený."

Pomalu natáhl ruku a vlk ji očuchal. Olízl mu prsty, jelikož z nich bylo stále cítit maso a pak ho zkusil pohladit po hlavě. Nejdříve uhýbal, ale pak se nechal, a tak ho Christopher opatrně podrbal za ušima, což se vlkovi zalíbilo. "Tak je šikovnej," poplácal ho po hřbetu. Napětí mezi nimi bylo rázem nižší. Ten pocit ale moc dlouho netrval, když zaslechl výstřel z pistole vycházející z chodby. Po pár vteřinách vyšel ještě jeden.

"Tohle nebude dobrý," zvedl se a šel ke dveřím. "Dobře… Půjdu tam. Ty tu zůstaň." Zvedl ruku směrem ke světlu, telekineticky ho přitáhl k sobě a vyslal do chodby. Udělal pár kroků, když za sebou uslyšel zavrčení. Otočil se a vlk stál za ním.

"Dobře, tak pojď taky," vlk, jako by mu rozuměl, ho následoval. Šli po chodbě za světlem vznášejícím se u stropu. Došli do vestibulu a světlo opět přidalo na intenzitě. Naproti němu přes místnost byl sál C, podle nápisu nad vchodem. Vlevo sál B. Christopher s vlkem vyšli ze sálu A. Vpravo musel být východ, o čemž samozřejmě vypovídal nápis Východ nad futry. Podél zdí stály barové stoly pokryté pavučinami, v rohu mezi sálem B a C byl velký bar a na něm prázdné lahve a skleničky též pokryté pavučinami. Uprostřed místnosti byla krvavá skvrna vedoucí do sálu B. Někdo tam táhnul tělo. Dveře byly zavřené a prozatím se nechystal prozkoumat, co tento sál skrývá.

"Určitě běželi k východu," řekl si a šel vzít za kliku. Vlk mezitím očuchával krvavou skvrnu. Za dveřmi ho překvapila hromada sutě až po strop, takže nebylo možné tudy projít. "Hm… doufejme, že je to nezasypalo… Co myslíš, kámo?" zeptal se vlka. Ten stál kousek opodál a vrčel na dveře do sálu C.

"Copak?" šel k němu a viděl, že dveře jsou pootevřené. Uvnitř tma a nějaké štráchání. Otevřel je dokořán a pomocí mysli tam přesunul světlo, když tam s vlkem vcházeli. Sál C byl poměrně velký. Vlevo jeviště, uprostřed velký parket, ale nebyl tam balkon jako v sále A. Bordel tam byl větší než v předchozím sále. Stoly a židle převrácené, pokryté pavučinami. Na zemi se válely rozbité skleničky a talíře. Ubrusy byly od krve a zápach zkaženého jídla svědčil o tom, že tam nedávno musela být nějaká událost. Slavnost nebo svatba, po které nikdo neuklidil. Na jevišti se tyčily stojany a hudební nástroje.

Christopher vlevo od jeviště uviděl postavu. Shrbená se šourala k parketu. Když světlo přidalo na intenzitě, bylo vidět, že je to ten samý plešatý chlap, co ho vylekal v sále A. Ten samý chlap, co šel po Jonasovi a Asteraldě. Na druhé straně místnosti spatřil další dvě postavy. Jedna z nich byl chlap, střední postava, oblečený v modrém smokingu a bílou košili měl od krve. Z úst mu šla pěna, jako by měl vzteklinu.

"Pšt," pohladil vlka, který začal vrčet. "V pohodě, kamaráde. Neupoutávej na sebe zbytečně pozornost." Nikde po Jonasovi a Asteraldě ani stopy. Doufal, že ta krvavá skvrna ve vestibulu nebyla od jednoho z nich.

Vpravo v rohu si všiml dveří s nápisem Šatna a pomalu tam zamířil, přičemž s napětím sledoval zombie, kdyby náhodou po něm začali jít. Na dveřích byly krvavé otisky dlaní, takže čekal, že za nimi mohou být ti dva schovaní. Chtěl to zjistit, když ho zaujalo tělo muže ležící kousek od něho. Byl to ten druhý chlap, co ležel, spolu s tím plešatým, v sále A. Nepřibližoval se k němu v případě, že by náhle otevřel oči a vyskočil.

Když ale viděl díru v čele, zřejmě po kulce, řekl si, že už to asi má konečně za sebou. Musel to být ten výstřel, co jsem slyšel, pomyslel si. Na mrtvole ho zaujal kousanec na krku. Od něj vedly po kůží černé čáry. Jako by žíly a vlásečnice byly obarvené. Zvláštní. Nikdy nic takového neviděl. Ty samé čáry měl na ruce, kde měl další stopy po kousnutí. Musel to být nějaký virus. Hodně agresivní virus, když mu černaly žíly a vlásečnice.

"Že by vzteklina?" říkal si pro sebe. "Agresivita, záchvaty zuřivosti, pěna u huby… Tamti venku vypadali, že mají křeče… Ale to černý pod kůží. To mi nějak nesedí…"

Zatímco vlk očuchával mrtvolu, Christophera něco napadlo, ale myšlenku mu přetrhly hlasy vycházející z vestibulu. Ženský hlas. Asi Asteralda. Ti dva zombie zpozorněli a rychle zamířili do vestibulu, ten třetí byl stále na svém místě.

"A do prdele, to znělo jako Astra. Ti zombíci ji dostanou," vydal se hned do vestibulu, světlo tam pomocí mysli přenesl a vlk ho následoval. Zombie se snažili dostat do sálu B, odkud byla Asteralda slyšet. Jestli to tedy byla ona.

"Pomoc!" volala.

"Astro?" zvolal na ni a uvědomil si, že by ho mohli ty dvě živé mrtvoly zmerčit, ale vůbec si ho nevšímaly. Jako by tam vůbec nebyl.

"Christophere? Jsi to ty?" ozvalo se ze sálu. "Pomoc mi!"

Vlk na ně začal štěkat, ale taky ho vůbec nevnímaly a snažily se pořád dostat za Asteraldou. Christopher přemýšlel, jak je dostat pryč aniž by zombie musel zneškodnit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by je nalákat na sebe, ale to by bylo prd platný, když o něho nejevily žádný zájem. Na vlka taky nereagovaly, takže zbývala jediná věc.

V jeho dlaních se objevily ohnivé koule. "Bohužel, jinak to nejde." Řekl a seslal je na ně. Ti dva začali hned hořet, když je koule zasáhly. Nestačili si ani pořádně zakřičet, jelikož za pár sekund z nich zbyl jen popel na podlaze a smrad spáleného masa ve vzduchu.

"Astro? Jsou pryč, můžeš vylézt!" zvolal a šel ke dveřím. "Hej, Astro!"

"Jo, počkej!" zvolala a otevřela. Byla vyděšená a sama. V ruce držela Christopherovo mobil. "Ještěže ty věci neumí otevřít dveře."

"Jsi v pořádku? Jsi od krve," zeptal se, když viděl její zakrvácené oblečení. "Kde je Jonas?"

"Já nevím, když jsme doběhli sem, tak tu ležela mrtvola. Přesně tam, kde je tam kaluž… Najednou, nevím proč, jsem zahnula doleva a Jonas běžel támhle rovně," ukázala na sál C.

"V tom sále jsem byl, ale Jonase jsem neviděl," řekl Christopher a vzal si zpět svůj mobil.

"Ne… Musí tam být… Běžel tam!"

"Možná je schovaný v té šatně, co tam je. Neměl jsem možnost ji zkontrolovat, protože jsem zaslechl tebe–"

"Co to je?" zarazila se, když uviděla vlka stát za Christopherem. "Je za tebou vlk!"

"V pohodě, to je Wolfenstein," vymyslel si jméno. "Říkala jsi, že tu ležela mrtvola… Nešla pak náhodou po tobě?"

"Jo," ukázala do sálu B, "když jsem viděla, že tamti dva jdou po Jonasovi, tak jsem chtěla běžet za nimi a pomoct mu, ale vtom se ta mrtvola začala rychle plazit, pak se zvedla a šla po mně… Podařilo se mi ji přemoct a zavřít ve skladu v místnosti za barem."

"Dobře," Christopher se snažil něco vymyslet. "Tohle musí být asi nějakej blbej sen nebo co…?"

"Bohužel, není," ujistila ho a strnula, když ji vlk začal očuchávat.

"Je tam v tom sále ještě nějaká chodící mrtvola?" zeptal se.

"Nikoho jiného jsem tam neviděla… Je tam jen ta zavřená ve skladu," pomalu zvedla ruku a vlk ji olízl. Opatrně ho pohladila po hlavě. Wolfenstein se nechal a pak šel očichávat stopu do sálu za ní.

"Musíme ji zneškodnit a pak se podívat do té šatny, jestli je tam ten Jonas. Předtím jsem slyšel střelbu a v tom sále leží mrtvola s dírou v čele–"

"Tak jdeme," přerušila ho. "Někde jsem tu ztratila zbraň, když jsem bojovala s tou mrtvolou."

"Počkej," Christopher přesunul světlo do sálu B. "Víš jistě, že nejsi nikde pokousaná?"

"Ano, vím," kývla.

Sál B byl ze všech tří nejmenší. Před nimi byl parket, za ním jeviště, vedle něj vlevo naskládané židle a po stranách byly stoly. V porovnání s ostatními byl tento sál nejčistší. Na stolech nebyly žádné pavučiny ani prachu tam moc nebylo. Podlaha čistá… Až teda na parket, kde očividně Asteralda zápasila s "krvežíznivou kanibalistickou lidskou nemrtvou bestií", jak by nazval Christopherův bratranec, Martin Mayr.

Začal jim tak říkat, když je viděl ve filmu Soumrak mrtvých. Tenkrát mu bylo třináct a slovo "zombie" mu nahánělo hrůzu. Jeho bratr, Josef, si z něho několik dnů dělal srandu, že je posránek a nic nevydrží. Martin se mu vymstil tak, že si jednou pozdě večer navlékl roztrhané oblečení, které si potřel kečupem stejně tak krk a tvář a šel k němu do pokoje. Výsledek byl takový, že Josef počůral prostěradlo, oba dva od jejich otce, Adama, dostali zákaz sledovat horory, což samozřejmě nedodrželi, a Josef si z Martina už radši srandu nedělal.

"Támhle," Asteralda ukázala pod jeviště, kde na podlaze ležela její zbraň. Wolfenstein očuchával skvrny od krve na parketě a začal vrčet na dveře vedoucí k baru.

"Řekni mi jednu věc," Asteralda vzala ze země zbraň, "ty jsi stál za nimi, když si na mě z vestibulu volal, ne?"

"Ano."

"Jak to, že na tebe nezaútočili?"

"Vím já…" pokrčil rameny. "Třeba mě moje čarodějnická polovina chrání nebo jim prostě čarodějové nechutnají."

"Nebo je možná dokážeš nějak ovládat a určovat na koho zaútočit…"

"Nebo třeba Adolfu Hitlerovi vyšel nějakej pokus o biologickou zbraň a teď ji náhodou někdo vypustil," žertoval a zasmál se.

"Kdo je Adolf Hitler?" nechápala.

"Nech to být," mávl rukou. Ta asi ve škole moc nedávala pozor při dějepise, pomyslel si.

"Stejně je mi divný, že ani tady na Wolfa nereagují, a ještě divnější je, kdes k němu přišel, protože jsem ho tu nikde neviděla." Zkontrolovala zásobník a pomalu šla k němu.

"Najednou se ukázal v sále, když jste s Jonasem zmizeli… Myslel jsem, že mě sežere, tak jsem mu vyčaroval nějaký maso a kosti a on pak šel za mnou."

"Aha…" kývla, ale měla pochybnosti. Christopher to vycítil. Nesnažil se jí to nijak vyvrátit, protože by na jejím místě reagoval stejně. Pohladil Wolfa a šli ke dveřím vedoucí do baru.

"Víš jistě, že tam je? Protože nic neslyším," ptal se u dveří.

"Je až v tý další místnosti za barem."

Otevřel dveře, světlo tam vletělo a ubralo na intenzitě. Byla to malá místnost. Naproti ode dveří se na podlaze válely barové stoly a vpravo byl bar. Za ním v rohu byly dveře vedoucí do kladu, odkud se ozývalo chrčení.

"To zní jako člověk s tuberkulózou a černým kašlem, co vykouří denně 3 krabičky cigaret," poznamenal Christopher.

"Je mi jedno, jak to zní. Zlikvidujeme to, ať můžeme jít konečně hledat Jonase," odsekla Asteralda.

"Zastřelíš ho nebo ho spálím na popel?" zeptal se.

"Ty vykopneš dveře a já se ho pokusím zastřelit," odpověděla.

"Nebudeme riskovat, že se netrefíš."

"Máš jinej nápad? Nemusíme se přece bát, když jsi čaroděj. Dokážeš ho snad nějak magicky udržet, ne?"

"Ty vole, že mě to nenapadlo hned," vnuknula mu nápad. "Počkej tady."

Šel ke dveřím do skladu, opřel se o futra a zavřel oči. Asteralda ho sledovala a čekala, co se bude dít, když najednou uslyšela rupání kostí a řev ze skladu. Vtom praskly všechny lahve za pultem a barové židle se rozletěly po místnosti. Jedna ji málem zasáhla, ale Astra stačila včas uhnout.

Christopher otevřel oči a otočil se. "Máme o starost míň."

"Co?" nechápala. "Cos udělal?"

"Něco hroznýho," odpověděl. "Radši tam nechoď."

Šli zpět přes sál B a vestibul do sálu C. Světlo je následovalo a vlk taky. Christopher chvíli ani nemluvil, jelikož se musel vzpamatovat z toho, že onoho nemrtvého telekineticky roztrhal na kusy. V temné morálce by s tím neměl žádný problém. Prostě by si z toho nic nedělal. Ten třetí zombie tam už nikde nebyl.

"To je on?" Asteralda ukázala na mrtvolu s dírou v čele ležící kousek od šatny.

"Nejspíš to bude ten, co ho Jonas zastřelil," dedukoval.

"Musela tu zřejmě probíhat svatba," rozhlížela se kolem. Zápach zkaženého jídla na stolech jí dával docela zabrat, ale naštěstí to ustála. "Jonasi… Jonasi!"

"Astro?" ozvalo se po chvilce ze šatny. "Lásko? Jsi to ty?" Dveře se otevřely a vyšel Jonas. Vystrašený, na obličeji krev. Nikde naštěstí neměl žádný kousanec ani zranění.

"Jsi v pořádku?" spěchala k němu. "Máš na obličeji krev."

"To bude zřejmě od tý mrtvoly," setřel si kousek z tváře. Asteralda vyndala z kapsy kapesník a setřela mu zbytek krve. Christopher mezitím podrbal vlka za ušima.

"To je vlk?" zeptal se Jonas a znejistil.

"Pan Wolfenstein," odpověděl Christopher. "Má rád čerstvě vyčarované zvířecí maso, dlouhé procházky a debaty o politice."

"Vy čarodějové máte podivný smysl pro humor," odsekl. "Možná jsem tu našel cestu pryč." Šli do šatny, kde bylo pár stolů u zdi a na nich židle, jinak nic jiného kromě velkého zrcadla na stěně.

"Tady," ukázal na svůj odraz.

"Jakože vlezeme do zrcadla?" divil se Christopher.

"Ne, za něj," odpověděl. "Protahuje tady, takže za tím musí být nějaká díra. Tunel. Jako v tom předešlém sále."

"No… Za zkoušku to stojí," pokrčil rameny. Stoupl si před zrcadlo a natáhl ruce. Telekineticky uchopil zrcadlo a lehce s ním hýbal ze strany na stranu, aby se uvolnili šrouby ve zdi. Přitáhl zrcadlo k sobě. "Můžeš ho opřít třeba sem," Asteralda ukázala vedle něho na zeď. Christopher ho opatrně obrátil o devadesát stupňů, položil na zem a opřel o stěnu.

Jonas měl pravdu. Za zrcadlem byl schovaný tunel vedoucí pryč. Šel odtud lehký vánek, takže tunel musel vést ven. Světlo vletělo jako první a ubralo na intenzitě.

"Dobře. Zdá se to být čistý." Christopher vešel do tunelu, za ním Jonas, pak Asteralda a jako poslední Wolfenstein. Tunel byl jiný než ten, kterým přišli. Podlaha, stěny a strop byly z dubového dřeva. Nad nimi vedl kabel a každých deset metrů byla objímka se žárovkou, ale bez elektřiny, takže se mohli spolehnout jen na vyčarované světlo. Tunel byl dlouhý zhruba dvě stě metrů a na konci bylo strmé dřevěné schodiště vedoucí nahoru.

"Takže," Christopher se zastavil a otočil zpět. "Půjdu to zkontrolovat. Vy počkejte tady. Bude-li vzduch čistý, zavolám na vás… Pana Wolfensteina budeme muset vynést, protože ten to strmý schodiště asi nedá."

"Dávej si pozor. Kdyby tam náhodou byli… Víš, kdo," upozornila ho Asteralda.

"Jestli tam budou, tak z nich zbude jen popel," usmál se a vyrazil po schodech nahoru, kde byl poklop. Ten byl ale z druhé strany zasypaný sněhem a větvemi ze stromů. Musel použít telekinezi, aby poklop otevřel.

Hned, jak se světlo z venku dostalo dovnitř, vyčarované světýlko zmizelo a Christopher konečně ucítil čerstvý vzduch. To je lahoda, řekl si v duchu.

"Jak to vypadá tam nahoře?" zvolal Jonas.

"Je tu hodně světla, takže je konečně ráno!" odpověděl. "Dejte mi minutu!" Vylezl ven a rozhlédl se. Nikde neviděl nikoho živého ani mrtvého. "Je to dobrý! Pojďte!"

Popošel pár kroků a v dáli mezi stromy uviděl nějakou postavu. Když se mu po několika sekundách konečně přizpůsobily oči dennímu světlu, poznal, že to je Erik.

"Erik?" zeptal se sám sebe. Na tváři se mu objevil úsměv a zavolal na svého nejlepšího kamaráda: "Eriku!"

"Chris?" Erik se otočil a zahlédl. "Christophere, jsi to ty!" Spěchal za ním. Byli od sebe tak sto padesát metrů, takže za pár sekund se k sobě dostali.

"Christophere, kde jsi–" snažil se mluvit, ale Christopher ho objal a držel tak pevně, že nemohl skoro ani dýchat. "Vole, smrdíš a udusíš mě!"

"Promiň – promiň," pustil ho. "Koukni, koho jsem přivedl." Ukázal za sebe, ale nikdo tam nebyl.

"Koho?" zeptal se Erik. "Nikoho tu nevidím."

"Asi ještě nevylezli z té díry. Pojď," vedl ho na místo, kde byl poklop. "Konečně uvidíš, že jsem ti předtím nelhal. Teď jsem zrovna–" Zarazil se, když nemohl díru v zemi najít. Šel přesně tam, kde byla, ale už tam nebyla.

"Christophere, nikdo tu není," řekl Erik. "Kde jsi byl celou noc? Vypadáš hrozně."

"Byl… Byl jsem… Byl jsem…" začal koktat, jelikož nemohl uvěřit tomu, že tam ten poklop nebyl. "Vždyť tu ten debilní poklop byl! Před pár sekundami jsem z něho vylezl!"

"Ach, brácho," Erik si nevěděl rady, co s ním. Nechtěl věřit tomu, že by Christopher přišel o rozum, ale když se mu před pár dny snažil namluvit, že byl v budově v lesích, kde žádná nebyla, a ještě k tomu tohle, tak už ztrácel naději.

"Astro! Jonasi! Wolfensteine!" volal Christopher. "Kde jste?"

"Christophere," chytil ho za rameno. "Nikdo tu široko daleko není…"

"Ale je!" odsekl. "Ne… Nedívej se na mě tak, Eriku."

"Vidíš to přece sám, že jsme tu jen my dva… Pojď do chalupy. Za hodinu budeme odjíždět. Musíš se osprchovat a pak si o tom popovídáme."

"Myslíš si, že jsem blázen," Christopher řekl zoufale. Klek si na zem a začal odhrabovat sníh v naději, že by byl poklop zavřený. I když mu nešlo na rozum, proč by ho zavírali, když se chtěli dostat ven.

"Co? Ne, nemyslím," kroutil hlavou. "Pojď! Vidím, jak jsi rozrušený. Určitě jsi nespal…"

"Ne, Eriku, musíš to vidět," Christopher pokračoval.

"Promiň, ale jinak to nejde," Erik ho chytl za kabát a ukázal na sebe. Z ukazováčku vylétla fialová světýlka, omotala se kolem nich do spirály a ve vteřině byli před vchodem do chalupy.

"Co to děláš?" ptal se zmateně, když místo sněhu, větví a listů klečel na dřevěné podlaze.

"Co asi," pomohl mu se zvednout na nohy. "Podívej, je tu chalupa plná smrtelníků, takže se musíme podle toho chovat… Nevím, co přesně se s tebou děje… Možná je to proto, že nemáš schopnosti a můžeš magii používat jen verbálně… Nechci říct, že jsi přišel o rozum, i když tomu všechno napovídá, co se tu za těch pár dní odehrálo, ale kvůli tobě to budu ignorovat–"

"Vyznělo by blbě, kdybych řekl, že jsem se do tebe zamiloval?"

"Ne, nezamiloval… Jen jsi momentálně v prdeli, nevyspalý a unavený, takže se běž osprchovat, sbalit a až dorazíme zpátky do Lince, tak si odpočineš." Otevřel vchodové dveře a odvedl ho nahoru k pokoji. Ten se vysprchoval, sbalil a s ostatními se vydal dolu do údolí a poté autobusem zpět do Lince.

Během cesty pořád přemýšlel nad tím, co se tu noc přihodilo. Zaručeně si to nevymyslel, jak si zřejmě myslel Erik, ale žádný důkaz neměl. Váhal, jestli použít kouzlo, které by Erikovi ukázalo jeho vzpomínky, ale v autobuse plném smrtelníků to nemohl udělat. Hlavně Erik seděl vedle Emmy a Christopher s Phillipem, kterému to nechtěl říkat, nepochopil by to. Jak se vzdalovali, tak na to přestával myslet a bavil se s kamarády. Po cestě udělali ještě pár zastávek a přestupů, takže se do Lince vrátili až kolem čtvrté odpoledne. Pořád mu něco říkalo, aby se rovnou vrátil do Čech, ale nechtělo se mu cestovat další dvě hodiny a na verbální magické přemístění měl málo energie. Dorazil do vily. Nikdo nebyl doma a kocour byl u Mayrových v Čechách. Sundal ze sebe kabát a usnul dřív, než stihl dopadnout na gauč.