Kapitola první

Byt Mayrových, červenec 2011, Česká republika

"Musí tu přece něco být!" Christopher dychtivě listoval knihou kouzel a tázavě pohlédl na Samuela sedícího naproti němu. Byl to jeho černý mluvící kocour, kterého měl jako domácího mazlíčka ještě před tím, než zjistil, že svět kouzel vůbec existuje. Ovšem, neměl ho zase tak moc v lásce.

Byl to čarodějnický trestanec, jenž si odpykával trest ve zvířecí podobě. Sloužil jako společník čarodějů a čarodějnic, zejména těch mladých, nově probuzených – ať už čistokrevných magických bytostí nebo polosmrtelných (ti, kteří měli jednoho z rodičů magického původu).

"Magie ti nepomůže zbavit se smutku. S tím se musíš vypořádat sám," odpověděl mu kocour.

"K čemu mi potom je, když ji nemohu použít? Za chvilku dorazí ostatní a nechci, aby mě takhle viděli."

Christopher potřeboval nějaké kouzlo, díky kterému nikdo kolem nepozná, jak špatně na tom je. Je po rozchodu s Laurou – jeho, teď už bývalou – přítelkyní, která ho s někým podvedla. Dosud nezjistil, o koho se jedná, ale upřímně to ani řešit nechtěl.

"No, možná by se něco našlo. Bohužel nevím, jak dlouho to bude účinkovat."

"To je jedno, hlavně když se toho na chvilku zbavím," listoval Christopher v knize.

"Najdi si kapitolu Podoby. Měl by tam být odkaz na klidný výraz," vedl ho postupně kocour.

"Mám to!" zaradoval se mladík a nahlas četl: "Kouzlo vám vytvoří neutrální výraz ve tváři, očarovaný zároveň nebude projevovat žádné city." Pohlédl na Samuela s nadějí, že to vyjde. "Ale je tu upozornění. U polosmrtelníků bude dané kouzlo fungovat pouze napůl, takže se vyvarujte situací, které by mohly vyvolat konflikt. V takovém případě se kouzlo automaticky zruší… Dobře, tak se do toho dáme!" vyskočil, když vtom do pokoje vstoupila jeho matka Radka.

"Nech toho čarování a pojď dolů. Babička s dědou už dorazili a ptají se po tobě," řekla a vrátila se do kuchyně.

"Fuj! To bylo o chlup… Ještě že se nepodívala, co je v knize nalistováno," řekl Christopher a s mírně vyděšeným výrazem.

Zapomněl ale na jedno varování nebo spíše poznámku, jež oznamovala, že po dobu trvání kouzla, jež skryje emoce do stínu, nebude možné používat kouzla, jelikož schopnosti jako takové jsou na emoce vázané nehledě na míru duševní energie.

Jako se v říši smrtelníků říká: Bez peněz do hospody nelez. Tak v magickém světě platí, že bez emocí nelze provozovat magii (zatím, co je známo podle čarodějnických studií).

Po provedení kouzla ale neměl v plánu magii používat, takže přirozeně další oznámení ignoroval. Zhluboka se nadechl a soustředil se na své emoce, jež v něm zápasily. Která se bude projevovat jako první?

Deprese? Pocit svobody? Bolest? Úzkost?

Kéž by tam uvnitř někde našel radost nebo aspoň něco pozitivního… Bohužel, šťastných vzpomínek, které by ho naplnily, moc nebylo. Leda tak z dětství, ale už od malička na něho byl vyvíjen nátlak, když jeho matka vyžadovala studium na české škole a jeho otec zase na škole rakouské. Věnoval se oběma, což někdy vedlo k nejistotám. Zvládne tohle všechno? Do toho měl kamarády, kteří s ním chtěli trávit čas, ale po odhalení kouzelnického světa a dalšího nátlaku – studium kouzel – se snažil vždycky si najít aspoň trošku času na zábavu.

Na trpění a prožívání bolesti teď ale nebyl čas, jelikož tu je malá oslava jeho devatenáctých narozenin. Proto musel jednat skrz magii.

"City mé ať do stínu ukryjí se a ve tváři neprojeví se."

Vyřkl do tichého prostoru svého pokoje a energii soustřeďoval na své tělo. Pocítil jemné vibrace v hrudi, jež se po pár sekundách přesunuly do jeho hlavy. Zaplnily jeho mimické svaly, a nakonec se přesunuly do okolí jeho očí.

Na moment zavrávoral, ale zase získal stabilitu zpět. Otevřel oči a pohlédl na kocoura.

"Jak vypadám?" zeptal se ho.

"Vypadáš už líp. Předtím jsi vypadal jako hromádka neštěstí."

Christopher šel do koupelny k zrcadlu. Jeho čarodějnický mazlíček měl pravdu. Kouzlo mu vrátilo jeho přirozenou barvu zpět. Jeho modré oči byly ale "bez života", což přesně chtěl. Bez emocí nelze poznat, jak se člověk cítí, a tudíž to na něm nemohou ani poznat ostatní. Urovnal si své tmavě hnědé vlasy na hlavě a opláchl obličej. Za normálních okolností by se cítil svěží…

Jediné, co mu zůstalo, byly vzpomínky v hlavě na to, jak v prdeli dosud byl.

"Máš pravdu. Žádný nevšední výraz, žádné city. Tak doufejme, že to proběhne rychle a hladce," pokývl hlavou a spolu s kocourem šli dolu do kuchyně.

Hned při příchodu k němu přiběhnul malý pejsek, kterého si babi s dědou přivezli s sebou. Sklonil se k němu a chtěl ho podrbat. Psík ale poznal, že s ním něco není v pořádku. Nepoznal, zda má radost nebo ho něco trápí nebo je naštvaný. Ledabyle mu očichl prsty na ruce a dále si ho nevšímal.

Pozdravil se s dědou Václavem, babičkou Danou a tetou Alžbětou – sestrou jeho matky, Radky. Chyběl tu ale ještě jeho strýc, Petr a samozřejmě bratranci a sestřenice. Nevadilo mu to. Neměl přece emoce na to, aby cokoli cítil. A netoužil zrovna po větší společnosti.

"Kde jsi nechala děti, teto?" zeptal se, když si sedal ke stolu. Alžběta si na hlavě dělala culík, protože jí její dlouhé vlnité vlasy zasahovaly do jídla. Neměla to ráda, stejně jako ostatní.

"Předevčírem odjely na tábor. Mám tě od nich pozdravovat." Měla manžela (ten neměl rád rodinné oslavy, tak nepřijel) a tři děti, kteří měli Christophera rádi, protože si s nimi jako malý hrával na pískovišti, když byli u nich na návštěvě.

Měli hodně početnou rodinu. Jeho děda, Václav, byl ze čtyř dětí, které měli potomky a ti zase další potomky, ale většina z nich bydlela přes dvě stě kilometrů daleko a viděli se s nimi jen párkrát do roka.

Jeho babička, Dana, byla jedináček, za co byla ráda. Sobecká ženská, jejž myslela na sebe. Nebyla moc mateřský typ. Návštěva rodiny, ať už blízké (děti nebo vnoučata) nebo vzdálené (švagrové a jejich rodiny), jí nedělala moc dobře. "Vlk samotář." Jí říkali všichni. Jediné, co jí k životu stačilo, bylo jídlo, barák, pes a někdy i manžel.

"Počkej, nesedej si ještě. Musíme ti přece popřát," řekl děda a vytáhl z tašky jeho oblíbený dort. Sedmipatrový, promazaný karamelovým krémem a potřený marcipánem. Dědeček byl vyučený pekař, i když se tím nikdy neživil. Měl to jen jako své hobby.

"Přeju ti hodně štěstí, zdraví a lásky." Potřásli si rukama a podal mu dort.

Pak mu popřála babička, teta, a nakonec jeho matka: "Sice jsem ti už přála v den narozenin, ale taky přeju všechno nejlepší k tvým devatenáctinám."

"Děkuji vám všem." Řekl bez jakéhokoli náznaku vděku či radosti.

Všichni společně usedli ke stolu, pustili se do jídla a bavili se o všem možném. Christopher přitom koutkem oka pozoroval babičku, jak dává psovi kousky salámu z chlebíčků. Vždycky mu to přišlo směšné, ale kvůli působícímu kouzlu se vůbec neusmál, ani když ji Radka okřikovala, ať se na psa vykašle a nevšímá si ho.

Chvílemi je oslavenec ani nevnímal, myslel na to, co bylo – hezké i špatné – s Laurou a nejenom na ni. I poslední čtyři roky byly dosti náročné. Vojenská škola v Anglii; objevení magického světa; prázdniny na Panství Anstetten, kde málem přišel sám o sebe a mnoho dalších podivných událostí, ať už kouzelnických nebo nekouzelnických.

Po půl hodině mu na mobil přišla zpráva od jednoho kamaráda ze vsi, kde bydleli s matkou.

"Doufám, že nikam neutečeš, když je tu návštěva," zavolala na něj Radka. Stála u kuchyňské linky a dávala další zákusky na talíř. Vždyť by se taky hovno stalo, řekl si v duchu.

"Ne, jenom mi píše Staněk," odpověděl a všiml si Radčina naštvaného výrazu, když uslyšela jméno Stanislav. Zjistila totiž, že Stanislav není na holky. Podle ní je to ohavnost a proti přírodě. Christopher ten naštvaný výraz ignoroval, jelikož měl kouzlem stále potlačené emoce. Jinak by se určitě začali hádat.

Ne že by měl Stanislava tak rád, že by se kvůli němu hádal, ale unavovaly ho ty věčné kecy o homosexuálních lidech a podobně. Neví proč, ale jeho matce asi před pěti lety "přeskočilo", jinak si to ani vysvětlit nedokázal. Vždycky byla v pohodě. Přísná ohledně školy a výchovy, ale nikdy se takto o "jiných" lidech nevyjadřovala. "Možná jev přechodu," pokrčil vždycky rameny na začátku, ale postupem času už toho bylo moc.

Odepsal mu, že neví, že se mu ozve až k večeru. Opět bez jakékoli emoce. Bylo mu to prostě jedno. Stejně se s ním tolik nevídal. Neměl s ním žádný problém, ale neměl na něho čas. Jen na ty, na kterých mu opravdu záleželo.

"Jedete oslavit tvoje narozeniny?" zeptala se Alžběta.

"Ty už jsme oslavili minulý víkend, ale co doma v pátek večer…"

"Staněk? Co je to zač?" zeptala se babička, než se pustila do zákusku.

"To je kluk, který se před čtyřmi lety přistěhoval z Moravy. Jeho máma Adriana pochází odtud, z naší vsi. Provdala se za nějakýho Slováka, chvilku žili tady, pak se odstěhovali na Moravu a asi po dvanácti letech se přestěhovali zpátky."

"Nevidím ráda, že se spolu vůbec scházíte. Bojím se, že na tebe bude mít špatný vliv!" naštvaně řekla Radka, když si sedala zpět ke stolu.

"Proboha, proč by měl mít na Christophera špatný vliv, Radko? Ten kluk snad fetuje nebo co?" zeptal se děda.

"Tati, ale ten Staněk je na kluky! Já prostě nemám ráda lidi, kteří si zvolí tento způsob života… Je to nechutné, ohavné, a hlavně proti přírodě!"

"Mami, to by stačilo. Stejně to vypadá, že se zase odstěhují. Tomu Slovákovi se tu stejně vůbec nelíbí," řekl klidně Christopher.

"Tady ti homosexuálové, lesby a jim podobní nám pořád narušují normální způsob života!" ignorovala ho a jela si pořád tu svojí.

"Jak normální způsob života?" skočila jí do řeči Alžběta. "Ty lidi se tak narodili, tak je pořád neodsuzuj. Nech je na pokoji!"

"Copak to jde, když on se neustále motá kolem mých dětí? A co děti tady ve vesnici? Jak jim rodiče vysvětlí, že je to normální, když to normální není?" vyštěkla Radka na Alžbětu.

Christopher cítil, že se jeho emoce a potřeba odporovat snaží vyjít na povrch, ale kouzlo je stále drželo v nitru. Čekal, že se máma uklidní.

Jenže ta se nedala zastavit: "To je hrůza, co se v tom dnešním světě děje. Být to na mně, tak bych je všechny do jednoho nechala převézt na nějaký pustý ostrov. Ať si tam šíří ty svoje nemoci a nás nechají na pokoji!"

To už se ale neudržel a zařval: "Matko, PŘESTAŇ!"

Opět cítil vibrace v obličeji a také to, že do něho vjel vztek. Bylo mu jasné, že kouzlo je pryč. Ona opravdu nemohla vydržet až po oslavě. Kdyby byla zticha, bylo by vše v pohodě, ale ona prostě musela rýpat. Tyto její řeči často vedly k rozporům a hádkám mezi ní a ostatními členy rodiny. Nikdo nechápal, proč jí takto přeskočilo. Podle ostatních nikdy taková nebyla.

"Už mi lezeš na nervy s těma svýma kecama! Kdekoho urážíš jenom proto, že má jinou orientaci nebo jinou víru!" křičel na mámu, která na něj nevěřícně koukala. "Víš, proč tohle dělá, dědo? Nechce si připustit, že JÁ jsem bisexuál, tak se je snaží všemožně urážet v domnění, že se změním! Jenže víš co, matko? To se nikdy nestane… Smiř se s tím!"

V té chvíli mu od matky přiletěla facka na tvář. Jenže Christopher plný vzteku ani bolest nezaznamenal. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Je to přece jeho oslava devatenáctých narozenin! Ale ta, co si říká jeho matka, nemohla být prostě zticha.

"Hele, Christophere, takhle se svojí mámou nesmíš mluvit!" Při pohledu na rozzlobeného dědu, který na něho mířil prstem, se Christopher na moment zarazil.

"Same… Odcházíme!" zakřičel na kocoura, který se cpal zákusky a chlebíčky. "Nebudu tady trpět urážky. Když pro ni nejsem dost dobrej, tak nemá smysl tady zůstávat!"

Naštvaně vyběhl po schodech do pokoje, popadl malou cestovní tašku, dal do ní knihu kouzel, notebook, mobil, a ještě pár věcí.

Nádech.

"Klid!" říkal si pro sebe.

Výdech.

Nádech.

Rozevřel dlaň a v ní se mu objevila ohnivá koule. Oranžová, černá a červená energie stlačená do kulatého tvaru, jež měla teplotu kolem tisíc stupňů celsia.

Výdech.

"Klid." Opakoval si.

Nádech… Výdech.

Oheň v jeho ruce ztrácel na síle.

Nádech a výdech.

Plamen zmizel a Christopher uvolnil ruku. Už snad dobrý. Na chvíli. Řekl si v hlavě.

Tašku si hodil přes rameno a šel zpátky dolů. Nechtěl tady chrlit oheň. Ona byla jeho rodina a ať už je jakákoli, tak hluboko v duši nechtěl nikomu z nich ublížit. Rozčílený byl, to ano, ale lepší je odejít, než zbytečně vytvářet dusno a lít benzín do ohně.

"Promiňte mi všichni, ale tohle nevydržím!" řekl, když se vrátil do kuchyně a vzal kocoura do náručí. "Dokud se máma s tím nesmíří, tak s ní pod jednou střechou nebudu!"

Na poslední chvíli telepaticky zachytil, jak se k baráku blíží jeho sestra, Sára s jejím přítelem, Jindřichem. Oba mu přáli už v den jeho narozenin a dnes přišli jen na oslavu, kde by se momentálně to napětí dalo krájet.

Musel ale pryč!

Než stačil někdo zareagovat, objevily se kolem jeho těla modré jiskry a ve vteřině, i s kocourem a cestovní taškou, zmizel.

— — —

Opět zasvítily modré jiskry a Christopher se objevil uprostřed obývacího pokoje u svého čarodějnického otce. Bydlel ve vile Anstetten v Linci, Rakousko.

Samuela pustil na zem, položil tašku na židli a šel si sednout na gauč. Tou dobou byl dům prázdný. Florian, jeho otec, byl v práci a Katie, otcova žena a Christopherova nevlastní matka, také, takže měl klid. Samuel se tiše vytratil do kuchyně, jestli tam náhodou není nějaké jídlo.

Adrenalin v jeho krvi se pomalu snižoval. Stačilo být jen na tichém místě bez lidí a cizích myšlenek. Christopher měl schopnost telepatie, takže bylo jedno, jestli byl sám nebo ne. Myšlenky ostatních díky této schopnosti slyšel. Tuto magickou dovednost ale naštěstí dostal pod kontrolu v počátečním stádiu jeho magického dospívání. Dělalo mu to nejdříve potíže, ale ta snaha se vyplatila.

S tím mu pomohl jeho otec. Ovšem bylo kolem toho hodně keců typu: "Kdyby ses učil…"; "Poctivé studium magie by tě ušetřilo zbytečným potížím." a další rodičovské řeči, na které bývá často puberťák alergický.

U telepatie měl jen jeden úkol. Když se v něm probudila magie, telepatie fungovala tak, že jeho mysl četla myšlenky jiných lidí, aniž by vůbec chtěl. S touto "nechtěnou" schopností (nechtěná proto, že jeho nezajímalo, co si ostatní myslí) se musel naučit pracovat a postupně rozlišovat myšlenky své od těch cizích.

Nebylo to snadné.

Několik bezesných nocí a vysilujících cvičení a dostal se na druhou stranu. Tam, kde jeho mysl četla myšlenky jen tehdy, kdy on sám chtěl. Naučil se ale telepatii udržovat v "úsporném režimu", což znamenalo, že zaznamenal věci kolem sebe, které, podle jeho čarodějnického podvědomí, byly pro něho důležité – ať už se jednalo o situace, věci nebo lidi.

Srdce už mu konečně přestalo bušit jako o závod. Myšlenky v jeho hlavě se mu zklidnily. Vyšel z obýváku na terasu a zamířil k velkému bazénu. Cestou ze sebe sundával oblečení, až mu zbyly jenom boxerky, rozběhl se a skočil šipku do vody.

Zvláštní…

V jeho čarodějnickém genu se nevyskytovalo nic, co by mělo něco společného s vodním živlem. Měli jen ohnivý a vzdušný živel. A přesto měl nejradši vodu. Vydržel by v ní potopený klidně několik hodin – ovšem za pomoci příslušného kouzla, jež by mu umožnilo dýchat pod vodou. Byl sice napůl nesmrtelný, ale nebyl nezničitelný.

Pár sekund plaval pod hladinou, aby si zchladil horkou hlavu, a vynořil se. Vznášel se na hladině a užíval si ten klid. Mírný vítr si hrál s listy v korunách stromů, na nebe bylo azurově modré a nikde ani mráček.

Po půl hodině vylezl a lehl si na lehátko zastíněné slunečníkem. Ležel tam a přemýšlel, co bude dělat. Jestli se vrátí k matce, nebo zůstane u otce.

— — —

Florian Witter von Anstetten, Christopherův otec, vlastnil korporaci zvanou RAVERO Corp., která sídlila na konci města, asi půl kilometru od jejich vily. Jeho syn ani pořádně nevěděl, čím se vlastně firma zabývá a zřejmě mu to ani nevadilo.

Nikdy se moc nezajímal, protože nebyl prostě čas. Florian bohužel neměl jinou možnost. Nemohl na něho tlačit, stačilo, že mu dával zabrat s rakouskou školou a magií. Zároveň měl také svůj život, protože jeho syn byl už dospělý a jako každý jiný puberťák, své rodiče "nesnášel".

U těchto tří (Christopher, Florian, Radka) to bylo ovšem jiné. Christopher neměl moc příjemné dospívání. Začalo to už v jeho patnácti letech, kdy ho jeho otec zničehonic poslal do Anglie na vojenskou školu a Radka s ním souhlasila. Nikdy mu neřekli pravý důvod toho, proč to udělali, prostě ho tam poslali. Jediné, co Christopher věděl, bylo, že ho tam přihlásili, aby z něho byl "muž".

"Asi si mysleli, že ta škola ze mě udělá nějakého 'macho heteráka' nebo co…" vysvětloval těm, kteří byli zvědaví.

Bylo v tom něco jiného. Christopher to tušil, ale nic z nich nikdy nedostal, což způsobilo, že se jim vzdálil a neměli zrovna nejlepší vztah mezi sebou. Radši měl své kamarády a sestru (nemluvě o bratrancích a sestřenicích). Ti ho měli všichni rádi takového, jaký byl.

Vztah mezi ním a jeho rodiči byl prostě zvláštní, komplikovaný.

To odpoledne, kdy se jeho syn pohádal se svojí matkou, seděl ve své kanceláři a probíral se měsíčními výdaji jeho společnosti. Měl v plánu svolat poradu s vedoucími jednotlivých úseků, když vtom telepaticky zachytil svého rozčíleného syna.

Jejich další schopnost byla Empatie, která jim dávala moc cítit emoce jiných bytostí, to bylo další, co mu napovědělo, že je jeho syn rozčílený. Jelikož se mu jeho syn nechtěl moc svěřovat se svým životem, používal Florian často telepatii a empatii k "nakukování".

Věděl, že se rozešel s Laurou, se kterou byl asi něco málo přes rok. Nevěděl to ovšem přesně. Cítil bolest, zradu, hněv… Emoce, které u svého syna poslední dobou pociťoval celkem častěji. Snažit se s ním ale sblížit by nebylo moc správné.

Nevěděl, co by se stalo, hlavně po tom, co Christopher přiletěl z Anglie. Něco se mu tam určitě stalo, to věděl naprosto přesně, ale nějak se v hlavě svého syna nemohl dostat k těm vzpomínkám. Čekal třeba, že by se mu svěřil nebo tak něco, ale jeho syn byl prostě zraněný, protože ho tam tenkrát poslali a vycítil vůči nim z jeho strany značnou nedůvěru.

Bodeť by taky ne, když ho v patnácti letech poslali na vojenskou školu, kde vůbec nikoho neznal…

Teď ale svého syna "vycítil" blíže, což znamenalo, že je v Rakousku. Stačilo telepaticky nahlédnout do jeho okolí a viděl, že je na zahradě za vilou. Něco se stalo, protože měl být několik dní u své matky, ale najednou byl tady a značně rozčílený. Aspoň na chvíli, protože po chvilce byl Christopher klidnější.

Florian naplánoval poradu až na další den ráno, sbalil si notebook a vzal si s sebou domů pár dokumentů. Parkoviště bylo v areálu korporace, kde měl vlastní místo blízko vchodu. Nasedl do něj a vydal se domů.

Christopher procitnul. Otevřel oči a ležel na lehátku u bazénu. Promnul si oči a zaostřil na postavu mířící k němu. Byl to jeho otec.

"Ahoj! Co tu děláš? Já myslel, že máš dneska oslavu doma. Stalo se něco?" ptal se Florian. Věděl naprosto jistě, že se něco stalo, ale doufal, že mu něco řekne.

"Musel jsem vypadnout, pohádal jsem se s Radkou."

"Proč?" sedl si na lehátko vedle něho.

"Zase nadávala na způsob života a na to, jak je to nechutný a jak nechce, abych se s kamarády scházel. Jak je to proti přírodě a podobný kraviny. Teď mě to docela mrzí, protože u toho byli i babi s dědou," odpověděl a šel si posbírat věci.

"Je to její názor. S tím nic neuděláš. Je to tvoje matka a neměl by ses s ní hádat."

"Copak to jde? Neustále poslouchat ty její kecy." Oblékl se. "Čtyři roky to ví a není schopná se s tím smířit. Já už na to prostě nemám nervy… A jestli se s tím nesmíří, tak se s ní nemám už o čem bavit—"

"No tak. Je to tvoje máma. Nemůžeš se k ní takhle chovat… Pevně jsme věřili, že tě vojenská škola změní, ale vypadá to, že jeden rok nestačil. Žádná disciplína, žádné uznání rodičovské autority… Nic ses nenaučil!" Snažil se s ním bavit normálně, jako dospělý s dospělým, ale nakonec se to vždycky zvrtlo. Stejně jako tomu bylo mezi Christopherem a jeho matkou.

"Rodičovská autorita?" jeho syn zvýšil hlas a zamířil zpět do obývacího pokoje. "Nebudu uznávat autoritu toho, kdo vezme patnáctileté dítě a strčí ho do nějaké vojenské školy v Anglii! Zrovna v ten čas, kdy jsem od vás očekával, že mě podpoříte. A vy uděláte co? Pošlete mě pryč…"

Vzal tašku ležící na židli a zamířil ke dveřím. "A víš co? Sice to tam stálo za hovno, ale měl jsem klid od svých nechápavých a kontroverzních rodičů!"

S jeho otcem to bylo rychlejší než s jeho matkou. Adrenalin mu zase stoupl. Tentokrát ale použil jiný způsob, jak se uklidnit, a to byla chůze. Vyšel ven a zabouchl za sebou.

Šel po ulici směrem k jednomu ze svých nejlepších kamarádů, Eriku van Tasselovi. Byl čistokrevný čaroděj. S jeho rodinou se Christopherova rodina znala už mnoho let a s Erikem prakticky vyrůstal, když byl zrovna v Rakousku. Van Tasselova rodina ale nesměla před Christopherem používat magii, dokud se v něm sama neprobudila. Tenkrát neměl ponětí, že jeho nejlepší kamarád je taky čaroděj. Měl z toho radost, že není jediný v jeho věku (pokud samozřejmě nepočítá bratrance a sestřenice z čarodějnické poloviny jeho rodiny – Witter von Anstetten).

— — —

"Chris? Čau, co tu děláš?" divil se Erik, když otevřel dveře. "Jsi v pohodě? Co se stalo? Vypadáš dost naštvaně."

"Můžu tu zůstat na pár dní? Doma je to peklo."

"Ehm… Jo… Ovšem!" pustil ho dovnitř. "Řeší zase tvoji sexualitu, nebo tvou magii?"

"Sexualitu, autoritu… Nemůžou se s tím pořád smířit."

"Dobrý den, pane Witter von Anstetten!" přivítala ho služebná. "Máte se dobře?"

"Zdravíčko, paní Wienerová! Kéž by… Co vy? Kdy to čekáte?"

"Až za tři měsíce, ale radši bych byla, kdyby to bylo co nejdříve," odpověděla, zatímco si hladila břicho.

"Jo, dvojčata… To asi nebude žádná sranda, co?" změna tématu přišla teď vhod. Nemusel na chvíli myslet na to dění doma.

"Marino, připravte tady pro Christophera pokoj pro hosty. Zůstane tu několik dní," přikázal ji Erik. "A ty pojď, povíš mi všechno."

Christopher si vzal tašku a oba dva šli do kuchyně, kde si sedli k jídelnímu stolu. Erik vyndal z lednice dvě piva a jedno mu podal. Když dopíjeli druhou lahev, skončil Christopher s vyprávěním o tom, co se stalo doma u matky a potom u otce.

"Teda, tohle jsem nečekal," řekl s údivem Erik a zvedl se od stolu. "To se s tím opravdu po čtyřech letech ještě nesmířili?"

"Ne… Předpokládám, že se s tím nikdy nesmíří. Budu muset počkat ještě rok, než budu mít přístup do rodinného svěřenského fondu. S penězi, co vydělávám na internetu, to bude stačit na to, abych se od nich odstěhoval."

"A co na to tvoje sestra?" Erik mu podal další lahev piva.

"Ta tam ani nebyla. Seběhlo se to tak rychle, že jsem odešel dříve, než se tam vůbec dostala. Ale já její názor na to všechno znám. Ona jediná z rodiny mě před čtyřmi lety podržela."

"Nenapadlo tě třeba jít k ní na těch pár dní, než se to s tvojí mámou uklidní?" zeptal se Erik.

"Napadlo. Ale bydlí vedle baráku, kde žije Radka, takže je možné, že bych se s ní potkával. A to ne—chci."

Christopherovi se rozsvítil mobil a objevila se zpráva od sestry. "Zrovna babi s dědou a tetou odjely. Hádali se tu celou dobu s mámou a nakonec řekli, že to nemá cenu, a odešli. Máma je úplně na nervy. Co ty? Prý ses teleportoval. Jsi v pořádku?"

Christopher dočetl zprávu, napil se a odepsal, "Jsem v pořádku. Jsem v Linci. Promiň, že jsem se s tebou nerozloučil, ale už jsem to tam s ní nevydržel. Ozvu se za pár dní. Měj se!"

Položil mobil na stůl. Po chvilce přišla opět zpráva od sestry: "Okay. Tak se potom ozvi. Měj se!"

Skoro celé odpoledne Christopher proležel v posteli v pokoji pro hosty. Myšlenky na jeho rodiče ho stále pronásledovaly. Zkoušel se všemožně rozptýlit – přičaroval si herní konzoli, co měl u otce ve vile nebo četl si knihu, kterou našel v komodě. Jmenovala se Mulata, byla od spisovatele, v důchodovém věku, Antonína Perly žijícího v česku v Rovenovicích, asi pět kilometrů od Christopherovy matky. Starý pán byl po fyzické stránce v pořádku, ale proslýchalo se, že jeho psychika jaksi zaostávala. Prý míval jisté "stavy", jež nemohli vysvětlit ani doktoři, měl dny, kdy se nic nedělo, pak najednou měl několikaminutový výpadek paměti. Co ale bylo divné, že si vše poté dokázal dopodrobna zapsat do deníku, který nosil pořád u sebe, i když si to vlastně ani nepamatoval. Zkrátka podivné… Nicméně, čaroděj nebyl a ani nebyly žádné záznamy jakékoli čarodějnické krve v jeho rodokmenu. Překvapilo ho, že by zrovna jeho knihu našel u čarodějnické rodiny Van Tasselových.

Docela si ji oblíbil. Děj byl zasazený do roku 2020, což bude až za devět let. Autor si tam pohrával s myšlenkou: Co by kdyby… Ovšem, nikdo ale nevěděl, co zrovna v tomhle roce bude. Pokud teda není čaroděj nebo vědma, co dokáže vidět do budoucnosti, ale podle různých teorií je budoucnost velmi nejistá, jelikož se dokáže změnit, protože se do ní někdo podívá.

Ohledně tohoto tématu – náhledy do budoucnosti – vyšlo mnoho čarodějnických publikací. Většina se ale shodne v jednom a to, že jsou určité body, které se prostě stanou, ať se děje cokoli, a když se to nestane v ten čas, co má, vytvoří se alternativní realita, kde je ta událost zpožděná, ovšem následky jsou zcela jiné než v původní realitě.

Venku se pomalu stmívalo a Christopher šel do pokoje za Erikem. "Zajdeme do města na večeři? Nebo zůstaneme tady?"

"Radši do města. Jenom na večeři. Musím se šetřit na zítřek," odpověděl Erik, vzal si peněženku a šel ke dveřím.

"Proč se musíš šetřit na zítřek?"

"Zítra je ten Phillipův večírek."

Christopher se zarazil a dal si ruku na čelo. "Do prdele! To je už zítra? Já myslel, že to je až příští víkend—"

"Ne, zítra Nezapomeň si vzít masku," řekl a zavřel dveře od pokoje.

"No, to budu muset ráno zajet do města a nějakou sehnat," odpověděl Christopher. "Nebo si ji vyčaruju."

— — —

Do následujícího večera Christopher od svých rodičů nedostal nic – ani zprávu ani telefonát. Byl za to rád, protože na ně neměl vůbec náladu. Radši byl izolovaný od všech. Už od rána, co se vzbudil. Nechal si od paní Wienerové donést snídani až do pokoje a do oběda nevylezl z postele. Sledoval videa na internetu nebo hrál hry nebo četl Mulatu.

Na oběd vylezl z pokoje, ale jen na chvíli. Netoužil po společnosti a Erik ho nechal být, protože sám věděl, že rozchody nejsou nic příjemného, k tomu ještě celková situace s Christopherovými rodiči…

Jediný, kdo se k němu pořád snažil dostat, byl Erikův mladší bratr, Dominik. Byl o tři roky mladší, a jelikož v tomto světě neměl žádného magického kamaráda (měl pouze smrtelníky za kamarády), chtěl si spolu s Erikem a Christopherem "magicky hrát". Byl hyperaktivní, kvůli přebytku duševní energie a nespočetněkrát se snažil dostat do Christopherovy blízkosti.

Klepat na dveře a čekat na vyzvání bylo už předem zavrhnuté. Teleportovat se mu tam nepodařilo, protože byl pokoj pro hosty začarovaný—sám Christopher na místnost vrhl kouzlo, aby měl soukromí. Zkusil to i proměněný jako hmyz, ale on to hned vycítil a slušně ho požádal, aby odešel a nechal ho být. Dominik Van Tassel z toho byl samozřejmě smutný, ale jeho rodiče ho přiměli jejich návštěvu respektovat.

Po obědě se Christopher beze slova opět odebral do pokoje a mlčky ležel přikrytý slabou dekou na posteli a sledoval televizi. I když venku bylo léto a teploty dosahovaly rekordních hodnot, byl oblečený do černých tepláků a mikiny. Ponožky měl sundané, jelikož mu bylo nepříjemné mít je pod dekou.

Celkově mu bylo divně. V hlavě zmatek, na hrudi svírající bolest a celkově byl bez nálady. Na chvíli se zabavil tím, že si vyčaroval masku na dnešní večírek. Vůbec se mu tam nechtělo, ale pokud byla možnost se nějak snažit rozptýlit, nehleděl a zúčastnil se. Erik si myslel, že jeho nejlepší kamarád bude v pokoji pro hosty hnít až do konce prázdnin, ale překvapilo ho, že se večer před večírkem objevil v jeho pokoji, oblečený a připravený s maskou v ruce.

"Podívejme, kdo vstal z mrtvých," rozzářil se Erik a otočil se kolem dokola. "Co myslíš? Vypadám skvěle?"

"Vypadáš přímo úchvatně." Christopher zvedl palec nahoru a šel si k zrcadlu upravit motýlka. "Kdybych byl na kluky, tak do tebe jdu hned…"

Jak se sledoval v zrcadle, viděl, že se na něm psychika docela podepsala. Byl jakoby bez života. Jiskra v očích mu chyběla. Necítil se moc dobře, ale zase mu bylo lépe než ráno. Stačilo jen ležet, odpočívat — zkrátka, prožít celý den depresivně. Klidně by se do té postele hned vrátil, ale Phillip byl jeden z jeho nejlepších kamarádů a nemohl mu udělat to, že se neobjeví na večírku.

"No počkej! Ani ses pořádně nepodíval." Erik ukázal na svůj oblek a masku.

Christopher se zastavil a sjel očima Erika od hlavy až k patě. "No jo. Ženský se na tebe budou lepit, jen co tam vlezeš."

"Díky, kámo! Jedeme?"

"Jedeme," souhlasil Christopher.

Oba vyšli z pokoje po schodech dolů, kde čekali Erikovy rodiče s mladším bratrem, Dominikem – mladý vyhublý čaroděj v červeném smokingu s bílou maskou, přes kterou měl hozené své kudrnaté blonďaté vlasy. Společně vyšli z vily, nastoupili do limuzíny a ta je zavezla před klub Carla.

Všichni postupně vystoupili a zamířili ke vchodu. Téma večírku byla "Hříšná noc", a také to tam podle toho vypadalo, jako v bordelu. Holky na sobě měly krátké sukně nebo hedvábné noční košilky. Phillipovy rodiče měli za to, že název bude "Hedvábná noc", jelikož mu zakázali napodobovat nevěstinec, ale tu dobu nebyli ve městě. Odcestovali na svatbu do Irska a Phillip tam za nimi zítra pojede. Musí hned ráno, aby stihl obřad.

Christopher šel ihned k baru, objednal si dvojitou whisky. Sledoval dění kolem, všiml si, že někteří na něho nenápadně civí a něco si tam šeptají. Začal jim číst myšlenky (i když se nechtěl nijak socializovat), ovšem, lepší než se s nimi bavit.

"Podívej se na něho… Je to on, to je jasný, a ještě se opovažuje chodit mezi lidi po tom, co jí—" myslela si Albertine Brücknerová.

Přerušeno.

"Kdo by si pomyslel, že to ti dva spolu skončí, ale lepší pro mě, stejně jsem ho chtěla ochutnat… To jeho tělo je mňamka!" Pomyslela si Anette Mannová. Udělalo se mu zle, protože Anette o sebe moc nepečovala. Jednou za čas si oholila nohy, podpaždí a vyčistila zuby. Jak to vypadalo mezi jejíma nohama, si ani neopovažoval představovat.

Přerušeno.

"Je divnej… Prostě je divnej…" Přiletěla k němu jiná myšlenka od Ulricha, jehož příjmení nevěděl. To mu přiletěla od toho pravého. Ulrich si do nedávna doma zkoušel spodní prádlo jeho matky pokaždé, když nebyla doma, a přitom masturboval před zrcadlem.

Dalo by se brát, že byl prostě jen zvědavý, jak by prádlo na něm vypadalo. Ovšem to by bylo v případě, že to udělá jen jednou, ale tyhle věci prováděl skoro každý den. Christopher to zjistil tak, že jednou ve škole zkoušel telepatii při hodině matematiky. Ulrich seděl ve třídě hned naproti přes chodbu. Christopherova mysl putovala po třídě a poslouchala myšlenky lidí sedící v lavicích.

Byl to dobrý způsob, jak tuto schopnost zdokonalovat – místnost plná lidí, hodně myšlenek a vnitřních hlasů. Trochu ho z toho bolela hlava, jak musel rozlišovat kdo je kdo, protože v tom nebyl tak zdatný, aby to místo dokázal jasně vidět.

Ulrichova třída měla také hodinu matematiky, takže Christopher viděl všude čísla písmena a slyšet hlasy, jak počítají příklady nebo nadávají, že tento předmět je k hovnu. Jediná Ulrichova mysl byla někde jinde. Probírala se vzpomínkami, hlavně sexuálními. Viděl, jak si na sebe bere béžovou podprsenku a krajkové kalhotky, pod kterými měl ztopořený penis. Chvíli pózoval před zrcadlem, a přitom byl tak vzrušený, že už prostě musel strčit ruku do kalhotek a uspokojit se, jinak by mu tam prasknul nadržeností.

Takže Christopher nebyl ten divnej.

Přerušeno.

"Nejdříve prášek a pak na záchody dodělat—" Zachytil další myšlenku, ale nevěděl od koho, jelikož se před ním objevila vysoká postava v obleku, masce a se skleničkou šampaňského v ruce. Hned poznal, že je to jeho otec, Florian.

"Nemám čas," mávl rukou. "Sleduju támhle toho kluka v bílém obleku. Přemýšlím, jaký asi tak může mít tělo. Co myslíš ty?"

"Přestaň s těmi nesmysly," odpověděl znechuceně Florian a opřel se o bar hned vedle něho. "Dominik mi říkal, že teď bydlíš u nich."

"To říkal správně. U nich se aspoň cítím jako doma," hodil do sebe obsah skleničky, otočil se zpět k baru a objednal si další.

"Hele, nech toho a vrať se domů. Promluvíme si o tom a vyřešíme to."

"Tady už není o čem mluvit. A žádnou pomoc nechci. Páčko taťko!" Christopher vzal skleničku s whisky a ztratil se mu v davu.

"Tak jak?" zeptala se Katie. Přišla k baru a viděla Christophera naštvaně odcházet. Měla na sobě krásné stříbrné šaty poseté blýskavými diamanty. V ruce držela bílou masku s třpytkami.

"Nic. Je tvrdohlavý a nedá si říct. Kéž bych mohl aspoň něco udělat…" Florian dopil šampaňské a odešel na toalety.

Katie hledala Christophera a našla ho, jak se baví s jeho nejlepším kamarádem Erikem, dále tam s nimi stál David – další Christopherův dobrý kamarád, smrtelník, byl tam také Phillip – hostitel večírku, též smrtelník a nakonec Oliver, spolužák. Když uviděl, že míří k němu a mává na něho, zoufale povzdechl.

"Christophere," zvolala na něho.

Christopher popošel kousek od skupiny: "Podívej, Katie, jestli tě poslal táta, tak je to zbytečný. Já už jsem mu svoje řekl a domů se nevrátím."

"Jenom ti chci říct… Vím, že se domů nechceš vrátit. Jenom kdyby sis chtěl promluvit, tak jsem tady pro tebe. A tvůj otec tě miluje."

"Já vím…" věděl to díky empatii. Bylo to tam někde uvnitř Floriana. "Ale nesnesu ty znechucený pohledy, blbý poznámky a nekonečný hádky. Promiň, ale opravdu ne…" řekl a vrátil se zpět ke klukům.

Chvíli na to se pod podiem strhla rvačka. Kaplan Ehrenberger, školní potížista, co šikanoval mladší studenty včetně Christophera a Davida, dorazil na večírek o berlích, protože měl zlomenou stehenní kost – úraz mu asi před měsícem a půl způsobil Christopher.

Tenkrát na něho měl opět narážky kvůli jeho sexuální orientaci (v té době byl ještě s bývalou přítelkyní Laurou), že pro ni není nic jiného, než jen "kámoška na tlachání o klukách u vína" a že ho má jen jako ozdobu než jako opravdového přítele. "Kdo z vás dvou je kurvička?" zeptal se ho tehdy. "Že ona je holka, to víme, ale u tebe si nejsme nějak jistí…" vrazil mu do ramene a se smíchem šel po schodech dolu.

Christopher byl rozčílený. Jediné, na co se v afektu zmohl, bylo myslet na jeho stehenní kost a zvuk, když praská větev.

"RUP!" ozvalo se za ním. Pak už jen bolestivý křik a padání ze schodů. Otočil se a Kaplan ležel v bolestech na podlaze pod schodištěm. Zlověstně se pousmál a pokračoval do učebny.

Ta zlomená kost mu jako trest nestačí, ještě musí dělat potíže i tady, pomyslel si Christopher a nebyl sám. To samé si myslel i David a Phillip.

Kaplan byl pod vlivem alkoholu a do sálu se dostal zadním východem, kde nebyla ostraha. S ním tam přišli jeho věrní spolupotížisté – Fabian Friedman a Martin Kellner. Naváželi se tam do studentů z nižších ročníků a jeden z nich si to nenechal líbit. Podkopl Kaplanovi berle a ti dva se do něho hned pustili. Do rvačky se připletli i další, a nakonec ochranka vyvedla asi deset lidí.

David to všechno nahrál na mobil a poslal to na společnou konverzaci, kterou měli s Christopherem, Phillipem a Erikem. Ti to pak rozeslali dalším lidem, až to nakonec kolovalo po všech studentech gymnázia. Všichni z toho měli srandu.

O dvě hodiny později byl večírek v plném proudu, kluci byli už značně opilí a tancovali na parketě. Christopherovi se najednou přitížilo a vydal se k východu. Ztěžka sešel po schodech na chodník. Zalapal po dechu a zničehonic se mu zatmělo před očima.

— — —

Události z dnešního dne nedali Florianovo myšlenkám pokoj. Po příchodu domu z večírku si dal horkou sprchu a Katie dlouhou bublinkovou koupel. Florian nijak neplánoval jít spát. Duševní energie měl dost, takže spánek nepotřeboval. Stejně by neusnul. Pořád musel myslet na své jediné dítě. S Christopherem to šlo od desíti k pěti už od jeho patnácti let. Kvůli jedné události před dvaceti lety to tak muselo být. Nechtěl nad tou dobou přemýšlet.

Radši si, v županu, lehl na gauč a otevřel rozečtenou knihu, Vesmírní cestovatelé. Momentálně byla jeho oblíbená. Napsal ji jeden čaroděj z druhé dimenze. Pojednávala o čtyřech mladých čarodějích, kteří cestovali galaxií ve své "vesmírné kocábce" a pokaždé na nějaké planetě udělali průser a přesunuli se na planetu jinou. Těchto příhod tam bylo pět a vše bylo rozepsáno zhruba na dvanáct set stránek.

Začal na stránce 148 a postupně se prokousával příběhem. Pomohlo mu to přijít na jiné myšlenky a nezabývat se jeho synem. Katie se po koupeli koukala nahoře v ložnici na televizi na Late Morgan Show. Duševní energie měla také na rozdávání, takže se dneska v noci spát nechystala. Pracovala jako primářka v místní nemocnici, takže jí občas volali domu i během noci, víkendy nevyjímaje. Hodilo se jí to, jelikož magii moc nepoužívala. Bylo už přes 110 let, takže si magie užila až do sytosti.

Vzhledem k jejímu pozemskému věku nevypadal nijak staře. Byla na tom stejně jako Florian, kterému táhlo na čtyřicet. V čarodějnickém světě se čas moc nepodepisoval na těle. Buňky se stíhaly rychle regenerovat, tudíž téměř všichni magické bytosti vypadali mladě.

Florian otáčel na stránku 359, když Katie seběhla ve spodním prádle ze schodů, v jedné ruce držela mobil a v druhé oblečení.

"Musíme rychle do nemocnice!" zvolala ode dveří. Vytrhla svého manžela z vesmírného příběhu tak, že se jí lekl a natrhnul papír skoro až do půlky stránky.

"Cože? Co?" otočil se rychle.

"Noční sestra mi teď volala, že Christophera přivezli na pohotovost s předávkováním," odložila mobil na jídelní stůl a oblíkala si košili a krátkou sukni.

"To snad ne!" vyskočil z gauče. "Předávkování? Je blbej nebo co? Co to má za nápady…?"

"To zjistíme, až tam dorazíme."

"Já věděl, že se něco přihodí, já to věděl!" bral si boty. "Do prdele, měli ho více hlídat."

"Oblíkni se přece, vždyť jsi jen v županu a zapomněl jsi na ponožky," zastavila ho.

"Nemám čas na oblíkání, musím jet za ním, musím mu být na blízku, i když vlastně nemůžu! Do prdele! Že já jsem na to tenkrát přistoupil."

"Teď s tím ale nemůžeš nic dělat. Máš zase ale jistotu, že bude v pořádku."

"To mám, ale v jakém bude stavu? Psychickým, emočním…? Bude zlý nebo dobrý?" Florian měl strach. Ta nevědomost mu naháněla strach. Magie mu dokáže ukázat budoucnost, ale i ta je v jistých případech velmi nejistá. Bohužel jeho syn byl ten jistý případ. Vše záleželo na jeho jednání a na jednání ženy, se kterou Christophera zplodil. Osud jejich syna záležel na tom, zda mu budou dobrými rodiči nebo ne.

V autě si cestou do nemocnice kouzly změnil oblečení na bílé tričko a černé kalhoty. V botách byl stále bez ponožek. Na recepci se ani nezastavovali, šli hned na pohotovost, kde si Katie zjistila, ve které ordinaci leží její nevlastní syn.

Ambulantní ordinace číslo tři.

Zvuk melodie z mobilního telefonu se rozezněl po Radčině ložnici. Naštvaně si schovala hlavu pod polštář. Myslela si, že jí zvoní budík a musí vstávat do práce, jenže byl víkend. Zvuk neustával. Po slepu nahmatávala telefon na nočním stolku. Odkryla si hlavu a dala mobil k uchu.

"Noo," řekla unaveně.

"Radko, průser." Ozvalo se z druhé strany.

"Co?" byla zmatená. "Kdo volá?"

"Florian, poslyš, musíš hned do nemocnice do Lince, leží tu Christopher na pohotovosti."

"Jo, jasný. Dej mi chvilku." Zatípla to a koukala do tmy. Mrkala a snažila se rozlepit oči. Kocovina se jí snažila připomenout, kolik vína vypila předešlý večer.

Mnula si spánky, protože jí bolela hlava a pomalu si sedala na posteli. Každý tep srdce přidával na bolesti. Neměla jsem tolik pít, pomyslela si, a i to jí bolelo. Došourala se po tmě do koupelny a opatrně zapínala světlo v domnění, že žárovka bude velmi pomalu přidávat na intenzitě. Jakmile vypínač cvaknul, zasáhla jí záře světla do očí a myslela si, že oslepne.

Zakryla si oči a skrz prsty koukala na cestu. Do umyvadla pustila studenou vodu, odkryla oči a opláchla si obličej nejméně třikrát.

Nevěděla, proč vlastně vylezla z postele. Volal jí někdo? Nebo se jí chtělo jen na záchod?

Močový měchýř měla plný, tak si sedla na prkýnko a vykonala potřebu. Opatrně se zvedla, aby tepující bolest do hlavy nebyla tak strašná a šla zpět k umyvadlu. Znovu si opláchla obličej.

Kolik že jsem toho vypila? Říkala si v duchu a počítala skleničky. Dostala se na číslo osm a dál už nic.

Kolik je vůbec hodin? A nezvonil mi mobil?

Vycházela z koupelny a podívala se na stůl, kde byly zbytky z Christopherovy oslavy. Většinou jen špinavé talíře a skleničky. Nechtělo se jí to uklízet. Neměla náladu po tom, co se se svým synem pohádala.

Co teď asi tak dělá? Prolítla jí otázka hlavou. Zřejmě je na nějakém večírku… Chlastá, stejně jako jsem chlastala já. Usmála se. Určitě spí u svého otce. Nevolal mi náhodou? Jo, volal, ale kvůli čemu? Lovila v paměti.

"Christopher!" vyjekla, když jí došlo, co jí vlastně Florian říkal do telefonu. Rychle došla do ložnice a vzala z postele mobil.

"Halo? Co je s Christopherem? Co se mu stalo? Je v pořádku?" chrlila otázky.

"Cože? No je v nemocnici, vždyť jsem ti to před chvílí říkal. Si mě neposlouchala?" ozval se Florian. "Je pořád na pohotovosti, jsem tady v čekárně."

"Poslyš, trochu jsem pila včera večer a řízení bych asi nedala, musíš mě tam magicky přenést nějak."

"Ach, dobře. Najdu tu nějaký místo, odkud to půjde." Florian se zvedl ze židle a vydal se na záchody.

"Dej mi dvě minuty, hned se obleču!" zavěsila a šla do šatny. Ani dvě minuty nepotřebovala, byla hotová za jednu. Tu další minutu netrpělivě přešlapovala na místě v kuchyni a čekala na Floriana. Ještě, než se tam objevil, poslala zprávu svoji dceři, Sáře o jejím bratrovi. O třicet sekund později byli oba dva v nemocnici a spěchali na pohotovost.

"Katie říkala, že je to ordinace číslo tři, zkusíme, jestli je tam s ním." Řekl na chodbě Florian. Radka nelenila a zaklepala na dveře. Nikdo neotevíral, tak zaklepala znova. Chtěla to zkusit ještě jednou, ale konečně se dveře otevřely a Katie v bílém plášti vyšla ven.

"Co s ním je?" zeptala se jí.

"To ještě nevíme. Odebrali mu krev a zrovna mu pumpují žaludek, ale myslím si, že to vypadá na předávkování." Odpověděla primářka. "Musíme počkat."

"Skvělý!" Radka kroutila hlavou a šla si pomalu sednout na lavičku a opřela se o zeď. Hodila si nohu přes nohu a nervózně s ní pohupovala.

"Půjdu mu zařídit pokoj," Katie pohladila Floriana po ruce a odešla pryč.

"Bude v pořádku, slibuju," řekl Florian a sedl si vedle ní.

"Jak si můžeš být jistý…? Jo… Vlastně… Zjistil bys to díky magii."

"Upřímně, to ani nevím, zda bych to zjistil předem, kvůli té změně jeho osudu…"

"Ani mi o tom nemluv," odvrátila pohled. "Tohle je děsný."

Vstala a prošla se po chodbě. Tam a zpět. Sedla si na chvíli a pak zase udělala kolečko po chodbě. Přemýšlela o té hádce při oslavě a věděla, že to přehnala, ale nemohla si pomoci.

Asi po hodině se otevřely dveře od ordinace a sestřičky před sebou tlačily postel s ležícím Christopherem. "No?" Radka přiskočila k posteli a pak zase udělala krok zpět.

"Životní funkce má v pořádku," odpověděl doktor. "Spolu s krví jsme také poslali na rozbor obsah jeho žaludku, teď musíme počkat na výsledky."

"Pokoj číslo deset je připravený," ukázala se Katie.

"Jdeme taky," pobídla je Radka.

"Ještě tu počkejte, než ho tam umístíme," zastavil je doktor a spolu s Katie, sestřičkami a Christopherem pokračovali po chodbě. Po chvilce se objevil Erik s Davidem, dalším Christopherovým dobrým kamarádem. Sedli si k nim na lavičku a čekali. Za nedlouho přijela i Christopherova sestra, Sára. Radka se divila, co tam její dcera dělá, že mohla být doma a ušetřit si cestu, která trvala necelou hodinu a půl. "Ta zpráva od tebe vypadala dost znepokojivě a pak jsi mi to nebrala, když jsem volala. Sedla jsem do auta a jela přímo sem." Řekla Sára.

— — —

Christopher ležel v pokoji č. 10. Všichni přítomní tam byli s ním a čekali, jestli se probudí. Po několika minutách začal pomalu hýbat hlavou.

"Hele, už se probouzí! Sestro!" Christopher zaslechl jeho matku, jak česky volá rakouský personál. Až poté, co na ně na chodbě zavolal Florian, tak sestra přispěchala s Katie. Začala na něj mluvit, ale byl hodně dezorientovaný. Němčina byla jeho rodný jazyk, ale nijak jí najednou nerozuměl ani slovo.

"Kde… Kde to jsem?" Snažil se zvednout hlavu. Připadalo mu, jako by byl na horské dráze. Neměl vůbec představu o tom, co se děje.

"Christophere, všechno je v pořádku. Jsi v nemocnici," tomuhle už rozuměl, když mu odpovídala Katie.

Rozhlédl se po místnosti a rozpoznal pár známých tváří. Své rodiče, sestru Sáru a Erika s Davidem. Snažil se mít otevřené oči, ale byl příliš oslabený a ztratil vědomí.

"Co je s ním?" ptala se Radka.

"Je v pořádku. Je stále stabilizovaný…" Katie kontrolovala jeho životní funkce. "Při tom, co měl v sobě, se divím, že se probudil takhle brzo… Pojďte! Necháme ho spát. Předpokládám, že se probudí až ráno."

"Nerozumím jí ani slovo…" poznamenala Sára.

"Já ti to budu překládat," odsekla Radka.

Všichni se sebrali a šli na chodbu. "Paní doktorko, dorazily ty výsledky," sestra z recepce zastavila Katie a dala jí složku.

"A sakra," zhrozila se, zavolala doktora, který Christophera přijímal, a ukázala mu výsledky. Ten pohlédl do papírů a společně se vydali k ostatním.

"Víte už něco?" zeptala se Radka, která netrpělivě přešlapovala na místě.

"Je stabilizovaný. V noci jsme poslali jeho krev na rozbor," odpověděl doktor. Neměl na sobě plášť, na kterém doktoři většinou nosí jmenovky, ani se nepředstavil. Zdatný chlap bez vlasů a vousů.

"A co jste zjistili?" tázal se Florian.

"Měl v krvi extázi, což by mu nezpůsobilo ten stav, ve kterém jsme ho přijali. Mimo to měl v krvi větší množství látek, které jsou obsaženy v prášcích proti depresi. Taky jsme našli látky, které se podávají proti nespavosti."

"A co to znamená?" zeptala se Radka.

"Množství těchto látek by nebylo tak nebezpečné, kdyby byly podávány jednotlivě, ale všechny najednou, a ještě v kombinaci s alkoholem, to je hodně nebezpečné."

Všichni, kromě Sáry, stáli jak opaření. Radka to přeložila své dceři, kterou to velmi znepokojilo. Její bratr? A předávkování?

"Měl váš syn deprese?"

"No… Já nevím… Myslím, že ne. Měli jsme nějaké neshody, ale to přece není důvod k tomu, aby se předávkoval," řekla Radka.

"Neshody?" Erik zvýšil hlas. "Co já vím, tak to byl teror ze strany vás dvou. To je taky důvod, proč utekl z domu. Ale nevěřím, že by se chtěl zabít."

"Za daných okolností by bylo nejlepší ho umístit do léčebny." Doporučil holohlavý doktor. "Neříkám, že je nějaký sebevrah nebo tak něco… Jen když se nám tu naskytne někdo takový—"

"Proč? On není feťák nebo alkoholik." odsekla Radka.

"To nevím, ale jestli se o to pokusil teď, tak je zcela možné, že to zkusí znova. Můžeme ho poslat do léčebny spojené s naší nemocnicí. S vaším souhlasem ho tam můžeme umístit i nedobrovolně."

"Cože? To jako proti jeho vůli?" divil se David.

"Nevím, radši bych ho měla doma u sebe…" váhala Radka.

"Žaludek má vypumpovaný; potrvá tak den, maximálně dva, než se fyzicky zotaví z těch prášků. Pak už nemáme důvod ho tady držet… Podívejte se, v centru bude pod neustálým dohledem a dostane se mu tam pomoci, kterou potřebuje. K tomu tam bude mít pravidelné lékařské kontroly," doporučil doktor.

Radka se zhluboka nadechla a při výdechu všichni ztuhli. Florian měl sevřenou pěst, díky níž pozastavil čas. "Tohle je další chvíle, kdy nás bude náš syn potřebovat a my nesmíme dělat nic," řekl jí Florian.

"Tohle je mučení," kroutila hlavou, "tohle je vážné mučení, které prostě nikdy neskončí. Kolik toho ještě musíme snést, než bude konec?"

"Ještě rok," naštvaně odpověděl Christopherův táta, zatímco druhou rukou mačkal sevřenou pěst. "Není to lehký ani pro jednoho z nás, ale teď ho nemůžeme poslat pryč jako tenkrát."

"Tak ho musíme umístit do tý léčebny," pokrčila rameny. "Bude nás za to nenávidět. Zase."

"Jinou možnost bohužel nemáme a očekávám, že čarodějnické úřady se co nejdříve ozvou s trestem, protože je to v magickém světě nelegální se ničit zevnitř nebo jak to je přesně…"

"Dobře," Radka si utřela slzy, jež měla na krajíčku a nasadila vážný výraz. "Takže ho tam umístíme, ale jak ho ochráníme před úřady a co když uteče—"

"Spoutám mu schopnosti, tak je nebude moci využívat. Pak se spojíme s úřady a řekneme, že je izolovaný bez magie – tím budeme mít pár dní navíc něco vymyslet. Budu muset kontaktovat Constence."

Radka protočila očima při zmínce o té ženské – Constence Witter von Anstetten. "Musíme tam dát někoho, aby nad ním držel dohled. Víš, někdo, kdo ví o magii."

"Moje známá, Marlena, tam pracuje. Znám se s ní už léta a o magii také ví. Požádám jí, aby na něho dala pozor." Řekl Florian.

"Připravena čelit kritice?"

"Je to pro našeho syna." Kývla hlavou. Florian rozevřel dlaň a čas šel dál. Doktor čekal na verdikt, stejně jako Sára, Erik a David. Katie věděla, že mu nebudou moci pomoct a bylo jí jasné, že ho tam nechají umístit, proto jí jejich odpověď: "Ano, umístěte ho tam." Nepřekvapila.

"To myslíte vážně?" ozval se naštvaně Erik. Udělal dva kroky vzad, zhluboka se nadechl, aby nezačal vyvádět a odvrátil od nich pohled.

"Jsme jeho rodiče. Chceme pro něj jen to nejlepší." odpověděla Radka.

"To je teda řešení, poslat ho do léčebny…" David se ironicky pousmál a s Erikem odešli pryč.

"Mami, co je to za nápady, posílat ho do léčebny? To nemůžeš myslet vážně. On není žádný—" pustila se do matky Sára.

"Nediskutuj o tom se mnou!" přerušila jí. "Tak jsme se rozhodli, a tak to taky bude."

"Ani se nedivím, že zdrhnul z baráku… Ještě štěstí, že já už tam taky nebydlím," řekla znechuceně Sára a zamířila pryč. Radka zadržovala slzy a Florian jí dal ruku na rameno.

"Půjdu připravit patřičné dokumenty k převezení," Katie řekla opatrně, dali si s Florianem pusu na tvář a spolu s holohlavým doktorem odešli.

"Poslední rok, poslední rok," opakovala si Radka potichu.

"Vezmi svoji dceru a pojeďte k nám do vily." Vyzval jí Florian a Radka souhlasila.

— — —

Ráno přišla Katie do pokoje, aby Christophera zkontrolovala. V ruce držela pytlík s čirou tekutinou, jež mu bude dávat do žíly. Byl v tom vpravený lektvar na spoutání jeho schopností. Uviděla, že už je vzhůru a zmateně se rozhlíží po pokoji. "Jak je ti, zlato? Je to lepší?"

"Katie, co se stalo? Proč jsem v nemocnici?" zeptal se.

Katie ho odpojila od kanyly. "V noci tě přivezla záchranka. Našli tě na toaletách v klubu Carla. Ležel jsi tam v bezvědomí a kolem sebe jsi měl rozsypané prášky."

"Co-cože? Na toaletách? A prášky?" zmateně sypal otázky. Jeho nevlastní matka ho zatím napojila na novou kanylu a on sledoval, jak mu tekutina hadičkou míří do ruky. Měl velmi špatný pocit – ať už z té kanyly, tak z celé situace.

"Ano. Měl jsi v krvi extázi, antidepresiva a celkem velké množství prášků na spaní." Viděla, jak na ni nevěřícně zírá a neví co říct. Sedla si na židli vedle postele. "Co si pamatuješ jako poslední?"

"Jenom," vzpomínal, "že jsem byl na parketu a tancoval jsem, pak se mi najednou udělalo špatně, tak jsem šel na vzduch. Šel jsem po schodech. Pak nějaké záblesky a poté jsem se probudil tady."

"Christophere, bral sis nějaké prášky?"

"Jestli jsem si bral nějaké prášky?" V jeho hlase bylo slyšet, že se zlobí kvůli tomuto nařčení. "Katie, vždyť přece víš, že jakákoli chemie je hrozbou pro magii. Jak normální prášky, tak drogy. Nic jsem si nevzal."

"Třeba jak jsi byl pod vlivem alkoholu, tak sis vzal extázi—"

"V žádném případě, tomu nevěřím!" zdůraznil. Chvílí byli oba dva potichu a Christopher pořád vrtěl hlavou. "Bude to mít nějaké následky?" zeptal se po chvilce a sklonil hlavu.

"Částečně to poškodilo srdce, takže je jasné, že nějaký ten týden nebudeš moci dělat sport a budeš muset mít klidový režim. Po dobu prázdnin budeš docházet na kontroly, a pokud bude všechno v pořádku, budeš moci za několik týdnů opět začít dělat sport."

"Počkej—počkej. Ale magie by mi to dokázala vyléčit, ne? Vždyť jsem napůl nesmrtelný. Regenerace to dokáže…"

"Ovšem, ale takové množství způsobilo, že ti to vysálo všechnu duševní energii. Navíc tě magie celou dobu udržovala při životě, protože, být normální smrtelník, už bys tu nebyl." Za tuhle lež by se nejraději propadla do země. Ovšem, že by ho magie vmžiku vyléčila. To mu ale nikdo nesměl říct.

"Takže mi nepomůže?" přeptal se a tajně doufal, že přece jen dostane pozitivní odpověď. To se bohužel nestalo.

"A můžu magii využívat?"

"Můžeš, ale bude tě to vyčerpávat. Lepší bude, když ji na krátkou dobu nebudeš používat vůbec." Nechtělo se jí sdělovat, že teď do něho potají proudil lektvar, který mu znemožní používat magii. "Naštěstí ti kouzelnické zkoušky začínají až za rok, takže máš čas a nemusíš nikam spěchat."

"Dobře," otočil oči v sloup a zadíval se do okna.

"Ještě jedna věc," zvedla se Katie ze židle, "tvoji rodiče zařídili, abychom tě odpoledne přesunuli do léčebny."

"He?! Do léčebny? Nejsem závislý nebo tak něco," cítil se znechuceně. Nestačilo, že ho skoro v ničem nepodporovali, teď ho ještě chtějí někam zavírat.

"Takhle se rozhodli, podepsali souhlas o nedobrovolné hospitalizaci. Podívej, bude to pro tebe lepší. Budeš tam mít dohled a můžeš si popovídat s psychologem."

"Já nepotřebuju žádného psychologa!" vykřikl.

"Možná ne. Ovšem tato situace bude mít dohru v magickém světě a já osobně si myslím, že uklidit se na chvíli do léčebny, bude momentálně to nejlepší." Katie se otočila a odešla z pokoje. Christopher se naštvaně otočil na bok, zíral z okna a přemýšlel o útěku.

— — —

Odpoledne ho přivedli do pokoje. Léčebné centrum bylo spojeno s nemocnicí, takže nebyl problém ho přemístit. Byl rozhořčen, že z něho dělají nějakého narkomana, alkoholika a kdoví co ještě. Poznámka od Katie mu tak nějak uvízla v mysli: "V magickém světě to bude mít dohru." Jestliže si i oni budou myslet, že chtěl zničit, budou z toho problémy.

Magickým zákonům nikdy moc nevěnoval pozornost, tudíž nevěděl, co může mít za následek údajný pokus o sebevraždu, když vlastně o žádný pokus o sebevraždu nešlo. Byl nevinný a bylo třeba to jakkoli dokázat.

"Ahoj brácha! Jak se cítíš?" zvolala Sára, když vcházela do pokoje. Za ní šli Radka s Florianem.

"Podvedený! Děkuji." Lehl si na postel – letiště, skoro stejné, jako měl doma.

"Je to jen pro tvoje dobro, Christophere," řekla Radka, zatímco dávala tašku plnou věcí ke skříni.

"Pro moje dobro? Váš syn se probudí v nemocnici po těžké otravě prášky, a vy ne že byste se zeptali, jak se má nebo jestli něco nepotřebuje. Strčíte mě okamžitě do léčebny jako nějakého feťáka! Co jste to proboha za rodiče?"

"Neměli jsme na vybranou, když nám řekl doktor, co všechno jsi měl v sobě. A navíc s námi nemluvíš, takže nemáme ponětí, co se s tebou děje," okamžitě odpověděl Florian.

"A ani s vámi mluvit nechci. A jdu pryč!" Christopher se zvedl z postele a chtěl se přemístit pryč z centra, ale něco bylo špatně. Najednou to nějak nešlo. Na sekundu se objevily modré jiskry kolem jeho těla, ale hned zmizely. Zkusil to znovu se zavřenýma očima, ale výsledek byl stejný. Nic. "Co se děje? Jak to, že jsem ještě tady?" osahával si tělo.

"Nechali jsme ti spoutat schopnosti. Pro případ, že bys chtěl zmizet," řekl bez váhání Florian.

Christopher vykulil oči, že mu málem vypadly. Na chvíli si myslel, že špatně slyšel, ale Florian mu to klidně zopakoval. "Spoutat schopnosti? Takže nejdříve mě pořád nutíš, abych se je naučil ovládat, a když už jsem se to nějak naučil, tak mi je spoutáš?!" Byl značně rozčílený a zhluboka dýchal. "A jak? Jedině lektvarem se dají spoutat schopnosti, ale já jsem žádný nevypil…!"

"Dali jsme ti ho v nemocnici, v kapačce. Je to nejlepší pro tebe, být teď nějaký čas bez kouzel. Aspoň nebudeš dělat hlouposti."

"To se mi snad jenom zdá… Víte co? Běžte pryč! Chci mluvit se Sárou!" drsně vyzval rodiče a šel otevřít dveře. Rodiče chvíli váhali, ale nakonec z pokoje odešli.

"Ty jsi o tom věděla? Že mně chtějí spoutat schopnosti?"

"Ano. Věděla, ale říkala jsem jí, že je to kravina, že budeš vyvádět. Ber to takhle, aspoň si odpočineš od toho všeho. Hlavně od nich."

"Já…" chtěl rychle odpovědět, ale nevěděl, co říct, protože měla pravdu.

Bude mít alespoň klid od rodičů. Chvilku mu to vrtalo hlavou, ale nakonec souhlasil se Sárou. "Dobře. Máš pravdu. Musím aspoň napsat ostatním, že jsem v pořádku."

Přešel přes pokoj ke skříni a začal v tašce hledat mobil. "Mobil ti sebrali, jestli ho hledáš. Prý je to součást léčebného procesu. Žádný mobil. Žádní kamarádi. Žádné návštěvy. Nic. Jenom knížky, sezení a regionální kanál v televizi."

"No tak to je přímo skvělý!" řekl ironicky a sedl si zpět na postel. "Uděláš pro mě něco?"

"Jistě, copak?"

"Řekni rodičům, že chci být sám. Potřebuju si srovnat myšlenky. A ty jeď taky domů, ať tam Jindra není sám, a pozdravuj ode mne všechny v Česku a řekni jim, že jsem v pohodě."

"Dobře. Tak se tu opatruj a já se zajedu na tebe podívat o víkendu."

Objali se na rozloučenou a Sára odešla z pokoje. Christopher se podíval na hodiny; bylo půl třetí. Lehl si na postel a pustil televizi, kde zrovna probíhaly regionální zprávy: "Devatenáctiletý rakouský popový zpěvák Christopher Witter von Anstetten byl nalezen na večírku v místním klubu Carla, vlastněném místním miliardářem Martinem Hansbergem, jak v bezvědomí leží na toaletách. Podle svědků byl nejspíš pod vlivem drog. Přivolaná záchranka jej okamžitě odvezla do nemocnice sv. Patrika, kde je dočasně hospitalizován a zotavuje se z předávkování. Máme za to, že šlo o pokus o sebevraždu. Jak jistě víte, Christopher se před několika dny rozešel se svou přítelkyní Laurou Bergerovou, se kterou chodil několik měsíců. Udělal to snad kvůli rozchodu s ní, nebo v tom bylo něco jiného? Policie se k tomuto případu nechce vyjadřovat. Další novinky vám—"

"No tohle je báječný! Teď si všichni budou myslet, že jsem magor, co se chtěl zabít kvůli holce! Musím zjistit, co se vlastně stalo…" Slezl z postele a pomalu vyšel na chodbu. Pár pacientů sedělo v křeslech ve společenské místnosti a hráli karty. Na recepci seděla ošetřovatelka, starší dáma, která si četla časopis a příliš se nevěnovala dění kolem. Loktem pravé ruky byla opřena o pracovní stůl a hrála si se svými řídkými vlasy na hlavě.

Christopher se procházel a hledal na zdech únikový plán budovy. Došel až ke schodišti a všiml si, že dole ve vestibulu hlídkuje ochranka pro případ, že by někdo chtěl – zřejmě – zdrhnout. Otočil se zpět, pomalu šel kolem recepce a uviděl dveře k požárnímu schodišti, které, podle plánku na zdi u recepce, vedly k zadnímu východu.

"Přejete si něco, Christophere?" zeptala se ošetřovatelka, která zrovna zvedla oči od časopisu.

"Ne—ne. Jen se procházím a rozhlížím se."

Šel zpátky do svého pokoje a rychle za sebou zavřel dveře. Přešel k oknu a podíval se ven. Foukal mírný vítr, obloha se zatahovala a vpovzdálí hřmělo. Z tašky ve skříni vyndal delší svetr s kapucí a sluneční brýle. Ty schoval do kapsy a šel zpátky k recepci.

"Promiňte, madam. Něco bych potřeboval. Chci vědět, kdo všechno má povoleno přijít za mnou na návštěvu. Jistě tu máte nějaký seznam, ne?"

Ošetřovatelka odložila časopis, otočila se k počítači a hledala v něm Christopherovo složku. Chvíli jí to trvalo. V to taky doufal, že dáma to s počítačem nebude moc umět.

"Christopher Witter von Anstetten… Ano, tady to je… Podle seznamu, co sem dala paní primářka, má k vám přístup pouze rodina, což jsou rodiče Radka Mayrová a Florian Witter von Anstetten, dále vaše sestra Sára Hravá, babička Larissa Witter von Anstetten, děda Ludwig Witter von Anstetten, a to je všechno… Ještě něco?" Otočila se zpět na Christophera, který se nenápadně posunul na druhý konec recepce, blíže k požárnímu schodišti.

"Ano prosím. Smažte všechny kromě mé sestry. Chci, aby sem měla přístup jenom ona."

"Víte to jistě?" zeptala se s údivem ošetřovatelka. Nechtělo se jí do toho, protože to s počítačem moc neuměla.

"Zcela určitě."

"Tak dobře, když chcete…"

"Moc vám děkuji." Věděl, že jí to zabere dost času, než zjistí, jak se to dělá. Vyndala si ze šuplete starý sešit, ve kterém hledala návod na předělání seznamu návštěv. Už si ani nevzpomínala, kdy to dělala naposledy.

Christopher toho využil a krátkými tichými kroky se vzdaloval od recepce po krátké chodbičce směrem ke dveřím. Potichu tam došel, vzal opatrně za kliku a pomalu otevíral. Oči měl přitom stále upřené na ošetřovatelku, která se snažila přijít na to, jak přepsat seznam návštěv, a vůbec si nevšimla, že už tam není.

Když byly dveře otevřené, proklouzl rychle na schodiště a opatrně za sebou zavřel. Zamířil dolů k zadnímu vchodu a cestou se modlil, aby dveře nebyly zamčený. Východ byl pootevřený, jelikož tam doktoři a ošetřovatelky chodili kouřit. Opatrně vykoukl ven, aby se přesvědčil, že tam nikdo není, jenže zrovna tam stál jeden ošetřovatel se zapálenou cigaretou a hleděl do mobilu.

Byl otočený zády ke dveřím, takže Christopher tiše vyšel po špičkách a rychle se schoval za kontejner vedle dveří. Zapomněl za sebou přivřít dveře, takže se hlasitě zabouchly. Ošetřovatel se otočil: "Je tu někdo?" Rozhlížel se kolem sebe a šel směrem ke kontejneru, za nímž byl Christopher schovaný.

Jemu se sevřely půlky. Zadržel dech. Tak si připadal neviditelný a poslouchal, jak se k němu blíží kroky. Ošetřovatel byl vyhublý, tak by Christopher měl výhodu, když by ho chtěl přeprat – zlomit mu vaz nebo jednu na rypák? Klesl by k zemi tak či tak. Teď by udělal cokoli, aby odtud zdrhnul.

"Byl to asi jenom průvan." Chlápek potáhl z cigarety a típnul ji do popelníku na malém stolku za sebou. Vyndal klíče, otevřel a zašel dovnitř.

Jakmile se dveře zabouchly, Christopher vydechl a rychle nadechl. Vylezl zpoza kontejneru, načež se mu na moment zamotala hlava.

Došlo mu, že jeho tělo bylo teď slabé, takže by asi ani toho chlapa nepřepral. Byl rozzlobený, že mu rodiče spoutali magii. Beztak mu Katie lhala o tom, že by ho to vyčerpávalo. Leda hovno! Vykřikl v duchu. Sprostě mu jí sebrali a on se teď mohl spolehnout jen na své lidské schopnosti.

Spěchal malou uličkou na ulici. Cestou si nasadil kapuci a brýle, aby ho nikdo nepoznal. Jak se ale snažil být nenápadný, tak byl naopak hodně nápadný.

"Dobře," oddechl si. "To by bylo. K van Tasselovým je to asi dvacet minut pěšky. Musím máknout, než začne pršet." Přeběhl silnici a ztratil se v další uličce.

— — —

U van Tasselových zazvonil zvonek. Paní Wienerová se chystala jít otevřít, ale Erik ji předběhl, jelikož byl blíže dveřím než ona. Zamířila tedy do kuchyně, zatímco si hladila své těhotenské břicho. Erik otevřel dveře a na moment vykulil oči, když spatřil svého nejlepšího kamaráda. "Chris… Co tu proboha děláš? Máš být v přece v léčebně! Nebo ne?"

"Zdrhnul jsem," Christopher vešel rychle dovnitř a Erik za ním zavřel dveře.

"Zrovna jsme o tobě s Davidem mluvili. Přemýšleli jsme, jak tě dostat pryč."

"Na to už je pozdě. Zdrhnul jsem sám."

"To vidím taky," odsekl Erik.

"Christopher?" uslyšel za sebou známý hlas. Otočil se a uviděl, jak k němu spěchá David. "Co blázníš, proboha? Prášky? Nemocnice? Léčebna?"

"Podívejte, nevím, kolik mám času, než zjistí, že jsem zdrhnul. Potřebuju vědět, co se stalo na tom večírku u Phillipa. Pak se musím někam schovat, aby mě nenašli. Prý po mě určitě půjdou Úřady."

"Ty si nic nepamatuješ?" divil se David. "Vždyť si nebyl tak ožralej."

"Já vím, ale myslím si, že mi někdo musel hodit extázi do pití," přemýšlel a šel se posadit do obýváku na gauč. Erik s Davidem ho následovali a sedli si naproti němu.

"Co si pamatuješ, než jsi ztratil vědomí??" zeptal se Erik.

"Bylo mi špatně. Šel jsem na vzduch, sešel schody, pak ještě nějaké útržky a najednou nic.. Tma! Totální okno! A pak jsem se probudil v nemocnici. Co ty?"

"Probírali jsme to s Davidem… Šel jsem za tebou a viděl tě, jak jsi opřený o zeď a kašleš. Přispěchal jsem k tobě, protože jsem si myslel, že tam sebou práskneš. Řekl jsi mi, že se ti zamotala hlava a musel jsi jít na vzduch. Nepřipadalo mi, že bys na tom byl tak špatně.

Poté jsme vešli zpátky do klubu, dovedl jsem tě k baru a objednal ti vodu. Chvilku jsme tam stáli a pak jsi zpozoroval Lauru, jak tancuje na parketě s holkami, a šel jsi za ní… Potom jste se ztratili. No a pak jsem o tobě věděl, až když tam nějaká hysterka začala řvát, že na záchodě je mrtvola. Nebylo možný se tam přes ten chaos dostat. Ochranka vyvedla všechny z klubu a mezitím přijeli policajti a záchranka, naložili tě do sanitky a odvezli pryč."

"Nevíš, v kolik to tak bylo, když jsme se ztratili s Laurou?" zeptal se Christopher.

"Nevím přesně, ale počítám, že asi hodinu po půlnoci. Něco málo už jsem měl taky vypito – teda podle smrtelníků jsem měl sakra hodně – a zkoušel jsem to na Emmu, jestli náhodou nebude povolnější, když byla ta hříšná noc."

"No tos mi nedopověděl," šťouchl do něho David.

"S Emmou?" zamračil se Christopher. "Vážně? S tou Emmou, jak byla na výměnném pobytu v Anglii? Vždyť je—"

"Boží, já vím," pousmál se Erik. Jeho hnědé oči se rozzářily: "Ten její charakter a hlavně zadek…"

"Charakter?" Christopher se znova zamračil. "Co je na ní tak výjimečného?"

"Úplně mě nějak okouzlila. Přitom není čarodějnice. Ale…" zasnil se Erik. "Má prostě nějaké kouzlo…"

"Je to docela kost," kývl David. "Jako a v těch šatech vypadala dost dobře. Já jsem si všiml, že jste se spolu bavili a pak jste šli dokonce tancovat, ne?"

"No jako schylovalo se k tomu," odpověděl Erik. "Ale samozřejmě k tomu nedošlo, protože se někdo rozhodl tady Christophera zlikvidovat. Emma pak začala hysterčit, když ho našli."

"Podle doktora mě do nemocnice přivezli kolem půl druhé. Takže otázka je, co jsem dělal tu půlhodinu. Co si pamatuješ ty, Davide?" zeptal se Christopher.

"Co si tak vybavím…?" zamyslel se. "Viděl jsem tě, jak jsi šel na pánské záchody a po chvíli ses vrátil… Pak jsi zamířil k baru, asi objednal sis drink a bavil ses tam s Oliverem… Kolem mě zrovna procházela Laura a vypadala ubrečeně. Ptal jsem se jí, co se stalo, ale odstrčila mě a řekla, že jde domů. Vypadala docela naštvaně. Šel jsem za ní, ale když jsem vyšel na ulici, byla pryč. Tak jsem se vrátil a cestou jsem potkal Olivera, jak vychází z klubu. Myslel jsem, že budeš ještě u baru, ale už jsi tam nebyl. To mohlo být pár minut po jedné."

"A potom jsi mě už neviděl?"

"Ne, pak už jenom, když ta hysterka v modrých šatech začala řvát, že na dámských toaletách leží mrtvola. A jak říkal Erik, ochranka všechny vyvedla a stáli jsme venku. Až po chvilce jsme se dozvěděli, že to jsi ty. To tě zrovna nakládali do sanitky."

"Dobře! Přibližně kolem jedné jsme se vrátili zpátky, šli jsme k baru a pak jsem se ztratil s Laurou… O pár minut později jsem na záchodě a pak zpátky u baru, zatímco Laura utíká v slzách z večírku. To znamená, že jsme se museli nejspíš pohádat…? A co bylo potom? Zavolejte někdo Lauře. Mně sebrali mobil."

"Tak ji zkus vycítit, to bude rychlejší," navrhl Erik.

"Nemůžu… Spoutali mi schopnosti," odsekl a šel se podívat z okna, jestli náhodou někdo není před vilou.

"Jako kvůli tomu, co se stalo na večírku?" zeptal se David.

"Jo. Nechtějí, abych zdrhnul. Zavřeli mě do léčebny, abych byl pod dohledem, jenže jim nedošlo, že se dokážu nenápadně vyplížit z budovy. I když je tam ochranka."

Erik vyndal z kapsy mobil a zavolal Lauře, jenže to nezvedala. "Spadlo mi to do schránky." Zkusil to ještě jednou, ale neúspěšně.

"Do prdele!" zlobil se Christopher. "Kde by mohla být?"

"Počkej, zkusím Victorii," přerušil ho David a vyndal také mobil. "Viktorie? Nevíš, kde by mohla být Laura? Nemůžu se jí dovolat a potřebuju s ní nutně mluvit… Jo… Dobře… Díky! Je v Marianě, ale prý už každou chvíli bude odcházet."

"Tak musíme spěchat! Eriku, přemísti nás." Všichni tři si stoupli k sobě. Erik zvedl ruku a zakroutil ukazováčkem. Vylétl z něj řetěz fialových světýlek, zatočil se kolem kluků do spirály a zmizeli.

Taneční kurz zrovna skončil, všichni se loučili a přáli si hezké prázdniny. Na chodbě vedle vchodu do sálu se vytvořila fialová spirála a v ní se objevili kluci. Christopher si šel stoupnout před prosklené dveře a mezi účastníky hledal tvář dívky, se kterou se nedávno rozešel.

Laura byla o půl hlavy nižší než Christopher, měla blond vlasy, podbarvené na růžovo, což jí velmi slušelo. Ráda nosila volnější kraťasy, i když na ně vůbec neměla postavu – k ní se hodily spíše úzké kraťásky, aby byly vidět její hezké hubené nohy.

I v těchto hadrech se Christopherovi líbila. Proč že se s ní vlastně rozešel? Jo vlastně… Podvedla ho…

Zrovna mířila s děvčaty ke dveřím, když ho spatřila skrz prosklené dveře, jak na ni mává a ukazuje, ať jde k němu. Byla zaskočena. Vždycky, když ho od rozchodu uviděla, rozpumpovalo se jí srdce a nejradši by rychle někam utekla, ale jelikož všichni chodili na stejnou školu, musela se tomu postavit – té bolesti.

Christopher na tom byl stejně, ještě když teď neměl magii a nemohl použít to kouzlo na skrytí jeho emocí. Rána byla stále čerstvá a bolela oba dva stejně.

"Ahoj, Lauro. Potřebuju s tebou mluvit," vyhrkl na ni, hned jak vešla na chodbu. Tohle vůbec neměl v plánu, takto na ni vlítnout, ale stalo se…

"Nemáme se o čem bavit. Všechno jsme si řekli na večírku." Působila velmi odtažitě a pokračovala do šatny.

"Právě proto s tebou potřebuju mluvit," zdůraznil. "Já si bohužel nepamatuju, co se stalo na večírku, a potřebuju, abys mi to řekla."

"Co ti mám jako říct? Od Viktorie vím, že ses předávkoval antidepresivy…?"

"To jo, ale potřebuju, abys mi řekla, co se dělo, když jsme spolu odešli z parketu…. Prosím." Pomalu šly na něho mdloby a zabrnělo ho v nohách. Správně by měl ležet v posteli a nenamáhat se. Ještě ke všemu létat po městě.

Nebylo mu špatně jenom po fyzické stránce, psychická stránka v tom také hrála velkou roly, hlavně když mluvil s osobou, která mu zlomila srdce a kvůli které si přivodil deprese.

"Nestalo se to, co si myslíš…" pohrdavě přimhouřila oči.

"Tak mi teda řekni. Co jsme dělali?"

Laura si položila tašku na zem. "Přišel jsi ke mně, když jsem tancovala s holkama na parketě, objal jsi mě a řekl mi, že se mnou chceš mluvit. Odešli jsme stranou směrem k toaletám. Cestou jsi něco mumlal, nerozuměla jsem ti ani slovo. Poté ses mi omlouval za to, jak si na mě křičel, a mluvil jsi o nevěře. Také jsi říkal, že se ke mně už nevrátíš, a odešel jsi na toalety. Šla jsem říct holkám, že musím vypadnout, a šla jsem pryč…" vyprávěla a najednou měla slzy na krajíčku. Nemohla se mu dlouho dívat do očí a on jí také ne. "To je všechno. Promiň, ale musím už jít." Vzala si tašku a spěchala pryč.

Christopher zavřel oči a zhluboka se nadechl. Ten strach, co před chvílí cítil, začal odeznívat. Uslyšel dunění v dáli, nějaká slova se mu snažila prodrat do hlavy, ale nedařilo se. Věděl, čí to byl hlas. Erikovo, který na něho mluvil, ale on mu nerozuměl. Jen to dunění.

Zhluboka nádech a výdech. Přeříkával si v hlavě. A zase zhluboka nádech a výdech.

Někdo se ho dotkl.

"Christophere?" David ho chytil za paži.

"He?" vydal ze sebe.

"Jsi v pohodě?" zeptal se ho. Žádné dunění v dáli. Už jen hlas, který rozpoznal a slova, kterým rozuměl.

"Jasný," odpověděl. "Musíme to toho klubu, třeba si tam na něco vzpomenu."

Vykročil k záchodům, jež byly za rohem. David s Erikem se na sebe nechápavě podívali, pokrčili rameny a šli za ním. "Požádáme Phillipa, aby se podíval na záznamy z kamer? Třeba tam něco uvidíme," navrhl David.

"To by šlo, ale ty kamery zachycují akorát vchody do budovy, a ne sál." Erik tomu moc nevěřil. Jestliže se vše odehrávalo v sále, nemají šanci cokoli najít na kamerovém záznamu, jenž zachycuje pouze vchod. Vešli na toalety a Christopher se ujistil, že tam nikdo není.

"Dobrý, můžeme." Kluci si opět stoupli k sobě, Erik zase zakroutil prstem a pomocí fialové spirály zmizeli.

V klubu Carla se otevřely dveře do sálu a kluci šli dovnitř. Nikdo tam nebyl a sálem se rozléhal zvuk bouřky zvenku, kterou předtím ani nezaznamenali. Christopher si stoupl na parket.

"Tak… Stojíme s Laurou tady a pak jdu na záchod," ukázal směrem k toaletám, "potom jdu k baru," ukázal opačným směrem, "tam si objednám drink a bavím se s Oliverem."

Šel k baru, opřel se o něj a snažil si vzpomenout.

"Do prdele!" bouchl rukou do masivní dřevěné desky. "Jak mně by se teď hodila schopnost Předtucha!"

"Co třeba nějaké kouzlo, co vyvolá vzpomínky? Existuje něco takového?" zeptal se David.

"Jo. Existuje, ale jestli jsi měl v sobě vysokou dávku extáze, tak nijak nepomůže vyvolávat vzpomínky pomocí kouzel, protože extáze oblbne schopnosti, a to pak má za následek, že ti schopnosti vnuknou falešný vzpomínky, takže bys viděl něco úplně jiného, než co se stalo… Proto jsou drogy zakázané i v magickém světě," odpověděl Erik.

"Přesně, ale—"

V hlavě se mu najednou zjevovaly útržky. (stojím u baru…oliver sleduje Lauru, která vychází ze sálu, omluví se a jde směrem k východu…potom…si beru drink…někdo mě bere za ruku…a nic…tma…) Teď mu to nic moc neříkalo. Ani klukům, když s nimi ty útržky sdílel.

"Projdi se po sále a zkus to znova," navrhl Erik.

Christopher se prošel po sále a pak kolem toalet. Svíral se mu žaludek, když viděl, jak velký ten sál je. Cítil úzkost. Vzpomněl si, jak v takových sálech bývá hodně lidí. Společnost, kterou teď vůbec nepotřeboval. Nechtěl tam být. Dokonce i Erik s Davidem pro něho byli moc.

Najednou měl pocit, že musí rychle odejít. Musí se někde schovat, nejlépe ve svém pokoji. Rychle zaběhnout, zabouchnout dveře, zalézt do postele a pustit si na internetu cokoli (ne aby ho to rozveselilo), co by mu pomohlo přežít tu nepříjemnou chvíli.

"Nic… Vůbec nic…" zakroutil hlavou.

"Zkusíme to na dámských toaletách. Tam tě našli. Třeba to půjde tam." Erik zamířil k záchodům. David šel za ním a Christopher měl stále nutkání utéct a schovat se. Nedělalo mu dobře být tady. Být venku. Mimo svou komfortní zónu, která momentálně byla jeho pokoj – nezáleželo, zda u otce či matky. V tuto chvíli by dokonce bral i pokoj v léčebně.

Zalézt, zavřít, lehnout na postel a nic nedělat. Probíhalo mu neustále hlavou.

Šel za nimi na toalety a kluci už tam stáli před kabinkami. "Tak co, Christophere? Vybavuje se ti něco?" zeptal se ho Erik.

Neměl v plánu si nic vybavovat. Žaludek měl sevřený. Opravdu už chtěl jít pryč. "Ne. Taky nic."

"Radši pojďte," řekl David. "Vypadneme, než nás tu někdo najde."

Kluci souhlasili a stoupli si opět k sobě. Erik zatočil ukazováčkem a zmizeli.

— — —

Limuzína rychle vjela na pozemek van Tasselů a uháněla k hlavnímu vchodu. Otevřely se zadní dveře za spolujezdcem a na mokré kamení vkročil Florian. Sotva zabouchl dveře, měl mokrou hlavu od deště. Bez zazvonění či zaklepání vešel do vily.

"Rogere?" zvolal do prázdna. Erikův otec si nahoře v koupelně sušil mokré vlasy, tudíž Floriana vůbec neslyšel. Jeho manželka Melanie si v koupelně pro hosty fénovala hlavu a paní Wienerová si od ní brala mokrý ručník.

"Rogere! Melanie! Je tu někdo?" Florian zvolal znova. Šel do obýváku, tam nikdo. V jídelně též nikdo nebyl. "Halo?"

"Kdo je tam?" uslyšel Betty Wienerovou nahoře v patře.

"Paní Wienerová?" vrátil se zpět ke schodišti. "Paní Wienerová, prosím vás, nebyl tu můj syn, Christopher, náhodou?"

"Floriane, promiňte, nebyl tu," pomalu scházela schody, v ruce mačkala dva bílé mokré ručníky. "Ale jestli chcete mluvit s van Tasselovými, tak musíte chvíli počkat. Před chvíli dorazili domu a museli se usušit… Nechcete přinést suchý ručník? Vidím, jak máte mokrou hlavu."

"Ehm…" mokrou hlavu ani nezaznamenal. Měl strach a zlost na svého syna, že utekl z léčebny. "Ne, nechci… Děkuji. Jdu za nimi nahoru."

Roger si v koupelně upravoval tmavě hnědé vlasy.

"Á tady jsi!" Přispěchal za ním Florian.

"Ahoj, Flo, copak se děje?" zeptal se ho, zatímco na sebe civěl do zrcadla.

"Kde máš syna?"

"Kterého?"

"Erika."

"To já nevím. Tady doma, v druhé dimenzi, na konci světa… Nehlásí mi každý svůj krok."

"Můžeš ho najít? Nebo mu zavolat?" chrlil na něho otázky.

"Jasně, ale—" zaskočil ho Florianův výraz, když se otočil. "Co je?"

"Christopher," pokrčil rameny. "Utekl z léčebny."

"Fakt? Takhle brzy?" divil se. "To Melanii dlužím sto euro. Vsadil jsem se s ní, že tam vydrží aspoň den. Ona že ani hodinu…"

"Ano---" zarazil se. "Sázíte si na mého syna?"

"Jen jsme se nudili, nic si z toho nedělej," vzal ho kolem mokrých ramen. "Pojď a řekni mi všechno."

"Chvíli po tom, co ho tam přijali, utekl. Zaúkoloval recepční, starší dámu, aby mu předělala seznam návštěv a pak se vytratil. Nejspíše zadním vchodem nebo jak…"

"No…" Roger nevěděl, co říct. "Tak… To je—"

"Floriane? Ahoj," Melanie se objevila na chodbě. Tmavě hnědé vlasy měla sepnuté do drdolu. "Co tě k nám přivádí?"

"Christopher, utekl," Roger odpověděl za něho.

"Vážně?" vypadala překvapeně, ale předstírala to. "Dlužíš mi sto euro."

"Vyrazil jsem rovnou sem, jelikož se tady rád skrývá," vysvětloval Florian, zatímco šli ze schodů. "Nevíte, jestli se tu neukázal? Nebo neví Erik?"

"V klidu. Určitě někde jen pobíhají, jako vždycky. Jsou to přece ještě děti," ujišťovala ho Melanie a upravila si bílý hedvábný kardigan. "Dej jim chvíli a objeví se tady. Jako vždycky."

"Teď už s tím ale nemůžu tolik počítat, protože to moje 'dítě' má dospělé schopnosti – teď teda ne, má je spoutaný – ale Erik—"

"E—e!" přerušila ho Melanie a zdvihla ukazováček. "Neopovažuj se říci, že mu můj Erik pomáhá s útěkem. Víš moc dobře, že můj syn ho vždycky dokáže ukecat, aby se vrátil."

"Posledních pár dní ho moc neukecával, když byl Christopher tady. Co když tentokrát jen zakroutil ukazováčkem a zařídil mu cestu kdoví kam…?"

"Ne," nesouhlasila. "Tomu nevěřím."

"Melanie, půjdou po něm Úřady!" zdůraznil Florian. "Je usvědčený z pokusu o sebevraždu. Nechal jsem mu v tomto případě spoutat schopnosti, aby ho tak rychle nenašli podle magické stopy, protože jsem to tak nějak tušil, ale nechtěl jsem věřit tomu, že se to stane. Nemyslel jsem, že to udělá, když nemá magii k dispozici."

"Vždyť ten kluk je polosmrtelník. Šestnáct let byl bez magie, takže si myslím, že bez ní umí žít." Řekl Roger.

"Asi… Nebo já nevím," ve Florianově hlasu bylo slyšet lehké zoufalství. "Musím ho dostat do léčebny, protože to bude jediné místo, kde mi Úřady povolí ho nechat, než půjde před tribunál."

"Je to až tak zlý?" zeptal se Roger.

"Je to…" Florian kýval hlavou. "Špatný."

"Tomu věřím," souhlasila Melanie. "Znám to. Měla jsem jednu známou čarodějnici, co tohle provedla… Ale neměj zbytečný strach. Můj syn mu určitě nepomáhá s útěkem. Přivede ho sem."

"V to doufám, jinak by Erik měl také problémy s Úřady."

— — —

Bouřka venku už postupně ustávala, vítr se zmírnil a na obloze se roztrhla mračna. Slunce se opět rozzářilo a na zemi bylo vlhko jako v prádelně, jak se voda odpařovala z rozpálených silnic. Stačil jeden pohyb a člověku tekly čůrky potu po čele.

Ve vile Erikových rodičů byl klid a ticho. U schodiště se objevila fialová spirála a kluci v ní. Christopher hned zamířil do obývacího pokoje.

"Projdeme si to ještě—" Vtom se zarazil, když spatřil svého otce, jak sedí na gauči společně s Erikovými rodiči.

"Vida, vida," zvolal Florian. Christopher otočil oči v sloup a dal ruce v bok. Uvnitř křičel: "Rychle pryč!", ale navenek nedal nic znát. Očividně mu jeho otec myšlenky ani emoce nečetl, jinak by se tvářil jinak.

"Zaměstnat personál a pak se tiše vytratit je docela průhledný trik, nemyslíš, synku?" pokračoval neodbytně táta.

"Starý, ale pořád účinný."

"Podívej se, mladíku," ukázal na něj, "tvým hrám je konec. Teď se vrátíš zpátky do centra a zůstaneš tam tak dlouho, dokud bude potřeba!"

"Já se tam nevrátím," obešel Floriana a sedl si na gauč.

"Kde jste vůbec byli?" zeptala se kluků Erikova matka, Melanie. Měla docela přísný pohled, šel z ní strach.

"My…," chtěl Erik odpovědět, ale Christopher mu skočil do řeči. "Byli jsme v tanečním klubu. Abychom si mohli v klidu popovídat. Vím, že bys mě tam nehledal."

"Poletovat po městě v tomhle stavu je docela nebezpečný, máš špatný srdce. Mohl jsi zkolabovat."

"Kdybych neměl spoutaný schopnosti, tak se mi nic nestalo!" odsekl.

"Ty pořád nechápeš, že ti chci pomoct," snažil se nerozčilovat. V normálních případech dokonale ovládal své emoce, ale když přišlo na jeho syna, tak měl co dělat, aby se udržel.

"Tím, že mě zavřeš do léčebny, spoutáš mé schopnosti a ani nedovolíš mým kamarádům, aby mě navštěvovali… Tím mi moc nepomůžeš!" vykřikl.

"Možná bude lepší, když se tam vrátíš. Potřebuješ klid a odpočinek," řekl Erik a nenápadně na něho mrknul, aby si toho nikdo nevšiml.

Christopher se zvedl z gauče. "Dobře, ale jenom proto, že mi není dobře a jsem unavený."

"Děkuji," řekl otec.

Christopher došel k Erikovi a objal ho. Ten si všiml, že mu Christopher nenápadně strčil něco do zadní kapsy u kalhot. Potom se rozloučil s ostatními a odešel v doprovodu otce k připravené limuzíně, aby odjeli zpět do léčebny. Sotva se za nimi zavřely dveře, zamířil Erik s Davidem po schodech nahoru.

"Eriku, měl bys nám snad něco vysvětlit!" zavolal na něj jeho otec.

"Tati, vysvětlím to později, slibuju!" odpověděl a zmizeli v pokoji.

Erik vyndal kus papírku, který mu Christopher podstrčil. Přečetl ho Davidovi: "Zkuste zjistit něco víc a v noci se přemístěte do léčebny. Budu čekat."

"Zkusíme toho Phillipa a koukneme na ten záznam?" navrhl David.

"Je na tý svatbě v Irsku. Snad je střízlivej." Pousmál se Erik.

— — —

Při cestě do léčebny byl Christopher zticha, i když se ho Florian pořád na něco ptal nebo mu dával kázání. Opět slyšel jen dunění v dáli. Slova, která nedávala smysl. Všechno kolem něho bylo "šedé". Najednou míjeli stánek, kde si ještě před měsícem dával Christopher s Laurou zmrzlinu. On si dával pistáciovou a meruňkovou, ona chtěla vyzkoušet nějakou novou a dala si mango a limetku. Sladké a kyselé zároveň. Christopher měl radši staré známé chutě.

Při té vzpomínce se mu opět rozbušilo srdce a polil ho strach ve všech končetinách. Musel pryč! Zase ten pocit. Sevřený žaludek a tentokrát měl mírnou paniku. Přepadla ho úzkost a měl chuť zařvat na svého otce: "Pomoz mi! Já asi, kurva, umírám!"

Jeho otec byl hned vedle něho, stačilo jen říct. Jenže co by on udělal? Dal by mě do léčebny, ať si tam se mnou poradí… Neobjal by mě, neřekl by, že všechno bude v pořádku, nevyslechl by mě, lítaly mu v hlavě negativní myšlenky.

Dorazili před centrum a při vystupování se Christopherovi zatočila hlava, takže se rychle opřel o auto. Florian k němu rychle přispěchal. "Vidíš? Proto jsem chtěl, abys zůstal v centru. Jsi oslabený a celý to poletování po městě ti to ještě zhorší. Zavolám ošetřovatelku."

Odvedl Christophera do pokoje. Odběhl k recepci a společně s ošetřovatelkou přispěchali zpět do pokoje, kde Christopher už ležel na posteli. Šla hned k němu a zkontrolovala ho. "Je v pořádku. Je jenom unavený a musí odpočívat."

"Slyšel jsi?" zvolal naštvaně táta.

"Jsem unavený, a ne hluchý…" Byl rád, že je v malém uzavřeném prostoru. Ležel na zádech a užíval si pohodlí velké postele a šedého (barva, která mu byla momentálně nejmilejší) přehozu přes ni.

Florian zakroutil hlavou a otočil se na ošetřovatelku stojící u dveří. "Děkuji."

"V pořádku. Přinesu ti večeři a pak tě ještě přijdu zkontrolovat," odpovědělaošetřovatelka a odešla z pokoje.

"Já půjdu domů a ty odpočívej. Zítra za tebou přijde psycholožka. Je to moje dobrá známá, ví o magii, takže s ní můžeš mluvit o všem."

"Hm, dobře…" odpověděl Christopher a otočil se na bok.

— — —

Kolem půlnoci se náhle vzbudil a měl podivný pocit na hrudi. Něco ho tam svíralo, až se musel na posteli posadit a narovnat se. Zhluboka se nadechoval a vydechoval. Možná skřípnutý nerv v zádech? Snažil se sám sobě nalhat, i když věděl, že je to psychického původu.

Co se rozešel s Laurou, měl občas záchvaty úzkosti. Celý ten rozchod pro něho nebyl lehký. Navenek se stále tvářil, že je v pohodě. Vstal a šel na záchod. Když se vracel, viděl, že se u dveří objevila fialová spirála a v ní Erik s Davidem.

"Tak co? Zjistili jste něco víc?" zeptal a při zívání rozsvítil lampičku na nočním stolku.

"Bohužel, zatím nic," odpověděl David a sedli si s Erikem na postel, "dívali jsme se na kamery a nic zvláštního jsme tam neviděli. Je na hovno, že to zabírá jenom ten vchod do klubu."

Christopher vzdychl a přešel k oknu. "A máte ten záznam tady s sebou?" zeptal se jich a sedl si k nim na postel. Erik vyndal z kapsy batohu obal s DVD a podal mu ho.

"Ještě mi budeš muset přivolat notebook," pousmál se, "nemám tu žádný přehrávač."

"S tím jsem počítal," vyndal z batohu notebook.

"Teda… Díky. Kouknu se na to zítra," vzal ho Christopher a schoval i s DVD do skříně pod oblečení.

"Budeš tu v pohodě?" zeptal se Erik. "Nemám tě přemístit někam daleko, kde tě nenajdou?"

"Ne, budu v pohodě. Navíc by ti to tvoje svědomí nedovolilo… Mám štěstí, že mě nepřipoutali k posteli, potom co jsem zdrhnul," usmál se, ale celá ta situace moc k smíchu nebyla. On, sám, bez magie a se záchvaty úzkosti…

"Koukni se na ten záznam a dej vědět, kdyby něco," řekl David a ukázal na skříň.

"Jak se mám ozvat? Nemám mobil ani magii," podíval se na něho Christopher nechápavě. Erik si vzpomněl, že má v batohu jeho mobil. "Vidíš! Málem bych zapomněl."

"Vida!" překvapený Christopher vzal mobil do ruky. "Děkuji, na vás je spolehnutí, což se nedá říct o těch pokrevních."

Kluci vstali z postele. "Měli bychom letět, než nás tu někdo uvidí."

Christopher kývl hlavou a zamával na ně. "Jasný. Mějte se. A ještě jednou děkuju."

David s Erikem mávli zpátky na Christophera, stoupli si k sobě, Erik zakroutil ukazováčkem a zmizeli.

Christopher schoval mobil do skříně a pohlédl na svoji levou dlaň. Dříve v ní mohl vytvořit ohnivou kouli nebo si přičarovat jakoukoli věc. Magie mu opravdu začala chybět. Teď by si nejradši přičaroval nějakou zmrzlinu, pečená vepřová žebírka, chipsy, coca-colu a na DVD přehrávači by si pustil nový film Avengers. Hraje tam Chris Evans, kterého měl velmi rád, nejen kvůli jeho vzhledu a vypracovanému tělu – na čemž se jednou shodli spolu s Laurou, když si prohlíželi jeho fotky. Nevěděl, kdo ho tenkrát přitahoval více, jestli Chris nebo Laura.

Napadlo ho, že by si toho herce mohl jednou přivolat nebo se v něho aspoň proměnit, naučí-li se někdy pořádně ovládat schopnost Shapeshiftingu. Neměl tu ani žádnou knihu, do které by se ponořil a zapomněl tak na svoji momentální situaci. Dočasnou situaci. Svlékl se a lehl na postel. Trvalo mu hodinu, než našel tu správnou polohu a usnul.

— — —

Zeitung Linz

HŘÍŠNÍK Z HŘÍŠNÉ NOCI SKONČIL NA POHOTOVOSTI!

Dlouho očekávaný večírek pořádaný teprve studentem gymnázia Zubarrán, Phillipem Hansbergem, synem místního miliardáře, Martina Hansberga, skončil tragédií, kdy se jeden z účastníků předávkoval a zkolaboval na dámských záchodech. Záchranka jej ihned odvezla na pohotovost. Ostatní účastníci tohoto večírku ho identifikovali jako jednoho studenta Zubarránu.

Christopher Antonio Konstantin Witter von Anstetten, devatenáctiletý rakouský popový zpěvák (před pár lety vyhrál televizní soutěž a od té doby po něm neštěkl ani pes) byl nalezen na večírku v místním klubu Carla, vlastněném, již zmíněným, místním miliardářem Martinem Hansbergem, jak v bezvědomí leží na toaletách. Údajně se prý předávkoval. Nikdo ale neví, kvůli čemu přesně…? Bylo to snad, protože se s ním rozešla jeho přítelkyně (teď už ex-přítelkyně) Laura Bergerová, se kterou chodil několik měsíců? Nebo že si myslel, že po výhře v pěvecké soutěži se k němu pohrnou kundschafty a ono se nic nedělo? Nebo by to mohlo být kvůli vztahu s jeho otcem, Florianem Witter von Anstettem, vlastníkem RAVERO Corp.? Záležitost je ještě čerstvá a nikdo se k tomu nechce vůbec vyjadřovat.

Nevíme, čím se mohl předávkovat. Můžeme se pouze domnívat, jaké nebezpečné látky mohly být přítomny na večírku. Podle průzkumů provedených mezi lety 2005 – 2011 se na večírcích, kde uživatelům bývá přibližně mezi 15 – 30 let, převážně vyskytují látky jako pervitin, heroin, kokain, anabolické steroidy, LSD a extáze. Domníváme se ale, že to policie uzavře jako pokus o sebevraždu, jelikož jsme se dozvěděli, že Christopher Witter von Anstetten byl převezen do léčebného centra sv. Patrika (byl spatřen v prvním patře).

Pokusíme se pro vás, naše čtenáře, získat podrobnější informace o tom, proč se chtěl údajně zabít. A my to dokážeme!

Nadine Laderhoferová

— — —

Ráno po snídani za ním přišla psycholožka, Marlena, rodinná přítelkyně, podle jeho otce. Florian ji obeznámil se situací, a že je třeba Christophera udržet v centru co nejdéle. Psycholožka měla krásnou hebkou tmavší pleť, hnědé oči a zářící bílé zuby. "Dobrý den, Christophere."

"V to doufám, že bude dobrý," odpověděl, když si oblékal mikinu.

Psycholožka se na něho nechápavě podívala, ale než se ho stihla na něco zeptat, Christopher pokynul hlavou a pozdravil: "Dobrý den, paní nebo slečno… Vyberte si."

"Říkej mi Marleno. S tvým otcem se známe spoustu let," šla pomalu k němu. "Pamatuju si tě ještě jako malého kluka."

"Sakra," zamračil se a očima ji sjel od hlavy až k patě a zase zpátky. "Já si vás teda nepamatuju jako malou holku."

Psycholožka na něj zase nechápavě pohlédla.

"Nic… To byl jen pokus o vtip… Tak jdeme na to?" zatleskal rukama a šel ke dveřím, jelikož to chtěl mít rychle za sebou, než se zase dostaví záchvat úzkosti.

"Počkej! Teď ne. Dopoledne musím ještě něco vyřídit, necháme to na odpoledne. Přijdu kolem jedné hodiny."

"Dobře," překvapeně souhlasil. "Tak… Já se tu zatím unudím k smrti."

"Tady jsem ti zatím přinesla noviny, můžeš si je přečíst. Píší tam o tobě." Podala mu noviny a ukázala na titulní stranu.

"To budou zase nějaký kraviny… Dobře, takže se uvidíme odpoledne," hodil je na postel.

"Ano. Tak se tu zatím měj," Marlena odešla z pokoje.

Christopher za ní zavřel dveře. Šel do skříně, kde si zapnul notebook a přehrál si záznam z kamery. Musel být schovaný u skříně, aby ho nikdo z chodby skrz okno neviděl.

Viděl se, jak přichází dovnitř, po pár hodinách vychází ven a o chvilku později pak Erik. Pak společně vcházejí zpátky a poté vybíhá Laura. Za ní David a ten se pak vrací zpět. Mezitím odchází Oliver a po chvilce odchází i Florian s Katie. Ke konci záznamu vidí, jak všichni vybíhají ven, pak tam vbíhají záchranáři a po chvilce vycházejí i s Christopherem, který leží na nosítkách.

Sledování záznamu mu trvalo skoro celé dopoledne. Poté vypnul notebook a schoval ho zase do skříně. Sedl si na postel a pročítal noviny. Nestačil se divit, co všechno tam o něm napsali: "No jasně, ještě napište, jaký patro… Á, tady to je, první… Dementi."

Poté vstal a šel k oknu podívat se na ulici. Viděl tam novináře postávající na chodníku, dychtící o něm cokoli zjistit. Pár novinářů se pokusilo podplatit jak ochranku, tak ošetřovatelku na recepci. Ti ale měli zákaz podávat jakékoli informace. Někteří jedinci – práskači – by se našli mezi personálem, ale momentálně nebyli ve službě, tudíž bulváry měli smůlu.

"No jasně, blbci, vy jste mi tu chyběli," odfrkl si.

Ošetřovatelka zaklepala a ohlašovala oběd. Christopher se ještě jednou podíval z okna na novináře, zavrtěl hlavou a pustil se do jídla, které mu mezitím přinesli. Prozatím měl nařízené veškeré stravování o samotě v pokoji, než se bude moci připojit k ostatním pacientům v jídelně.

V léčebně bylo jídlo o něco lepší než v nemocnici. On by si ale nejradši dal nějakou prasárnu. Chyběla mu magie. Vyřčením zaklínadla nebo mávnutím ruky by teď místo toho měl jídlo, na čem by si aspoň pochutnal – třeba omáčka ze svíčkového masa, kterou jednou za čas dělala jeho nevlastní babička Hravá nebo pečená kachna, jež tak bezvadně umí ochutit jen jeho prastrýc Vlastislav Mayr. Po obědě by si s chutí dal jablkové šátky od jeho nevlastní matky, Katie. Zkusím ji o ně požádat, až se za mnou přijde podívat, řekl si v hlavě.

Přesně v jednu hodinu zaklepala na dveře Marlena a nakoukla dovnitř: "Zdravím, Christophere."

"Proč jste tu včas?"

"Prosím?"

"Nic… Jenom že tu jste včas."

"Aha… Půjdeme?"

"Jasně," vypnul televizi, zvedl se z postele a vyšli z pokoje. "Nemáte s sebou hranolky?"

"Co? Nemám… Víš, že nesmíš nic smaženého a tučného kvůli srdci."

Šli do Marleniny kanceláře.

"Já vím, ale mám na ně hroznou chuť. Ten oběd, co jsem měl, bylo cosi dušeného, asi mrkev, s něčím, co vypadalo jako rýže."

"Vzhledem k tvému zdravotnímu stavu je to pro tebe nejlepší."

Vešli dovnitř a Christopher si okamžitě lehl na šedé lehátko, které bylo uprostřed místnosti. "Marleno, tak tohle lehátko je prostě boží. Můžu si ho pak vzít domů? Líbí se mi, jak je vlnité. Krásně se na něm leží."

"Proč by sis ho bral? Si můžeš snadno koupit to svoje," řekla, vzala si desky a šla si sednout do křesla naproti němu.

"No nic. Pak si ho vyčaruju."

"Dáš si něco?" zeptala se.

"Pro začátek něco nezdravého, prosím."

"Pro začátek tady mám vodu nebo čaj," odsekla.

"Dobrý výběr. Tak vodu," odpověděl znuděně.

Marlena nalila sklenici, postavila ji před něho na konferenční stolek a otevřela desky, kde měla připravenou zprávu z nemocnice. "Tak podle karty od doktora jsi byl na večírku opilý, předávkovaný, zdrhnul jsi z léčebny a odmítal ses vrátit zpět."

"Vinen," zvedl ruku. "Teda až na tu pasáž, že jsem odmítal se vrátit. Já jsem jen nesouhlasil s tím, že mě sem umístí bez mého svolení."

"Řekni mi, co jsi tím sledoval?"

"Že zdrhnu a nevrátím se. Nakonec, dát si pauzu od společnosti, neznělo zase tak špatně."

"Myslela jsem to, co se stalo na večírku. Chtěl sis ublížit, nebo něco horšího?"

"Chtěl jsem si to tam užít, jelikož to doma stojí za hovno, tak jsem na to chtěl zapomenout a pobavit se… Ale ne! Nebylo to, jak si myslíte. Nechtěl jsem si ublížit. A ani nevím, jak se to do mě dostalo, ty prášky. Nepamatuju si nic…!"

"Dobře. Spíš se budeme věnovat tomu, proč to doma nestojí za nic."

"Myslíte tím, že moji rodiče jsou homofobní ignoranti a nejsou schopni mě přijmout takového, jaký jsem, tak se mě snaží všemožně změnit? Nebo jak mě pořád do něčeho nutí? 'Škola je přednější! Magii se nauč! Budeš dělat dvě školy najednou! Půjdeš na vojenskou školu a změníš se!'"

"Zdá se, že toho máš hodně na srdci. Tak mi můžeš o tom všem povyprávět."

"Nevím, k čemu to bude dobrý," odsekl a díval se na strop.

"Určitě ti to pomůže. Můžeš mi věřit," Marlenin klidný hlas v něm vyvolával pocit bezpečí, nenaléhala na něho ani netlačila na pilu. Christopher se na ni váhavě podíval a přemýšlel, zda se mu o tom všem chce mluvit. Na druhou stranu proč ne. Aspoň nebude celé dny umírat nudou.

"Neboj, všechno, co mi řekneš, neopustí tuto místnost."

"Když já ani nevím, kde začít."

Marlena se napila kávy. "Tak můžeme začít od začátku a brát to postupně až do teď. Co ty na to?"

"Dobře," souhlasil.

"Tak mi pověz něco o sobě a své rodině."

"Znáte se s mým tátou dlouho, takže znáte mě i moji rodinu."

"To ano, ale to je pouze rodina z rakouské… vlastně čarodějnické strany. Měla jsem na mysli českou stranu, tu lidskou."

"Jsme poměrně velká rodina… Mám starší sestru Sáru, tetu Alžbětu, strýce Petra, tři bratrance, Matěje, Romana a Dominika, sestřenici Lucii a několik dalších vzdálených bratranců. Než jsem se narodil, tak si máma vzala mého nevlastního otce Radovana, měla s ním moji sestru Sáru, poté, co jsem tak slyšel, protože mi to máma ani táta nevyprávěli, po jedné noci v Linci plné alkoholu otěhotněla s Florianem a za devět měsíců jsem byl na světě. Což samozřejmě mělo za následek, že se rodiče málem rozvedli, ale nakonec spolu vydrželi kvůli Sáře, než byla plnoletá. Poté se rozvedli a každý si šel po svém."

"Aha. A jaké jsi měl dětství?"

"Co si pamatuju, podle mého názoru celkem normální. Jako dítě, co má rozvedený rodiče. Chvíli jsem žil u Radky a chvíli zase u Floriana. Od malička jsem se musel učit dva jazyky, německy a česky. Máma tenkrát byla zoufalá, když jsem pořád mumlal nějaká německá slovíčka a nechtěl jsem mluvit česky. I přes všechnu její snahu jsem ze sebe nevydal nic českého," zasmál se a pokračoval: "Když už si nevěděla rady, tak povolala na pomoc prababičku, Lýdii, která by rozmluvila i němého. Stačilo pár dní s ní a mluvil jsem česky. Docela by mně zajímalo, jak to dělá."

"Dobře," zapisovala se jednotlivé body. "To víš, jestli měla hodně dětí, tak s tím má určitě hodně zkušeností."

"Má čtyři děti, takže zkušenosti rozhodně má," pousmál se.

"Jak by ses například hodnotil v době puberty?"

"Docela," zamyslel se, "takový půl na půl… Někdy jsem byl v pohodě, někdy jsem byl na zabití… Já osobně si myslím, že jsem to prošel v pohodě, to byste se musela zeptat mého okolí, jak by mě hodnotilo."

"Takže zcela normální puberta… Tvoji rodiče mi říkali, že jsi měl takzvané zmatené období ohledně své sexuality…?"

"Pro mě to nebylo žádný zmatený období, zmatený období mají oni. Vždycky jsem věděl, jak na tom jsem. Akorát moji rodiče to nedokázali pochopit a pořád si mysleli, že je to jenom přechodné. Jenže nebylo. Pořád jim to říkám, ale neposlouchají. Jenom moje sestra to dokázala pochopit."

"Asi je pro ně jen těžké to pochopit," řekla.

"To ne. Tohle není těžké pochopit, tohle stačí jenom přijmout. Stejně jako když zjistíte, že váš syn je napůl magická bytost. Jenže to už věděla, když mě čekala, a srovnala se s tím. Tak proč se nedokáže smířit s tímhle?"

"Asi si to nechce připustit."

"Asi ano," odpověděl a zvedl se z lehátka, "můžeme si udělat malou přestávku? Potřebuju na záchod."

"Ehm, dobře," souhlasila, i když nechápala, proč si nemohl dojít předtím. Christopher rychle odešel z kanceláře. Šel po chodbě směrem k toaletám, kde potkal jednoho mladého pacienta, jenž měl kruhy pod očima.

"Čáu, ty jsi ten novej," poklepal ho na rameni. "Ten, co utekl."

"Jasně… Čau," držel si od něho odstup. "Jsem Christopher—"

"Vím, kdo jsi, sleduju přece televizi a sociální sítě," zasmál se. Byl pohledný, měl krásný úsměv, ale smutné oči. Bylo v nich vidět vyčerpání a zoufalství. Krátké hnědé vlasy měl rozdrbané, jako by před minutou vstával. "Já jsem Lukas. Lukas Benedikt."

"Těší mě, Lukasi Benedikte. Musím ale jít, mám teď sezení."

"Víš, seš tu asi jediný v mém věku—"

"Já vím," zarazil ho. "Hele, pokecáme potom, ať si psycholožka nemyslí, že jsem zase zdrhnul. Uvidíme se později."

"Do—dobře," zněl hodně smutně, sklonil hlavu a šel po chodbě k recepci, zatímco Christopher místo na záchody zamířil do svého pokoje zkontrolovat mobil, jestli mu kluci nepsali.

Na mobilu nic neměl, tak spěchal zpátky, ale u dveří se zarazil, jelikož se mu na moment podlomila kolena. Zase ho brala úzkost za žaludek. Sevřelo se mu hrdlo a měl pocit, že se dusí. Srdeční tep se mu zrychlil a opět měl nutkání vypadnout pryč ("Rychle zdrhnout a schovat se!"). Zády se opřel o dveře a zhluboka dýchal, počítal do a uklidňoval se.

"Jedna," nádech, "dva," výdech, "tři," nádech, "čtyři," výdech. Takto pokračoval až do patnácti, kdy byl schopný se zase ujmout vedení svých kolen a žaludek se mu uvolnil. Tíživá bolest na prsou ale přetrvávala. Už od rozchodu.

Vykročil na chodbu a svižným krokem šel do Marleniny pracovny. "Už jsem zpět," vešel do kanceláře a lehl si na lehátko. "Tak můžeme pokračovat."

"Je ti dobře?" poznala na něm, že není úplně v pořádku. "Vypadáš—"

"Vždyť jsem po předávkování a v léčebně, Marleno… Kdo by v téhle situaci vypadal svěží…?"

"Chtěla jsem říci, že vypadáš bledější, než když jsi odešel na záchod."

"Jen se mi lehce přitížilo, jak jsem spěchal, nic hrozného."

"Opravdu?" nahnula se k němu blíže. "Nemám zavolat doktora?"

"Kdepak," odmítl. "Stačí, když budu ležet a nehýbat se. Na tomhle lehátku to půjde samo."

"Dobře," pousmála se, jelikož ji těšilo, jak se mu tam líbí. Když byl na "záchodě", připravila si mezitím několik dalších bodů, o kterých se budou bavit. "Můžeš mi povyprávět o tom, kdy jsi měl první zkušenost s opačným i stejným pohlavím?"

"To jako…," zeptal se udiveně.

"Nechci slyšet detaily," zakroutila hlavou. "Jenom v kolika letech jsi měl první zkušenost a jaké jsi z toho měl pocity," upřesnila.

"Aha… Dobrá."

— — —

Červen 2007, vodácký kemp, Česká republika

(Bylo mi čtrnáct let, tenkrát jsem vůbec nevěděl, že jsem čaroděj. Se školou jsme jeli na pár dní sjíždět vodu. Bylo to před koncem deváté třídy na základní škole v Rovenovicích, známky byly uzavřené. Abychom se nenudili, vyslali nás na poslední výlet. Jeli čtyři učitelé a dvě třídy vlakem do jednoho kempu.)

"Jsme tu! Hlavně si tu nic nezapomeňte!" zvolal učitel. Vysoký vousatý chlápek, kolem čtyřiceti let. Stál v uličce mezi sedačkami.

Vlak zastavil ve stanici a z něj se vyhrnulo kolem padesáti řvoucích pubertálních žáků, kteří se pořád pošťuchovali. Dva učitelé stáli venku a dohlíželi na ně, dva byli ve vlaku a kontrolovali, jestli tam něco nezůstalo.

"Běžte od těch kolejí! A počkejte, až vlak odjede!"

Všichni vystoupili z vlaku a učitelka mávla na výpravčího, který čekal na nástupišti. Ten odmával k lokomotivě a vlak odjel.

"Ticho!" zakřičel učitel. "Teď půjdeme přes most do kempu, takže všichni do dvojic a žádný lumpárny, je to všem jasný…? Filipe! Martine! Christophere!"

Podíval se na ty tři, kteří nechápali, proč jim to říká.

"Tak je to jasný?!" zopakoval a oni to odkývali.

Všichni ve dvojicích přešli přes most. Zastavili se u pokladen v kempu, kam šli učitelé zaplatit za přenocování a vyzvednout štítky na stany.

"Nezapomeňte! Stany budou po třech, maximálně čtyřech lidech! Samozřejmě, že budou kluci a holky spát odděleně! Kdo bude po večerce přebíhat ze stanu do stanu, dostane trest!" řekla učitelka nahlas, aby ji všichni slyšeli.

Všichni se rozeběhli zabrat si nejlepší místa pro stan.

"Zastavte se všichni!" křičel vysoký vousatý učitel. Jako jediný z těch čtyř měl hluboký hlas. "Půjdete ve dvojicích a pomalu za námi!"

Učitelé zamířili dál do kempu, kde měli zamluvené velké místo pro stany.

('Tady na té polovině budou spát kluci a na druhé polovině budou holky!' nám řekl ten vysokej učitel. Byl to tělocvikář, a ještě k tomu učil angličtinu. Měl respekt ve škole, proto jsme se při vylomeninách hodně dívali přes rameno, jestli není náhodou někde okolo. Ten si totiž nikdy nebral servítky a tělesné tresty mu nebyly nikdy cizí. Ovšem, řekněte sama, že říkat patnáctiletým nadrženým puberťákům, že se přes noc nesmí setkávat s opačným pohlavím…)

"A nemůžou kluci spát na holkách?" zvolal Christopher a přidal se Martin: "Abychom ušetřili místo! Vidíte, že je tu hodně lidí, tak aby si měli kde postavit stan!"

"Je přece kravina zbytečně zabírat místo!" přidal se Filip Brückner, který jako jediný byl fyzicky vyspělejší než ostatní kluci, co se týkalo tmavých chlupů na těle a vousů. Ovšem jeho hlas zněl, jako by pubertou ani neprošel, i když ohryzek měl vylezlý.

"Vy tři, nechte si ty blbý otázky a připomínky! Speciálně na vás si dám pozor!" ukázal na ně tělocvikář. Kluci se zatvářili znuděně a všichni začali stavět stany.

"Hele," zašeptal Filip Christopherovi s Martinem, "zkusíme to dneska v noci. Ale musíme počkat, až půjdou učitelé spát."

"Pochybuju o tom, že vůbec půjdou spát," pokrčil rameny Christopher. "Ti budou hlídkovat celou noc."

"To vůbec ne," řekl Martin. "Krákořice se určitě vožere a musíme doufat, že opije i ostatní učitele."

Krákořice byla přezdívka pro učitelku českého jazyka, která mívala problémy s pitím. Často to u ní v kabinetu smrdělo, jako v baru. Tu a tam si při opravování písemek zapálila cigaretu. Svůj kabinet sdílela s učitelkou výtvarné výchovy, která byla o hodně starší, než Krákořice a také často nacházela zalíbení na dně lahve s alkoholem.

"Co takhle tajně podstrčit šprtkám alkohol?" navrhl nadšeně Christopher. "Ony se ožerou, učitelé se na ně zaměří a na nás nebudou mít čas, což znamená volnou cestu."

"Dobrý nápad," souhlasil Martin, "akorát je tu malý háček. Jak jim chceš podstrčit alkohol? Myslím, že to poznají a napráskají to učitelům."

Martin Hornický, třetí ze skupiny ne zrovna problematických dětí, ale to, co tihle tři někdy dělali, zvedalo ze židle i ředitele. Ovšem, nikdo nikdy nedostal žádnou důtku. Martin jako jediný byl z druhé třídy, takže ve škole v Rovenovicích netrávil s kluky každou hodinu. Byl to vysoký, hubený blonďák s modrými oči – úplný árijec. Byl docela chytrý, ve škole měl dobré známky a chtěl se dostat na gymnázium. Od dvanácti tajně kouřil, vždycky v parku za fotbalovým hřištěm v Rovenovicích.

"Tady nejsi na myšlení. Radši mlč a poslouchej," odsekl Christopher. "Všiml jsem si, že Karina a její knižní stádo mají zásoby pomerančového džusu. Nalijeme jim tam vodku, co Filip šlohnul doma. V džusu to nepoznají, když tam toho nebude moc, a pak už jenom počkáme."

"Teď už jenom vymyslet, jak ty krávy odlákat. Jedině až půjdou do sprch," přemýšlel Filip a poškrábal se na bradce.

Martin si dal ruku na čelo. "Že já debil nevzal projímadlo. Mohli jsme jim ho dát a pak by byly většinou na záchodech."

"Uděláme to, až půjdou do sprch," rozhodl Christopher. "Zajdu to říct holkám, třeba nám pomůžou."

Christopher se vydal za holkami, které stavěly stan o pár metrů dál. "Chcete pomoct, holky?" nabídl se a mrknul na Ivetu Kaplanovou, byla snědá, ale nebyla cikánka, a její dvě kamarádky, Tamaru Mileckou a Lucku Perlovou, na které si kluci brousili zuby.

"Ani ne, už to máme skoro hotový, ale děkujeme." Mrkla na něho Iveta.

"Poslouchejte," klekl si, aby ho neslyšela Karina Malisová a její kamarádky, které stavěly stan kousek od nich. "Vymysleli jsme s klukama plán."

Vše jim vysvětlil a holky souhlasily, že pomůžou. Pak se rychle vrátil ke klukům, kteří už měli postaveno a dávali si dovnitř věci. "Vlezte dovnitř," řekl nenápadně a skočil do stanu. Kluci ho hned následovali.

"Holky nám s tím pomůžou," říkal potichu, zatímco kontroloval, jestli nikdo nestojí venku. "Musíme ten plán ještě doladit."

Než všichni dostavěli stany, začalo se pomalu stmívat a učitelé navrhli zajít do lesa, co byl hned u kempu na kopci a nanosit suché dřevo na oheň.

"Počkejte!" zastavil všechny jeden učitel. "Nemůžeme tam jít všichni. Někdo to tu musí hlídat!"

"Já se hlásím dobrovolně! Počkáme tu s klukama a pohlídáme to tady," ozval se Filip a ukázal na Martina s Christopherem.

"No… Chci vás mít pod dohledem!"

"Ale," řekl Christopher a ukázal na Martinovo břicho, "chudák Martin má střevní potíže, a bylo by lepší, aby tu zůstal, kdyby se mu náhodou chtělo na velkou, než aby ho to chytlo v lese."

"Ovšem!" souhlasil Filip. "A my tu budeme s ním pro případ, že by ho to chytlo… Abychom to tady pohlídali, zatímco bude sedět na záchodě."

"No dobrá," souhlasil učitel, "aspoň nebudete dělat bordel v lese. Tak tu teda počkejte."

Všichni odešli do lesa a ti tři zůstali v kempu.

"Proboha, ti učitelé jsou tak blbí," poznamenal Christopher,vlezl do stanu, vytáhl lahev vodky a šli ke Karininu stanu. "Už je šero, tak nás z lesa moc neuvidí. Filipe, ty hlídej, jestli se nevracejí, a ty, Martine, mi rychle podávej ty džusy!"

Zatímco Filip hlídkoval, Martin podával Christopherovi džusy.

"Ty vole, koukněte na to," Christopher ukázal na růžová tanga, jež se válela v rohu. "Tohle taky dokážou nosit, šprtky?"

"Hele, ale ty jsou pěkný," odvětvil Martin, vzal je a strčil do kapsy. "Máme trofej."

"A za co?" divil se Christopher. "Vždyť jsou to krávy…"

"To je jedno," vyndal tanga z kapsy a přičichl k nim. "To je vůně a jsou použitý."

Christopherovi se na moment udělalo zle. Vidět, jak si jeho kamarád užívá fetování cizího spodního prádla, bylo docela ujetý, ještě když Martin řekl, že jsou použitý.

"Ty vole, co když to dostala?" zeptal se ho Filip.

Martin zhluboka přičichl ještě jednou: "Nedostala to."

"Ale je to Karina," Christopher se zatřásl. Neměl ji zrovna v lásce.

"Kunda jako kunda," pokrčil rameny Martin a tanga strčil zpět do kapsy.

Christopher se dal do míchání pití. Když byla lahev plná, trochu ulil na zem a zbytek doplnil vodkou. Do načatých nic nelil, aby to holky hned nepoznaly. Smíchali tak všechny lahve, co holky měly ve stanu, rychle se vrátili k vlastnímu stanu a vodku schovali.

"Hlavně si, ty vole, neber ty tanga s sebou, ať ti na ně Tamara nepřijde," připomněl Martinovi a ten mávl rukou: "Její tanga nebo kalhotky budu mít taky. To bude počucháníčko."

O chvilku později se ostatní vraceli z lesa s větvemi a házeli je na hromadu vedle ohniště. Christopher odchytil holky a řekl jim, že ty džusy jsou už smíchaný.

Večer si opekli buřty na ohni, pak se všichni chodili postupně sprchovat a mezitím učitelé nenápadně nasávali v hospodě, co byla v kempu.

"Hele," zvolal potichu na kluky Martin. "Krákořice je docela nachcaná."

"Iveta říkala, že Krákořice pořád zve ostatní učitele na panáky. Když to půjde takhle dál, tak nemusíme čekat, až se šprtky ožerou," řekl Christopher.

Kluci se vydali do sprch. Když se pak vraceli zpět, viděli, že se Karina i ostatní holky pustily do džusů, které byly smíchané.

"Prima! Ony to fakt nepoznaly, že je v tom vodka. To jsou krávy," zajásal Filip Brückner.

"Copak to, ale nepoznala to ani Iveta s Tamarou a Luckou, že mají taky smíchaný pití. Takhle budou povolnější," dodal Christopher a zlověstně se usmál, společní s ním i kluci.

Hodina pokročila, učitelé už měli pěkně naváto a zpívali u ohně. Šprtky už taky vypadaly docela napitě, stejně jako Iveta a holky. Kempem se rozléhaly známé trampské písničky a hlasy opilých vodáků, kteří se snažili zpívat, ale většinou neúspěšně a vždycky začali píseň od začátku nebo různě přeskakovali sloky.

O dva stany dál najednou uslyšeli podivnou píseň: "Á lyso—lysohlávky, vraťte se k nám zpátky! A my vás jenom sníme a pak zabloudíme, a—pak—zabloudíme, hej! Lyso—lysohlávky vraťte se k nám zpátky, vraťte se a HNED!" Podle nich určitě nebyla trampská a na vodě asi neměla co dělat, stejně tak jako ti, co ji zpívali. Vypadali celkem zfetovaní a občas od nich byla cítit marihuana.

Kluci nenápadně chodili do stanu upíjet vodku, aby byli taky povolnější, až půjdou za děvčaty. Když dopili lahev, cítili se poněkud uvolněně a nebyli ani nervózní z toho, co se chystali udělat. Učitel na tělocvik je dost překvapil, když svým hlubokým opileckým hlasem začal zpívat: "Co mi to vytéká z močový roury! Chytil jsem kapavku od ňáký coury! Vytéká, vyplavuje kap—kap—kapy—kapy—kap! Tahle kapavka, to je trest boží, že já jsem gumový zboží!" pak mu při pití piva zaskočilo a už nemohl zpívat dál.

Kluci si všimli, že Karina Malisová byla také pěkně nadraná, měla hadrové kraťasy tak krátké, že bylo poznat, že pod nimi nemá tanga. Martina to hodně rajcovalo, když věděl, že její spodní prádlo je u něho v tašce. Aspoň si to myslel. Sáhl do kapsy a tam je neměl, takže byly ve stanu. Oddechl si, protože vedle něho už seděla Tamara. Filip do sebe lil vodku ve stanu, zatímco Christopher seděl vedle Martina z druhé strany a pozpěvoval s ostatními písničku Tancuj, tancuj, vykrúcaj, vykrúcaj. Iveta s Luckou seděli naproti nim vedle Krákořice, která se také snažila o zpěv, ale nic moc. Někdy se chytla sloky, jindy zase zapomínala slova. Další dva učitele, co s nimi jeli, stále seděli v hospodě v kempu.

Tamara u kluků nechtěla sedět sama a řekla jim, že dojde za holkama a přivede je zpět. S tím oba souhlasili a ona odešla. Trvalo jí ale docela dlouho, než s nimi přišla zpátky.

Mezitím se Filip připotácel ze stanu a měl co dělat, aby se trefil na kus deky, co měl mít pro sebe. Vyšlo mu to až na druhý pokus, při tom prvním přistál na trávě za Christopherem a loktem mu málem vyrazil dech. Martin se zvedl a šel vedle sprch na záchody na velkou, jelikož se cítil poněkud nervózně, když věděl, že už se k tomu schyluje, ještě když vedle něho seděla Tamara a občas mu zašeptala něco lechtivého.

Byl pryč skoro půl hodiny. Během toho odpadl vysoký vousatý tělocvikář a u ohně se žáky zůstala jenom Krákořice a zpívala si sama pro sebe. Většina spolužáků už taky byla zalezlá ve svých stanech a v kroužku jich sedělo něco málo přes deset. Martin se konečně vrátil a byl upocený, jako by běžel na nádraží, do města nahoru a zase zpět. "Kdes byl takovou dobu?" zeptal se ho Christopher.

"Kluci, tohle mi neuvěříte," zašeptal jim a vzal je do jejich stanu. "Sral jsem na hajzlech vedle sprch a potom jsem potkal ožralou Karinu—"

"—ta ucítila, čeho jsi schopný a řízla sebou na zem," Filip se opile zasmál a Christopher s ním: "Bum! A je tuhá."

"Ale hovno," odsekl. "Normálně jak byla ožralá a povolná, tak jsem to schválně zkusil na ní—"

"Ne!" vyděsil se Christopher. "Neudělal—"

"Ticho, ať nás nikdo neslyší," okřikl je opilý Filip.

"Rovnou na dámských záchodech," pochlubil se Martin. "Já říkal, že ta tanga jsou trofej."

"Fuj, a co Tamara?" zeptal se Christopher.

"Ta je další na řadě," zasmál se a s Filipem si plácli rukama.

"Hlavně, ať jí z tebe neucítí," řekl Christopher a vyšel ze stanu ven. Kluci ho následovali a sedli si vedle něho a pořád si něco šuškali mezi sebou, dokud k nim nepřišli holky. Krákořice se po chvilce sebrala a podivnou chůzí a šla do hospody.

Christopher s Ivetou věděli, že teď je ta vhodná chvíle, kdy se mohou nenápadně vytratit. Po chvíli se vytratili i Martin s Tamarou, která z něho kupodivu neucítila, že měl před pár minutami sex s Karinou a po nich zmizel opilý Filip s opilou Luckou.

— — —

"Chvilku jsme se drželi poblíž místa, kde jsme měli stany. Pak jsme zaběhli do lesa, kde jsme si lehli na můj spacák, co jsem vzal s sebou, a zbytek už si dokážete domyslet. Zároveň to byl večer, kdy jsem se poprvé opil."

"Dvě mouchy jednou ranou." pousmála se Marlena. "To se ti teda povedlo, nemyslíš?"

"Radši bych byl, kdyby to bylo bez alkoholu, to bych si aspoň líp pamatoval."

"A jaký jsi měl pocit z toho, že jsi měl první intimní zkušenost s holkou?" zeptala se.

"Byl to hezký pocit, aspoň myslím… Byl jsem opilej. Nepamatuju si, jak jsem se potom cítil. Vím, že jsme pak šli zpět do kempu, každý spát do svého stanu."

"Dobře, teď bys mohl povyprávět o své první zkušenosti s klukem."

"Jo. To byla doba, kdy jsem kvůli tomu měl doma peklo," vzpomínal.

— — —

Červenec 2007, taneční klub Mariana, Linec

(Bylo to ke konci července, o prázdninách po konci základní školy, bylo mi patnáct a chodil jsem v Linci s klukama na tancování, například choreografie k různým písničkám, nebo jsme také cvičili tance s lehkým závažím na končetinách. Bavilo nás to. Bylo to lepší než se jenom tak válet u bazénu nebo jezdit k moři. Seznámil jsem se tam s Timem, byl na prázdninách u své tety v Linci a chodil na tanec se svou sestřenicí.)

"Dobrá práce, lidi! Pro dnešek to stačí a uvidíme se po víkendu!" trenérka v krátkých kraťasech zatleskala a odešla ze sálu do šatny. Christopher se spolužákem Oliverem si vzali věci a také zamířili k východu.

"Půjdeš večer na ten večírek k van Tasselovým?" zeptal se Christopher. "Erik, Laura a Phillip jdou taky."

"Musím tam jít. Můj otec uzavřel nějakej obchod se starým van Tasselem, tak nás pozval všechny, v rámci dobrých vztahů tam musí být celá rodina," Oliver odsekl znuděně.

"Hej, Time," zavolal Christopher, když šli kolem něho. "Nepůjdeš náhodou dneska na ten večírek van Tasselových?"

Tim zakroutil hlavou. "Nevím, asi ne. Vždyť ani nejsem zdejší, tak co tam budu dělat. Sestřenky tam jdou i s rodiči, tak asi budu nejspíš doma."

Tim Wanderberg byl bratranec Samanthy Wanderbergové, studentky gymnasia v Linci. Byl o půl hlavy menší než Christopher. Pohledný kluk, hnědé vlasy, blond melír a nejradši nosil červené oblečení. To odpoledne při cvičení na něho Christopher pořád házel okem, přičemž několikrát málem narazil do Olivera.

"Dobře, kdyby ses náhodou doma nudil, tak přijď. Rád tě tam uvidím," mrknul Christopher na Tima a šli se s Oliverem převléct do šaten.

"Hele, Witty," zeptal se Oliver během převlékání, "to jsi ho zval na rande, toho Tima, nebo co?"

"Proč na rande? Jde o pozvání na večírek."

"To jo," pokračoval, "ale přijde mi, že po něm trochu jedeš ne? Mně to teda nevadí, všiml jsem si toho už na základce."

"No, Tim se mi jako líbí, ale stejně… Je tu akorát do konce prázdnin a zase odjede zpátky na Mallorku, takže si od toho nic neslibuju."

"Takže prázdninový flirt," řekl s úsměvem Oliver.

"Něco takového."

(Olivera znám už mnoho let. Přistěhoval se do Lince, když mu bylo deset let. Občas s námi chodíval ven. Moc kamarádů neměl, protože se mu všichni posmívali kvůli jeho obezitě, ale od té ho naštěstí zachránila puberta. Mě samotného docela překvapilo, že Oliver s tím neměl žádný problém. Znáte to, někdo se vám skoro celé dětství posmívá, že jste tlustý a vy jste pak plný vzteku a nejradši byste všechny postřílel. Vždycky jsem si myslel, že bude mít nějaké homofobní narážky a tak, ale byl v pohodě. Stejně jako všichni ostatní na střední škole.

Tedy kromě Kaplana Ehrenbergera, ten si pořád hrál na něco, co není a posmíval se mi kdykoli mě potkal, ale nemějte strachy. Není to nic, co bych nezvládl. Večer jsme šli kluky na ten večírek. Doufal jsem, že tam uvidím Tima, ale nikde nebyl i přesto, že už tam byly jeho sestřenky s rodiči.)

"Ahoj Samantho!" pozdravil ji Christopher, když přišel k baru. "Tima jste nechali doma?"

"Čau, říkal, že dorazí později. Právě volá na Mallorku rodičům, že prý s ním musí nutně mluvit teď večer. Nevím o čem." Pokrčila rameny. Samantha byla obyčejný teenager a jediné, čím vynikala, byla její jizva vedoucí přes pravý spánek až za ucho. Stalo se jí to před několika lety, když se opila na diskotéce, upadla na rozbité sklo a ošklivě se pořezala.

Vzali si skleničky šampaňského, přiťukli si a šli se pozdravit s van Tasselovými. Asi po třiceti minutách, kdy se Christopher bavil u stolu s Oliverem a Erikem a mezitím pořád pokukoval po dveřích do sálu, konečně spatřil Tima, který ve spěchu mířil za Samanthou a její matkou a prohodil s nimi pár slov. Samantina matka rychle vyndala mobil z kabelky a šla si zavolat.

"Něco se děje, vidíš to?" poznamenal Christopher.

"Co mám vidět?" zeptal se Erik.

"No přece že se něco děje."

"Ale co?" zeptal se znova.

"No to právě nevím, co se děje."

"Tak proč se mě ptáš, když sám nevíš?"

Postupně na sebe začali zvyšovat hlas. "Já se tě neptám, co se děje, když vím, že nevíš, co se děje, jenom říkám, že se něco děje!"

"Tak to běž zjistit!" pobídl ho.

"Teď ho tu nikde nevidím, někam zmizel!"

"Určitě se zase objeví," odvětvil Erik a vydal se za Laurou, jež tancovala se svojí kamarádkou Victorií na parketě. Ty dvě si naivně mysleli, že na ně chce něco zkoušet, ale on se přišel jen bavit a tancovat, skoro si jich ani nevšímal.

Christopher se ještě chvíli rozhlížel po sále, ale Tima neviděl. Vzal prázdnou skleničku, došel k baru a pak zpět ke stolu k Oliverovi, kam si po chvilce přisedla Samantha.

"Nestalo se něco, Samantho?" zeptal se jí.

"Co myslíš?"

"Že jsem viděl tvoji matku spěchat ke vchodu a někam volat."

"Teta se strýcem přijeli z Mallorky a máma na to úplně zapomněla, tak zařizuje auto, aby je vyzvedlo na letišti."

Christopher kývl hlavou a dali se do řeči s Oliverem. Pár minut na to se objevil Tim s rodiči ve vchodu do sálu a šli se pozdravit s van Tasselovými. Poté se Christopher zvedl a šel ho pozdravit k baru.

— — —

"Po večírku chtěl jít domu pěšky, tak jsem se nabídl, že ho doprovodím. Když jsme dorazili k němu před vilu, pozval mě na chvíli dovnitř, že si ještě dáme skleničku a takový ty podobný kecy… Nakonec to dopadlo tak, že jsme se spolu vyspali… Během prázdnin ještě několikrát a pak se vrátil zpět na Mallorku."

"A jak ses potom cítil?" zeptala se Marlena. "Bylo to stejné jako s holkou?"

"Samozřejmě to bylo jiný, ale výsledný pocit byl stejný jako s Ivetou."

"Dobře," kývla a podívala se na hodinky. "Myslím, že by to pro dnešek stačilo. Přece jenom potřebuješ hodně odpočívat, tak tě nebudu trápit. Uvidíme se zase zítra."

"Jasně…" nechtělo se mu opouštět to křeslo, ale přemluvil se. "Tak zítra. Na shledanou."

Kráčel po chodbě, když spatřil toho kluka, Lukase, jak sám sedí na gauči ve společenské místnosti a civí na vypnutou televizi. Vypadal hodně sklesle a pravou rukou si mnul levé zápěstí. Nad čím asi tak přemýšlí? Pomyslel si Christopher. Pomocí telepatie by to snadno zjistil, ale tu momentálně neměl. "Ahoj, Lukasi," přisedl si k němu. "Jsi v pohodě?"

"Zkus hádat, jsem v blázinci," pousmál se a pohlédl na něho svými unavenými oči.

"Proč tu jseš?" zeptal se ho. Lukas neodpověděl. Jen odkryl zápěstí, kde mu přes tepnu vedla čerstvá jizva. Bylo mu hned jasné, o co se ten chudák pokusil.

"Aha," sklonil hlavu. "Chápu."

"A co ty?" zeptal se ho a zase si zápěstí zakryl.

"Předávkování," odpověděl.

"Taky už tě nebavil život?"

"Mě můj život bavil, jenže jsem někomu vadil tak moc, že se mě chtěl zbavit."

"To jako, že tě chtěl někdo zabít?" zpozornil Lukas. "A to tě šoupli sem?"

"Ano, ale rodiče si myslí, že jsem si to udělal sám. Nenechají si nic vysvětlit. Radši mě nechají zavřeného tady, než aby se o to více zajímali…"

"To jako, že jim je jedno, že tě chtěl někdo zabít?" divil se.

"Nevím… Před pár dny jsem se rozešel se svojí holkou—"

"Laurou, já vím… Sleduju přece ty sociální sítě."

"Správně," zvedl palec. "A oni si myslí, že jsem to udělal kvůli ní. Mají mě za nějakého slabocha, co nedokáže ustát nevěru ani rozchod… Jaký je tvůj důvod?"

Lukas si začal nervózně kousat vnitřky rtů a zamyslel se. Nastalo trapné ticho, při kterém si i sám Christopher začal kousat rty. Zjevně se Lukasovi nechtělo mluvit o vlastních problémech.

"Chápu," Christopher zahnal to nesnesitelné desetivteřinové ticho. "Nechce se ti na to myslet."

Chystal se odejít, když ho zastavil Lukasův hlas: "Já jsem ten slaboch, co nedokázal ustát nevěru a rozchod."

"Vážně? To mě mrzí," chtěl mu sáhnout na rameno, ale vzpomněl si na hodiny psychologie. Mluvit, ale nesahat, mohl by se vyděsit. Lukas jen zakroutil hlavou.

"Nečekal jsem, že to semnou půjde tak snadno z kopce. Jmenovala se Nina. Byla to krásná holka s hladkou bílou pletí, blond vlasy a toxickou povahou…"

"Toxickou?"

"Ze začátku jsem to nevnímal nebo jsem to spíše nechtěl vnímat. Byl jsem zamilovaný. Jak týdny ubíhaly, začal jsem postupně vidět, jaká doopravdy je, jenže jsem si pořád miloval. Dodnes nevím, jestli to z její strany byla vůbec někdy láska nebo si semnou jen zahrávala."

"Jestliže si myslíš, že byla toxická, tak si s tebou určitě zahrávala. To si myslím já," Christopher se více uvelebil na gauči a na břiše objímal malý polštář.

"Říkali mi to… Máma, táta, sestra i brácha, ale já jsem to prostě odmítal vidět – i když jsem to viděl."

"Vím, o čem mluvíš," Christopher si vzpomněl na svoje časy strávené na vojenské škole v Leeds v Anglii. "Nalháváš si, že to nic není, že se dokáže změnit. A když už se té změně postaví tváří v tvář, ztratíš ho…"

"Přesně jako kdyby ti osud nepřál…"

"A jak to dopadlo?" zeptal se.

"Zemřela." Odpověď, která Christophera poměrně znepokojila.

"Jak… To myslíš?" Doufal, že neřekne, že jí zabil.

"Hádali jsme se před barem. Byla noc a my už jsme toho hodně vypili… Řekla mi, že si prostě chce užívat a nechce se ke mně vázat. Neměla koule na to se semnou rozejít… Aspoň ne osobně. Zkoušela to přes zprávy, pak mě i ignorovala, ale jak jsi říkal – nejspíš se tomu chtěla postavit tváří v tvář. Prý už ani nevěděla, s kolika se během našeho 'vztahu' vyspala… Když vtom se tam najednou zpoza rohu objevil cyklista. Ožralý cyklista, co jel jak hovado a nevšiml si ji."

"To zní hrozně," odvětvil.

"Stála na silnici a on ani nestihl zabrzdit. Srazil ji a ona hlavou narazila do obrubníku. Všude byla krev a ani záchranka ji nedokázala potom oživit," otřel si slzu, jež mu tekla po tváři a zase si zakryl jizvu na zápěstí. Christopher si matně vzpomněl na článek v novinách popisující incident, který se stal v zimě před jedním barem, který nedávno zavřeli, protože zkrachoval. Věděl, že tam byla i fotka té Niny, ale nedokázal si ji vybavit. Pamatoval si, že ho i překvapilo, jaký trest dostal onen opilý cyklista, ale bohužel to zapomněl. Jestliže tři roky nebo dokonce jenom podmínku? Přemýšlel.

Teď to ale riskl a dal mu ruku na rameno. Lukase to nevyděsilo. "Po několik týdnů jsem měl noční můry až do jara, kdy jsem si sehnal pervitin a docela slušně jsem se sjel. Na chvíli mi bylo dobře, ale jak to odeznělo, tak se vrátily ty hrozné úzkosti a deprese. Tu a tam jsem si pomohl trávou nebo alkoholem, ale nakonec jsem to chtěl skoncovat."

"Rodiče se ti nesnažili nijak pomoct?"

"Mysleli si, že jsem jen ve stresu a tak… O pervitinu vůbec nikdo nevěděl ani rodina ani kamarádi. Sjel jsem se u řeky pod mostem, ve Freistadtu – kde mimochodem bydlím. Ležel jsem tam tenkrát celou noc a díval se na hvězdy." Podíval se do stropu a zasnil se. "Hrozil mi i vyhazov se školy, protože mě chytli na školních záchodech, jak hulím mariánu…"

"Bohužel, drogy a marihuana ti nijak nedokážou pomoci, spíše jen oddalují tu bolest."

"Přesně a ta bolest se taky poté vrátila a zbytek—" opět ukázal jizvu na zápěstí.

Christopher se cítil poněkud znechuceně. Že by se někdo trápil kvůli lásce, budiž, ale brát si kvůli tomu život? Jeho mysl byla silnější než mysl jakéhokoli smrtelníka, kterého dosud potkal. Proto mu přišlo nepochopitelné pokusit se o sebevraždu. Škoda, že jeho otec takto o něm neuvažoval. Na moment zase ucítil ten nepříjemný pocit stísnění. Srdce se mu naštěstí nerozbušilo jako předtím, ale přesto to byl velmi nepříjemný pocit, který naštěstí zase ustal.

"Víš, co si myslím já?" zvedl obočí a Lukas jen zakroutil hlavou. "To, že jsi stále tady – mezi živými, vypovídá o tom, že ta Nina ti měla dát lekci. Lekci, která tě ovšem neměla připravit o život, ale NA život. Byla to zkušenost, ne doživotní trest. A NĚCO ten večer ji prostě zbavilo té moci ubližovat druhým."

"To NĚCO byl ožralej cyklista," podotkl Lukas.

"Určitě nebyla náhoda, že on projížděl ožralý místem, kde ZROVNA stála ta holka—"

"Nina!" opravil ho Lukas.

"Kde zrovna stála Nina. Ona svůj úkol splnila… Dala ti lekci. Teď je na tobě poprat se s tím, vzít si ponaučení a jít dál… Nemá smysl se jí nadále zabývat. Ona už je pryč." Došlo mu, že říct tato slova člověku, který si pokusil vzít život, bylo nebylo zrovna na místě. On neměl ani v plánu mu něco takového říkat. Nějak to z něho vyšlo.

"Já nevím, asi máš pravdu," Lukas krčil rameny a kroutil hlavou.

"Nech si to projít hlavou," poplácal ho na noze a zvedl se. "Uvidíme se později."

Christopher šel zpět do svého pokoje a přemýšlel na tím večírkem. Každý mluví o nějaký hysterce v modrých šatech, ale ví vůbec někdo, kdo to vlastně byl? Poletovalo mu hlavou. Když přišel do pokoje, vzal mobil a napsal zprávu Erikovi: "Teď mě napadlo. Nevíte, kdo byla ta hysterka v modrých šatech, co řvala, že na záchodě je mrtvola? Někdo si ji přece musel všimnout…"

Mobil schoval do skříně a natáhl se na postel. Byl rád, že má zase klid. Chtě nechtě… Potřeboval to. Kdyby aspoň mohl hned zabrat a prospat se. Pořád přemýšlel nad večírkem a nad verzemi jeho kamarádů. Chyběli mu; chyběla mu magie; chyběla mu svoboda; bylo mu líto Lukase. Chudák kluk. Opakoval si v hlavě.

Podařilo se mu zdřímnout aspoň na hodinu, dokud ho kolem šesté hodiny nevzbudila ošetřovatelka, když svolávala pacienty na večeři. Po probuzení se necítil moc dobře, měl sevřený žaludek a na jídlo neměl ani pomyšlení. Ostatně ani z pokoje se mu nechtělo vycházet, vidět všechny ty pacienty – celkově lidi. Být v jejich přítomnosti, zdravit je… Byl ale zvědavý, jak je na tom Lukas. Šel tam, ale nikde ho neviděl. Ošetřovatelka mu odsekla, že se Lukas necítí dobře a nesla mu jídlo do pokoje.

Po jídle za ním přišla do pokoje Katie. "Ahoj Christophere! Jak je ti?"

"Teď docela hladově. I když jsem na večeři neměl ani pomyšlení… Můžu dostat svoje schopnosti zpátky? Abych si aspoň přivolal něco dobrého. To nemocenský jídlo je otřesný."

"Bohužel," zakroutila hlavou, "mimochodem, táta tě pozdravuje a zastaví se za tebou ráno."

"To nemusí, stejně si nemáme co říct," trochu ho mrzelo, že za ním nepřišel on sám, ale možná to tak bylo dobře. Všiml si, že jeho nevlastní matka svírá v ruce knihu a obálku.

"Chce tě vidět, je to tvůj táta a má o tebe strach."

"No jo…" mávl rukou a změnil téma. "A co ty?"

"Já jsem v pořádku. Přišel ti dopis z Druhé dimenze."

Podala mu dopis. Christopher ho rozbalil a četl.

Christopher dopis dočetl a dal zpět do obálky. "Takže mi rodiče spoutali schopnosti jenom proto, že to přikázalo Společenství?"

"Ne tak docela. Přesvědčili koncil, že je pro tebe lepší psychicky a fyzicky se uzdravit, než aby tě hned hnali před tribunál, a dohodli se s nimi, že na tebe uvalí kouzelnickou vazbu. Budou tě hlídat, abys zase neutekl. Léčebnu smíš opustit jen v doprovodu tvého otce…"

"Počkej… Matka tam byla taky? Vždyť je smrtelník a ti mají zákaz vstupovat do Druhé dimenze."

"To ano, ale v těchto případech úřad uděluje výjimku. Někdy nejsou tak bezcitní vůči smrtelníkům."

"Aha, takže se musím uzdravit, aby mě pak tribunál odsoudil?!"

"Správně," souhlasila.

"Brilantní!" to mu moc sebevědomí nepřidalo. Naopak se mu zase udělalo špatně. Měl strach a zmocňovaly se ho negativní myšlenky. Měl chuť vyskočit z okna a utéct. Rychle pryč! Křičel ve své hlavě.

"Neboj, něco vymyslíme. Uvidíš, dopadne to dobře," uklidňovala ho a podala mu knihu. "Tady mi něco pro tebe dala Marlena. Potkala jsem ji na cestě sem, tak jsem se nabídla, že ti ji donesu."

"Detektivka?" zeptal se, když si rychle přečetl anotaci. Kniha pojednávala o inspektorce, jež vyšetřovala případ mrtvé ženy, kterou jeden chlápek, po bujaré noci, objeví vedle sebe v posteli. Byla to spíše povídka, měla kolem sto třiceti stránek. "Spíš jste mi mohli donést knihu Mulata, mám ji rozečtenou."

"Budu se snažit. Aspoň se zatím zabavíš touhle," pohlédla mu do očí a pousmála se. "Marlena říkala, že ti zítra donese ještě nějaké… No nic, já musím do práce, mám noční službu a něco mi říká, že to moc klidné nebude."

Katie se poté rozloučila a odešla. Christopher vzal telefon a pokoušel se dovolat Erikovi, ale ten to nebral. Lehl si tedy zpátky na postel a otevřel knihu od Marleny s názvem Červené šaty u postele. Dal se do čtení a ze začátku to vypadalo zajímavě. Pětadvacetiletý Ross Morris se nekřesťansky opil na diskotéce a druhý den odpoledne se pozvracený probudil v posteli a vedle něho ležela mladá nahá dívka, jejíž červené šaty ležely pohozené vedle postele. Pokoj, ve kterém se probudil, nepoznával. Nebyl totiž jeho a ani té holky, jak policie poté zjistila. Museli se tam vloupat. Dál Christopher nevěděl, co se dělo, protože při čtení usnul.