Kapitola sedmá: Oddělení čarodějnického vzdělávání

První březnový den byl pro ostatní čtvrtek. Pro Christophera to byl den, kdy odevzdá ten zatracený prázdný list a konečně bude mít zpět své schopnosti.

Satýr byl stále mimo. Katie byla plně zaměstnána v nemocnici případy násilí, které ve velkém zasáhly i Linec. Florian nebyl nikde k nalezení, protože řešil situaci ohledně spojení s alternativní dimenzí…

Čaroděj bez schopností se musel spolehnout na svého nejlepšího magického přítele, Erika, který ho odpoledne po škole vzal do Arkánakie.

"Komu mám poděkovat, že tě mám?" zeptal se Christopher, zatímco spolu kráčeli ulicemi magického města pod oceánem.

"Mým rodičům. Tvému tátovi, protože se znal s mým otcem dříve, než jsme se narodili a díky tomu se známe od malička," odpověděl Erik.

"Děkovat mému otci?" zatřásl hlavou. "Jemu není za co děkovat. Teprve nedávno jsem měl možnost konečně vidět jeho firmu zevnitř a víš co?"

"Nevím?"

"Místo toho, aby byl rád, že taky vidí svého syna, se ještě choval jako bych tam nebyl vítanej a co horší… Nechal vytvořit nějakou umělou inteligenci… Víš, něco jako Red Queen ve filmu Resident Evil a dal tomu můj hlas," pokrčil nechápavě rameny. "Pak to odůvodnil tím, že mě málo vidí a má pak asi pocit, že jsem s ním… Z toho by se jeden posral. Nevidí tě, když má možnost a pak mám umělou inteligenci s tvým hlasem s tím, že tě nevidí…"

"To je dost ujetý," souhlasil Erik.

"Nejsi jedinej, kdo si to myslí."

"Můžeme doufat, že ta inteligence nepozabíjí všechny ve firmě jako v tom filmu," žertoval Erik a rozhlédl se. "Ach, tohle je tak zajímavý město… Škoda, že sem nemůžu vzít Emmu. Líbilo by se jí tu."

"Nechystáš se jí říct, že jsi čaroděj, ne?"

"Nemůžu," smutně zakroutil hlavou. "Mezi námi je to dobrý, přímo nejlepší a já to nechci zkazit tím, že jí řeknu, že jsem čaroděj… Myslím si, že by to potom nevydrželo."

"Jestliže jste si souzení, tak to vydrží."

"Na to se právě bojím vsadit… Je to ubíjející skrývat před ní magii. Někdy si říkám, že nejsem čaroděj, ale normální smrtelník, jenom proto, abych si s ní užil ty krásné chvíle, co spolu trávíme, i když jich moc není,"

Erik hlasitě povzdychl.

"A co ty? Co ten kluk, jak ti píše… Jak se jmenuje?"

"To nevím," pousmál se. "To bych musel najít v konverzaci."

"A setkali jste se už?"

"No… Pořád mě otravoval, psal mi každej den – jak pak se mám a co dělám a jestli se nechci s ním sejít… Našel jsem ho pak na Instagramu a má luxusní ségru. Tu kdybys viděl, tak pošleš Emmu do prdele."

"Takže co?" Erik nechápal. "Sešel ses s ním nebo–"

"Jo, sešel," kývl hlavou, "párkrát… Dokonce jsem se s ním i vyspal, protože měl hladový oči. A to jsem neměl dělat."

"Proč? Požádal tě o ruku?" žertoval.

"Proboha ne," zhrozil se. "Ale byl do mě blázen. Posílal mi smajlíky se srdíčkama jako nějaká buzna… Byl mnou úplně unešený… Teda, kdo by nebyl samozřejmě."

"Nech mě hádat," zastavil ho Erik. "Vyspal ses s jeho sestrou a jeho poslal někam?"

"Posílat sem ho nikam nemusel. Několikrát jsem se vyspal s jeho sestrou a pak to narafičil tak, aby to sám zjistil a on mi řekl, jak jsem mu to mohl udělat? Jak jsem mohl takhle zničit náš vztah…?" Christopher zvedl nechápavě ruce. "Já mu říkám: 'Vztah? Jsi se posral v kině, ne? Vyspal jsem se s tebou jen proto, abys mi dal pokoj, a když ses pak snažil ještě víc, tak jsem toho využil a užil si aspoň s tvojí ségrou!'"

Oba dva se hlasitě zasmáli, až na sebe strhávali pozornost okolních magických bytostí a Christopher pokračoval: "A pak mi dal facku… Já mu říkám: 'Ty vole, čekal jsem, že mi dáš pěstí a tys mě jenom pohladil po tváři' a odešel jsem!"

"Ha-ha!" Smál se Erik. "Nevím, čemu se smát dřív… Jestli tý situaci nebo tomu, jakej jseš debil."

"No já za to nemůžu…"

"Né, jasně, že né," Erik si utřel upocené čelo. "Fuj, ty vole."

"Ne, fakt. Každej chce upřímnost a pak to dopadá takhle," vysvětloval, když se zastavili před Citadelou. "Víš, jak jsme byli v lednu chlastat v Amstettenu… Tak si to takhle nějaká buzna kráčela v kramflecích po ulici a rozštípala si hubu… Tak mu říkám: 'Kdybys byl chlap a místo těchhle loňských křusek od Blahnika si vzal normální lakýrky, tak uděláš nejlíp.'"

"A co ti řekl?"

"Byl to nějakej zakomplexovanej kickboxer nebo co. Řekl, že to je Prada, dal mi přes držku a kráčel dál."

"Ty jsi debil!" Erik se začal znova smát.

"Ne. Vážně. Člověk je upřímnej, a ještě dostane přes hubu…?" nechápavě kroutil hlavou.

"Tuhle upřímnost asi nečekal."

Christopher se podíval vzhůru. "Ty vole, to je vysoký. Co je tam nahoře vůbec?"

"Asi střecha, ne?"

"Kolik to má pater?"

"Nevím, já tam budu poprvé…"

Citadela byla vysoká asi jako barák s osmy patry a široká tak, že měla v řadě deset masivních sloupů. Po celé šířce i délce byly schody, na kterých byli místy skupinky teenagerovských čarodějů a čarodějnic nebo jiných magických bytostí. Jediné, co tomu chybělo, byli čínští turisti s foťáky a bezdomovci ležící na zemi s kloboukem před sebou.

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, Christopher si počítal v hlavě schody, když šli nahoru. "Cítil jsi to?" zarazil se, když procházeli mezi sloupy.

"Taky jsem to cítil. Je tu zákaz teleportace, tak to třeba byla hranice toho kouzla," přemýšlel Erik.

Vysokou bránou vešli dovnitř, kde bylo velké dlážděné arkádové nádvoří. Citadela měla celkem tři patra, která byla v každém rohu spojená velkým schodištěm. Uprostřed nádvoří byla velká kamenná čtvercová fontána a v ní čtyři sochy bohů – Aoilos, Poseidón, Gaya a Héfaistos.

"Halo?" Christopher zahlédl starého čaroděje, který za nimi vešel na nádvoří. "Kde je tady informační tabule?"

Čaroděj nechápal a zamračil se na něho.

"Informationstafel, Panneau d'information, Panel de información, Informační tabule, Information panel?" zkoušel všechny jazyky, kterými uměl mluvit, ale čaroděj pořád nechápal. Zkusil i pantomimu, ale stále bez odpovědi. Neznámý čaroděj jen zakroutil hlavou a pokračoval dál.

"Nenapadlo tě třeba, že bude hluchý?" zeptal se Erik.

"Znakovou řeč opravdu neovládám," odsekl. "Do prdele, není tu ani recepce… Jak máme vědět, kam jít?"

"Pojď, odchytneme někoho jiného," navrhl Erik a vyrazili na lov informací. Postupně odchytili několik magických bytostí, ale ani jedna jim nerozuměla. Vyšli do prvního patra a vzali za kliku hned u prvních dveří. Uvnitř nikdo nebyl, prázdná místnost… Další místnost na tom byla taky tak.

"Vždyť tu mají být kanceláře!" rozčiloval se Christopher. Nahnul se přes zábradlí a zakřičel: "Může mi tady někdo poradit, kde, u všech čarodějnických zdechlin, najdu kancelář čarodějnického vzdělávání?!" Jeho hlas se rozléhal po celém nádvoří, ale nikdo se neozval zpět.

"Tohle je nějaký divný," řekl Erik.

"Tohle je na hovno!"

"Počkej," zastavil ho, když chtěl odejít, "Nějaká kancelář bude určitě otevřená."

"Pochybuju… Byla chyba sem chodit, jdeme radši pryč," řekl Christopher a šel ke schodům. Erik šel taky.

U vchodu se srazili s temným sultánem – Zekim. "Dávejte pozor, chlapci!"

"Pardon," omluvil se Erik.

"Kdyby sis ten turban pořádně utáhl, viděl bys na cestu," odsekl Christopher.

"A ty jseš kdo, že tak se mnou mluvíš?" jeho snědý obličej byl najednou plný hněvu a přimhouřil své temně hnědé oči. "Ty–"

"Někdo, kdo tu byl poprvý a naposled!"

"Christophere, nech ho a pojď," vyzval ho Erik.

"Christopher? Hm…" zamyslel se. "To si budu snadno pamatovat. Co kdybys poslechl svého kamaráda, pokračoval dál a já dělal, že je všechno v pořádku?"

"Co kdyby ses, ty sultblbče, odprášil zpět do svý konvice a dál plnil přání?!" v těle se mu začal hromadit adrenalin. Nejradši by v ruce vytvořil ohnivou kouli a seznámil s ní temného sultána, ale jediný, co mohl, bylo sevřít pěst a čekat na správný okamžik.

"Nejsem žádnej gin z lahve, ty idiote!" Zeki zvýšil hlas. "Mám pro tebe hádanku–"

"Dost!" Erik vstoupil mezi ně. "Christophere, jdeme. Zkusíme to jindy. Třeba už v těch kancelářích někdo bude." Odstrčil ho od a vedl pryč.

"Jo takhle, tak vy jste tu poprvý," usmál se sultán, až mu byly vidět zářivě bílé zuby. "Dám vám radu, vy dva idioti. Příště si přečtěte vzkazy vedle vchodu," ukázal na vzkaz vyrytý vedle brány, zasmál se a odešel.

"Proměním ho v housenku a budu mu pomalu utrhávat nožičky," Christopher skřípal zuby a v hlavě vymýšlel zaklínadlo.

"Počkej-počkej," Erik ho chytil za paži.

"Nebude ti říkat, že jsi idiot," odsekl.

"Nech ho být," uklidňoval ho, "radši se koukneme na ten vzkaz. Může tam být něco užitečnýho."

Christopher se třikrát zhluboka nadechl a pak kývl hlavou. "Fajn, ale jestli ho ještě potkáme, tak bude mít deset, třináct, dvacet nožiček."

"Klidně i padesát," souhlasil Erik a přešli k mramorové desce, kde byl vyrytý vzkaz pro návštěvníky. "Že jsme si toho nevšimli dřív."

"Vždyť to není ani… Co je to za jazyk?" rozčiloval se zase.

"Klid…"

"To řekni tý probouzející se temnotě uvnitř mě," ukázal na svoji hruď.

"Soustřeď se!" okřikl ho Erik. "Jak myslíš, že to bude u čarodějnických zkoušek? Myslíš jako, že je bude zajímat nějaká probouzející se temnota? Musíš se to, do prdele, naučit ovládat a využit to ve svůj prospěch, takže vezmi ten hněv, vymysli zaklínadlo a čaruj." Ukázal na vzkaz v neznámém jazyce, kterému ani jeden nerozuměl.

"Je to stejně nějak divně vyrytý… Některá slova nebo písmena jsou posunutá, některá jsou moc u sebe nebo od sebe–"

"Brácho, to je úplně jedno, prostě to udělej," řekl mu a nechal ho soustředit se. Udělal by to sám, ale tohle byl nejrychlejší způsob, jak Christophera uklidnit. Zná ho od malička, tak ví, jak na něho. Prozatím…

"Tlačí nás čas, tomuto žvástu nerozumíme, tak neser nás a ukaž nám jazyk, který rádi uvítáme," levou dlaní přejel po desce a najednou byl nápis v jazyce, kterému rozuměli.

"Ty opravdu vymyslíš zaklínadlo i z hovna," pousmál se Erik.

"Hele," dal mu ruku na rameno. "Funguje to? Funguje…"

Podívali se na nápis a přečetli jej oba nahlas.

Po dočtení uslyšeli hlasy vycházející zevnitř Citadely. Udělali pár kroků vlevo a byli překvapeni. Na nádvoří bylo více života, než tomu bylo před pár minutami. Pohybovalo se tam hodně čarodějů a čarodějnic z různých řádů. V patrech to taky konečně vypadalo zabydleně.

"Ty krávo, oni se před námi schovávali," divil se Christopher.

"Muselo to být skrytý nějakým kouzlem, ale proč?" přemýšlel Erik. "Celý město je přece skrytý…"

"Musíme tomu sultánovi poděkovat," řekl. "A pak mu utrhat nožičky."

Uvnitř vpravo od vchodu konečně viděli informační tabuli. Podle ní se citadela dělila na oddělení. Přízemí mělo oddělení ochrany magie – zde se nacházely kanceláře strážců magiea oddělení vztahů s veřejností první dimenze. V prvním patře se nacházely dvě – imigrační oddělení a oddělení mezigalaktického cestování. Druhé podlaží – oddělení čarodějnického vzdělávání, kde byly kanceláře soukromých učitelů, knihovna a místnosti pro čarodějnické zkoušky. Zde měla kancelář také náměstkyně a členka rady pro čarodějnické vzdělávání Minerva Mallinen. Třetí podlaží obsazovala kancelář prvního náměstka, také koncilní místnost a místnost na ochranná kouzla a zdroj silových polí obklopující Arkánakii.

"Minerva Mallinen," Christopher ukázal na tabuli. "Ta mi psala dopis, že mi rada změnila učitele. Myslíš, že Satýr tu má někde kancelář?"

"Netuším," Erik pokrčil rameny a šťouchl do něho. "Ale to zjistíme, pojď."

Šli po schodech do druhého podlaží, kde potkali Miliase Brenna, když vycházel z kanceláře náměstkyně.

"Pánové," kývl na ně a pokračoval dál.

"Ono nestačí, že ho máme ve škole, ještě ho musíme potkávat tady," řekl otráveně Christopher a zaklepal na dveře.

"Vstupte!" ozvalo se.

Při vstupu do kanceláře si hned všimli velké dřevěné kartotéky podlé zdi a na ní květináče s malými exotickými stromky se zralým ovocem. Nad tím byla skoro přes celou zeď nakreslená mapa pozemského světa. Na druhé straně místnosti byla knihovna a na stropě byl ventilátor s pěti zlatými čepeli.

Mezi dvěma velkými okny byl stůl a u něho seděla vysoká hubená krásná čarodějnice. Krátké blonďaté vlasy ostříhané na mikádo, modré oči, malý nos a úzké rty namalované na modro. Vstala od stolu a s úsměvem ukázala své krásné bílé zuby. "Vítejte, kluci, jak vám mohu pomoci?" zeptala se a obešla stůl s rukama v kapsách.

"Sakra," řekli oba dva naráz při pohledu na její dlouhé nohy oblečené do černých kalhot.

"Jste v pořádku?"

"He?" zpozorněl Christopher. "Co?"

"Jestli jste v pořádku?" zeptala se znova.

Christopher loktem šťouchl do Erika, který byl očividně okouzlen. "Ano… Ano, jsme, proč bychom nebyli…"

"Jasně," souhlasil Erik, který ani nevěděl, jaká padla otázka, a zavřel dveře. "Já jsem jenom doprovod."

"Dobře," usmívala se na ně. "Co tedy ode mne potřebujete?"

"Ehm…" Christopher se snažil rychle si vzpomenout. "Já jsem Christopher. Ano… Jsem Christopher a přišel jsem… Pěšky. Po schodech…"

"Jsme tu kvůli jeho soukromému kurzu," vzpomněl si Erik, který si ji stále s chutí prohlížel.

"Správně," konečně si vzpomněl. "Měl jsem v posledním měsíci verbální zkoušku, ale můj soukromý učitel není nikde k nalezení a já jsem pořád bez svých schopností. Táta mi řekl, že to prej můžu odevzdat tady a vy mi schopnosti obnovíte."

"Nejste jediní, kdo má tento problém. Spousta soukromých učitelů působící v první dimenzi je teď mimo. Rodiče mladých čarodějů dělají jak šílení… Ano. Papír hlavně odevzdáváte tady, jelikož jste veden v první dimenzi," ukázala na kartotéky. "Řekněte mi celé jméno."

"Christopher Antonio Konstantin Witter von Anstetten," odpověděl.

"Fajn," řekla překvapeně. "A co z toho je příjmení?"

"Witter von Anstetten."

Přešla ke kartotéce s písmenem W, otevřela ji a hledala. "Wagabung, Weber, Wecker, Wessler, White, Whirler, Witter von Anstetten," vytáhla modrou složku. Sedla si ke stolu a otevřela ji. "Lord Witter von Anstetten. Smíšený původ, polosmrtelník… Vy jste ten s tou vzdělávaní podmínkou."

"Ano," ukázal znamení ve tvaru přesýpacích hodin, co měl na ruce.

"Má vás na starosti Michael Monowitz–"

Žid? Pomyslel si Christopher. "Máte jinou složku. Můj mentor se jmenuje Satýr."

"Satýr… Tak si říká, ale jmenuje se Michael Monowitz," koukla na něho a pak znovu do složky. "Vedete si docela dobře s kurzem. Osnovy plníte v termínu, teorie v pořádku a převládají u vás kardinalské schopnosti."

"Správně, jen se obávám… Co když bude u zkoušek něco, na co bude potřeba elektrokineze?"

"Zkoušky nejsou postavené tak, že dáme úkol – pyrokinezí založ požár nebo se pomocí teleportace dostaň na druhý konec ostrova… Narazíte na úkol třeba – znič tuhle budovu, tak se hodnotí, zda úkol splníte. A jestli použijete molekulární magii, arciánskou schopnost nebo kardinalskou, je jedno."

"Proč se potom učím všechno, když ve finále můžu použít je jedno?" nechápal.

"Úkoly jsou postavené tak, abyste schopnosti prostřídal," odpověděla a natáhla ruku. "Dejte mi ten papír."

Christopher sáhl do kapsy u kabátu, vyndal přeložený prázdný papír a dal jí ho. Minerva jej rozložila, očarovala a ze šuplíku vydala jehlu. "Pojďte sem a dejte mi ruku." Jehlou ho píchla do prstu. "Položte prst na papír."

Co kdybychom místo píchání do prstů dělali něco jiného, myslel si. Položil prst na papír, krev se na něm ztratila a objevil se tam nápis Verbální zkouška splněna a shrnutí témat, které byly její součástí.

"Toť vše," řekla. "Schopnosti budou obnoveny do pár minut."

"To bylo rychlý," ocenil a šel ke dveřím. "Díky."

"Kolik vám je let?" zeptal se zvědavě Erik. Christopher zakroutil hlavou a protočil oči.

"Hodně," odsekla. "Jestli je to vše, tak víte, kde jsou dveře."

"Mějte se," mávl na ní, chytl Erika za paži a vyšli ven z kanceláře. "Jsi blbej? Ptát se ženský na věk?"

"Je čarodějnice, nesmrtelná. Jak jí tohle může urazit?"

"Každou ženskou po menopauze tahle otázka urazí. Nehledě na to, jestli je smrtelník, čarodějnice nebo démon." Šli ke schodům. "Všiml sis těch jejích nohou?"

"Děláš si srandu? Těch jsem si všiml hned," řekl Erik. "Je to brutální kost. Stála by za hřích."

"To ano. Připomíná mi jednu herečku, ale nevím, jak se jmenuje," Christopher se zamyslel, když šli ze schodů a poté k východu.

"Vidíš to," zastavil se. "Zapomněl jsem se jí zeptat na to ovoce, co měla na tý kartotéce. Bylo to něco neznámýho…"

"Jedno jsem rozeznal. Byl to Rambutan. Víš, ta červená koule, co nám přivezl Phillip z Thajska," popisoval Erik.

"Už vím, tak jak má ty měkký žlutý ostny," vzpomněl si. "Já mám dojem, jestli jsem ji náhodou neviděl v knize mezi ingrediencemi na lektvary. Myslím, že na uzdravení to bylo."

"Pak ještě to na konci v rohu, to zelený, to jsme měli o prázdninách na Bahamách. Jen si vzpomenout… Cherimoya!" šli ze schodů před citadelou a pokračovali dál.

"To neznám," Christopher kroutil hlavou. "No tak na ty tři zbývající se budu muset zeptat příště a stejně mi to nejde do hlavy, jak může mít malé stromky v květináči a na nich uzrálé plody… Není tu na to ani podnebí."

"Na to nepotřebuješ mít podnebí," Erik mávl rukou. "Stačí ti kouzla."

Diskutovali o Minervě, její kanceláři a jejím těle, dokud se nezastavili před obchodem Madame Vintor. V ten moment si Christopher vzpomněl na ten kamerový záznam z večera, kdy ho Victorie předávkovala. "Ty vole, úplně jsem zapomněl na to video."

"Jaký?"

"To, jak jsme tu zkoumali s Madame Vintor, z toho večera."

"Jo tak…"

"Až teď si uvědomuju, jak kvůli kurzu a maturitě nemám na nic čas… Skládání písniček, tance v Marianě, výlety s vámi… Přijít na to, kdo Victorii očaroval…"

"To je v pohodě," ujišťoval ho Erik. "Dvě školy a kurz… Jak bys pak ještě chtěl stíhat to všechno? Hudbě se stejně věnovat nemůžeš, když ti kariéru pozastavily magické zákony. Mariana už taky pomalu stojí za hovno, co jsem slyšel. No a ani my už nejezdíme tak často na výlety… Vždyť jsi byl vlastně pokaždé s námi. Alpy, Amstetten…"

"Ach, ať už je červenec," hlasitě vzdychl.

"Neboj se, to tak rychle uteče, že to ani pořádně nezaznamenáme," řekl. "Neměl bys mít už obnovené schopnosti?"

"Já nevím," zvedl ruku a v dlani se mu objevila ohnivá koule. "Tak už ano."

"No vidíš," usmál se a pobídl ho. "Pojď, vypadneme odtud."

☼ ☼ ☼

Radka byla už konečně doma z nemocnice. Plně zotavená, bez modřin a ráda, že už nemusí jíst nemocenskou stravu. Na její počest teta Sylva společně se strýcem Vojtěchem udělali pečená vepřová žebírka s barbeque omáčkou a k tomu čerstvě upečený chléb. Velmi ji to potěšilo, ale zároveň byla smutná, že tam na ni nečekali děti.

Christopher byl v Arkánakii a Sára u doktora. Po obědě byla Residence vylidněná. Ostatní děti ještě nepřijely ze školy a dospělí byli v práci nebo v lese, jelikož ten den bylo venku krásně. Doma byla pouze Radka se Sylvou. Seděli v jídelně a pily kávu.

"Jak se vůbec cítíš po psychické stránce, drahoušku?" ptala se Sylva.

"Překvapivě se cítím dobře, teto. Hned, jak to šlo, tak mi na pokoj poslali psychologa a já jsem se mu vypovídala… Jen stále nemůžu pochopit to, co jste mi říkali s tou alternativní dimenzí."

"My to taky nemůžeme pochopit," mávla rukou. "Tvůj syn se nám to snažil vysvětlit, ale asi tomu taky ani sám nerozuměl. Hlavní je, že jsi zpět doma a zotavená."

"Říkala jsem si, co by se stalo, kdyby mě nenašli v té garáži," přemýšlela Radka, "ale pak mě napadla lepší otázka. Co tam dělal Christopher s Jasonem?"

"Christopher tě šel hledat, když pomocí nějakého kouzla zjistil, kudy jsi šla a zřejmě ho potkal po cestě… Nevím, já jsem se ho radši neptala. Není nějak ve své kůži poslední dobou."

Obě dvě se napily kávy.

"Bylo by pěkný, kdyby někoho měl. Nehrozilo by potom, že se obrátí ke zlu," řekla Radka. "Ach, už aby byl červenec."

"Víš, že byl Christopher u Floriana v práci? Ptal se ho na to, co tam dělá… Víš, myslím, jako čím se zabývá ta jeho firma a řekl mu, že až v létě," nechápala Sylva. "To mu to mohl říct hned. Jejich vztah by se určitě o hodně zlepšil…"

"No v létě bude mít po škole a po čarodějnických zkouškách, takže na to bude víc času." Zalhala, protože jí nechtěla vysvětlovat pravý důvod, proč se oba chovají ke svému synovi odtažitě.

"No nic," Sylva dopila kávu a zvedla se od stolu. "Já běžím na statek. Kdyby ses nudila, tak se zastav."

"Uvidím. Já se půjdu projít kolem baráku a pak se asi na chvíli natáhnu," taky se zvedla od stolu a doprovodila Sylvu k zadnímu vchodu.

Vracela se ještě pro mobil do kuchyně a pak šla k přednímu vchodu, když vtom se před ní u hlavního schodiště objevily modré jiskry a pak Christopher. Stál k ní zády a začal se objímat. "Jo, konečně jsem zase zpátky… Jo-jo." Znělo to, jako by se chystal mít se sebou sex. Dlaněmi si hladil boky a divně se u toho kroutil.

"Christophere?" přerušila ho matka. Ten se lekl, otočil a odskočil, až se s vyděšeným výrazem zastavil o vchodové dveře.

"M-matko?" zakoktal. "Ty už jsi doma…"

"Koukám, že už máš konečně zpátky své schopnosti… A chystáš se s nimi mít sex nebo cos to vlastně dělal?" ptala se nechápavě.

"Nic, nebuď zvědavá," odsekl. "Jak ti je?"

"Dobře," kývla. "Pracovat teda začnu až v pondělí. Lepší se z toho zbláznit po víkendu než před. Tou verbální zkouškou jsi teda úspěšně prošel?"

"Jo," souhlasil. "Ne díky Satýrovi, protože toho nemůžu nikde sehnat. Měl mi ten papír vzít na úřad, ale bohužel. Když jsem byl u Floriana, řekl mi, že se to dá odevzdat i v Arkánakii, jenže tam mě musel vzít Erik, protože se tam lze dostat jen magicky…"

"Aha, já se půjdu projít ven, půjdeš taky?"

"Ne," odmítl. "Jdu se chvíli věnovat okruhům k maturitě a pak si jdu stoupnout za bar do hospody… Vopruz…" Odešel do svého pokoje a Radka se vydala ven.

☼ ☼ ☼

K večeru Christopher vypomáhal v hospodě za barem, jelikož si jeho strýc Petr poranil kotník, když ten osudný večer chlastali v hospodě, a ještě aspoň týden musel být v klidu. Léčil se na statku, kde se o něho starala jeho babička Lýdie. Jako výpomoc byl Christopher docela k ničemu, když jen stál za barem a bavil se s lidmi, kteří seděli na opačné straně té dřevěné fošny posazené na malé zídce. Na to, že byl čtvrtek, tam bylo poměrně dost lidí.

Jeho strýc Michal – kterému měl pomáhat – sbíral prázdné sklo po stolech a Christopher poslouchal nalitého Vojtěcha sedícího na barové židli. "Měli jsme zrovna čas, tak jsme zašli do nějakýho pajzlu, co tam byl otevřený, nevypadalo to tam jako v hospodě, ale hlavní bylo, že tam byl chlast a cigára a moc pěkná servírka. Měla sice starý šaty, ale pod nimi to stálo za to, jestli víš, co tím myslím."

"Stálo za to?" zeptal se znechuceně Christopher opřený o bar. "V tý době se určitě neholily a hygiena jim taky nic neříkala, ne?"

"Komu to vadilo? Když byla vlhká a tobě hučelo v kládě, tak bylo jedno, jestli je čistá nebo ne… No a chlupy? Divil by ses, kolika chlapům se to líbilo."

Christopher sebou zatřásl, "fuj! Tuhle jsem viděl jedno starý porno, a to co měla mezi nohama… Otřesný…"

"Když jsi, kolikrát, i několik měsíců neviděl babu, tak jsi potom bral každou, na kterou jsi narazil a nezáleželo vůbec ani na tom, jestli je hezká nebo ne… Díra je díra…"

"Proč já se s tebou o tom vůbec bavím," nechápal.

"No jo, to jste vy, ti mladí, musíte mít všechno perfektní. Za nás," Vojtěch vztyčil ukazováček a najednou mu vypadla myšlenka, "o čem jsem to mluvil?"

"Že za tvých mladých let byl svět ještě černobílej," odsekl mu a uviděl Jasona vcházet dovnitř. Měl mokré vlasy, na sobě tepláky, mikinu a na rameni sportovní tašku.

"Jedno točený, prosím," požádal ho a sedl si na barovou židli.

"Dobrá," Christopher nechal Vojtěcha jeho opileckým myšlenkám a šel na druhý konec baru. Vzal půllitr a natočil do něj pivo. "Máte po tréninku?"

"Jo-jo," kývl hlavou a napil se piva. "Nohy mě bolí jako nikdy. Ten nám dal dneska pěkně zabrat… Ty tu vypomáháš?"

"Jenom někdy… Spíš vůbec. Strejc si zkurvil kotník a bude mít ještě týden fofrklacky. Mě to ani jako moc nebaví, jenže rodina je rodina, podle Vlasty a každýmu vesele napsali směny za Petra." Odpověděl otráveně.

"Nepřemýšlíš o kariéře barmana?" usmál se Jason a dal si další lok.

"Ani náhodou… Dal jsem si přihlášku na vysokou a matka – vlastně skoro každej –, se pořád ptá, co chci dělat a moje odpověď je stále stejná – nevím ani, co budu dělat večer, tak jak mám, kurva, vědět, co budu dělat na pár let…?"

"No jo… Já to mám to samý. Možná ještě horší," protočil oči. "Matka mi neustále plánuje budoucnost – na této univerzitě mají skvělé obory a tady by sis mohl najít nějakou hezkou slečnu a potěšit mě vnoučaty…"

Proč by si měl někoho najít, když už přítelkyni má? Říkal si v duchu Christopher.

"…nejradši bych sedl na letadlo, odletěl někam do prdele a tam dělal úplný hovno," pokračoval čistě vysprchovaný navoněný fotbalista. "To jsme měli v Leeds ve škole konzultanta a ten se mi jednou zeptal, kde bych chtěl bydlet a odpověď: 'Na Antarktidě, jelikož její předností je, že tam je minimální výskyt pitomců na kilometr čtvereční.' se mu vůbec, ale vůbec, nelíbila."

Christopher se zasmál. "My jsme taky ve škole měli nějakýho takovýho vola, ale já u něj nebyl. Když byl v česku, já byl v Rakousku, a když byl v Rakousku a rozdával ty svoje moudra, tak já byl, samozřejmě záměrně, v česku… Nestačilo, že po nás už ve čtrnácti letech chtěli vědět, čím se budeme živit… Vždyť já to nevím ani teď…"

"Zlatá střední cesta je gymnázium," řekl Jason.

"Myslíš?"

"No moc ne. Je to přece jen základka s maturitou, ale ke konci aspoň víš, co chceš dělat."

"Já bych se nejradši věnoval hudbě, běhu a cvičení," zasnil se Christopher. "Ale místo toho dělám obchodku a gympl, což mě vůbec nenaplňuje…"

"Jojo," souhlasil a dopíjel pivo. "Aspoň tu maturitu ať se máš v budoucnu dobře – říkají pořád dokola."

"Přesně," kývl.

"Christophere, sedím tu na suchu!" zvolal na něho podnapilý hlas strýce Vojtěcha.

"Když dovolíš, já tady zrovna konverzuju," odsekl.

"Táto, už máš dost. Běž domů," řekl mu Michal, když dával prázdné špinavé půllitry do košíku do myčky.

"Poslouchej mě, synku, já nemám nikdy dost," pomalu sesedl z barové židle a klikatě odešel na záchod.

"Máme my tohle vůbec zapotřebí," strýc Michal pronesl nechápavě.

"Tvoje rodina je opravdu zajímavá," poznamenal Jason, dopil pivo a prázdný půllitr nechal stát na baru.

"Ještě jedno?" zeptal se ho dočasný barman, Christopher.

"Ne, díky," odmítl a dal mu na bar dvacku. "Musím jít. Připravovat se na maturitu a tak… Ale někdy můžeme zajít na pár, ne?"

"Fajn," pousmál se, Jason vztyčil palec, vzal ze země tašku a šel ke dveřím. Vypracovaný zadek v šedých teplácích bylo něco, čemu prostě nešlo odolat. Mohl na něm oči nechat. "Sakra, to je materiál."

"Běž se na něho podívat, jestli tam neusnul," Michal přikázal Christopherovi, ten protočil oči a znuděně odešel na záchody. Vojtěch seděl v kabince a pozpěvoval si. Tím to bylo vyřešené a mohl si jít stoupnout zpátky za bar.

"Ahoj, babi," pozdravil Lýdii sedící na místě strýce Vojtěcha.

"Ahoj, broučku, přines mi jedno kafe," objednala si a z kabelky vytáhla růžové kožené desky. Christopher byl v rozpacích, jelikož vidět něco růžového u jeho prababičky bylo nepřirozené a taky že ho nikdo nenaučil s velkým kávovarem.

"Díky, zlato," usmála se, když po minutě přinesl zezadu velký šálek kávy s našlehanou pěnou, "to je ale pěna, umíš to líp než Michal."

"Neumím," zakroutil hlavou a tiše dodal, "nikdo mě s kávovarem nenaučil, tak jsem to vyčaroval vzadu na chodbě."

"No, tak uvidíme, jestli mi to bude chutnat," řekla a otevřela desky.

"Jak to, že máš růžový desky?" zeptal se.

"Jiný v krámu neměli, ale neboj, nebudu si je nechávat. Jsou pro jednoho zákazníka."

"Zákazníka? Ty něco prodáváš?"

"Auta," lžičkou ochutnala našlehanou pěnu a její výraz mluvil za vše. Dobře jí vyčaroval.

"Jako skrz naši autodílnu?"

"Někdy," pousmála se. Něco tady začalo smrdět a nebyl to strýc Vojtěch, který se vrátil z toalet a dožadoval se dalšího piva. Něco mu říkalo, že jeho prababička jede v něčem nelegálním. Prodávat auta? Pomyslel si. Vždyť jim ani nerozumí…

"Jak myslíš někdy?"

Neodpověděla. Místo toho poslala svého opilého syna, Vojtěcha, domu.

"Babi, chceš říct, že s nimi kšeftuješ i nelegálně?" zeptal se tiše.

"Jenom nelegálně," mrkla na něho, "ale pšt!"

"Babi, je ti osmdesát – i když na to vůbec nevypadáš –, neměla by sis užívat zaslouženého důchodu?"

"Snažím se ho užít, ale nudím se," řekla. "Po zdravotní stránce jsem zdráva jak rybka a do hrobu se zrovna nechystám. Na zahradě se hovno děje, a tak si krátím chvíle tím, že tahám kradený auta ze zahraničí a dělám z nich auta naše."

Hustý, myslel si. "To se nebojíš, že na tebe přijdou?"

"Kdo by na to asi tak přišel? Všechny papíry jsou v pořádku."

"Co na to ostatní vůbec?"

"Ti proti tomu nic nemají… To víš, jsou to rychle vydělané – nezdaněné – peníze."

"Tak to jsem u tebe teda nečekal…" kýval hlavou.

"Kdyby sis chtěl taky něco vydělat bokem. Stačí, když mi dotáhneš auto do skryté garáže a podělím se s tebou o provizi."

"Kolik?"

"Že jsi můj příbuzný, tak…" přemýšlela. "Dvacet procent. Třicet, když to bude něco lepšího. Jako rakouská smetánka bys mohl mít přístup k těm lepším kusům, že jo?"

Opravdu mu jeho osmdesátiletá prababička nabídla spolupráci na nelegálním tahání kradených aut do Česka? Zřejmě ano, jelikož se nezačala smát a neřekla: "To byl jen vtip." Třicet procent znělo dobře za nějaký lepší kus. Když by si mezi školami, kamarády, rodinou a kurzem našel nějaký čas, tak by mohl něco dotáhnout. Jemu by to šlo dobře, protože by díky magickému teleportu nemusel jezdit přes hranice.

"Dobře," souhlasil a podali si ruce.

"Nechci ale nic vyčarovaného," řekla tiše, "musí to být krádež. Nechci si kazit pověst a ani slovo tvojí matce."

"Rozumím, madam," kývl hlavou.

"Super a teď mě nech na pokoji, musím pracovat," odsekla a otevřela ty strašné růžové desky.

Neuběhlo ani půl hodiny a v hospodě se objevila jeho sestřenice Samantha s klukem, který se po ní v zimě sháněl. Dlouho ho neviděl a myslel si, že ho Samantha odmítla, ale očividně ne. Zdála se být nervózní a hledala volný stůl. V rohu byl jeden malý kulatý a u něho dvě židle. Poslala ho tam a šla si stoupnout k baru.

"Koukněme, kdo přišel i se svým přítelem," pousmál se Christopher za barem.

"Pšt, ani slovo," ukázala na něho prstem. "Jsme tu jako kamarádi."

"Tak se taky podle toho chovejte. Víš přece jaký je Michal ochranitelský tip," doporučil.

"Dej mi radši dva džusy," řekla mu.

"Myslíš, že je rozumné tahat sem kluka, který se ti očividně líbí a očekávat, že vás nikdo nebude podezřívat?" podal jí dvě lahve s oranžovým obsahem.

"Klidně ať si podezřívají," pokrčila rameny. "Když se bude ptát, tak je to kamarád ze školy, co mi přivezl učivo, jasný?"

"Neboj, když se mě na vás zeptá, začnu mluvit francouzsky a dám se na útěk."

"Dobře, díky," zasmála se a s džusy v ruce se vydala do rohu ke stolu. Po cestě pozdravila Lýdii: "Ahoj, babi!"

"Ahoj, zlato… Outdoorové?" Lýdie s brýlemi na očích nechápala, co to znamená. "Co to je za slovo?"

"To znamená, že se to nosí venku," odpověděl Christopher.

"Proč tam teda nenapíše – venkovní? To jako tohle zní nějak líp?"

"Je to moderní, babi," řekl.

"Za našich časů by je za tahle slova zavřeli," kroutila hlavou.

Strýc Michal přišel ze záchodu, posbíral prázdné půllitry po stolech a vrátil se za bar. Christopher čekal, že by si třeba všiml Samanthy a neznámého kluka, co měl řidičák, i když vypadal na patnáct let. Prázdné půllitry dal do koše a ten pak do myčky, aniž by něco řekl nebo se rozhlédl po hospodě. No tak, koukni se na ně a začni vyšilovat, říkal si v duchu Christopher. Když už musel trávit čas v hospodě, tak to chtělo nějaké to drama a vzrušení, protože zajímat se o to, co lidi chtějí, pak to plnit, a ještě k tomu poslouchat opilecký kecy, ho nebavilo.

Po chvíli šel Michal kolem nich a jen je letmo pozdravil, opět posbíral prázdné skleničky a vrátil se za bar. To už ale Christopherovi nedalo a musel se zeptat: "Míšo? Nevšiml sis něčeho zvláštního?"

"Myslíš toho, že tu skoro veškerou práci odvedu já? Všiml…" odsekl a šel do kuchyně.

Christopher vyndal z kapsy mobil, zapnul foťák a dal ho na bar. Nasměroval ho do rohu, aby tam ti dva byli hezky vidět a vyfotil je. Fotka stála z prd, tak to zkusil znova a tentokrát je přiblížil. "Patnáctiletý" řidič motorového vozidla si ho všiml a upozornil na to i Samanthu: "Tvůj bratranec nás fotí."

"Já vím," řekla s klidem a napila se džusu.

"To mu nic jako neřekneš?" cítil se docela nesvůj.

"To nemá cenu, je to prostě Christopher," pokrčila rameny.

"Co tady děláš s tím mobilem?" zeptala se ho Lýdie.

"Fotím si je… Michalovi vůbec nepřijde divný, že tu Samantha sedí s neznámým klukem."

"To si je jako fotíš do alba nebo jak?"

"Ne, ale ta fotka se někdy může hodit."

"Ach, ano… Já si taky musím občas nějaký situace fotit, jelikož – nikdy nevíš, kdy něco zapomeneš," pozvedla šálek kávy a připila si na to.

"Paměť já mám dobrou, babi. Dokonce i na učení," řekl, zandal mobil zpět do kapsy a – nerad – se zase věnoval práci.