Kapitola šestá: Kapka krve

Večer Radka ve své pracovně dodělávala papíry, jež do pátku musely být na finančním úřadě. Hodiny na zdi ukazovaly krátce po půl desáté a na ni z toho papírování padla únava. "To by pro dnešek stačilo," zívla si, zavřela notebook a zvedla se od stolu. Obešla stůl, když uslyšela bouchnutí dveří.

"Že by už byli zpátky?" řekla si.

Matěj s Martinem a Josefem jeli se Sárou a Jindrou do kina. Podle programu měl film končit kolem půl dvanácté, takže oni to být nemohli. Samantha přespávala u kamarádky v Rovenovicích. Michal s Marikou byli v lázních. Strýc Vojtěch spal v domku pro hosty, jelikož byl, jako obvykle, už v osm ožralý na plech. Hana měla službu a Petr s Adamem byli v hospodě. Je možné, že to mohli být ti dva.

Radka pozhasínala světla v pracovně a šla po chodbě do kuchyně, kde bylo rozsvíceno a nikde nikdo. Vyšla zpět na chodbu zkontrolovat zadní vchod a dveře byly zamknutý. V ložnici si vzala noční košili, a když šla do koupelny kolem obýváku, ucítila studený závan větru z otevřeného okna.

"Kterej blb tu nechal otevřené okno…" zakroutila hlavou a šla ho zavřít.

Na zemi uviděla střepy a v ten moment v ní hrklo. Upustila noční košili na zem a otočila se. "Petře? Adame?" doufala, že jí odpoví, ale marně. Rychle u krbu vzala pohrabáč do ruky a šla do jídelny. Ptát se, jestli tu někdo je, by byla hloupost, pomyslela si. Uslyšela rachot vycházející od schodiště. Padla rána a něco se rozbilo. Neznělo to jako sklo, ale spíš jako keramika.

Najednou se jí zmocnil strach a roztřásly ruce.

"Petře? Jestli jseš to ty a jsi ožralej, tak si mě nepřej," krůček po krůčku šla do kuchyně. Srdce jí bušilo jako o závod.

"Christophere?" zvolala na svého syna, když stála u točivého schodiště. Tou dobou by měl být doma z Alp, ale stále jí nikdo neodpověděl. "Sakra, tady nikdo není…" Pomalu vešla do chodby. Měla zrychlený dech a v těle se jí hromadil adrenalin. Nahlédla do předsíně a na zemi ležela rozbitá váza, která předtím stála na podstavci vedle hlavního schodiště. Na zdi nahmatala vypínač, ale světlo se nerozsvítilo. "Do prdele," řekla si potichu. Jediný zdroj světla v místnosti bylo osvětlení na chodbě.

Vchodové dveře byly zamčené. Zaslechla kroky nahoře v prvním patře. To jí vyděsilo, ale zároveň naštvalo, protože si myslela, že si z ní její – alkoholem posilněný – bratr dělá srandu. "Petře, jestli jseš to ty a děláš si ze mě prdel, tak radši hodně rychle přestaň!" Jak pomalu stoupala po schodech, tak byla víc a víc vyděšená. Kolena se jí klepala, srdce by jí bývalo vyskočilo z hrudi. Vyšla do prvního poschodí a rozhlédla se kolem, když vtom k ní ze tmy přiběhla vysoká postava a strčila do ní. Nestačila ani zakřičet a letěla ze schodů dolu.

☼ ☼ ☼

Christopher sebou škubnul a probudil se. Vůbec nevěděl, kde je, co je, jaký je rok nebo století. Pár sekund mu trvalo, než se nastartoval a uviděl, že leží přikrytý na gauči, kde usnul po návratu z Alp. Naproti u křesla byla rozsvícená lampička a nad ní hodiny na zdi hlásily pět minut před desátou. Byl zmatený. Nevěděl, jestli to o jeho matce byl jen sen nebo předtucha Tak nějak se rozkoukal a zvedl se z gauče.

"Já jsem se přikryl?" divil se, když držel deku v ruce. Musel tam někdo být, když spal, protože ani cestovní tašku neměl tam, kde ji nechal.

"Tati?" zvolal, ale nikdo neodpověděl. Deku nechal na gauči a šel nahoru do prvního patra. Florian ani Katie tam nebyli. Měl takový divný pocit a nutkání jet do Residence. Jestliže to předtím byla předtucha, tak máma musí být v nebezpečí, pomyslel si. Rozhodl se, že ještě teď tam zajede. Ukázal na sebe, aby pomocí magie byl čistý a v nových hadrech, ale tím, že to nefungovalo, mu došlo, že může pořád jen verbálně, i když v Alpách tomu bylo jinak. Věc, na kterou musel znát odpověď a jedině Satýr mu ji mohl dát. Aspoň v to doufal, jelikož je Satýr chytrý jak rádio, tak na tohle musel znát odpověď.

Šel do svého pokoje. Musel se vysprchovat a obléci. Za dvacet minut sedal do svého auta a zamířil ke své matce. Doprava nebyla žádná, takže přibližný příjezd do vsi mohl být chvíli po půlnoci. Z dálky uviděl blikat modré majáky a bylo mu hned jasné, že to o Radce byla předtucha.

Na statku se v obývacím pokoji rozléhalo hlasité bouchání na dveře. "Ach, kdo to je?" zvolal Vlastislav, zatímco šel rozespalý v županu po schodech dolů. Jeho krátké šedivé vlasy byly rozcuchané, jako by strčil ruku do zásuvky.

"Policie!" ozvalo se zvenku.

"A do prdele, co tady zase chtějí? Doufám, že není prohibice a oni mě nejdou sebrat," řekl si pro sebe, rozsvítil a šel otevřít. Za dveřmi stál chlápek, kolem třiceti let, v policejní uniformě.

"Pan Mayr?" zeptal se mladík.

"Ano," pokoušel se svými rozespalými oči zaostřit na postavu ve vchodu. "Děje se něco, chlapče?"

"Co to má znamenat?" ozvala se Sylva. Stála rozespalá v županu společně s Lýdií u schodiště. "Víte vy vůbec, kolik je hodin?"

"Deset minut po půlnoci," podíval se na své hodinky na pravé ruce. "Za patnáct vteřin bude jedenáct minut po půlnoci… Omlouvám se, že vás budím v tuto dobu, ale ve vsi došlo k několika incidentům."

"Incidentům?" zeptal se Vlastislav. "Co se stalo?"

"Residence Mayrových byla zřejmě vykradena," odpověděl policajt klidným hlasem.

"Zřejmě?" ozvala se Lýdie se strachem v očích. "Vy jako nepoznáte, zda šlo o vloupání?"

"Jsou tam známky vloupání. Nemůžeme určit, zda bylo něco ukradeno. V baráku nikdo není." Mluvil jako by četl telegram. Za každou větou měl dvouvteřinovou pauzu. Jedna věta – stop. Druhá věta – stop. Třetí věta – konec.

"Moment… Že tam nikdo není?" nechápal Vlasta.

"Venku je zima. Vy máte otevřené dveře a tím pádem vám utíká teplo. Mohu vás požádat o čaj a židli?" zeptal se zdvořile. Byl sympatický, ale něco na něm bylo zvláštního. Pozvali ho dál. Při vstupu si mladý policista v mžiku prohlédl každou věc, která se v jeho blízkosti nacházela. Opatrně odsunul židli od stolu a sedl si na ni.

"Dám ohřát vodu," řekla Sylva a šla do kuchyně postavit na čaj. Lýdia si došla napustit sklenici vody a sedla si k nim.

V obýváku měli velký jídelní stůl, dvě velké kanape, ze dřeva postavený bar s alkoholem a velký krb. Z místnosti vedle udělali kuchyni a zeď, která ji spojovala s obývákem, zbourali a udělali tam bar, aby to tam více prokouklo.

Mladík v uniformě seděl v čele stolu a zády ke vchodovým dveřím. Vlastislav si sedl vpravo od něho a Lýdia vlevo. Sylva byla v kuchyni a připravovala konvici a hrnečky.

"Povídej, synku, co se stalo?" Vlastislav zněl rozrušeně.

"To zatím přesně nevím. Nějaký chlap zavolal tísňovou linku, že tu došlo ke vloupačce. Chvilku potom zavolala jedna vyděšená paní, že ji taky někdo vykradl. Nakonec volal pán. Byl dost opilý, že prý Residence profukuje a je tam krev."

"Počkejte," zastavila ho Lýdia, "to vám jako volali tří lidé najednou?"

"Mně nevolali. Volali na tísňovou linku," odpověděl bez přemýšlení policajt.

"To je jedno," mávl rukou. "Co v Residenci? Jsou v pořádku nebo jak teda?"

"V baráku žádný člověk není. Nějaká kočka se potuluje kolem baráku, ale jinak ani noha. Má tam bydlet deset lidí… Ale nejsou tam…"

"Proboha," zděsila se Lýdie, "kde jsou? Snad jsou v pořádku… Musíme se tam dojít podívat!"

"Počkej, matko," zastavil ji Vlastislav. "Víte určitě, že šlo o vloupání?"

"Rozbité okno v obývacím pokoji. Krev na prvním a druhém schodu u vchodu. Pohrabáč leží pod schodištěm a rozbitá keramická váza leží pod schodištěm. Přední vchodové dveře poškozené. Zadní dveře byly neporušené, ale otevřené dokořán," popisoval situaci, jako by ve škole před tabulí přeříkával básničku. Nenavazoval moc oční kontakt, spíše se pořád rozhlížel po místnosti.

Sylva dala na stůl stříbrný tác, na něm stála konvice plná horkého čaje a čtyři hrnečky. Jeden vzala a nalila do něj horkou tekutinu vonící po jablku a skořici. "Drahoušku, musíte mrznout. Dejte si horký čaj."

"Děkuji." Ruce měl ledové, když si bral hrnek do ruky. Vlastislav si taky nalil čaj, to samé Lýdia a Sylva až nakonec, když si sedla vedle své tchýně.

"Víte, jestli byli všichni doma? Máte o nich nějaké informace?" zeptal se policista, vyndal z kapsy zápisník a připravil propisku.

"Vím, že děti jeli do kina," přemýšlela Sylva. "Sára s Jindrou. Ti bydlí hned vedle Residence. Pak s nimi jel Pepa, Martin a Matěj. Ti už by ale měli být zpátky…"

"Aha," zapisoval si. "Vaše děti?"

"Martin a Josef jsou naši vnuci," Vlastislav ukázal na Sylvu. "Matěj a Sára jsou vnuci mého mladšího bratra a Jindra je Sáry přítel."

"Matěj Mayr, syn Hany Mayrové," kývl hlavou. "Skvělá ženská. Je na stanici nová."

"Jak to že s vámi nepřijela?" zeptala se Lýdie.

"Tenhle víkend máme hlášené vloupačky. Hlášené výtržnosti. Hlášené násilí po celém okrese. Deset hlášení za večer. Normálně tohle s Hanou neřešíme, jelikož jsme policejní detektivové, ale lidé se zřejmě museli zbláznit." Řekl, zatímco upřeně hleděl na Vlastislavo prsty, kterými nervózně ťukal do hrnku. "Hana a Matěj také bydlí v Residenci?"

"Ještě se svým manželem Petrem, ten šel s mým synem, Adamem, do hospody… Sakra, snad jsou v pořádku," přemýšlel Vlastislav a do toho začal klepat nohou. Tak pracně zrekonstruovaná Residence byla vykradená, lidi se zbláznili, jeho neteř nezvěstná a kdoví, co je se zbytkem rodiny…

"Ještě někdo bydlí v Residenci?"

"Má vnučka, Radka se svým synem, Christopherem," odpověděla Lýdia, která si okusovala nehty a do toho popíjela čaj a vodu.

"Christopher," řekl. "Toho znám z internetu. Umí dobře hrát hry."

"Můj bratr, Vojtěch Mayr," přidal Vlastislav. "Bydlí v domku pro hosty."

"To musel být ten volající. Prý se představil jako Víťa Máj. Asi mu špatně rozuměli. Když jsme tam dojeli, byl tak opilý, že se téměř vznášel nad zemí. Teď ho mají v péči záchranáři."

"Je zraněný?" zeptala se Sylva.

"Devět modřin. Jedno naražené žebro. Nemyslím si, že to nějak souvisí s vloupáním. Zřejmě v opilosti několikrát spadl na zem… Po vyšetření bude policie vědět více."

"Takže," řekla Lýdia, "jestli to dobře chápu, tak se pohřešuje Radka s Christopherem?"

"Z Residence Mayrových jsme našli pouze Vojtěcha Mayra. O ostatních nic nevíme, proto jsem se přišel informovat k vám na statek. Je tohle celá vaše rodina?"

"Ještě jich je několik… Jsme docela velká rodina…" odpověděl Vlastislav. "Tady ve vsi bydlí ještě Vojtěchův syn Michal s přítelkyní Marikou a jejich dcerou Samanthou. Ti jsou ale v lázních a Samantha přespává ve městě u své kamarádky."

"Zavolám Vaškovi a Daně…" navrhla Sylva. "Víte, Radčiny rodiče… Třeba budou něco vědět o Radce a Christopherovi."

"Nezmiňoval jste náhodou předtím krev?" vzpomněla si Lýdie. "U schodiště… Myslím…"

"Krev na prvním a druhém schodu u vchodu. Ještě jsme našli čtyři malé krvavé skvrny u zadního vchodu."

"Proboha, co když jim někdo ublížil," zděsila se Sylva.

"Radši na to nemysleme," uklidňoval je Vlastislav.

"Musel jim ublížit, jinak by tam ta krev nebyla… Nechci vyvolávat paniku," řekl s klidem jako by to v něm nevyvolávalo žádné emoce. Nenechal se prací nijak ovlivnit. Chvílemi měli za to, že je to nějaký robot. Bez duše.

"Na to už je trochu pozdě," odsekla Lýdie. Začala si dělat starosti hned, jak chlápek v uniformě usedl ke stolu. "Musíme je jít hledat…"

"Kolegové už je hledají," policista hned zareagoval. "Prohledáme ves i okolí. Vy zůstaňte tady, kdyby se tu někdo z nich objevil."

"Ach! Nervozitou si tady ukoušu i nehty na nohách," řekla Lýdie.

Vtom se otevřely vchodové dveře, ve kterých stál Christopher. Byl zmatený, když uviděl u stolu sedět policistu. Podle toho, co předtím viděl, když spal, se mohl akorát tak připravit na nejhorší.

"Christophere, zlato," zvolala Sylva. Pousmála se a částečně se jí ulevilo, když viděla, že on je v pořádku. Naopak Lýdie byla o to víc nesvá, když uviděla Christophera samotného. Bez Radky. "Kde je tvoje matka?"

"Jsi v pořádku, chlapče?" zeptal se ho Vlastislav.

"Ehm… Jo, teď jsem dorazil z Lince a všude jsem viděl blikající světla," zmateně odpověděl. "Co… Co se stalo? Jak to že jsou po vsi policajti? Před Residencí jsou taky."

"Christopher Mayr," policista se s poloprázdným hrnek zvedl od stolu. "Mám pár otázek ohledně incidentu–"

"Počkat!" přerušil ho. "Jaký incident? Stalo se něco mojí rodině?"

"My mu to vysvětlíme," Lýdia vstala od stolu. "Vy běžte hlavně hledat tu Radku."

Policista vypil zbytek čaje a dal hrnek na stůl. "Dobře, děkuji za čaj." Zapnul si zip u bundy a odešel pryč.

"Co se stalo mámě?" zeptal se Christopher, když nervózně přešlapoval na místě.

"Pojď si sednout, chlapče," Vlastislav si poposedl na vedlejší židli a nabídl mu volné místo. Sundal si kabát a usadil se. "Víš… Došlo zřejmě k vloupání a tvá matka… No… Myslíme si, že byla unesena."

"Díky bohu," Christopherovi se ulevilo. Jeho reakce naopak všechny ostatní velmi znepokojila. "Myslel jsem si, že je mrtvá."

"Silně doufáme, že není," řekla Sylva. Donesla mu hrneček, nalila do něj čaj a sedla si do čela ke stolu. "Tumáš, napij se. Zahřeje tě to."

"Měl jsem vizi. Předtuchu… Viděl jsem, co se stalo," popisoval. Lýdia si sedla zpět ke stolu a Christopher pokračoval: "Ovšem ne všechno… Někdo se tam vloupal. Rozbil okno, vázu, poškodil světlo v předsíni. Nikdo nebyl doma. Jen ona. A nakonec jsem viděl, jak ji srazil ze schodů..."

"Bože můj," zhrozila se jeho prababička. "A kde je teď, nevíš?"

"Kdybych věděl, kde je, tak tu nesedím," odsekl.

"Dobře – dobře," uklidnil ho strýc. "A viděl jsi, kdo to byl?"

"Ne," kroutil hlavou. "Nebyla to jen obyčejná předtucha, jako jsem míval doposud. Cítil jsem to všechno. Její strach. Obavy. Jak jí bušilo srdce… Občas i její myšlenky jsem slyšel."

"Ty máš ale přece ještě tu zkoušku, ne? Nemůžeš ještě používat ty síly, ne?" ptal se ho prastrýc.

"Ano," souhlasil. "Neměly by fungovat, ale po tomhle víkendu se ničemu nedivím. Jednou mi fungují, pak zase ne… Zkoušel jsem telepatii, když jsem šel zadem ke statku, ale neslyšel jsem ani myšlenku. Nic."

"Jestliže jí srazil ze schodů, tak musela být v bezvědomí," dedukovala Sylva. "To by jí potom musel odtáhnout–"

"Řekl, že zadní dveře byly neporušené a byla tam krev a přední, že byly poškozené, což by mohlo znamenat…" přemýšlel Vlastislav.

"V mojí vizi byly přední dveře zamknuté stejně jako zadní vchod," řekl Christopher.

"Myslíte, že by neupadla do bezvědomí, ale utekla zadním vchodem? A ten zloděj poškodil přední dveře, aby se dostal ven?" ptala se Sylva.

"Můžeme jenom dedukovat a věřit, že ji najdou," poznamenala Lýdie. Dopila zbytek vody ve sklenici a šla si napustit další.

"Dejte pryč ty hrnečky," Christopher vzal konvici ze stolu, dal ji na komodu u dveří a Sylva dala na stranu hrnky.

"Ptačí perspektiva nám teď pomůže a na papíře se naše okolí ukáže." Na stole se pomocí modrých jisker objevil papír o velikosti A1 a na něm znázorněná fotka vesnice a okolí. Bohužel v zaklínání nebyl dostatečně konkrétní, takže vyčaroval aktuální fotku z ptačí perspektivy. Obraz na papíře byl tmavý a na některých místech modrá světla od policejních vozů a záchranek. Naštěstí tu noc byl úplněk a jasná obloha, takže většina byla osvícena měsícem. "Takže… Ve vsi asi nebude, jelikož by ji už našli, ledaže by se schovávala na ledě v potoce pod můstkem nebo u někoho na zahradě…"

Vlastislav si došel pro brýle, které ležely na konferenčním stole. Nandal si je a podíval se na mapu. "Může být kdekoli… Teda, jestli utekla…"

"Hospoda?" hádala Lýdie. "Je tam Petr s Adamem. Zajdeme tam."

"Lesy," Sylva ukázala na mapu. "Jestli se při pádu bouchla do hlavy, může být dezorientovaná a utéct třeba do lesa."

"Než všechno prohledají…" Christopher šel do kuchyně. Ze šuplíku vzal kuchyňský nůž a šel zpět ke stolu. "Něco zkusím."

"Co chceš s tím nožem dělat?" Vlastislav se cítil nesvůj. "Nechceš se s tím snad říznout?"

"Podívej, když se to povede, tak ji najdeme a možná i zachráníme život," odsekl. Vztyčil pravý ukazováček a špičkou čepele se do něj píchl. Bolest ani moc nezaznamenal. Položil nůž na stůl a máčkl na ukazováček, aby z toho dostal větší kapku krve. "Sleduj stopy, sleduj krok. Tam, kde krev má svůj původ." Ukápl na mapu na Mayrovu Residenci a čekal, jestli to zabere. Pět sekund na to se kapka začala hýbat.

"Hele," ukázala Lýdia, "už se hýbe…"

Dle kapky se dalo určit, kde se Radka pohybovala. Z Residence, přes Maronův potok, kolem obchodu, přes hlavní silnici na cestu mezi kavárnou a hospodou. Před autodílnou zahnula doleva, pak pokračovala na louku a poté do lesa. Tam se kapka zastavila, jelikož už dál obrázek nepokračoval.

"Musí být v lese," řekl Christopher. "Jdu tam!"

"Počkej, jdeme s tebou," Vlastislav se zvedl od stolu.

"Ne," odmítl. "Buďte tady… Co kdyby se tu náhodou objevila nebo policajti se tu ukázali…"

"Asi to bude lepší," souhlasila Lýdia. "Co tam my budeme platní. Christopher je mladý a rychlý, akorát bysme ho zdržovali… Ne… Já půjdu k Sáře a vysvětlím jim, co se děje. Vlasto, ty běž do hospody a ujisti se, že ti dva jsou v pořádku a Sylvo, ty buď tady, kdyby se tu náhodou někdo ukázal."

☼ ☼ ☼

Vlastislav a Lýdie se šli nahoru obléct. Sylva zůstala doma. Christopher si oblékl kabát a šel ven před statek. Pár lidí postávalo na návsi. Sledovali a sbírali drby. Hlavně Adriana Rhodesová, která stála vedle, před jejich statkem, spolu s manželem, Stevenem, jejich synem, Jasonem, a starostou.

"Dneska večer bylo ve zprávách, že se tohle děje skoro po celé republice. Co se to s těmi lidmi děje?" divila se paní Rhodesová.

"Na internetu je taky hodně článků o tom, co se děje," přidal se starosta. "Dokonce i v zahraničí…"

Jason zahlédl Christophera pár metrů od sebe a mávl na něho. "Ahoj!"

"V pohodě?" kývl Christopher a Jason šel k němu. "Ani ne… Hrůza, co se děje. Všechno to násilí, vraždy, vloupačky… Dokonce i v tady tý prdeli jsou tři případy."

"Jeden z těch případů je moje matka," odsekl.

"Aha," Jason se tvářil překvapeně, "k vám se taky vloupali? Tak to vy jste ten třetí případ?"

"Koukám, že tvoje matka o tomhle ještě neví… V tom případě to neví nikdo ze vsi," pousmál se.

"Vím… Je to hrozná drbna," opětoval úsměv. "Říkám jí to pořád… A u vás jsou v pohodě? Nikomu neublížili?"

"To zatím nevíme," odpověděl. "Ségra a bratranci jsou v kině nebo už asi doma. Strejdové v hospodě a zbytek je tady na statku… Jediný, kdo byl doma, byla moje matka a ta je teď nezvěstná."

"Oh shit… To mě–"

"To nic," přerušil ho a mávl rukou. Chtěl konverzaci ukončit a jít hledat mámu. Nemohl se přemisťovat, tak musel sázet na svoji fyzičku. "Promiň, ale musím jít hledat mámu. Kdoví, kde může být."

"Nahlašovali jste to policii?"

"Ano."

"Tak jim věř… Oni ji najdou."

"Jasone, má víra v policii je jako víra ve vládu… Nikdo ji nemá a je lepší se spolehnout sám na sebe."

"Půjdu s tebou," navrhl.

"Ne, nemusíš," odmítl.

"Ale já chci. Navíc, když tu vládne taková situace, tak je lepší nepohybovat se sám a mimochodem, mám u sebe zbraň," řekl potichu. A poklepal si na hruď, kde měl schovanou zbraň ve vnitřní kapse své zimní bundy.

"Ty umíš střílet?"

"Jasně," pousmál se Jason. "Táta mě to naučil. Ovšem, nemám zbrojní průkaz. Ale to mi nevadí. Je to dobrý adrenalin vědět, že z toho můžu mít průser."

Ten kluk je blázen, pomyslel si Christopher, to se mi líbí… Ale nemělo by, když má přítelkyni a k tomu ještě úzké kalhoty, které mu skvěle tvarují–

"Tak co říkáš?" přerušil mu myšlenky. "Kde začneme?"

"Vydedukovali jsme, že by možná mohla být v lese," ukázal přes náves směrem na sever a dodal malou lež: "Podle toho, co říkali fízlové."

"OK," kývl Jason. "Tak začneme tam… Aspoň tu nebudu muset poslouchat ty drby."

"Dobře," souhlasil. Na moment z něho opadla nervozita při zjištění, že bude mít takový sympatický doprovod.

Šli přes náves, kolem kostela a dětského hřiště. U ohniště za hospodou potkali Katku s Danielem. Christopher se jich zeptal, jestli náhodou neviděli jeho matku. Řekli, že ji viděli naposled dnes odpoledne, což mu vůbec nepomohlo.

"Jdeme ji s Jasonem hledat támhle do lesa," řekl jim.

"Ráda bych ti pomohla, ale hrozně se bojím tmy," Katka kroutila hlavou, "ale Dan by mohl, jestli chce."

"Ne-ne," Dan odmítl. Zeptali by se, proč nevyužije své magické schopnosti, ale většinou na to zapomněli, když před nimi delší dobu neprovozoval magii. Navíc měli svých starostí dost. "Zůstanu tu s tebou… Stejně bys mi za chvíli volala, ať se vrátím, že máš strach."

"Já jsem to ani matce neříkal, protože by se zbláznila," řekl Jason.

Christopher je rozhodně neměl v plánu přemlouvat. Měl by je pak na svědomí, kdyby se něco stalo.

"Máš svítilnu na mobilu?" zeptal se svého britského doprovodu, když se po louce blížili k lesu. Nebyl sníh, takže se jim šlo docela dobře. Tedy až na pár hrbolků v trávě, o které občas jeden z nich zakopl. Doufali, že najdou Radku co nejdřív, protože bylo kolem deseti stupňů pod nulou. Jestliže utekla z baráku bez bundy, tak v té zimě moc dlouho nevydrží nebo možná hůř…

"Jasně," Jason vyndal z kapsy mobil a zapnul světlo. Z kapsy vyndal pistoli ČZ 75, ráže 9 mm.

Doufám, že to s tou pistolí umí, jelikož já můžu maximálně zaklínat… Stejně je smrtelník a v jeho přítomnosti nesmím používat magii. Pomyslel si Christopher a taktéž rozsvítil svítilnu na mobilu a zašli do lesa.

"Máš strach?" zeptal se Jasona.

"Trochu," odpověděl. "S tou pistolí se cítím bezpečněji… Snad ji nebudu muset použít."

"Já jenom doufám, že ji najdeme… Vztah mezi námi není zrovna nejrůžovější, ale je to moje matka."

"Proč není nejrůžovější?" zeptal se, zatímco šli lesem.

"Táhne se to od mých patnácti let. Zjistili, že hraju za oba dva týmy a od té doby prostě… Nevím… Nějak to nemůžou překousnout… Táta, ten s tím, řekl bych, nemá takový problém jako matka, ale i tak… Ten jeho výraz ve tváři, když přijde na toto téma…"

"A myslíš, že se s tím někdy smíří?"

"Přestávám v to věřit… Bohužel… Když nejsou schopní se s tím smířit za čtyři roky… Pochybuju, že někdy budou… Přihlásím se na vysokou, udělám maturitu a půjdu nejspíš bydlet někam na kolej."

"Oni se s tím smíří…" řekl Jason. "Jseš přece jejich syn."

"Bohužel, už nemám sílu na to – věřit… Ještě půl roku a pak se uvidí. Po maturitě."

Ve skutečnosti myslel čarodějnický kurz. Jestliže uspěje, bude moci s nimi dál žít. I když to bude komplikovaný. Jelikož k provozování magie, skoro pořád, používá negativní emoce, je možnost, že po kurzu z něho bude někdo jiný. Někdo zlý a temný. V jeho nitru probíhal magický konflikt. Boj mezi Arciánem a Kardinalem.

Něco jako pubertální věk. Hormony se bouří… Raduje se a poté hned zuří. Jeden by mu dal pěstí, druhý by mu dal korunu. Ovšem, z puberty člověk vyroste, zmoudří a dospěje, ale z tohoto konfliktu… Jak pravil Satýr, že nejlepší by bylo, kdyby našel lásku, která by ho mohla přinutit změnit emoce z negativních na kladné. Na to ale bohužel nebyl čas, a navíc z jeho strany nebyl momentálně zájem.

"Jak velký je vůbec ten les?" zeptal se Jason. "Já tu byl zatím jen jednou, a to bylo pouze na začátku a ve dne."

"Počítám tak kilometr. Pak už je silnice a za ní pole."

Přišli na vyšlapanou cestičku vedoucí na východ a vydali se po ní. V dáli zaslechli projíždějící policejní vůz. Podle blikajícího modrého světla viděli, že auto jede po silnici za lesem směrem zpátky do vesnice. Policajti byli radši zalezlí ve voze a jezdili kolem, než aby vylezli a prošli okolí.

"Vidíš to?" Christopher ukázal k silnici. "Sází na to, že ji najdou někde u cesty. Blbci. Řeknou, že dělali vše, co mohli. Pak po ní nechají vyhlásit pátrání a tím to pro ně končí."

"Pro ně je to jiný, než pro tebe… Oni hledají ženskou. Ty hledáš mámu."

Půl hodiny bloudili po lese a po Radce zatím ani stopy. Christopher začal místo strachu o ní pociťovat vztek vůči čarodějnickému kurzu. Kvůli němu nemohl použít telepatii, která by mu to hledání ulehčila. Nepomyslel ale na to, že ten kurz probíhal proto, že se předtím odmítal magii naučit; že si zato vlastně může sám, že je momentálně "bezmocný". Kdyby se učil magii, nemusel by mít kurz, kdyby nebyl kurz, nebylo by verbální období. Ovšem, kdyby nebylo magie, nepřežil by v Anglii.

Těch "kdyby" bylo najednou až moc…

"Kámo, tady v tom lese není," řekl Jason, když stáli na konci lesa, kde začínala louka.

Do prdele, vždyť tak krev vedla sem do lesa. Měl jsem radši použít normální mapu místo nějaký aktuální fotky! Pomyslel si Christopher.

"Podívej, můžeme zkusit ten les na druhé straně. Ten, jak je tam ta opuštěná chata," navrhl britský doprovod v úzkých černých kalhotách.

"Počkej, tady někde je taková malá bouda. Minibaráček nebo jak tomu říkají. Dříve to soužilo jako garáž… I když nechápu, proč by někdo měl garáž u lesa…" Christopher ukázal k silnici. Šli podél lesa a po pěti minutách viděli onu garáž, kterou léta nikdo nevyužíval.

"Myslíš, že tam bude?" ptal se Jason.

"Nedávám tomu moc naději, ale za zkoušku to stojí," odpověděl.

☼ ☼ ☼

Přibližovali se k ní, když vtom se otevřeli vrata a z nich vylezla nějaká vysoká postava oblečená v černém s kapucí na hlavě. "Mami?" zvolal. Postava zbystřila a dala se na útěk.

"Hej!" zakřičel Jason a oba se rozeběhli za ní. Bohužel se jim postava ve tmě hned ztratila, takže se nedozvěděli, kdo to byl. Otázkou ale bylo, co dělala v té garáži. Schovávala? Ale před čím? Podle toho, jak v klidu vyšla, nepředpokládala, že se tam někdo cizí bude pohybovat.

"Slyšíš to?" Jason se zarazil, když uslyšel sípání vycházející z garáže. Po hlase poznali ženu až poté co se zvuk změnil ve sténání doplněné kašlem a pak bolestivým sténáním. Někdo tam ležel zmlácený. Zřejmě měl poraněná žebra. Nebo tam mohla ležet znásilněná žena nebo mladá dívka. Nebo to také mohla být past. Dedukovali.

"To teprve uvidíme. Otevři dveře," Christopher vzal za kliku a pomalu otevřel vrata. Jason tam vešel s připravenou pistolí a svítilnou. Zaslechl šepot, opakující se nějaká slova. Nevěděl, co za slova to bylo, jelikož si to osoba šeptala pro sebe. Svítil na zem, kde byla krev. Pomalu světlo namířil na místo, odkud šel onen šepot. Viděl třesoucí se nohy. Dámské podle bot. Oblečení měla potrhané a od krve. "Do řiti," vyjekl, když jí posvítil do obličeje.

"Ne, ne, prosím…" uslyšeli Radky hlas. Ležela v rohu na zemi a obličej měla zakrvácený.

"Mami!" Christopher si klekl vedle ní na zem.

"Ne! Už ne!" vykřikla. Byla vyděšená k smrti. "Už ne!"

"Mami, to jsem já," snažil se jí uklidnit. "Mami. To jsem já, Christopher."

"Chris-Chris," koktala. "Jsi to–"

"Do prdele, kdo tě takhle zřídil?" zhrozil se, když uviděl její oteklý obličej. Dlouhé hnědé vlasy měla od krve, bouli pod okem a ze rtu jí tekla krev. "Zavolej záchranku, rychle," řekl Jasonovi. Pak mu ale došlo, že to nebude nic platný, když je taková situace po celé republice. "Nebo počkej!"

Na mobilu vytočil strýce Vlastislava. Jason se sklonil k Radce a zbraň položil na zem vedle sebe. "Christophere, rychle dej jí kabát!" sundal si bundu, klek si vedle ní a přikryl jí nohy. Klepala se jako ratlík. Nevěděli, jestli hrůzou nebo zimou. Christopher sundal kabát a Jason ho dal kolem ní.

"Strejdo? Strejdo!" mluvil do mobilu. "Našli jsme jí… Co? No našli jsme ji! Hele, pošli sem rychle záchranku, na návsi by měla nějaká být! Co? Ty jseš před barákem? Jo! Tak rychle! Jsme v Bártově garáži za lesem!"

"Tak?" zeptal se.

"Že je jedna záchranka na návsi, tak tam běžel," odpověděl a podíval se na svoji mámu. "Neboj, za chvíli tu bude pomoc."

Radka neodpovídala. Byla v šoku. Třásla se. Christopher, když ji viděl, měl strach a zároveň vztek. Měl chuť najít tu osobu, která odsud vycházela a telekineticky ji zlámat všechny kosti v těle až by řvala z posledních sil. Vyrazil by s ní všechny dveře a okna, roztrhal na kousky a spálil na popel.

Neuběhlo ani pět minut a kousek opodál na silnici zastavila záchranka společně s policejním autem. "Hele, už jsou tady," řekl Jason a rychle musel schovat zbraň. Dal si dozadu za kalhoty a překryl mikinou.

Christopher vyšel z garáže, oběhl ji a zamával svítilnou k silnici. "Tady jsme!"

Záchranáři, muž a žena, za ním spěchali. Tašky na zádech a v ruce nosítka. Policajt, který byl předtím na statku, je společně s Vlastislavem následovali až do garáže.

"Tady je," zavedl je přímo k mámě.

"Jak se jmenuje?" zeptala se záchranářka.

"Radka," odpověděl Christopher, "Radka Mayrová."

"Paní Mayrová?" záchranářka zkoušela, jestli ji vnímá. Klekla si vedle ní napravo a její kolega nalevo. "Je prochladlá a v šoku… Můžete mluvit?" Radka se jen třásla a nevnímala. "Musíme jí dát injekci na uklidnění a vzít jí do sanitky."

"Christophere, jsi v pořádku?" zeptal se strýc.

"Jo-jo… Jen… Našli jsme ji tu takhle. V rohu…"

"Vnímala vás, když jste ji našli?" zeptal se záchranář.

"Byla vyděšená," řekl Jason. "Pořád opakovala, že už ne, už ne."

"Nějaký hajzl jí tu zmlátil!" zuřil Christopher. "Když jsme se přibližovali, tak odtud někdo vyšel. Nějaká vysoká postava… Rozeběhli jsme se za ní, ale zmizela nám ve tmě."

"Hlavně, že jste ji našli," Vlastislav ho vzal kolem ramen a Jasona poplácal po zádech. "Teď to nechte na záchranářích."

"Dobrá práce," pochválil je policista. "Potřebuju vaší výpověď."

Záchranáři se s ní snažili komunikovat, ale nic moc z ní nedostali. Byla pomlácená a podle nich žádné zlomeniny neměla. Vrátili klukům bundu a kabát. Položili ji na nosítka a odnesli do záchranky.

"Pojedete s námi?" záchranářka se ptala Christophera.

"Ehm, ne, nepojedu," odmítl. "Musím pro její doklady, taky pro Sáru… Stejně ji budete teď ošetřovat."

"Zachvilku tam přijedeme," dodal Vlastislav. Záchranka odjela a policista je vzal zpět do vesnice. V autě bylo hrobové ticho. Byl slyšet jen zvuk motoru a písnička Don't worry be happy, která hrála v rádiu. Jasonovi to v tu chvíli přišlo hrozně vtipné. Nicméně se zakousl do tváří, aby zabránil smíchu. Christopher si v hlavě přehrával všechny možné mučící scénáře, které by provedl oné osobě. Vlastislav se pokoušel dovolat Lýdii, která byla u Sáry, jenže neúspěšně.

Zastavili na návsi, kde na ně netrpělivě čekala Sylva a sotva vylezli z auta, už je zasypávala otázkami: "Našli jste ji? Jak je jí? Je pomlácená? Zraněná?"

"Bude v pořádku," řekl Vlastislav a zabouchl dveře od auta. "Záchranka ji odvezla do nemocnice."

"Ty jsi s ní nejel?" vyhrkla na Christophera.

"Musím najít její doklady a říct to Sáře!" odsekl.

"Zavezu vás tam. Pro doklady a do nemocnice," nabídl se policista. Spíš to tedy znělo jako rozkaz, na který nechtěl slyšet ne.

"Stačí jen pro ty doklady. Do nemocnice se dostaneme," odpověděl a šel poděkovat Jasonovi za pomoc.Potřásli si rukama a každý si šel po svém.

"Vezmeme auto a sejdeme v nemocnici," řekla Sylva a s Vlastislavem šli domu. Christopher nastoupil zpět do vozu a jeli k Residenci.

"Jak se jmenujete vůbec?" zeptal se muže v uniformě během jízdy.

"Michal," odpověděl policajt.

"Těší mě, Michale. Jste nově u policie?"

"Ano. S vaší tetou jsme tam noví. Příjemná žena."

"Máte rádi, když vám lidi říkají švestky?"

"Lidé nám říkají všelijak… Policajti, fízlové, dementi, čuráci, neschopní státní zaměstnanci, jednomístné IQ. Ty patříš mezi ty, co nám takhle říkají."

"Já nic… Já to jen slyšel od kluků," pokrčil rameny. Nechtěl si momentálně znepřátelit policii, jako někteří členi rodiny Mayrů.

Jak se v něm pomalu ale jistě probouzela temnota, tak mu dělalo větší potíž bavit se slušně a normálně. Zvláště s policisty, když o nich znal tolik vtipů. Měl sto chutí mu dát hádanku o policajtech, jako třeba Proč chodí na hlídku dva policajti a pes? Nebo Proč měli policajti na autě zelený pruh? V tu chvíli se chtěl hrozně smát, ale udržel se.

"Pracuji u policie šest měsíců, osm dní a dvanáct hodin," odpověděl Michal. "Občas pracuji i s vaší tetou, Hanou. Příjemná žena. Hezká žena. Velmi atraktivní žena."

"Velmi vdaná ženská," poznamenal. Policista se mu zdál docela zvláštní, až poněkud divný. Takový trošku autista, perfekcionista s kamenným obličejem. Jako kdyby byl robot.

Je fakt, že s výrokem, že je teta atraktivní, měl pravdu. Teta Hana vypadala v uniformě skvěle – při práci uniformu skoro vůbec nenosila, pracovala normálně v civilu. Jednou stála před Residencí v služebním oblečení, zády k vjezdu, a když Christopher přijížděl ze školy, tak si říkal: Co to je za kost v tý uniformě… A málem s autem naboural do domku pro hosty.

"Můžete být v klidu," řekl Michal. "Nemám ve zvyku navazovat intimní vztahy se staršími osobami."

Projížděli kolem Sářina domu a všiml si, že se uvnitř svítilo a její auto stálo před barákem hned vedle jeho vozidla, kde ho před hodinou nechal zaparkované. Zastavili před Residencí a vystoupili. "Hej, Petře!" Michal zvolal na kolegu stojícího ve vchodu. "Jak jste na tom?"

"Pořád čekám na kluky, až přijedou a pustí se do toho," odpověděl kolega.

"Tohle je Christopher. Syn poškozené ženy. Našel ji v lesích. Zmlácenou a podchlazenou. Sanitka jí odvezla do nemocnice."

"Podívejte," řekl Christopher. "Vy si tu v klidu kláboste a já jdu pro ty doklady. Nemám čas tady vyčekávat."

Vešel dovnitř a u schodiště uviděl tu rozbitou vázu. Vzpomněl si na předtuchu. Na Radky strach a hrůzu, co cítila, když letěla ze schodů… Došel do pracovny, kde měla ve stole peněženku s doklady a poté zamířil ke své sestře. Po cestě se ještě policajtů zeptal, jestli je tam někde jeho kocour, ale ti mu řekli, že ne.

☼ ☼ ☼

Lýdia ostatním u Sáry vysvětlovala, co se stalo. V obýváku seděli na gauči Matěj, Martin, Josef a Sára. Jindra seděl v křesle a Lýdia přecházela sem a tam. Všichni byli v šoku. Hlavně Sára, když se dozvěděla, že se její matka pohřešuje. "To není možný, babi, proč by jí někdo unášel?"

"Zřejmě kvůli penězům, drahoušku," odpověděla Lýdie.

"Máma ji hledá, ne?" zeptal se Matěj.

"Já nevím, Matěji," řekla nervózně. "Nevím, jestli je vůbec tady v okolí."

"Ahoj," přerušil je Christopher, když tam přišel. "Našli jsme ji a je v nemocnici."

"Kde? S kým?" ptala se Sára.

"S Jasonem. V Bártově garáži nahoře za lesem. Je zmlácená, od krve, v šoku. Nevím pořádně, co s ní je. Musíme jet do nemocnice. Mám její doklady." Odpověděl a podíval se dolu, kde se mu o nohy otíral jeho kocour.

"Tady jsi," vzal ho do náruče. Byl rád, že je jeho zvířecí společník v pořádku. I když se vlastně ani bát nemusel, jelikož byl Samuel chráněn – po dobu trestu v kočičí podobě.

"Dobře, tak jedeme, vezmu si věci," souhlasila Sára a šla si pro kabelku a kabát.

"Pojedeme s nějakým podivínským policajtem. Radši se ho na nic nevyptávej, přijde mi, že to bude robot." Radil sestře, když šli k nastartovanému policejnímu autu.

"Dobrý večer," řekla Sára, když si sedla dozadu za sedadlo spolujezdce.

"Dobré brzké ráno," odpověděl policajt. Její bratr měl pravdu. Bude to nějaký podivín. Vzadu za Christopherem se cítila celkem bezpečně.

"Zvláštní… Vraždy, násilí, agresivita," říkal řidič. "Jako by někdo vypustil nějaký virus, co mění lidi ve zvířata."

Virus? Christopher si vzpomněl na předešlou noc. Michal mluvil, jako by o tom něco věděl. Nenápadně říkal – Byl jsem to já. Já jsem tam byl taky a zavinil to.

"Co tím myslíte?" zeptal se ho.

"Jako ve filmu Úsvit mrtvých."

"V tomhle filmu zombíci požírali živé lidi, jak to souvisí s tím, co se děje tady?"

"Agresivita, násilí… Vraždy, které jako vraždy nevypadají, jelikož ti mrtví lidé nejsou technicky mrtví," odpověděl Michal.

Ten bude mít nějakou mentální poruchu, řekl si v duchu Christopher. "Nesmysl, to si plete s nějakým jiným hororem."

"Já se nemůžu plést. Jako policista nesmím." Zněl dost přesvědčivě. Musel mít nějaký svůj osobní kodex, podle kterého se řídil. A jestli ho porušil, tak se musel určitě nějak potrestat. Tenhle člověk byl pro něho hodně zvláštní a hodně zajímavý. Takový ten pocit, že ho chce více poznat, ale zároveň ho držet co nejvíce od těla.

"Třicet jedna let, osm měsíců, patnáct dní, tři hodiny a čtyřicet sedm minut."

"A vteřiny nevíte?" pousmál se Christopher.

"Bohužel, nevím. Moje máma se při porodu nedívala na vteřinovou ručičku a doktoři zapsali jen hodiny a minuty."

Mám se ho ještě na něco zeptat nebo ne? Třeba na jakou verzi androida aktualizoval svůj mozkový software? Nebo, skrz co si dobíjí baterky? Přemítal si v hlavě další různé otázky a většině se musel nenápadně zasmát. Chtěl by vidět jeho výraz poté, co by mu jednu z nich položil. Třeba kam by si strčil kabel na dobíjení energie. Napadlo ho jen jedno místo. Zátylek.

Ostatní by řekli prdel, ale to by bylo v případě, že by si sedl do nějakého stojanu. Třeba takový doma měl. Toho ale přivedlo k myšlence, co mají roboti mezi nohama a na zadnici. Zamyslel se nad tím tak, že si ani nevšiml, že zaparkovali na parkovišti před nemocnicí. Zpět do reality ho přivedla Sára, když ho při vystupování šťouchla do ramene. Poděkovali Michalovi za odvoz a šli dovnitř, kde na recepci dali sestře Radky kartičku pojištěnce a dostali "uspokojivou" informaci, že si mají sednout a čekat, než přijde doktor.

Tyhle "uklidňující" věty dokázali každého znervóznit ještě víc, než momentálně byl. Kousek od nich byl automat, a i když všechno tekuté tam stálo za hovno, dali si aspoň kafe a sedli si na sedačky.

"Tohle je typický… Nikdo tady nic neví," řekl naštvaně Christopher.

"To víš, vyšetření chvilku potrvá," řekla Sára. "Prý jsi viděl, co se mámě stalo."

Kývl a znovu si vzpomněl na tu chvilku, kdy na ní neznámý chlap vyběhl a shodil ze schodů. Řekl ji to celé. Jak objevila rozbité okno, uslyšela hluk v patře, i jak moc vystrašená byla.

"Já bych se asi posrala být na jejím místě," oklepala se Sára, když jí projel mráz po zádech.

"Neměla k tomu daleko. Věř mi." Napil se vařícího kafe. Měl žáruvzdorné tělo, takže nehrozilo, že se opaří. Kafe ale opravdu stálo za hovno. Člověka by neudržel vzhůru kofein obsažený v něm, nýbrž ta pachuť v ústech a bolesti v žaludku.

"Jaký byl vůbec film?" změnil téma.

"Dobrý," kývla hlavou. "Snědla jsem popcorn a prospala polovinu filmu, zatímco ti čtyři to hrozně žrali… Scifi se mi někdy líbí, ale jezdím tam hlavně kvůli popcornu a nachos."

"To já moc dobře vím," usmál se.

"Takže?"

"Co?"

"Jason?" pousmála se.

"Zníš jako matka," řekl otráveně.

"No co? Je na čase, abys taky někoho měl," dala mu lehce pěstí do ramene. "Jsi mladej, hezkej… Musíš toho využít."

"To, že jsem hezkej, je přece jasný. To mi nemusíš říkat," pochválil se. "Ale koukám, že je třeba, abych si na čelo napsat – Jason nemá zájem, protože má přítelkyni a jeho rodiče mě nemají rádi."

"On má přítelkyni?" divila se. "No… Takovej hezkej kluk, proč by neměl."

"Stejně si to nezasloužím," řekl tiše.

"Co?"

"Nemám na to ani čas… Musím dosáhnout určité čarodějnické úrovně, odmaturovat, pokusit se nepropadnout temnotě–"

"Právě proto bys měl někoho mít. Vždyť to říkal Satýr, že by tě láska dokázala držet dál od temnoty."

"Ano, ale jak vidíš, tak nemám čas… Dopadlo by to úplně stejně jako s Laurou."

V hloubi duše by chtěl, ale bylo by to buď partner, nebo partnerka anebo magie. Když magie, tak by byl po zkouškách volný a temný. Když láska, tak by ve zkouškách neuspěl a neměl by potom ani jedno. Byl by – slušně řečeno – v prdeli. Podle něho od patnácti let ztratil štěstí, když ho poslali na školu do Anglie a že osud prostě nechce, aby byl šťastný.

Bohužel, tak o sobě uvažuje…

"Ona nebyla prostě ta pravá," dala mu ruku na rameno.

Jejich konverzaci přerušil doktor Malis, starší chlap, který se na recepci ptal po rodině Radky Mayrové a sestra ho odkázala na ně. "Vy budete děti Radky Mayrové, že?"

"Jak je jí?" zeptal se Christopher a zvedli se ze sedaček.

"Vaše matka je v pořádku. Dali jsme jí sedativa a teď odpočívá. Je to pro ni momentálně to nejdůležitější," odpověděl.

"Dobrá a co jinak?" Sára čekala, až jim poví matčinu diagnostiku.

"Udělali jsme ji celkový rentgen a má zlomená dvě žebra, podvrtnutý kotník a naražený loket. Také má dvě boule na hlavě, lehký otřes mozku, ale nic vážného. Dále má roztrhnuté obočí a několik modřin."

"To moc nezní jako – v pořádku… Až já dostanu toho, kdo ji to udělal," řekl si Christopher a lehce mu v krvi stoupl adrenalin.

"Je možné, že by to všechno měla z pádu ze schodů?" zeptala se Sára.

"Ano, až teda na to obočí. To vypadá, jako by se zachytila o větev, jelikož jsme ji to museli hodně čistit, než jsme to zašili… Jestliže spadla ze schodů, nebude se moc pořádně hýbat a musí být v klidu. Více vám povíme, až se probudí… Omluvte mě, musím jít. Máme tu další případy… Jako by se lidi najednou zbláznili." Rozloučil se a šel zpět na ambulanci.

☼ ☼ ☼

Uběhl týden a Radka se fyzicky i psychicky zotavovala v nemocnici, kde ji její děti každý den navštěvovali. Christopher se pokoušel co nejvíce praktikovat zaklínadla a vyčistit tak seznam témat, aby získal zpět své paralyzované schopnosti. Zkoušel se několikrát spojit se Satýrem, ale neúspěšně. Divné, že se ani sám neobjevil.

V Residenci se všechno vrátilo do starých kolejí. Dveře i okno byly opravené a krev na podlaze a koberci byla vyčištěna. Očekával se jen Radky návrat z nemocnice… Jediný, kdo měl problém se vrátit do normálu, byl Christopher. Z toho, co se stalo během víkendu na horské chalupě v Rakousku a následně ve vsi v Česku, nebyl zrovna dvakrát nadšený. Vlastně byl docela dost zmatený. Chtěl odpovědi…

To čekání, zda policie na něco přijde nebo zdali se ozve Satýr, aby to vysvětlil, jelikož mu instinkt říkal, že za tím vším musí být něco magického, ho pomalu ale jistě ubíjelo. Ani ve škole se pořádně nemohl soustředit. Byl roztěkaný, většinou až naštvaný. Jeho otec neměl vůbec čas a Katie taky ne. Oba dva trávili pomalu veškerý čas v práci, takže Christopher byl odkázán, jako vždycky, na sebe, kocoura a kamarády. Někdy se k tomu přidali i jeho bratranci, když si udělali chvilku a nebyli přilepení na konzolích. Ačkoli ho konzole vždycky bavily, neměl na ně poslední dobou ani pomyšlení.

Začal si myslet, že propadá depresím nebo že na něho jde nějaká předčasná jarní únava. Pravda ale byla ta, že byl emočně vyčerpaný. Víkend na horách měl být pro něho odpočinkem a měl být bez magie, jenže bohužel… Stalo se, co se stalo…

Další týden byl jeho papír s tématy prázdný a schopnosti měl stále paralyzované. Satýra nemohl nikde sehnat. Vydal se i do druhé dimenze na úřad pro čarodějnické vzdělávání, ale tam ho taky nenašel. Vlastně tam skoro nikoho neviděl. V hlavní hale, kde jsou výtahy, se pohybovalo minimu bytostí, čarodějnice na recepci se ani nezajímala, proč je Christopher na Magice. Členové komise pro čarodějnické vzdělávání taky nebyli k nalezení. Když někoho potkal, tak se s ním dotyčný nechtěl ani bavit… Nejenom, že se zbláznil svět v první dimenzi, ale v té druhé tomu bylo taky tak.

☼ ☼ ☼

Počátek dalšího týdne trávil v Linci. Podle vzdělávacího individuálního plánu na Zubarránu se odteď musel zúčastnit měsíčních všeobecných testů, které ho, i jeho spolužáky, prověřovaly, jak si vedou s přípravami na maturitu. Jelikož jako polosmrtelník využíval více jak padesát procent mozkové kapacity, nebyly pro něho všeobecné testy žádný problém. Bohužel mu využitá procenta nedokázala vysvětlit, co se v obou dimenzích dělo, tak se po škole rozhodl překvapit svého otce v práci.

Florian ho nikdy nevzal k sobě do práce a jemu to bylo, jako teenagerovi, kterému rodiče "ničily život", úplně jedno. Někdy se mu v hlavě objevila myšlenka, co vlastně jeho otec v té své korporaci dělá, ale po vojenské škole v Anglii neměl moc zájem více poznat Floriana ani jeho práci.

RAVERO Corp. – Florianova obchodní společnost sídlila kousek za městem. Samotný pozemek měl kolem jednoho kilometru čtverečního a byl ohrazený dvoumetrovou zdí. Jednou našel ve vile plán a fotku pozemku. Od vrátnice vedla cesta do hlavní budovy, která byla uprostřed. Kolem ní byly menší budovy s tím, že každá z nich měla na střeše velkou přistávací plochu pro helikoptéry. Celkem jich tam bylo pět. Hlavní budova – značená písmenem A – byla uprostřed a kolem ní čtyři, značené B, C, D, E.

Christopher si naivně myslel, že ho ostraha jen tak pustí přes vrátnici, když jim řekne, že je syn spolumajitele. Nepodařilo se… Museli volat Florianovi do kanceláře, ale jeho sekretářka je odbyla s tím, že je na schůzce. Rychle vymyslel jednoduché zaklínadlo, díky kterému se přes ně dostal a zaparkoval před vysokou pětipatrovou budovou A.

Vešel do vestibulu a najednou uslyšel svůj hlas: "Dobré odpoledne, Christophere." Kolem něho nikdo nestál a zdálo se, že ten zvuk vyšel ze stropu. Zmateně došel k recepci, kde ho přivítala mladá hezká blondýna. "Vítejte v RAVERO Corp."

"Pozdrav pán bůh, dobrá ženo, hledám tátu," opřel se o recepci.

"Vy jste…" zarazila se. "Christopher von Anstetten?"

"Witter von Anstetten," opravil ji.

"Promiňte, ale nemám tu hlášenou žádnou návštěvu," projížděla diář. "Máte s panem ředitelem schůzi?"

"Je to můj otec," pokrčil rameny. "Nepotřebuju mít domluvenou schůzi… Z vrátnice volali nějaký sekretářce a ta řekla, že má poradu nebo co. Tak mi řekněte, kde má kancl a já tam na něho počkám."

"Promiňte, ale jestliže nemáte sjednanou schůzi a pan von Anstetten je na poradě, tak vás tam nemohu pustit."

"Podívejte se, slečno. Neviděl jsem tátu jakou dobu a to s ním bydlím v jednom baráku… Momentálně nastala situace, která si žádá okamžité jednání, a nemůžu čekat na to, až bude mít čas," řekl s vážným výrazem ve tváři. Nejradši by použil chronokinezi a zmrazil ji, ale bohužel ji měl dočasně paralyzovanou.

"Stejně vás tam sekretářka nepustí," řekla.

"No tak tam počkám se sekretářkou, než přijde…"

"Dobrá, tak já ji zavolám." Zvedla sluchátko a ohlásila ho. Poté ho poslala výtahem do pátého patra.

"Já se budu na recepci doprošovat, aby mě pustili za tátou," říkal si pro sebe ve výtahu.

"Christophere, máte jednu nepřečtenou zprávu," ozvalo se z reproduktoru na panelu s tlačítky.

"Proč tady mluví můj hlas, kurva?" vztekal se.

"Váš otec mě nechal naprogramovat a nahrál mi váš hlas, abych mu vás připomínal," odpověděl reproduktor.

"Ty jseš jako umělá inteligence nebo co?"

"Správně."

"Tohle je ujetý," kroutil hlavou. Dveře se otevřely a on vyšel na chodbu. Vpravo byly tři prosklené kanceláře, kde momentálně nikdo nebyl. Vlevo byla zasedací místnost, do které nebylo vidět. Naproti ní byla jedna velká prosklená kancelář, která byla Florianova, a naproti výtahu byl velký stůl, u kterého seděla sekretářka.

Žena menšího vzrůstu, hnědé vlasy, hnědé oči a na nose měla malé brýle, kterými si prohlížela Christophera od hlavy až k patě. "Dostal jste kartu?" zeptala se arogantně. Měla takový ten výraz – Co mě otravujete při práci…

Dostala jsi krámy? Pomyslel si. "Jakou kartu?"

"No přece kartu pro návštěvy, ne?" hlasitě povzdychla. "Každý musí mít kartu."

Tak ty jseš kráva největšího kalibru, myslel si. "Žádnou kartu jsem nedostal," odsekl arogantně.

"No tak, že jste tu poprvé, tak JÁ vám pro ni dojdu," zvedla svůj tlustý zadek a na vysokých podpatcích se kymácela k výtahu. "Počkejte tu na mě."

Christopher ironicky zasalutoval a čekal, až se dveře od výtahu zavřou. Aby tě ten výtah vůbec potom vyvezl nahoru, řekl si ve své hlavě. To bude nějaká stará panna, co nemá chlapa… Taky kdo by s ní vydržel, když se k cizím chová takhle… A ty její porcelánové kočky na stole. Ty mluví za vše…

Dveře se konečně zavřely a on se vydal k zasedací místnosti, kam vlezl bez zaklepání. Zarazil se a předstíral, že je překvapený. "Ehm… Ahoj?"

V místnosti bylo najednou ticho, kolem velkého stolu sedělo deset chlapů včetně Floriana a všichni zírali na mladého kluka stojícího ve dveřích. Neměl ani čas si je všechny prohlédnout, jelikož Florian, sedící v čele, hned vyskočil ze židle. "Christophere, co tu děláš?"

"É… Já… Počkám venku," vrátil se na chodbu, zabouchl dveře a začal se potichu smát. "Kéž bych si ty výrazy mohl vyfotit." Šel naproti do tátovy kanceláře a sedl si za jeho stůl. Vedle dveří byl věšák, kde měl jeho otec pověšený kabát. Dále tam měl malý gauč, konferenční stolek a křeslo. Na stole měl v rámu Christopherovo fotku, kde mu bylo čtrnáct let. S úsměvem od srdce se koukal přímo do objektivu.

Vzal ji do ruky a na ten den zavzpomínal. Jedna jejich známá fotografka jim přijela udělat rodinné fotky. Nejdříve je fotila dohromady a poté jeho samotného.

Jo, to jsem byl ještě hodný a mladý, myslel si. To ještě táta byl táta… A pak zjistil to o mně a Timovi a z táty byl Florian…

"Říkala jsem vám, že máte počkat venku!" sekretářka stála ve dveřích a v ruce svíjela visačku s nápisem Besuch.

"To, že to řeknete, neznamená, že to udělám."

"Tohle ne… Přijdete si bez–"

"V pořádku, Ute," přišel Florian. V náručí měl několik černých desek a vzal si visačku od sekretářky. "Běžte zpátky."

Christopher na ni mrknul a pousmál se, což ji naštvalo ještě víc. Probodávala ho pohledem, zatímco opouštěla kancelář a šla si sednout za svůj stůl na chodbu a loučila se s chlápky v černých oblecích, kteří vycházeli ze zasedačky. Christopher dal zpět svoji fotku na stůl a Florian položil desky na konferenční stolek. "Už mi řekneš, co tady děláš?"

"No, když doma děláš jako bych neexistoval, tak jsem musel přijít sem, kde očividně nejsem ani vítanej, když mě ostraha na vrátnici stála jedno zaklínadlo."

"Ovšem, že tu jsi vítaný, ale mám to tu prostě tak zavedený, že bez ohlášení do areálu nikdo nesmí," řekl otec.

"Když tak nad tím přemýšlím… Co se vůbec tady v tý firmě děje?"

"Mezinárodní obchod. Detaily tě nebudu zatěžovat," odbyl ho a šel si sednout ke stolu. Christopher ho pustil na židli a sedl si na roh stolu. "Nenapadlo tě někdy, že bych se sem chtěl připojit?"

"Napadlo, ale jediný, co tě teď musí zajímat je čarodějnictví a maturita."

"Když už se bavíme o čarodějnictví, nevíš náhodou, kde je můj učitel? Jelikož na mě už druhý týden sere stejně jako ty," vyndal z kapsy kabátu prázdný papír a hodil jej na stůl před svého otce. "Papír je prázdný. Všechna témata splněna a zkus hádat, co mi chybí?"

"No, asi nic, když máš všechno splněné."

"Schopnosti!" zdůraznil. "Jediná magie, co se projeví, je až po tom, co zakvákám nějakej verš, ale jinak nic!"

"No tak to odevzdej v Citadele v Arkánakii a oni ti obnoví tvoje schopnosti zpět!"

"Na to abych se dostal do Arkánakie potřebuju schopnost přemístění a schopnost přemístění patří mezi mé – momentálně – PARALYZOVANÉ schopnosti, které mi, podle tebe, odparalyzují v Arkánakii, jenže tam se nedostanu, protože mám své schopnosti paralyzované…"

"Tak jednoduše použij zaklínadlo, které tě tam přemístí."

"Ach…" dal si ruku na čelo. "Myslíš, že jsem to nezkoušel? Moje mutace vesmírné magie je taková, že mi nepůjde se pomocí ní přemístit, protože jsem míšenec… Víš ty vůbec, kdo já jsem?"

"Christophere," povzdychl Florian.

"Ano?" ozvalo se z reproduktoru ve stropě.

"Proč máš vůbec nějakou umělou inteligenci s mým hlasem?" ptal se ho nechápavě a ukázal ke stropu.

"Cituji: Svého kluka nevídám skoro vůbec, tak mi ho tohle bude připomínat a budu si myslet, že je stále semnou, i když tu vůbec není." Odpověděla umělá inteligence.

"To by stačilo, ztiš se!" Florian přikázal směrem ke stropu.

"To jako vážně?" Christopher zvedl obočí.

"Jsi můj jediný syn… I když pravidelně střídáš domovy, tak tě kolikrát vůbec nevidím…"

"Tak sis myslel, že mě nahradíš umělou inteligencí?" cítil se dotčeně.

"Nechci tě ničím nahradit, jen… Věnuj se teď tomu kurzu, prosím a pak bude dost času na tohle všechno," Florian ukázal kolem sebe.

"Myslíš, že potom budu mít ještě zájem?" Christopher věděl, že odpověď nedostane, taky tomu tak bylo, když Florian mlčel a odvrátil pohled.

Jediný, co mu otec po chvilce řekl, bylo: "Prostě jen počkej do léta. Pak už to bude dobrý…"

"Uvidíme," sesedl ze stolu a chystal se odejít, když si vzpomněl na druhou věc, kvůli které za ním přišel. "Jedna věc ale nepočká."

"Co?" opřel se lokty o stůl.

"Co znamená to násilí všude kolem? To se lidi zbláznili nebo co? Nemá to snad co dočinění s tou anomálií, o které se Satýr zmiňoval před dvěma týdny?"

"Ano, má… Pracujeme na tom my i úřady druhé dimenze."

"A co se teda stalo? Protože matka je kvůli tomu v nemocnici."

"Ji to postihlo taky?" ptal se překvapeně.

"Nějakej nevíme-kdo ji srazil ze schodů a kdoví co ještě s ní prováděl, protože když jsem jí našel za vsí ve staré garáži, tak byla pomlácená… A nebyla samotná. Mnoho lidí potkalo stejný osud."

"Christophere?" Florian zvolal ke stropu.

"Ano?" ozvalo se.

"Ukaž mu naší poslední teorii."

"Zajisté," odpověděl a uprostřed místnosti se objevila holografická podobizna zeměkoule. Christopher musel kousek ustoupit, aby měl dobrý výhled. "Dosavadní šetření ukázalo, že práce s červí dírou není odpovědna za setkání s bytostmi z alternativní dimenze… Někdo musel spojit dimenze ve chvíli, kdy se úřad pro mezigalaktické cestování plně zabýval prácemi s červí dírou."

"Jak tomu mám jako rozumět?" zeptal se ho syn, když holograf zmizel.

"Někdo otevřel portál do alternativní dimenze. Dvakrát," vysvětloval Florian. "Sice nevíme do jaké, ale musela to být nějaká, co není stejná, jako ta naše."

"Tak to je asi jasný, že není stejná jako naše, když je alternativní…"

"To jo, ale tahle musela být několik let, možná desítky let jiná než ta naše… Jiná rozhodnutí, jiná historie, události a tak, protože ti, co strážci magie pochytali, tvrdili, že tohle není vůbec jejich svět… Že to tu vůbec nepoznávají."

"Samozřejmě, že to nepoznávají, když je to alternativní dimenze… Takže někdo otevřel portál do nějaké dimenze a ti alternativní lidé sem jako jen tak přešli?" přemýšlel Christopher.

"Portály slouží k přechodu mezi dimenzemi… Tady jde ale o to, že ty dimenze byly spojeny. Celkem to bylo čtyřikrát. Dvakrát z této dimenze, dvakrát z té alternativní." Florian se opřel a pokračoval: "Když se spojí dvě dimenze, je to jako překročit práh dveří. Jeden krok a v mžiku jsi jinde. Naštěstí spojení zabralo jen pár sekund, takže není tolik ztrát na životech."

"Jak to myslíš ztrát na životech?" nechápal.

"Tak polovina těch, co překročili tam, nepřekročili zpět, tudíž je bereme jako mrtvé."

Takže Christopher měl štěstí, že se dostal zpět. Jinak by byl uvězněn ve světě, kde možná ani neexistovali ti, které znal. Možná, že ani jedna jeho rodin v té dimenzi nebyla. Nebo byla, ale on v nich nemusel být. Určitě by ho zajímalo, jaký by v tom alternativním světě byl, jak vypadal, choval se a jaká by celkově byla jeho životní situace. Nebo také v té dimenzi nemusel být naživu.

"Co vůbec říkali ti, které pochytali?" zeptal se zvědavě.

"Že místa, která znají, jsou úplně jiná. V jejich domovech bydlí někdo jiný nebo dokonce i jejich dvojníci. Proto se strhly ty nepokoje… Třeba někde v alternativní dimenzi žijí v Residenci úplně jiní lidé, jiná rodina, a když vlastně – většina nevědomě – přeskočili do naší dimenze, tak začali napadat ty, co tam momentálně byli… Jsem si jistý, že ti Satýr k tomu řekne víc, protože, podle tvého výrazu, usuzuji, že se ti asi uvařil mozek."

"Dobře," myslel si, že to pochopil, ale bude potřebovat trochu času to vstřebat. "Co ale ten Satýr? Kdy budeme pokračovat?"

"Ten samozřejmě pomáhá chytat ty návštěvníky, ale jsem si jistej, že to nebude trvat dlouho a ukáže se." Zvedl se od stolu. "Teď už ale běž… Mám ještě práci a musím odejít."

Kupodivu šel Christopher bez námitek. Na sekretářku ani nereagoval, když čekal na výtah. Měl toho hodně na mysli: Alternativní dimenze. Tam jsem tedy musel být, když jsem potkal Jonase s Asteraldou, jelikož to byla budova, která tam přece nikdy nebyla …

Časově to ale nesedělo, když interval mezi prvním a druhým setkáním a Jonasem a Asteraldou byl pár dní. Nicméně podle nich to bylo pár minut. Myšlenky, které by uvařily mozek každému smrtelníkovi, pomyslel si.

Měl nad čím přemýšlet… Nebylo to ale jediné téma, které mu vrtalo hlavou. Teď už se RAVERO Corp. nezdála být jen firmou, co se zabývá mezinárodním obchodem. V hlavě se mu rojily otázky jedna za druhou. Bohužel, Florian trval na svém: Až v létě.