Kapitola třetí: Oslavy konce roku

O víkendu byla rodina Mayrova vyslána do lesa dělat dřevo na zimu. Každý měl určenou pozici, co bude dělat. Adam kácel stromy. Christopher je telekinezí dostal na cestu, kde byly, momentálně střízlivým, Vojtěchem a jeho synovcem Petrem rozřezány na metrové kusy. Radka, Sylva a Matěj je nakládali do káry. Byly dvě auta a dvě káry – jedno řídila Lýdie a druhé Hana. U Residence byl Martin, Josef, Sára a Jindřich a ti vykládali dřevo z káry a skládali ho podél plotu.

Satýr je v lese poctil návštěvou a divil se, jak jsou krásně sehraní. "No teda," zastavil se u Christophera, který čekal na Adama, až vybere strom. "Takhle hezky procvičuješ schopnosti, jo?"

"Je to aspoň k něčemu prospěšný. Telekinezi používám maximálně, když si lehnu na gauč a zapomenu si vzít ovladač," odsekl.

Satýr se otočil a uviděl Radku, jak vzala kus dřeva a dala ho do káry. Když se jejich pohledy sešli, mávl na ní a pousmál se. Ona to opětovala a věnovala se dál dřevu. "Tvoje matka je silná," obdivoval ji.

"Jak kdy," řekl Christopher. "To dřevo je hlavně suchý, takže je docela lehký."

"Doufám, že je ten les začarovaný. Nemůžeš riskovat odhalení –"

"Buď v klidu. Kolem lesa je silové pole, díky kterému budu hned vědět, že tu kolem potuluje někdo nemagický… A teď pozor."

Adam ukázal na strom a začal řezat motorovou pilou. Christopher natáhl ruce a telekineticky strom chytil. Když dořezal, zůstal strom ve vzduchu pár centimetrů nad pařezem. Pomalu ho přenesl na cestu, kde se o něho postarali Vojtěch s Petrem. Dále Adam vybral dva stromy vedle sebe. Magicky chytil oba dva, každý do jedné ruky. Po oddělení obou stromů od pařezů je opět přenesl na cestu.

"Bolí mě po tom svaly, nevíš proč?" zeptal se Christopher a dal si ruku na biceps.

"Ovšem, že tě bolí. Je to jako v posilce akorát, že tohle je jiná váha. Pamatuj, že čím víc posiluješ mysl – telekinezí – tak ti budou růst svaly, ale nečekej, že z tebe bude Arnold Schwarzenegger."

"To ani nechci," zasmál se. "Mě stačí být sexy."

"Vidím teda, že lekci na téma telekineze můžeme považovat za hotovou?" navrhl a jeho učeň souhlasil.

Tímto tempem měli za jedno sobotní dopoledne hotovo. Pak už jen musel Christopher vyčarovat oběd v jídelně, jelikož nebyl nikdo, kdo by ho uvařil, když se všichni zúčastnili práce v lese. Satýr se zdržel na oběd a odpoledne se zúčastnil i degustace čerstvě vypáleného chlastu, což znamenalo jediné. Pěkná nedělní kocovina, pro všechny. Vychlastali vše, co vypálili, tudíž museli další týden začít na novo. Po všech známých i kamarádech sháněli staré kompoty, ovoce… Prostě všechno, z čeho šla udělat kořalka.

Zatímco strýcové celý týden trávili v Palovně ve sklepě, Christopherovi se blížil maturitní ples v Česku. Konal se ve středu třicátého listopadu a jeho třída měla skoro vše zařízené. Chystali se udělat i maturitní noviny, kde každý o sobě něco napíše. Historii své magické rodiny mu letmo řekl jeho táta, když mu oznámil, že je čaroděj. Teď ale přišla na řadu jeho nemagická – smrtelná – rodina. O svých předcích nikdy neslyšel ani kde se objevilo jejich příjmení Mayr.

Zkusil udělat rodokmen rodiny Mayrových. Byl tak velký, že musel spojit několik papírů dohromady a kreslit to na podlaze u sebe v pokoji. "Snad jsem si vzpomněl na všechny," řekl si, když se díval na svůj výtvor. Na kontrolu si přivolal nejstaršího člena rodiny, Lýdii.

"Tak, co říkáš?" zeptal se jí. "Jsou tam všichni?"

Lýdia se podívala na podlahu a začala počítat jména. Celkem napočítala 40 členů její rodiny – z nichž 3 byli mrtví, 26 pokrevních a 11 momentálně přivdaných.

"Dobrá práce," pochválila ho. "Máš lepší paměť než já… To víš, než já si vzpomenu…"

"Je na hovno, že to začíná tebou a dědou, babi. Vůbec se nepamatuju, že byste někdy mluvili o svých rodičích nebo sourozencích," krčil rameny.

"Já je nikdy nepoznala a děda taky ne," sedla si na gauč a dala si nohu přes nohu. "Víš, je to zajímavý příběh."

Christopher zvedl ruku, otevřel dlaň a pomocí modrých jisker vyčaroval skleničku bílého vína. "Povídej," podal jí to.

Pousmála se. Vzala a hned ochutnala. "Chardonnay polosuché… Dobře vyčarováno."

"Zlepšuju se."

"Děda se narodil sedm let po konci první světové války. Našli ho jako novorozeně u Kostela svatého Jana Křtitele v Mayerově ulici v den, kdy slavil svátek Ladislav. Ten den zanikla společnost Laurin a Klement. Říkal mi to pokaždé, když jsme slavili jeho narozeniny. Nevěděli, jaké jméno mu dát, tak se očividně rozhodli pro Ladislava a příjmení dostal podle ulice, ve které sídlí kostel. Farář tam ale zapomněl napsat E, takže takhle vzniklo naše příjmení – Mayr – prý to potom nechtěl už přepisovat," zavzpomínala.

"To se nikdy nepokusil najít své rodiče?" zeptal se pravnuk.

"V té době to nebylo možné," kroutila hlavou a napila se vína, "kostel neměl žádné údaje o tom, kdo ho tam nechal. Ani okolní nemocnice neměly žádné záznamy o tom, že by nějaká žena porodila kluka a poté s ním zmizela. V té době to nebylo nic zvláštního porodit dítě tam, kde se zrovna matka nacházela."

"On je ale asi nikdy nepotřeboval, když vyrůstal bez nich, ne?"

"Někdy se zmínil, že by je chtěl aspoň vidět – jak vypadají, jestli jsou to vůbec Češi a tak… Říkal, že kdyby je poznal, tak by je ve svém životě nejspíš nechtěl, stejně jako oni nechtěli jeho, když ho odložili."

"Hm," kývl hlavou, zatímco si hrál s čarodějnickým prstenem na prsteníčku.

"Já jsem na tom byla podobně," napila se ze skleničky a pokračovala: "Já se narodila o pět let později v den, kdy bylo zahájeno Mistrovství světa v ledním hokeji ve Francii, Rakousku a Německu. Taky jsem to dědovi připomínala, když jsem měla narozeniny–"

"Tebe taky našli u kostela?"

"Ne tak docela. Během porodu moje matka umřela a ujala se mě sestra Hronová. Byla ale nemocná, a když mi bylo deset let, tak umřela. Mám jednu jedinou její fotku a tu si chráním jako oko v hlavě. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Říkalo se, že se prý uchlastal k smrti, ale kdoví, jestli to byla pravda."

"Koukám, že vy jste byli pro sebe stvořeni už od narození."

"To ano," usmála se a dopila víno. "Letos to bylo pět let, co je po smrti…"

"Osmdesát jedna let je ctihodný věk."

"Pro chlapa ano," dala skleničku na stůl a se slzami na krajíčku odešla pryč.

☼ ☼ ☼

K poslednímu listopadovému dni se konal Christopherovo maturitní ples v česku. Přizval tam skoro všechny členy své rodiny – jen ti, kteří bydleli v česku, jelikož ti z Irska a Anglie měli přijet až na Vánoce –, a kamarády. Naštěstí vybrali tu největší společenskou halu, která se v okresním městě nacházela, takže se tam všichni vešli, jelikož Christopher nebyl jediný ve třídě, co měl velkou rodinu.

Průběh by radši nikdo nechtěl komentovat. Dělali tam pěknou ostudu, ženský namalovaly na zeď rtěnkami – TADY BYLA RODINA MAYROVA –a jeho rodina i kamarádi z rakouské strany se k nim vesele přidali. "Šlechtický titul a vysoké postavení? Dneska večer se na tohleto nehraje!" pronesl Ludwig a mluvil tím i za všechny.

Byl to večer, který spíše patřil Christopherově rodině, a ne jeho třídě. Nicméně ples si vyžádal článek na hlavní straně okresních novin i menší zásah policie, ale vše nakonec dobře dopadlo a všichni poté v pořádku dorazili zpět domu. Většina někdy i po čtyřech, jelikož co nenapadlo strýce Vlastislava než tam potají vzít několik lahví z jejich Palovny a nabízet to tam i čarodějnické rodině, kterým to velmi zachutnalo i když se mezi sebou moc nedorozuměli. "S alkoholem se dorozumíš všude," řekl Christopherův děda, Václav, jeho rakouskému dědovi Ludwigovi, který mu ale vůbec nerozuměl. Bylo ale srandovní sledovat je, jak si tokali, když byli nalití, i když si navzájem nerozuměli ani slovo. Jeden o koze a druhý o voze – tak by se to dalo definovat.

Satýr se také zúčastnil plesu a jelikož znal dobře obě strany, tak neměl problém zapadnout. Kolikrát jim i dělal tlumočníka, ale spíše se věnoval Radce, jelikož zřejmě mezi nimi nedávno přeskočila jiskra. Christopher ale nic netušil, jelikož měl vlastních problémů dost, ani když Satýr navrhoval, že by bylo lepší se setkávat v Residenci Mayrových než ve Vile Anstetten. Bohužel si ale nemohl vybírat. Učební plán byl prostě plán a musel se dodržet nehledě na to, kde se zrovna Christopher nacházel.

☼ ☼ ☼

Pyrokineze pro Christophera nebyla nijak složitá. Oheň miloval a zacházení s ním si užíval. Hlavně, když s tím mohl kdekoho strašit nebo jim dokonce i ubližovat – to bylo ale zatím jen v jeho hlavě. Nebyl tak zlý, ale kdoví…

Na Shapeshifting měl svůj názor a ten zněl: Proč se proměňovat v někoho jiného, když můžu být sám sebou. Satýr nechápal, že Christopher nechápal, že šlo jen o cvičení a nikdo přece nechtěl, aby se sebe dělal někoho jiného. Kromě teda Floriana, ten by nejradši vymazal poslední čtyři roky a udělal vše jinak. Mohl by to samozřejmě udělat, ale mělo by to drastické následky na přítomnost a Christopher by třeba vůbec nemusel žít. Jediné, co mohl Florian dělat, bylo doufat, že se neobrátí k temnotě, jelikož by se tím naplnil jeho snad největší strach, kterému by nebyl schopen se postavit jako chlap ani jako otec.

Když míval někdy dlouhou chvíli, vzpomínal na to, jak byl jeho syn hodné dítě. Miminko, batole předškolní a školní věk. "Byl hodný, dobrosrdečný, positivní, vždy se usmíval a šířil kolem sebe radost. Všichni ho měli rádi," takto ho popisoval své kamarádce, psycholožce Marleně. Christopher takový doopravdy byl, ale vojenská škola v Anglii v něm něco spustila. Něco temného, co pomalu rostlo a rostlo a bohužel se to nedalo zastavit. Nikomu o tom nikdy neřekl, co se stalo.

V té době si psal deník, o tom, co se mu dělo na vojenské škole, ale nikomu ho nedal přečíst ani o tom nemluvil. Deník měl v trezoru v šatně a bylo na něj vržené ochranné kouzlo, že se ho nikdo – kromě Christophera – nemohl dotknout, jinak by dostal ránu elektřinou, která by ho na několik minut paralyzovala.

Telepatii také zrovna moc nevyhledával, protože ho nezajímalo, co si ostatní myslí, ale bylo to v učebním plánu, tak se to muselo procvičovat. Myslel si, že tato schopnost znamená, že člověk může pouze číst myšlenky jiných, ale k jeho překvapení se dozvěděl, že pomocí telepatie lze také ovládnout cizí mysl a případně ji i způsobit vážná zranění – někdy i s trvalými následky. Je to ale převážně kardinalská schopnost a vzhledem ke Christopherově morální situaci to Satýr nechtěl moc pokoušet.

Christopher měl štěstí, že měl sourozence, bratrance a kamarády, kteří ho tak nějak "drželi v dobré morálce". Každý víkend byla nějaká party – hlavně v Linci, takže s Erikem Phillipem, Davidem a někdy Oliverem bylo o zábavu postaráno. V Residenci se zase věnoval natáčení videí a hraní počítačových her s Matějem a Josefem. Někdy se k nim připojil i Martin, ale ten se převážně zdržoval u sebe v pokoji a moc nekomunikoval. Byl to prostě introvert, který se víc a víc uzavíral do sebe a měl rád samotu – aspoň to si o něm mysleli, když se, po přistěhování, choval odtažitě a radši trávil dny na online hrách s cizími hráči než vlastní rodinou. Tohle chování mu hlavně způsobovala šikana ve škole. Parta tří kluků si ho vybrali a šikanovali pomalu obden. Chtěli po něm peníze, utahovali si z jeho nadváhy a to, že je jeho matka mrtvá a nemůže ho ochraňovat… Nikomu se s tím nikdy nesvěřil. Když měl modřiny nebo nějaká zranění, tak řekl, že to je z hodin tělocviku nebo, že prostě zakopl a upadl na zem.

"Ještě pár měsíců a bude konec," říkal si pokaždé, když přišla na řadu konfrontace. Uklidňoval se tím, že po prázdninách bude vše v pohodě, jelikož ti, co ho šikanovali, byli v maturitním ročníku a že před koncem školního roku ze školy odejdou a bude klid.

Aby nebylo členů Mayrova klanu ve vsi málo, přistěhovali se ještě Michal, Marika a jejich dcera Samantha, která byla snad ten nepozitivnější člověk z celé rodiny. Byla o hlavu menší než Christopher, stejně stará jako Martin, přírodní blondýnka, co si každý půlrok dělala melír a střídala přitom barvy. Na přistěhování do vsi zvolila růžový melír, a aby to nestačilo, podbarvila to světlým odstínem modré barvy. Měla ráda tancování stejně jako Christopher. Kolikrát mu i navrhovala, že spolu něco můžou natočit – nějakou tu choreografii na nejnovější písničku, ale bohužel na to její bratranec neměl tolik času, kolik byla potřeba.

Když ale byla nějaká diskotéka poblíž, ti dva byli pomalu jako první na parketě – Samantha proto, že milovala tanec a Christopher proto, že byl kolikrát nalitej už před začátkem.

Christopherův strýc, Michal, koupil s Petrem společně hospodu, kterou postupně rekonstruovali – Michal musel často dojíždět z Hradce – a chystali se ji zkolaudovat na Silvestra. Když jim Christopher nabízel magickou pomoc při rekonstrukci, byl jimi odmítnut, jelikož by si pak nevychutnali tu spokojenost, že to zvládli vlastníma rukama. Jeho to nijak netížilo. "Jestli nechtějí, tak ať si naserou," pronesl a tímto byla záležitost uzavřena.

Jelikož na leden bylo v plánu verbální období, museli se tento měsíc věnovat magii intenzivněji.

☼ ☼ ☼

"Už mi to věčný čarování leze krkem!" nadával Christopher, když sešel ze schodů a vstoupil do kuchyně, kde jeho matka škrábala brambory.

"Co se děje?" ptala se ho.

"Poslední dobou nedělám nic jiného, než jen kouzla jsem, přeměňování tam… Začínám si vážit obyčejných věcí jako je rozsvěcovat světlo pomocí vypínače… Nebo zapálit dům pomocí sirek a benzínu nebo…"

"Odnést odpadky do kontejneru?" ukázala na pytle plné odpadků. "Popelnice jsou už plné."

"Třeba," řekl a oblekl si kabát. Venku mrzlo. "Už dorazili?"

"Nejdříve jeli nahoru se podívat na statek a pak přijedou sem," řekla Radka. "Strejdové zatím připravují maso na večeři."

"A co Lýdie?"

"Ta se vrátí až večer."

Christopher vzal pytle a šel je odnést do kontejneru u obchodu. Poté slyšel zastavit nějaký náklaďák na návsi u prázdného statku sousedícího s tím, kde bydleli Vlastislav se Sylvou a prababičkou Lýdií. Byl zvědavý, tak se šel podívat. Nejdříve si myslel, že se sem zase stěhuje nějaký člen z jeho rodiny, ale takové překvapení by mu snad jeho matka už neudělala. Při cestě viděl, že to je stěhovací služba. Dále tam přijelo auto, ze kterého vylezl neznámý mladík, tak ve stejném věku jako Christopher. Na první pohled si myslel, že ho odněkud zná, ale nevěděl, kam ho zařadit.

"Počkejte pánové, hned vám otevřu bránu!" zvolal neznámý kluk na stěhováky.

Christopher si nebyl jistý, zda ho dobře slyšel, ale přišlo mu, že má jiný přízvuk. Přešel k malému kostelu a odtud šel po cestě směrem ke statku. Mezitím mladík otevřel bránu a vracel se zpět k autu, když si všiml Christophera, jak jde kolem.

"Zdravím," pozdravil ho Christopher.

"Ahoj," odpověděl.

"Koukám, že nám sem někoho stěhujete."

"Ano. To přesně tyto služby dělají," usmál se kluk a ohnul se pro něco do auta, přičemž Christopher omylem sjel pohledem na jeho zadek a s údivem přikývl, ale hned zvedl oči, když mladík vyndal z auta lahev šampaňského.

"Koukám, že i přitom chlastají."

"Co…? Ne. To je na potom, až se konečně nastěhujeme," řekl s britským přízvukem a vyndal z auta další lahev.

"Škoda. Už jsem myslel, že si nastěhují bublinky do hlavy a bude sranda."

"Ha-ha! Jsem Jason–" chtěl mu podat ruku, jenže mu jedna lahev šampaňského vyklouzla z ruky a spadla přímo na zem mezi ně. Christopher nijak nezareagoval a jen sledoval, jak se lahev rozbila a pocákala jim oběma boty, načež se střepy rozletěly všude kolem. "Oh shit!" vyjekl. "Jsi v pohodě? Jsem to ale debil…"

"To ti vyvracet nebudu." Christopher si prohlížel své mokré boty, které už nebyly šedé, a odkopl pár střepů.

"Dojdu pro koště," Jason položil druhou lahev na auto a spěchal do domu.

"Díky za pokřtění mých nových bot," řekl naštvaně a pokračoval dál. Procházel kolem fotbalového hřiště, když z Rovenovic přijel vlak na nádraží, ze kterého vystoupil kluk střední postavy. V ruce držel kytici s bonboniérou. Po chvíli odchytil Christophera.

"Christopher Von Anstetten?" zvolal na něho.

"Možná… Kdo se ptá?"

"Je to pravda. Samantha říkala, že jsi její příbuzný." Řekl s údivem.

"Odkud ji znáš?"

"Ze školy," odpověděl. "Víš, chci ji pozvat na rande a prý když přijdeš s něčím hezkým, tak ti to zajistí pozitivní odpověď."

"Červený růže ti u Samanthy nikdy nezajistí pozitivní odpověď. A bonboniéra? Asi ji málo znáš."

"Počkej, ale…" chtěl něco říct, jenže ho Christopher přerušil, když mu vzal kytici s bonboniérou z ruky a zamířil k domu. "Samantha je teenager a nesnáší staromódní způsoby. Je spíše takový svobodomyslný typ, originální, pozitivní, ztřeštěná, ale dokáže i nohama stát pevně na zemi, prostě Vodnář… Jestli ji chceš dostat, tak ji nekrm blbýma kecama ani čokoládou."

"Počkej… A co mám dělat?"

Christopher vešel brankou na pozemek a ukázal mu, ať jde za ním. "Prostě se jí narovinu zeptej…!"

"No jo, ale…"

"Ne."

"Ale…"

"Taky ne."

"Chci jenom…"

"To už vůbec ne!"

"Jak víš, co chci říct?"

"Nevím a ani vědět nechci," Christopher ukázal směrem k bazénu. "Někde támhle se pohybuje, a kdyby ti náhodou řekla – ano – a ty ji chtěl vzít třeba do místní kavárny, tak to nedělej, protože to tam vede její otec, který je příliš ochranitelský, takže ji radši vezmi do města a se seznámením s ním počkejte tak deset let."

"Teď už si ale děláš srandu."

"No… Neříkej, že jsem tě nevaroval," odsekl a zamířil do domu, zatímco neznámý kluk se zhluboka nadechl a vydal se k bazénu.

"Jé… Už jsem si myslela, že jsi zapomněl," usmála se Radka, když Christopher přišel do kuchyně s kyticí a bonboniérou.

"Ehm," na chvíli se zamyslel a položil věci na bar. "Jak bych mohl zapomenout na tvůj svátek, vždyť je dvaadvacátého."

"Narozeniny," opravila ho a všimla si jeho mokrých bot. "Co ty boty? Jsi šlápl do louže?"

"Ne," zakroutil hlavou. "Jeden britský blb s hezkým zadkem mi je zlil chlastem."

"Nějaký známý?" zeptala se s úsměvem.

"Nejspíš obyčejný sekt," odpověděl a odešel z kuchyně.

"Nemyslela jsem ten… Chlast…" dodala, jenže Christopher už byl pryč.

☼ ☼ ☼

Večer Lýdia přijela a šla hned do kuchyně, kde Radka s Alžbětou uklízely nádobí po večeři, a Sylva vařila vodu na čaj.

"Ahoj holky!" pozdravila je. "Kde jsou všichni?"

"Děti koukají na televizi v obýváku a chlapi hrají poker v domě pro hosty," odpověděla Alžběta.

"Všechna má pravnoučata?" zeptala se.

"Ovšem že, ale neruš je," upozornila ji. "Dávají nějaký film. Nevím, jak se jmenuje, ale je jejich neoblíbenější. Radši, babi, počkej na reklamu."

Lýdia mávla rukou a nadšeně šla do obývacího pokoje, kde bylo všech jejích třináct pravnoučat – Sára, Christopher, Matěj, Anna, Josef, Rostislav, Ronnie, Martin, Samantha, Dominik, Roman, Miroslav a Lucie. Byly obsazené celé dva gauče, křesla a několik jich leželo na podlaze. Všichni se cpali vánočním cukrovím. Polovinu z nich neviděla už několik měsíců. Někteří z nich bydleli v zahraničí.

"Tohle je můj dům a já ho musím ochránit!" ozvalo se z televize.

"Ahoj děti–" chtěla je pozdravit, ale všichni najednou vyjekli: "Pššš!" což ji velmi zaskočilo.

"Neruš! Teď bude připravovat pasti," odsekl Christopher, který měl plnou pusu cukroví.

"Ale–"

"Pššš!" Okřikli ji znovu, a tak se radši vrátila do kuchyně.

"To je nehoráznost! Ani mě nenechají promluvit."

"Říkala jsem ti, ať je nerušíš," řekla Alžběta.

"Jo. Já jsem to udělala a dostala jsem vynadáno," dodala Radka.

"Do prdele! Zase reklama!" ozvalo se z obýváku a všichni se najednou rozutekli. Někdo šel na záchod, jiní šli nahoru do pokojů a Christopher přišel do kuchyně. "Ahoj babi!" pozdravil ji a otevřel lednici.

"Christophere, kdy končí ten film?" zeptala se Lýdia.

"Tak za půl hodiny, možná," vyndal lahev rumu z lednice a zavřel ji. "Zrovna je reklama."

"A jak ti jde studium té magie?"

"Satýr mě chválí, že prý se učím rychle. Ale něco ho pořád znepokojuje."

"Co?"

"Nevím… Neptal jsem se."

"Kam jdeš s tím rumem?" zastavila ho Radka.

"To máme do čaje," odpověděl.

"Kdo konkrétně?"

"Všichni… Kromě Sáry, ta ho nemá ráda."

"Počkej, ale vždyť někdo není…"

"Na to už se dávno nehraje, mami," Christopher odešel s lahví rumu v ruce zpět do obýváku k televizi, kam s ním šla i Sylva odnést další konev plnou čaje.

"Mám pořád takový divný pocit," zamyslela se Lýdie. "Přijde mi něco divného na tom čarodějnickém kurzu. Jako by z toho nemělo vzejít nic dobrého."

"Mám taky jisté obavy," souhlasila Radka. "Ale bohužel, babi, nemůžeme s tím nic dělat. Má podmínku, a i když se nám to nezdá, tak tím kurzem musí projít."

"To ano, ale mám jisté obavy, aby poté náhodou neodsuzoval normální život… Víš, jako obyčejný člověk."

"Satýr nám poradil, abychom ho více zaměstnávali jednoduchými každodenními úkoly a aby více trávil čas s lidmi, kteří nevědí o magii."

"Taky si nemyslím, že by odsuzoval obyčejný život," přidala se Alžběta. "Vždyť na začátku ani magii nechtěl používat, ne?"

"Správně," kývla Radka.

Všechna pravnoučata se postupně vracela před televizi, jelikož se reklama blížila ke konci a Radka s Alžbětou, Sylvou a Lýdií si šli vypít kafe do jídelny.

☼ ☼ ☼

Na Štědrý den se od rána scházeli všichni z Mayrovy rodiny v Residenci, kde měli dopolední brunch s cukrovím a zákusky. Bar s alkoholem byl taktéž otevřený. Bez toho by vánoční svátky jinak nikdo nepřežil. Hlavně strýc Vojtěch, který byl na "šlupky" už kolem oběda. Nejmladší generace rozjížděla všemožné soutěžní hry na všech počítačích a herních konzolích, které se v baráku nacházely.

Christopher ten den magii použil asi jenom jednou. Když se zrovna nebavil s příbuznými, tak musel závodit proti jednomu ze svých bratranců, kterého si zrovna vylosoval z klobouku.

U něho v pokoji se na počítači závodilo na čas ve hře Need for Speed: Underground. Mimo stůl měli na stojanu tabuli, kam se zapisovali výsledky jednotlivých kol. Na jeho herní konzoli byla zapnutá hra Tekken, kde vždycky proti sobě hráli dva hráči – Christopher si ovladače k této konzoli radši začaroval proti poškození, jelikož někteří členové někdy neudrželi svůj vztek a vybíjeli si to právě na oněch ovladačích – a vítěz kola si z klobouku vylosoval dalšího příbuzného, proti kterému hrál v dalším kole.

Jelikož členů nejmladší generace bylo hodně, další stanoviště byl stolní fotbálek, který si nedávno pořídili do Residence, kde se hrálo, jako vždycky, dva na dva. Holky se těchto soubojů moc nezúčastňovaly a vymyslely si radši svůj program.

Starší členové rodiny se převážně věnovali pokeru, jiní zase pálili slivovici v Pálevně a ochutnávali. V jednu chvíli jim došel materiál, tak jim Christopher musel vyčarovat staré kompoty, ze kterých mohli dále pálit. Všechny zásoby samozřejmě vypili a na boží hod byli na suchu. To už jim ale odmítl vyčarovat další materiál, tak si museli dojet koupit několik lahví do čtyřicet kilometrů vzdáleného velkoobchodu, kde byl alkohol za nižší cenu.

Po vánočních svátcích se ti, co nebydleli ve vsi, vrátili zpět domů. Vlastislavovo nejmladší sourozenec Vanesa se vrátila se svými potomky zpět do Británie, stejně tak jeho nejstarší syn, Otokar s manželkou Adelaine a synem Ronniem. Jeho další syn Ladislav se vrátil s rodinou zpět do Hradce a Radčina sestra, Alžběta s rodinou se taky vydali na stokilometrovou cestu zpět domů. Christopherovi prarodiče, Václav a Dana odjížděli jako poslední. V Residenci byl najednou klid, i když tam byla ta samá sestava, jako vždycky. Spíše to byl menší chaos než při svátcích…

Poté následoval generální úklid, kterému se Christopher vyhnul s důvodem, že musí taky trávit nějaký čas v Linci. Byl tam sice na štědrovečerní večeři, ale pak se hned přemístil zpět do Residence, aby neprošvihl soutěže. V Linci byl pár dní a pak se vrátil zpět do Česka.

Před domem narazil na svého kocoura. "Zdar, Same," pozdravil ho. "Co děláš v takové zimě venku?"

"Čekám tu na tebe, až přijedeš," odpověděl kocour, zatímco ho Christopher vzal do náruče. "Je tady tvůj otec, Florian. Mluví s tvojí matkou a Satýrem vzadu v pracovně."

"Proč? Něco se stalo?" znejistil.

"Nevím, před chvilkou se sem přemístili a chtěli mluvit s Radkou o samotě."

"Tak to jdeme zjistit," vyrazil ke dveřím, ale kocour ho zastavil. "Počkej. Nemůžeme tam jen tak vrazit. Co když mluví o něčem, co nechtějí, abys slyšel?"

"To je pravda," přiznal Christopher. "Ale snadno to můžeme zjistit."

"Proměníme se v mouchy a vletíme do pracovny."

"Viděl jsi někdy v takovémhle mrazu lítat mouchy?"

"Ne…"

Christopher obešel dům a nenápadně si stoupl pod okna pracovny. "Použiju telepatii a odposlechnu ten rozhovor odsud."

"Obávám se, že to zjistí, když jim vlezeš do hlavy."

"Nebudu jim všem lézt do hlavy. Jen matce a ta si toho ani nevšimne… A navíc Florian její mysl chránit nebude."

"Tak hlavně nezapomeň na mě. Chci to taky slyšet," řekl kocour.

Christopher se opřel o zeď, zavřel oči a pomocí telepatie se napojil na mysl své matky, která vešla se Satýrem a Florianem do pracovny a zavřela za sebou dveře.

"Tak povídejte, o co jde?" zeptala se a opřela o pracovní stůl.

"Já zatím nevím, o co jde. Satýr říkal, že to vysvětlí až tady," řekl Florian.

"Co se děje?" Radka znejistila a šla si sednout za stůl. "Něco s Christopherem?"

"Věc se má takto," řekl Satýr a sedl si na židli. "Christopher si vede skvěle. Žádný problém s probíhajícím kurzem nemá…"

"Tak proč jsme tady?" ptal se Florian a posadil se vedle něho. "Odhalil snad magii?"

"Ne, to ne. Jde o jeho emoce. Konkrétně ty, které používá k provozování magie."

"Nějak nerozumím," Radka zakroutila hlavou.

"Smrtelníků je pokaždé těžké to vysvětlovat… Magie se nepoužívá hlavou, ale citem… Teda hlavou taky, ale nejdříve se musí přes city, aby to fungovalo. K tomu je třeba základní schopnost – intrapersonální emoční inteligence."

"Víte co, radši přeskočte to vysvětlování," řekla.

"Dobře tedy… Jde o to, že Christopher používá temné emoce, a tudíž se jeho magie pomalu stává temnou–"

"Jak jako myslíte – temné emoce?"

"Vztek, hněv, krvežíznivost, smutek, bolest, znechucení, zloba," odpověděl Florian. "Takže říkáte, že je v něm temnota?"

"Víte, řekl mi něco málo o tom, kdy se v něm probudila magie a je zcela jasné, že právě zloba a vztek jsou zdrojem jeho síly."

"My jsme právě vůbec neměli ponětí, že se v něm už tehdy probudila magie," řekla Radka.

"Věřte mi, nejste jediní. Je několik případů, že se magie probudila dříve, aniž by to kdokoli zaznamenal. Někdy to nezaznamená ani ten dotyčný, dokud se mu nepodaří udělat něco – zvláštního."

"Co to teda znamená pro mého syna?" zeptal se Florian.

"Za daných okolností to nevypadá moc dobře. Kdyby magii používal jen občas, tak se zas tolik neděje, ale časté používání může vést až k samotné temnotě nebo zlobě."

"Takže chcete říci, že náš syn bude zlý?" zděsila se Radka.

"Mám pocit, že ano. Může se tak stát už na konci kurzu, ne-li dříve."

"Ale co budeme dělat? Nemůžeme dopustit, aby s něho byl nějaký… Temný démon nebo co!"

"Vím, že máte obavy–"

"Obavy? To je slabé slovo," řekl Florian.

"Jste si naprosto jistý s tou temnotou?" zeptala se.

"Zpočátku jsem nebyl, ale dal jsem mu takový malý dárek. Říká se mu – citové zrcadlo. Vypadá to jako skleněná věštící koule. Ovšem záhada je to, že nikdo neví, jakou má ve skutečnosti barvu, protože, kdokoli se na ni podívá, uvidí něco jiného."

"O tom jsem nikdy neslyšel," přemýšlel Florian.

"Když jsem mu ji dal, řekl, že kombinace černé a fialové barvy není zas tak k zahození."

"A sakra…" znervózněl Florian. "Zrovna tyhle barvy."

"Co to znamená?" ptala se Radka.

"Černá je barva moci, zla a temnoty. Fialová je barva smutku, bohatství, spirituality a rozbouřených emocí, takže je jejich kombinace naprosto jasná… Zlo se pomalu dere na povrch… Ovšem už od jeho patnáctin… Jde to pomalu."

"Co teda uděláme?" zvedla se od stolu a přecházela po místnosti. "Donutit ho, aby omezil magii na minimum… Nebude lepší, aby skončil s kurzem?"

"Nemůže skončit s kurzem, když má podmínku," odsekl Florian. "To by ho úřady snadno odsoudily."

"Byla by tu možnost změnit zdroj jeho síly, ale to by trvalo déle než samotný kurz."

"Takže jsme vlastně v prdeli!" zlobila se Radka. "Jednoduše o něho přijdeme?"

"Nepřijdeme," Florian zakroutil hlavou. "Za celou tu dobu jsme ho neztratili, tak to teď nevzdáme."

"Ale jak to může ministerstvo vůbec povolit?" pokračovala. "To je jim jedno, že bude zlý?"

"V zákonech se o zdroji síly nic nepíše. Úřady nezajímá, jaké emoce dotyčný používá k čarování. Chtějí výsledky," odpověděl Satýr. "Bohužel, za daných okolností můžeme jenom doufat, že zlo nevyjde na povrch tak rychle. Zase na druhou stranu úřady tvrdí, že temní čarodějové jsou mocní, vytrvalí, většinou úspěšní, nebojí se rizika a do všeho se vrhnou po hlavě."

"Dá se to nějak poznat?" ptala se. "Třeba jak má občas ty černé oči. Znamená to, že je zlý?"

"Černé oči jako takové znamenají, že se mu jen změnila čarodějnická morálka, ale hlavní je přitom sledovat jeho činy, chování, vyjadřování… Jestliže je hrubý, sarkastický, používá oheň-"

"V tom případě je zlý i bez těch černých očí," řekla. "Jelikož se takhle chová normálně."

"To je jen v afektu," poznamenal Satýr. "Ale nejvíce to poznáte v efektu teleportu a čarování."

"Jakože už nebudou žádné jiskry?" zeptal se Florian.

"V jeho případě předpokládám, že to bude oheň nebo temný oblak… Potom bude zcela jasné, že se zlo probudilo naplno… Ovšem jsou to jen předpoklady."

"My nepotřebujeme předpoklady, ale fakta!" Radka se rozčílila natolik, že se Christopher lekl a vyskočil z její mysli.

"Sakra," zatřásl hlavou. "Až to docela zabolelo."

"Zajímavý rozhovor," řekl kocour, zatímco Christopher pomalu obešel barák k přednímu vchodu.

"Takže oni si myslí, že budu zlej… No, uvidíme," položil kocoura na lavičku před barákem. "Mocný? Určitě… Zlý? Podle okolností."

"Tím se stejně můžeme zabývat, až po zrušení podmínky."

"Beztak mimo kurz moc nečaruju, ale co… Aspoň bude sranda být zlý."

"Není to zase–"

"Hej!" přerušil je Jason, který stál u otevřené brány. Měl na sobě sportovní oblečení a lapal po dechu, jako by uběhl maraton. "Čau!"

"Teď nemluv!" Christopher potichu okřikl kocoura, mávl na Jasona a dal si ruce do kapes.

"Zrovna jsem se byl… Proběhnout… Kolem vsi," řekl, zatímco šel k baráku a snažil se popadnout dech. "Je docela malá."

"Zato otravných lidí je tu dost."

"Říkal jsem si, jestli náhodou nepotkám pana neznámého," usmál se.

"Neznámého?"

"Myslím tebe. Tuhle jsem ti ani nedal příležitost se představit, když jsem ti zlil boty. Myslel jsem si, že tam ještě budeš…"

"No, moc se nedoporučuje v těchto mrazech chodit venku v mokrých botách."

"Jo, sorry za to," sundal si rukavici a podal mu ruku. "Přijmeš moji omluvu?"

"Taky se nedoporučuje být venku v propocených hadrech," řekl a měl ruce stále v kapsách.

"Aha," nandal si rukavici zpátky. "A tvoje jméno?"

"Takže nevíš, kdo jsem? Jsem docela známý."

"Ledaže by ses za posledních sedmnáct let objevil v britské televizi."

"Tam ne, ale v rakouské ano."

"Já jsem si říkal," ukázal na něho, "že to bude určitě německý přízvuk."

"No… Není tak silný jako tvůj britský přízvuk."

"Ten za pár týdnů zeslábne jako vždycky," usmál se Jason.

"Ty ale nebudeš zdejší, ne?"

"Přistěhovali jsme se sem z Leeds. To je v Anglii."

"Já vím, kde je Leeds. Měl jsem tu možnost být nějaký čas poblíž a nemám odsud zrovna dobré vzpomínky… Hlavně na lidi."

"–nuťte ho trávit více času se smrtelníky," řekl Satýr, když vycházel z baráku spolu s Radkou a zarazil se. "Ehm… Nemyslel jsem–"

"Christophere, už ses vrátil z Lince?" divila se Radka a podívala se na Jasona. "Kdo jste?"

"Jason Rhodes," mávl na ni, "promiňte, podal bych vám ruku, ale mám z toho běhání propocené i rukavice."

"V pořádku." Mávla rukou.

"No, já poběžím dál, ať neprochladnu," udělal pár kroků vzad. "Měj se… Christophere." Otočil se a běžel směrem k bráně, načež na moment pohlédl zpět, než zamířil k fotbalovému hřišti.

"Tak tohle je ten britský zadek?" zeptala se Radka. "Hezký."

"Matko!" okřikl ji Christopher a šel ke dveřím.

"Kam jdeš?" zastavil ho Satýr. "Když už jsi doma, tak se můžeme dát do čarování."

"Nejdřív se ale dojdu pochcat," odsekl a zašel dovnitř.

"Málem bych malého Rhodese nepoznala," poznamenala Radka.

"Malého?" divil se Satýr. "Vždyť je stejně velký jako Christopher."

"Když myslím malého," vysvětlovala, zatímco šli k domku pro hosty, "mám na mysli nejmladšího člena rodiny. Chodil s Christopherem do místní školky, pak se přestěhovali do Anglie, jenže jejich babička nedávno onemocněla… Možná proto jsou zpátky."

"Christopher nevypadal moc šťastně, když tam stáli."

"To bude určitě tou temnou magií. Beztak už ovlivňuje jeho náladu," otevřela dveře do domku a sáhla po plechovém kyblíku. "Stačí tenhle?"

"Jo, ten je perfektní."

Radka odešla zpět dovnitř do pracovny a po pár minutách se Christopher vrátil zpět a nandával si na ruce kožené rukavice. "Tak co je dneska v plánu?"

"Proč si bereš rukavice?"

"No, protože je zima jako svině a tyhle rukavice se mi hodí ke kabátu."

"Dneska ještě procvičíme pyrokinezi, takže je potřebovat nebudeš," řekl Satýr a s Christopherem šli do altánu, kde na zem položil plechový kýbl.

"Oheň ovládám s přehledem," otevřel dlaň a tam se objevila ohnivá koule, "akorát mi nejde na vědomí, proč mi to nespálí ty rukavice."

"Jedna věc je, že máš žáruvzdorné tělo a ta druhá, že tvé podvědomí většinou nespálí nic, co je v kontaktu s tvojí kůží. Nicméně můžeš své vůlí spálit všechny věci, co máš na sobě."

"Blázníš?" divil se. "Tyhle věci nebyly zrovna levné…"

"Neříkám ti, abys to udělal," ujistil ho Satýr, luskl prsty a v kýbly se objevil papír a na něm třísky. "Tak a teď silou mysli a emoce zapal ten papír."

Christopher pohlédl na kýbl a ohnivou kouli, co stále držel v dlani, hodil do něj a vše uvnitř začalo hořet.

"Nemyslel jsem to, že tam hodíš tu kouli, ale že vytvoříš oheň kolem toho papíru."

"Kdy budeme cvičit pyrokinezi na živý terč?" zlověstně se usmál.

"Dneska budeme cvičit zvýšení a snížení stupně… Odhaduji, podle barvy, že ta koule mohla mít tak osm set možná devět set stupňů."

"Já myslel, že barva ohně je podle toho, co hoří."

"To ano, ale tady jde o oheň vytvořený z ničeho. Žádné zápalky, žádná elektřina, jen emoce a mysl. Čím silnější emoce, tím více půjde barva plamene ze žluté do modra."

Procvičování pyrokineze jim zabralo pár hodin. Satýr s ním byl velmi spokojený i přes jeho neustálé naléhání cvičit vrhání ohně na živý terč.

Chvilku po setmění se Satýr teleportoval pryč a Christopher přišel celý zpocený do kuchyně a hned po něm přišla jeho matka. "Christophere, od čeho jsi tak zpocený?" zeptala se ho.

"Přece jsme cvičili pyrokinezi," odpověděl nechápavě, "vypotil jsem tak litr potu… Ale podařilo se mi dosáhnout skoro dvou tisíc stupňů a omylem jsem roztavil plot vzadu na zahradě, ale Satýr to kouzly opravil."

"Dobře," kývla, otevřela mrazák a vyndala několik kusů zmraženého masa. "Musím dát rozmrazit maso na večeři. Sylva jela koupit zeleninu, a ještě přikoupit nějaké maso, takže večeře bude tak za hodinu."

"Ukaž," vzal jí maso z ruky, načež mu začala jít pára z jeho ruky, do druhé vzal další kus a opřel se o kuchyňskou linku. "Konečně. Úleva. Mám rozpálený ruce od toho ohně."

"Poslyš," ptala se Radka, zatímco připravovala věci na vaření, "ty si určitě pamatuješ toho kluka, co s tebou mluvil venku, ne?"

"Ne, nikdy jsem ho neviděl," kroutil hlavou a dal ruce s masem nad dřez, protože z toho začalo kapat.

"Zvláštní, vždyť jste spolu tady chodili do školky."

"S ním? Nepamatuju si ho vůbec, i když mi přijde, jako bych ho odněkud znal… Divný."

"Koukni se schválně na fotky a uvidíš."

"K čemu mi to vůbec bude?"

"No… Je to celkem hezký–"

"Nesnaž se mi ho dohodit, matko," upozornil ji a pustil rozmražené maso do dřezu. "Je otravnej, nemotornej a-a… Kdoví, co ještě! To za prvý a za druhý, nebudu kecat o klukách nebo o holkách se svojí matkou. To je nehumánní. Jdu se radši osprchovat a pak s klukama ven."

"Zapomněl jsi dodat, že má hezký zadek," poznamenala Radka.

"To má…" odsekl a odešel nahoru do pokoje.

☼ ☼ ☼

Byl Silvestr a rodina Mayrových se jej chystala slavit v rodinné v hospodě. Přípravy jim zabraly skoro celé odpoledne. Lýdia, Radka a Sylva připravovaly občerstvení. Josef, Martin a Matěj měli na starosti výzdobu, která nakonec dopadla katastrofálně, takže to po nich musela Hana se Sárou a Samanthou předělávat. Vojtěch, Vlastislav, Adam a Petr se starali o dostatečný přísun alkoholu jak do hospody, tak do sebe. Vojta už v osm večer přál ostatním do nového roku, kdyby se náhodou do půlnoci uchlastal a už se nevzbudil. "To by bylo nejlepší. Ožrat se, padnout a už se neprobudit," říkal. Michalovi s Marikou se podařilo sehnat větší množství ovoce, takže bylo z čeho pálit.

Christopher mezitím se Satýrem cvičil v místním lese přeměňování ve zvíře.

"Dobře, teď se proměň ve vlčáka," přikázal Satýr.

"Co zkusit vlka?" navrhl Christopher.

"To je jedno, prostě se proměň ve zvíře a proběhni se kolem." Satýr mávl rukou.

Christopher se soustředil a cítil, jak se mu protahují uši a obličej. Nahrbil se a viděl, jak mu z kůže na rukách rychle vyrůstají chlupy, a cítil, jak se zmenšuje, až padl na všechny čtyři a z kostrče mu vylezl ocas.

"Patnáct vteřin," poznamenal Satýr a koukal se na hodiny, "zlepšuješ se, Christophere!" Ten tam stál proměněný ve vlka a překvapilo ho, že vidí svět normálně, a ne jako zvíře. "Asi tě stále překvapuje, že vidíš normálně," Satýr se k němu sehnul, "základní smysly ti i po proměně zůstávají, jako kdybys byl člověk."

Christopher cítil několik podivných pachů. Většinou to byl pach zvířat nebo výkalů, také cítil Satýrův parfém a deodorant, který vůbec předtím necítil a začal čmuchat po zemi, zatímco na něho jeho mentor pořád mluvil.

"Teda až na čich a sluch, tyto dva smysly se výrazně zlepší. Taky lze v této podobě používat některé fyzické schopnosti, ale většinou nemají silný účinek, naopak duševní schopnosti by měli fungovat bez problému… Jo a zaklínání ti taky nepůjde."

Najednou zachytil slabou vůni jednoho známého parfému. Satýra ignoroval a šel po stopě té vůně, která ho vedla po vyšlapané cestě skrz les. Jak se blížil ke konci, tak intenzita byla silnější, jako by tam před pár minutami někdo prošel.

Na konci lesa byla stará opuštěná chata, ledabyle oplocená, takže se tak každý snadno dostal. Pomalu ji obešel. Před vchodem viděl na verandě sedět Jasona s lahví alkoholu v ruce a v druhé měl mobil a poslouchal písničky. Bylo už šero, takže se schoval ve stínu, aby si ho Jason nevšiml.

Co ty tady tak opuštěný? Řekl si v duchu.

Po pár vteřinách uslyšel nepříjemný tón. Byl to Satýr, který pískal na ultrazvukovou píšťalku pro psy. Nejradši by se mu za to zakousl do krku. Vydal se zpátky, jelikož ten zvuk byl opravdu nesnesitelný.

"To by stačilo. Proměň se zpátky," řekl Satýr, když k němu doběhl.

Proměnit se zpátky v člověka mu šlo rychleji než ve zvíře. Hned co byl zase člověk, přivolal si rukavice, protože mu od toho sněhu byla zima na ruce. "Ta píšťalka je opravdu hrozná!"

"Jak se cítíš?" zeptal se ho.

"Jako člověk. Ten ocas se tak blbě ovládá a je mi zima na ruce. Ještě že mi při tom proměňování nezmizelo oblečení."

"Když se měníš do původní podoby, tak nezmizí," kroutil hlavou. "Tak to by stačilo. Běž oslavit ten nový pozemský rok."

"Nezval tě náhodou strejc do hospody na silvestra?"

"Jo, zval, ale pochybuju, že zvládnu nějakej ten jeho doma vyčarovaný alkohol."

"Není vyčarovaný, ale vypálený… No, kdybys chtěl, tak víš, kde budeme." Christopher mu zamával a chtěl odejít.

"Ty půjdeš pěšky?"

"Je to kousek… Nemá cenu se přemisťovat."

Satýr pokrčil rameny a přemístil se pryč, načež Christopher zamířil k opuštěné chatce a doufal, že tam bude Jason pořád sedět. Přišel ke křoví, kterého si předtím ve zvířecí podobě vůbec nevšiml. "Já jsem předtím šel tudy?" podíval se za sebe a viděl, že chvilku šel mimo vyšlapanou cestu a vzpomněl si, jak mu Satýr říkal, že se u polosmrtelníků po proměňování zpět v člověka občas objevuje dezorientace.

"Blbá dezorientace! Proč mi polosmrtelníci musíme mít všechno tak těžký?" Vrátil se zpět na cestičku a tentokrát šel správným směrem, až došel k opuštěné chatě, kde na verandě seděl Jason.

"Koho pak to tady máme?" řekl Christopher.

"Čau, co ty tady?" pousmál se Jason.

"Běhal jsem tu po lese jako pes," sedl si vedle něho a ukázal na díru v podlaze vedle dveří. "Měl by sis dávat pozor na tu podlahu. Posledně, co jsme tu chlastali, jsem se propadl skrz."

"Ha!"

"Je to skvělý místo."

"Narazil jsem na to náhodou, když jsem se procházel. Je to dobře izolovaný od vesnice."

"To jo."

"Chceš?" Jason mu nabídl pití.

"Vodka," usmál se. "Dobrá volba… Proč tady vlastně sedíš sám?"

"Zastesklo se mi po Anglii, i když to tam poslední dobou stálo docela za prd. Slyšel jsem, že celá vaše rodina prý večer kolauduje hospodu."

"Jo-jo je nás jak psů."

"Vaše tradice na Silvestra?"

"To ne. Oni se přistěhovali letos v létě… Teda polovina z nich… Naštěstí… Obsadili tady hospodu, kavárnu, několik baráků… Takže kam se podíváš, tam je vždycky nějakej Mayr."

"Kolik vás je vůbec?"

"Když spočítám jen pokrevní z matky strany, tak hodně…"

"To je teda hodně velká rodina," usmál se Jason.

"Ze strany nevlastního otce se to pomalu blíží ke dvacítce, a naopak ze strany biologickýho jen kolem desíti."

"Ztrácím se v tom," kroutil hlavou.

"Proč jste se přistěhovali zpátky sem?"

"Hele, kvůli babce. Udělala si něco se zádama a máma se stejně už delší dobu chtěla vrátit. Sice chtěla počkat až do léta, ale zase se jí nechtělo platit nějakýho ošetřovatele."

"Tak už máš asi po škole, ne?" zeptal se a napil se z lahve. "Kolik ti vůbec je?"

"Devatenáct… Máma mi říkala, že jsme prý spolu byli tady ve školce."

"Já vím, matka mi to říkala taky, ale já už si na to nepamatuju… Možná–"

"–podle fotek?" dokončil větu Jason.

"Přesně."

Už byla tma, když lahev dopili a okolím se tu a tam ozvala rána z petard, co házeli děti na vsi. Christopher vzal prázdnou lahev, zvedl se a mírně zavrávoral. "Sakra, kolik to má procent?" Doma s rodinou pil skoro celé svátky a zdálo se, že se mu to ani nestíhalo pořádně odbourávat.

"Já nevím, sloupla se mi nálepka," zasmál se Jason a pomalu se zvedl na nohy. "Kdybych věděl, že tě tu potkám, tak vezmu ještě jednu."

"Počkej, možná tu bude něco z předvánoční oslavy," poznamenal a zkusil otevřít dveře do chaty. "Snad to půjde."

"Zdá se, že to je zaseklý," řekl Jason.

"To jo, ale to se musí takhle–" Christopher vzal za kliku, vrazil do dveří, které se rozletěly a on zakopl o práh a skončil na podlaze. Lahev to naštěstí ustála.

"Jsi v pohodě? Není tu někde vypínač?" zeptal se Jason a rukou jezdil po zdech a málem zakopl o Christophera, který se zvedal zpět na nohy.

"Hlavně tu není elektřina." Christopher se opucoval, vyndal z kapsy mobil a rozsvítil svítilnu. Jason udělal to samé a rozhlížel se po místnosti.

"Je tu docela bordel a ani tu není taková zima jako venku," Jason zabouchl dveře.

"Ono to vypadá docela zchátrale, ale je to tu útulný, když se tu zatopí támhle v těch kamnech," posvítil do rohu a šel se podívat do skříně, kde měli schovaný alkohol, "hele něco tu je… Co tu dělá strejdovo pálenka…? Nevadí… Dáš si tohle?" Vzal lahev do ruky, otočil se, ale nikde Jasona neviděl. "Jsi tu někde?"

"Nahoře!" Uslyšel a vylezl po úzkých strmých schodech nahoru do podkroví, kde Jason seděl na velké posteli u zdi. "Tohle je dobrá postel. A jak je velká… Proč má jako jediná červenou deku?"

"Na tuhle postel nikdo z nás neleze, jelikož sem jedna místní… Řekněme brigádnice chodí vydělávat peníze."

"Jak vydělávat?" zamyslel se a rychle se zvedl. "Fuj! To jsi mě nemohl upozornit?"

"Teď jsem tě upozornil…"

"Já vím, ale dřív!"

"Nenapadlo mě, že si vybereš zrovna TUHLE postel," odsekl Christopher. "Pojď radši dolů."

"Má ta – brigádnice – někde inzerát?"

"Proč? Chceš si užít?"

"To ne, ale abych věděl, kterej se tu mám vyvarovat."

Sedli na gauč a Christopher otevřel lahev pálenky. "Tu poznáš snadno… Nosí legíny, chodí na střední a je o dva roky mladší… Kdybys posvítil ultrafialovým světlem na tu postel, tak uvidíš, že je i hodně pracovitá."

"A co její rodiče? To jí to trpí?" zeptal se, když si vzal od něho lahev a napil se. "Ty vole, to je síla…"

"Jojo," usmál se. "Rodiče o tom nevědí… Víme o tom jenom my a obratem za naši mlčenlivost sem občas doveze nějakej chlast."

"Ale vždyť je nezletilá."

"Zapomněl jsem dodat, že ráda riskuje."

"Tohle je opravdu síla. Z čeho to je?" zeptal se, když se napil.

"Já ani nevím," Christopher pokrčil rameny. "Strejc je schopnej udělat pálenku i z koňskýho hovna."

"Blé," zatvářil se kysele.

"Má to oranžové víčko, takže to bude nějakej kompot."

"A co kdyby byla prohibice?"

"Tak bude pálit ještě víc a tajně to prodávat," zamyslel se a napil se. "Zakázané ovoce vynáší nejvíce. Jinak budeme asi doufat, abychom si nešli sednout do chládku."

"Když tak řeknete, že jste o ničem nevěděli, ne?" usmál se.

"Ale pane policajt, já opravdu nevím, kde se v mém baráku vzalo tolik po domácku vyrobeného neokolkovaného alkoholu," řekl naivním hlasem a kývl hlavou. "Jo, ti mi to sežerou i s navijákem."

"Dobře, jen jsem to zkusil," bránil se Jason. "Není třeba tolik ironie."

"Na to se vyser a radši chlastej, dokud můžeme," usmál se, mávl rukou a podal mu lahev.