Sen

Cvak, cvak. Rozlehlo se předsíní, když Irena Meierová za sebou rychle zamkla vchodové dveře. Černou malou kabelku hodila na zem a opřela se o dveře. Zhluboka dýchala. Promnula si oči, jež měla opuchlé z nespavosti.

Bylo jí špatně od žaludku. Ráno si před snídaní dala panáka slivovice a pak to zajedla bramborovým salátem. Musela to do sebe nutit, jelikož jí stres nic nedovolil pozřít. To ráno ale udělala chybu. Toho panáka si měla dát až po příchodu, teď jí z toho všeho bylo zle. Rychle z nohou zkopala boty na podpatku a běžela do koupelny. Obsah žaludku vyzvrátila do záchodu.

Svírala se v křečích, zatímco ležela na studených dlaždicích. Ucítila tlak, jak se jí jícnem žene další část obsahu jejího bolavého žaludku. Kvůli křečím ale nebyla schopná se dostat nad záchodovou mísu a vyhodila to hned vedle sebe na podlahu. Kusy jídla to naštěstí nebyly, jen čirá tekutina se zmuchlaným kouskem papíru. Ležela tam ještě tak přibližně deset minut, než byla schopna se dostat na nohy. Byla dezorientovaná, upocená a oslabená. Opláchla si obličej a byla opřená o umyvadlo. V odraze si prohlížela své černé oblečení a pomyslela na svého mrtvého manžela, nad jehož rakví dnes dopoledne stála.

V hlavě si vybavila pohled na obyčejnou dřevěnou rakev, jak na rovenovickém hřbitově mizí v díře. Stejně tak postupně mizela i její trápení a bolest. Cítila se svobodně, i když tak na první pohled nevypadala. Odlíčila si oči, dlouhé hnědé vlasy si vzadu sepnula skřipcem a šla do kuchyně. Pod kuchyňskou linkou vzala plastovou lahev s nápisem Jablečný džus.

"Už to nemusím dál schovávat." Řekla do prostoru. Napustila si do velké sklenice vodu z vodovodu a celou ji naráz vypila. Břicho už jí nebolelo. Lahev nechala zavřenou, šla se převléct do domácího oblečení a celé odpoledne trávila na zahradě.

Večer si z kuchyňské linky vzala plastovou lahev a sedla si na terasu. Nalila si plnou sklenici a konečně se napila bílého vína, které tam měla místo džusu. Při požití si vzpomněla, jak ji její manžel jednou zmlátil, když si koupila lahev vína a doma ho načala. Tenkrát skončila se zlomeným žebrem a několika modřinami. "V týhle domácnosti budu chlastat jenom já, rozumíš!" řval na ní, když jí sázel jednu pěst za druhou. Podlitiny měla jen na břiše a hrudníku, na obličeji nic nebylo poznat, jelikož tam dostávala facky.

Její manžel byl surovější čím dál víc za posledních deset let. Nedávala na sobě nic znát, ale sousedi moc dobře věděli, co se děje za zavřenými dveřmi. Nechoval se k ní hezky ani ve společnosti. Jednou kvůli němu dokonce i potratila, když čekala druhé dítě. Tenkrát přišel domu z hospody a ona se chystala do postele. Ten den měla ranní nevolnosti celý den a on po ní chtěl sex. Odmítla ho a tím si vysloužila několik pěstí do břicha. Bylo mu jedno, že s ním čeká dítě. On byl nadržený a agresivní. Začala krvácet a on po ní hodil hadr a řekl jí, že to nic není a ať se jde umýt. Neposlechla ho a zavolala si záchranku, čímž si později vysloužila další dávku domácího násilí. Ještě tu noc ji museli operovat a poté ji doktor Malis oznámil, že o dítě přišla a že už nikdy nebude moci mít další. To bylo před čtyřmi lety.

Nalila si další sklenku vína a přemýšlela, co teď. Už leta si říkala, že by nejradši barák prodala a přestěhovala se do bytu. Nikdy o tom s nikým nemluvila, protože její manžel měl oči a uši všude. Mlátil ji, i když neměl pádný důvod, prostě jenom chtěl. Byt v Probační ulici by pro ni byl ideální. Zahradu k životu nepotřebuje a stejně neplánuje trávit většinu času doma, když je ten tyran pod zemí.

Mohla by mít více kontaktu se svou dcerou, která je plnoletá. Když jí bylo patnáct, Irena potají zařídila, aby zmizela pryč. Nevěděla, kde je a nechtěla, aby jí to vůbec psala. Poprvé jejich dceru, ten tyran, zmlátil v jejích dvanácti letech. Irena se ji snažila bránit a schytala ránu talířem do hlavy. Dcerku nebil tak pravidelně, jako její matku.

Tehdy, když dostala tím talířem, rozhodla se, že dceru musí poslat pryč. Nemohla vybírat peníze ze společného účtu, jelikož to všechno její manžel kontroloval. Jakmile tam byl výběr z bankomatu, který neprovedl on sám, bylo zle a modřiny. On vydělával dvakrát více než Irena a občas ji dovolil jít s jejími kolegyněmi po práci do kavárny, ale pouze když měl dobrou náladu, což moc nebylo. Aby manžel nepoznal, že má u sebe hotovost, platila v kavárně kartou účet celého stolu, jako "poděkování" kolegyním. Některé to ale nechtěly přijmout a dávali ji peníze (když ne všechno, tak minimálně polovinu), dělala, jakože je nechce, ale pokaždé doufala, že jí ty peníze dají. Tak činila po celé tři roky (i přesto, že když byl účet vyšší, dostala několik pěstí) a vybranou hotovost si potají schovávala do ponožek, než přišla domu.

Další den je vzala do práce a tam je střádala v šatně v malé pokladničce na klíč, který schovávala doma přilepený zpod lampičky na nočním stolku. Jednou ho málem objevil, když v afektu zuřivosti hodil lampu na zeď. V den, kdy jejich dcera, Pavlína, vyšla z deváté třídy ze základní školy, byl tyran na několik dní rybařit (to jim aspoň řekl doma, ale ve skutečnosti si celé dny užíval s kamarády a prostitutkami v nějakém hotelu). Ten den Irena uskutečnila svůj plán. Z práce vzala plnou pokladničku s penězi, kde nastřádala kolem čtyřiceti tisíc a narychlo poslala dceru k jedné známé, která bydlela na severu Čech a tam ji nechala změnit jméno. Nevěděla, jak se jmenuje ani kde bydlí. Občas ji od její dcery přišel pohled k ní do práce. Nepodepisovala se jménem, ale jen Tvoje Středoškolačka.

Dny, měsíce, roky ubíhaly a ona o své dceři nevěděla nic. Jaké má známky na střední? Má nějakého přítele? Jakou barvu vlasů má? Nevěděla skoro nic... Jen, že je v pořádku a naživu. Hlavně, že Tyran po ni nepátral. Smířil se s tím, že je nezvěstná, hodně pravděpodobně mrtvá, jak mu se slzami v očích líčila Irena. Peníze střádala pořád a posílala jí je poštou k té její známé na sever Čech.

Dopila flašku "Jablečného džusu" a cítila se poněkud omámeně. Osprchovala se a šla si lehnout do pokoje pro hosty, kde žádný host nikdy nespal. Nechtěla do postele do ložnice. Už nikdy. Nespočetněkrát ji tam ten Tyran znásilnil, zbil a připravil ji tam i o druhé dítě. Do té místnosti skoro vůbec nechodila.

Jak na ni ve sprše tekla horká voda, vzpomněla si na sen, který ji od loňského roku pronásledoval. Byla to pro ni noční můra, budila se s hrůzou a upocená. Zdál se jí minimálně jednou za měsíc. Venku pršelo a byla tma, blesky lítaly jeden za druhým, v trávě byly slyšet kroky a tmavá silueta se přibližovala k jejich baráku. Bylo zamčeno. Tajemná postava vzala do ruky kamen, který ležel před barákem jako dekorace a rozbil s ním okno ve vchodových dveřích. Větrem se rozletěly dveře, a tak čtyři sta metrů od baráku uhodilo do stromu. Ozvala se obrovská rána, když v záři blesků byla vidět sekyra nad hlavou. Pak následoval zvuk křupnutí kostí a ženský řev. Po chvilce jelo po silnici policejní auto, které prudce zabrzdilo, a to ji pokaždé probudilo.

Netušila, co ten sen má znamenat. Aspoň prozatím. Svěřila se Tyranovi - že má obavy, že je chce někdo vykrást. Hmotný majetek uvnitř baráku nebyl zrovna levný. Bála se, že se tam nějaký zloděj vkrade a zabije je sekerou, když bude bouřka. Tyran ji řekl, že to je jen noční můra a pro jistotu jí to zkusil fackami vymlátit z hlavy. Z jeho pohledu se mu to podařilo, jelikož o tom pak už nikdy nemluvila.

Bylo to pro ni divné, být doma sama. Mít tam klid. Žádný chlapský řev, rockové písničky, znásilňování, bití... Byl to pro ni velký nezvyk, až z toho měla strach. Vědomí, že jí ve vlastním domě nehrozí žádné nebezpečí... Vylezla ze sprchy a v zrcadle si prohlížela modřiny, které má z té noci, kdy se všechno změnilo.

Ten večer si v koupelně sušila vlasy fénem a její manžel ležel polonahý v posteli. Sledoval nějaký dokument o hokeji a občas si zařval, když tam ukazovali gól. Venku lilo jako z konve a bouřka už sobě dost hlasitě dávala vědět. Irena sundala župan a oblékla si noční košili.

"Dojdi mi pro pivo!" přikázal jí Tyran.

"Neměl bys už pít, je pozdě a ráno brzo vstáváš," odpověděla mu, když si brala jiný župan. V jejím hlase chybělo sebevědomí a byl tam slyšet i strach. Manžel se zvedl z postele a pomalu šel k ní. Podrbal se mezi nohama. Došel k ní a chytl ji zezadu za vlasy. "Chtěl jsem po tobě pivo, a ne nějaký zkurvený rady!" zatáhl jí za vlasy ještě víc. "Koukej jít pro to pivo a hned!"

Odstrčil ji směrem ke dveřím. Odešla z ložnice a scházela po schodech. Dole bylo všude zhasnuto. Zarazila se ve chvíli, kdy spatřila postavu skrz prosklené dveře. Hrklo v ní a začalo jí bušit srdce. Přesně jako v tom snu. Při záblesku tam ale nikdo nestál a uvědomila si, že to byl jen stín túje, která stála před barákem. Strach jí projel celým tělem a opatrně šla do kuchyně. V lednici vzala plzeňskou dvanáctku v lahvi a podívala se na dveře vedoucí na zahradu. Padla rána a blesky osvítily celou kuchyni, až sebou škubla a málem jí pivo vypadlo z ruky.

Naštěstí ho nerozbila, to by si pak o manžela opět vysloužila zlomené žebro. Přispěchala ke dveřím a rychle otočila klíčem. Strach z ní spadl. U schodiště narazila na jeho pracovní rukavice a vzpomněla si, že odpoledne sekal dřevo na zahradě. Hodila je směrem k botám ke vchodu a šla nahoru. Pivo položila vedle něho na noční stolek a on jí odsekl pouhým "Dík.".

"Ještě, že jsme uklidili to dřevo, venku je slejvák, že bysme to potom museli jakou dobu sušit," řekla, když obcházela postel.

"Ono by se nic nestalo. Do podzimu by to uschlo," odvětvil a naráz vypil skoro polovinu lahve piva. "Ah! To je pěkně vychlazený."

Podívala se na něho. Byl bez trička, na sobě jen hadrové kraťasy. Některé chlupy na hrudi už zešedivěly, ačkoli na jeho hlavě byly stále všechny krásně tmavě hnědé. Svaly na rukách a ramenou měl stále vidět, ale břišní svaly byly schované pod malou vrstvou tuku. Vzala si pilník do ruky a pohlížela si nehty na levé ruce.

"Víš, na co mám chuť?" zeptal se jí.

Zakroutila hlavou, ale moc dobře věděla, co chce. Sex. Ona ale nechtěla, už hodně dlouho neměla na sex chuť. Hlavně ne s ním. On si ale nedal říct. Prosila ho, že ne, že se bojí bouřky. Jakmile ale uslyšel cokoli, co znamenalo odmítnutí, tak do něho vjel vztek. Jak si ona mohla dovolit nechtít to, co chtěl on? To jí nedaroval. Chytl ji za ruku a přitáhl k sobě. Zkoušela se bránit jako vždycky, což ho vzrušovalo ještě více.

Několikrát si řekla, že by mohla zkusit nic nedělat, nebránit se. Třeba by ho to přestalo bavit, kdyby sebou nechala snadno manipulovat. Nemohla to ale udělat. Nikdy se jí to nepovedlo, vždycky se bránila a snažila se bojovat. On byl ale silnější než ona. Když do ní násilně vniknul, tak vypadl proud a ložnicí se rozléhal její řev a zvuk hromu.

"Neřvi, kurva!" zařval na ni a dal ji facku. Ona toho využila, že měla volnou ruku a sáhla po pilníku na nehty, který ležel na posteli. Moc prostoru neměla, ale snažila se vší silou mu to vrazit do krku a podařilo se. On zařval, vystrčil z ní penis a spadl z postele na podlahu.

"Promiň!" Irena se rychle zvedla a chtěla se k němu sklonit, ale hrůzou se zarazila, když spatřila jeho výraz. Byl tak plný vzteku a agrese, že se ho bála více než kdy jindy. Takový výraz ještě u něho neviděla. "Zabiju tě, ty svině!" skřípal zuby, vytrhl si pilník z krku a hodil jej k nočnímu stolku, tam se odrazil a zmizel pod postelí.

Věděla, že je hodně zle. Že tohle skončí smrtí. Její smrtí. Pomyslela na svoji dceru. Vzpomněla si na svoji malou holčičku, jak si s ní hrála na zahradě a všichni byli šťastní. To se ale rozplynulo a současnost byla úplně jiná. Ten chlap, co býval sexy na střední škole, co nosil kožené bundy a několik holek připravil o panenství na zadním sedadle auta svého otce, teď klečel na zemi s vražedným výrazem ve tváři.

Vyskočila z postele a běžela z ložnice následována jejím tyranským manželem. Sbíhala schody, když vtom se jí o zábradlí zachytil župan a trhl s ní zpátky. On za ní běžel po schodech, ale jak se jí snažil chytit sebou trhla zpět, špatně na schod, podlomil se mu kotník a on se skutálel po schodech až dolu. Dopadl na břicho a ztěžka kašlal, protože i přelomil pár žeber. Irena pohlédla na dveře a čekala, že se s obrovskou ránou rozletí a bude tam stát ten zloděj.

Osvobodila se od zábradlí a seběhla dolu ke svému manželovi. Sklonila se k němu a uslyšela chraptění: "Cos mi to udělala, ty děvko."

Co prosím? Uslyšela v hlavě. Byl to její vnitřní hlas. Cos mi to provedla? Uslyšela znova. Cos ty provedl mě? Cos TY provedl mě, mojí holčičce a nenarozenému dítěti, ty hajzle! Nevěděla, kde se to rozčílení v ní bralo. Viděla ho bezvládně ležet na podlaze, snažil se otočit na záda. Adrenalin jí proudil celým tělem. Při záblesku uviděla opřenou sekeru o komodu vedle botníku (kam jí dal její manžel, protože byl líný jí odnést do budky s nářadím) a uslyšela v hlavě svůj vlastní hlas: Teď nebo nikdy.

Najednou nedaleko uhodilo a ozvala se hrozná rána. Teď se, podle toho snu, měly rozletět dveře a v nich měl stát ten zloděj. Dveře ale byly zavřené a skrze sklo nikoho neviděla. V tu chvíli jí to došlo. Nebyl to jen tak nějaký sen. Vstala, došla pro pracovní rukavice, nandala si je na ruce a popadla sekeru, zatímco se Tyran v bolestech otočil na záda. Přišla k němu, srdce jí bušilo jako o závod. Měla strach, že to nezvládne. Chtěla mu jen pohrozit, ale bála se, že by ji zabil nebo hůř. Zase týral. Zahlédl ji, jak nad ním stojí se sekerou v ruce a zrychleně dýchá.

"Co to děláš?" zachraptil a začal kašlat. Držel se za hrudník.

"Cos mi to udělala, ty děvko?" imitovala ho. "Co já? Co já? Cos to provedl TY mě, ty sráči!"

Napřáhla se a za zvuku bouřky mu zasekla sekeru mezi nohy. Její manžel ze sebe vydal zvuk, který nikdy neslyšela. Byl to opravdový bolestivý řev. Vytrhla sekeru, která byla od krve a opět se napřáhla. "Cos provedl našemu nenarozenému dítěti!" Švih a sekyra se mu způsobila další nesnesitelnou bolest v místě kolem sleziny. "COS PROVÁDĚL NAŠÍ DCEŘI!" Další švih a zasáhla mu ruku, kterou si chránil hlavu. Věděla, že tohle musí dokončit a problém s tím neměla. Léta týrání, znásilňování, bití a fackování. Mela strach, ale zároveň se cítila dobře.

"A tohle, ty sráči!" zvolala na něho shora, zatímco on řval bolestí a držel si napůl useknutou ruku. "Tohle je konečně vysvobození pro mě!"

Napřáhla se a sekla ho do podbřišku. Zvuk bouřky zakrýval křik umírajícího chlapa, kterému lezly ven střeva, když vytrhla sekyru z jeho břicha. "Chcípni, ty svině!" zasýpal její manžel, když začal vykašlávat krev. "Chcípni si sám!" odvětvila, napřáhla se a zasadila mu finální ránu do obličeje a přesekla ho téměř napůl. Vytrhla sekeru, odhodila ji a udělala pár kroků vzad. Přízemí bylo celé otevřené, aby ten Tyran viděl všude. Couvala směrem ke gauči, kde omylem shodila z dřevěného regálu několik kytek, když se snažila něčeho zachytit při padání. Skácela se na zem. Ta podivná síla, kterou před chvílí měla, ji opustila. Bylo jí špatně a zvedl se jí žaludek.

Pohlédla na svého mrtvého manžela ležícího kousek od schodiště a najednou se jí spustily slzy. "Promiň, promiň mi..." vzlykala. Dostala se na nohy přiblížila se k němu. Byl to dost nechutný pohled na jeho vylezlá střeva a rozseknutý obličej. Obešla ho a chtěla vyběhnout zadním vchodem na zahradu. Odemkla a otevřela dveře. Ucítila silný vítr a chlad, když jí velké kapky dopadaly na hlavu a ruce. Sundala rukavice a ty ji upadly na mokrou terasu. Na vteřinu zůstala stát a pak se rozeběhla ke vchodovým dveřím.

V tom snu bylo projíždějící policejní vozidlo přece. Snad tam bude i teď, ale měla pochyby, jelikož zloděj se neukázal. Odemkla, vyběhla ven a zavřela za sebou. Spatřila ten dekorativní kámen, tak ho prohodila sklem ve dveřích, aby to vypadalo na loupežné přepadení. Ten sen nebyla noční můra, byl to návod. Pomoc shora. Vyběhla na trávu před domem a zničehonic začala křičet. Nebylo to ze strachu, ale z úlevy. Křičela a běžela na silnici, kde vběhla před auto, které prudce zabrzdilo.

"Pomoc!" uviděla na střeše majáky a z auta rychle vystoupil policista.

"Madam, co se děje?" zařval na ní, jelikož zrovna zahřmělo.

"On tam... Ona tam... Někdo v našem domě. Vkradl se tam!" Sypala ze sebe a třásla se.

"Kde madam?" přiběhl k ní a všiml si, že má zakrvácený župan a pod ním šaty. Moc ho v té tmě neviděla, jenom, když se zablesklo, ale všimla si brýlí, které v tom dešti rychle sundal, protože by skrze ně nic neviděl.

"Tam, prosím...! Zloděj rozbil okno a manžel mě... Chránil," nevěděla ani pořádně, co mluví. Ta slova z ní vycházela, ale na mysli je neměla. Jako by někdo mluvil za ní. Ona jen brečela a postupně se jí ulevovalo - buď tím, že je tam policista nebo že je její tyranský manžel konečně mrtvý. "Pomozte mi!"

Zařvala a běžela zpět. Musela tam. Ukázat mu to, a hlavně se přesvědčit, že tam ta mrtvola pořád leží. "Počkejte madam!" křičel na ní policista a se zbraní v ruce za ní běžel. Zastavila se přede dveřmi.

"Paní zastav-" zastavil se u ní a uviděl rozbitý okno ve dveřích. "Počkejte tu, paní Meierová."

Teď ten hlas poznala. Byl to ten nový policista v Rovenovicích. Ten, jak mu říkali "sexy knihomol".

Přistoupil ke dveřím a otevřel je. "Sakra," zhrozil se, když spatřil rozsekaného muže u schodiště. Všude bylo spousta krve a sekyra ležela v kuchyni. "Ne! M-" uslyšel za sebou a natáhnul ruku. "Madam, počkejte venku!" Přikázal jí a prošel celé přízemí. Cítil průvan. V kuchyni byly otevřené dveře na zahradu, kde našel promáčené pracovní rukavice. Odkopl je stranou a dveře zavřel.

Hrozná vzpomínka pro Irenu. Ještě se jí chvilkami klepaly ruce, při pomyšlení na tu noc nebo když si fénovala vlasy, což dělala právě teď. Otočila se a uvědomila si, že zapomněla uklidit tu spoušť vedle záchodu. Zvedla zmačkaný papírek a po rozbalení uviděla číslo 5978. Nechápala, jak se jí to dostalo do žaludku. Byla si ale stoprocentně jistá, že to vyzvracela. Čísla byla v rychlosti napsaná a písmo mírně nahnuté doprava. Nerozpoznala, čí to mohlo být. Její - teď už nebožtík - manžel škrábal jako kocour a Irena měla písmo nahnuté doleva. Lístek papíru nechala na umyvadle a šla si lehnout do pokoje pro hosty (teď už její ložnice).

Tu noc se jí zdál další podivný sen o jejím manželovi. Odehrával se za denního světla. Tři střely ze zbraně byly slyšet v dáli, když se jejich vchodové dveře rozletěly a dovnitř vběhl vysoký muž s kšiltovkou na hlavě a větší bednou v podpaždí. Obešel každý kout domu, každou spáru ve zdi až skončil ve sklepě a udělal díru ve zdi. Nejdříve nepoznala, kdo to je, jelikož ho viděla jen jako siluetu. Stála na schodech do sklepa a sledovala, jak klečí u rohu. Srdce jí bušilo každým krokem, co se k němu blížila. Najednou se postava rychle zvedla a otočila, až se jí lekla, ale nevzbudila. Byl to její manžel a jeho obličej byl rozseknutý vejpůl, přesně jak ho viděla naposledy ležet před schodištěm. Chyběla mu horní čelist a dolní čelist mu držela jen tak na kůži. Plandala mu tam, jak se k ní přibližoval a hrozně funěl. Při každém výdechu mu z nosu vyprskla krev. Jeho tělo si neprohlížela, hleděla mu jen do obličeje - do zbytku obličeje. Najednou zrychlil a natáhl na ní ruce. Chytl jí kolem krku a silně tiskl. Lapala po dechu a cítila, jak byl jeho stisk silnější. Jeho oči byly plně hněvu, agrese a zloby. Škrabala ho po rukou, kopala, když vtom se probudila.

Deku měla skopanou z postele, lapala po dechu a dávila se. Po pár zakašlání ji už bylo dobře. Ve spaní ji zaskočily sliny, jak sebou musela mlátit. Srdce ji v hrudi mlátilo jako o závod a rychle rozsvítila lampičku. Hodiny hlásily pět minut po půl páté a venku byla ještě tma.

Podívala se na své ruce a zhrozila se, když na konečkách prstů spatřila krev a kousky kůže. Běžela do koupelny, rozsvítila a při pohledu do zrcadla se jí málem zastavilo srdce. Na krku měla škrábance od brady až po klíční kosti, které si musela způsobit sama ve spaní, protože nikdo jiný s ní v pokoji nebyl. Smyla si krev z rukou, a ještě si opláchla oči, aby neměla ospalky a dobře na ty rány viděla. Nebyly moc hluboké, na šití to nevypadalo, ale hrozně jí to pálilo. Dala si na krk studený obklad a šla si sednout zpět na postel. I přes ten adrenalin byla najednou unavená, ale bála se jít spát, aby si ještě víc neublížila. Opatrně si lehla a sledovala, jak si venku vítr pohrává s větvemi. Snažila se na tu noční můru nemyslet, a tak přemýšlela, co bude zítra vařit k obědu.

Najednou uslyšela cvrkot ptáků a otevřela oči. Venku bylo světlo a býlí ručník, na kterém byly stopy krve, ležel na zemi vedle postele. Na hodinách bylo najednou devět hodin dopoledne. V koupelně si kontrolovala škrábance na krku, kde byly vytvořené strupy. Něco ji ale hrozně vyděsilo.

Měla obtisknuté ruce na krku, které by, podle velikosti, mohly odpovídat jejímu zesnulému manželovi. Byl to jenom sen, ne? Pomyslela si naivně. Věděla, že z toho domu musí pryč. Určitě tady někde bloudí jeho zlý duch a snaží se mě dostat. Strachy se jí rozklepaly kolena. Když ale před tím usnula znovu v noci, tak už se jí nic nezdálo. To ji zase trochu uklidnilo, ale ne úplně. Ty otisky na jejím krku byly pořád. Nechápala to. Ten Tyran byl přece mrtvý... Myslela si, že by si to mohla klidně udělat sama. Třeba si na to domácí násilí tak zvykla, že jí to chybělo a ve spánku si začala ubližovat.

Nechtěla jít k psychologovi. Styděla se za to, že si nechávala tolik let ubližovat od člověka, který pro ni měl být podporovou, nejlepším kamarádem a partnerem pro život. Všichni to věděli, co jí dělal celá ta léta a ona si nedala říct. Ten sen o zloději jí dal návod na to, jak se od něho konečně osvobodit, a přitom neskončit ve vězení. Co ale měl znamenat tento sen? Je to snad její podvědomí, které se za ty roky nakazilo toxickou energií jejího zesnulého muže a teď se jí snaží zabraňovat v očištění se? Jít k psychologovi nebo nějaké kartářce by ji mohlo pomoci...

Celý den chodila po domě pomalu po špičkách, protože se ho stále bála, i když byl mrtvý. Dveře do sklepa zamkla, protože se domnívala, že tam je s tím rozseklým obličejem a čeká na ni. Čeká tam a procvičuje si ruce, aby ji tentokrát mohl zaškrtit během pár sekund a dokonat to, co v tom snu začal.

Než skončilo dědické řízení, zdál se jí ten sen ještě čtyřikrát a stále se opakoval. Když jí stupy zmizely, zase byla v tom sklepě a zase měla strupy a otisky prstů. Nikomu se s tím nesvěřila. Z ložnice vystěhovala všechny své věci a ty jeho tam nechala přesně tak, jak byly předtím. Do její nové ložnice si chtěla pořídit televizi a když s ní jela z obchodu domu, nechala ji v autě a šla nejdříve projít barák, jestli tam ON někde není. Být to za starých časů, několikrát by ji kopnul do žeber, protože si dovolila udělat si radost něčím, co nevyšlo z jeho hlavy.

Ze začátku si dávala hlasitost na minimum, aby to nebylo moc slyšet po baráku. Často tam ležela s nožem na nočním stolku připravená bránit se, kdyby tam vběhl a chtěl ji zmlátit.

Když skončilo dědické řízení, všechen majetek i finance dostala ona. V tom domě už nemohla být. Bylo toho stále na ni moc. Všechny ty vzpomínky na to násilí a ponižování... Postupně sháněla krabice a balila si věci, co si vezme s sebou včetně věcí její dcery. Téměř vše měla sbalené, aniž by dům dala vůbec k prodeji. Měla hodně peněz, ale tolik, aby si koupila vlastní byt. Mohla si ho jen pronajmout, a to taky udělala. Ve městě v Probační ulici.

Když si tam navozila všechny zabalené věci, nechala to všechno v krabicích kromě základních potřeb. Po měsíci bydlení v novém bytě se konečně odhodlala jít zpět do baráku spálit všechny věci jejího manžela. Byl to jedináček a rodiče měl dávno po smrti. Ty věci si nechtěla nechat ani je prodat. Chtěla je spálit nebo rozbít a zahrabat pod zem. Během těch čtyř týdnů se jí ten sen zdál jen jednou a stále byl stejný až na konec. Čím více se cítila svobodnější, tím více síly měla i v tom snu, kdy ho chytla za jeho ruce a podařilo se jí osvobodit dříve, než se stihla probudit. Pořád jí ale vrtalo hlavou, co ten sen má znamenat? Původní teorii o jejím podvědomí už vypustila z hlavy a narazila na jinou. O té poslední verzi snu hodně přemýšlela a přišlo jí tam něco divného. Pokaždé, když jí manžel týral, měl ten "svůj výraz". V tom snu se ale jeho výraz postupně měnil.

Netušila, ale v co se měnil, dokud nešla kolem dětského parku a nevzpomněla si na situaci, kdy její dceři bylo kolem pěti let. Hrála si na pískovišti a Irena s manželem seděli na lavičce, když vtom tam přiběhnul cizí pes a mířil přímo na jejich malou holčičku. Její otec tenkrát vyběhl a popadl prkno z jedné velmi staré lavičky, která byla vedle nich. Irena rychle skočila po Pavlínce a zakryla jí oči, aby neviděla, jak její táta dal několik ran tomu psovi a tím ho zahnal pryč. Viděla ale ten výraz v jeho tváři. Byl plný vzteku, ale zároveň tam viděla strach a ochranitelský pud. Došlo jí, že i to samé viděla v tom snu. Něco tam chránil v tom sklepě.

Spálila všechno jeho oblečení a věci. Ty, co nešli rozmlátila a spolu s popelem zakopala v rohu na zahradě. Poté přišel na řadu sklep. Místnost, kam se celou tu dobu bála vejít. Teď už ale strach neměla. Dokonce si vzala novou sekyru, kterou si koupila, kdyby tam náhodou byl. Otevřela dveře, připravená zaútočit (nebránit se, ale zaútočit). Sešla po schodech a rozhlížela se kolem. Opravdu tam nebyla dlouho a došlo jí, že ani on nechtěl, aby tam chodila. Po chvilce zjistila proč. V místě, kde v tom snu byl sklonění, našla ukrytou díru ve zdi. V ní byla schovaná bedna se zámkem, který se otvíral po zadání čtyřmístného číselného kódu. Neměla tam žádné štípačky ani kleště, čím by to mohla otevřít... Vzpomněla si na ten papírek, co tenkrát, po pohřbu, vyzvracela vedle záchodu. Bedna byla poměrně těžká, tak ji tam nechala a došla nahoru do koupelny, sekyru stále v ruce - kdyby náhodou.

Papírek tam byl, na umyvadle, kde ho nechala, stejně tak i hromada prachu. Nebylo jasné, zda čísla na kusu papíru budou ta správná, ale doufala v to. Šla zpět do sklepa a klekla si na zem. Zámek byl starý, tak šlo velmi ztěžka otáčet s kolečky. Dost se u toho zapotila, než tam navolila kombinaci 5978 a zámek cvaknul. Otevřela bednu a padla na zadek. Nevěřila svým očím, co bylo uvnitř. Promnula si oči a podívala se pořádně. Na moment se jí zatajil dech, když viděla ty svazky bankovek. Opravdové nefalšované peníze. V jednom svazku bylo zhruba dvacet pětitisícovek.

Musela to jít rozdýchat na zahradu, kde chodila kolem dokola asi patnáct minut a pak se vrátila zpět. Nemohla zakrýt radost, kterou cítila, když počítala ty svazky. Bylo tam hodně, opravdu hodně peněz. Na dně byl článek vystřihnutý z novin, jež popisoval bankovní loupež před sedmi lety v nedalekém okresním městě. Lupiče nikdy nedopadli. Byl to on. Ten Tyran, který jí mlátil za to, když účet v kavárně přesáhl pětistovku, zatímco on měl ve sklepě schovaný miliony. Mezi penězi našla i pár obálek s dopisy, ve kterých si její manžel dopisoval s nějakou ženou, jež se podepisovala jako Macínek. Jak to všechno procházela, dozvěděla se, že to nebožtík s někým leta táhl, a dokonce i spolu plánovali vraždu Ireny. Její manžel to popisoval tak, že až bude venku bouřka, zasadí jí několik ran sekerou, rozbije pár věcí v obýváku a nakonec spadne ze schodů, aby byl pomlácený a jeho historka o zlodějovi, kterého jeho žena překvapila, když mu šla pro pivo, on ji zabil a pak se popral s ním, byla důvěryhodnější.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Řekla si v duchu. V tu chvíli ji ale nic o jejím manželovi nepřekvapovalo. Našla tam i poslední dopis, kde bylo napsáno neznámým písmem, že Macínek tragicky zahynula v autě, když na ni při bouřce spadl strom. Irena se jen ironicky pousmála a všechny dopisy poté spálila. Od té doby byla vděčná za to, že se jí ty sny zdály. Vzala peníze, a nakonec dům prodala. Její další plán byl kontaktovat její starou známou ze severu a najít svoji dceru.