Vnitřní klid & Uzdravení

Co se stane, když se uzdravíme a najdeme vnitřní klid? Ať se uzdravujeme ze smrti blízkého či rozchodu či ztráty zaměstnání, hlavní je najít vnitřní klid a snažit se ho udržovat. Jak toho ale dosáhnout? Naučit se riskovat a nechat věci plynout - věci, které někteří nechtějí slyšet. Řeknu vám krátký příběh o dívce a ptáčkovi v kleci.

Jednoho dne se dívka procházela venku a zaslechla ptačí zpěv. Mířila za zdrojem a narazila na malého krásného ptáčka, jehož zpěv byl blahem pro její uši a příjemným pohlazením pro její srdce. Mohla ho poslouchat hodiny a hodiny a nikdy by jí ta melodie neomrzela. Ptáček ale najednou přestal zpívat a odletěl. Dívka smutně odešla domu a celou noc myslela na tu nádhernou melodii, kterou jí ptáček zpíval. Druhý den se rozhodla, že půjde na to samé místo, kde ptáčka poprvé uslyšela.

Už po cestě slyšela tu známou melodii a přidala do kroku. Ptáček byla na to samém místě, co včera a opět zpíval. Dívka ho poslouchala celý den, a když se blížil čas (stejně jako včera), nechtěla dívka riskovat, že ho už nikdy neuslyší a ptáčka chytla do klece. Když jsem ho tam potkala dvakrát neznamená, že ho tam potkám po třetí. To nemůžu riskovat. Pomyslela si.

Ptáček neprotestoval, jelikož mu doma dala jídlo, pití, domácí atmosféru... To se mu zalíbilo a dále pozpěvoval a dívka byla šťastná, že ho potkala a teď ho měla jen pro sebe. Nechtěla, aby někdo jiný poslouchal jeho krásnou melodii. S tím by se nikdy nemohla smířit.

Dívka se pečlivě o ptáčka starala. Každý den měl jídlo a vodu. Každý den ho s láskou poslouchala, ale postupem času jí přišlo, že se ptáčkova melodie mění. Nebylo v ní už tolik nadšení a lásky. Myslela si, že je to tím jídlem, že ho málo krmí, tak ho krmila dvakrát denně. Na moment se zdálo, že se vrátila původní melodie, ale jen na chvíli. Opět se začala měnit a slábnout a dívka dostávala strach. Zkoušela všechno možné, aby se ptáček měl dobře. Zahrnovala ho láskou a všemi možnými hračkami, ale nic nepomáhalo.

Ptáček postupně přestával zpívat a byl smutný. Dívka byla také smutná a chtěla vědět, co má udělat, aby se zase cítil šťastně a mohl zpívat. Ptáček jí odpověděl, ale ona mu nerozuměla. Snažil se vzlétnout a pokaždé narazil do mříže. Nevěděla, co mu je až jednoho dne přišla ke kleci a ptáček tam nebyl. Dostal se z klece pryč a odletěl.

Dívku to zlomilo. Chyběla jí ptáčkova melodie. Nevěděla, co si bez něho počne. Utíkala na místo, kde ptáčka chytla, ale on tam nebyl. Padla na kolena a brečela. Na místo chodila každý den a ptáčka hledala, ale nikde ho neviděla. Jednoho dne uslyšela opět tu melodii a utíkala za ní. Zoufalá a plná strachu, že ho zase ztratí dorazila na místo, kde byl ptáček, ale když jí uviděl, přestal zpívat a odletěl pryč. Volala na něho, ale on ji ignoroval.

Celá zdrcená se vracela domu, když šla kolem jednoho domu, kde bylo otevřené okno a uvnitř otevřená klec. Nahlédla tam a uviděla ženu spokojeně brouká a tancuje v kuchyni. Dívka se jí zeptala, proč je tak šťastná, když je její klec prázdná? Proč je tak šťastná, když je její ptáček pryč?

"Jsem šťastná, protože ptáček každý den přiletí a zazpívá mi tu krásnou melodii. Přečká tady noc a ve dne zase vyletí ven." Odpověděla žena.

"To se ale nebojíte, že by se už nevrátil?"

"Kdepak, slečno. Nebojím se, že by se nevrátil. Já ho tady nedržím násilím. Nikdy jsem mu tu klec nezavřela, protože vím, že potřebuje svobodu. Když se tu nebude cítit jako ve vězení, rad se sem bude vracet." Řekla žena a dívka odešla. Došlo jí, že celou tu dobu se jí ptáček snažil říci, aby tu klec otevřela a dala mu svobodu. Když ale tak neučinila, ptáček se osvobodil sám.

Jaké chyby se dívka dopustila? Polapila ptáčka a držela ho v kleci. Sice ho krmila a zahrnovala láskou, ale ptáčkovi chyběla ta nejdůležitější věc - svoboda. Za svůj dosavadní život jsem potkal spoustu lidí, kteří byli či ještě jsou v pozici dívky nebo toho ptáčka v kleci. Já sám jsem si zažil obě pozice. Jednou jsem chtěl svobodu a jindy jsem zase tu svobodu nechtěl dát.

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou je třeba se v životě naučit, je, že si musíme dát svobodu. Nesvazovat sebe i jiné! Jak jsem se naučil, tak všechno vychází z nás.

Jsme-li spokojení sami se sebou = reagujeme pozitivně.

Jsme-li nespokojení se sebou = reagujeme negativně.

Většinou nám naše okolí ukazuje nás samotné, o čemž vypovídá fráze, kterou jsem jednou slyšel: "Potkáváme takové lidi jako jsme my sami." Ohlédnu-li se zpět na své vztahy (převážně milostné), tak mi vždycky ukazovaly to, jaký jsem já uvnitř - neuzdravený. Nikdy se nestane, že by vesmír dal dohromady nevyléčeného a vyléčeného člověka. Tento rok jsem to konečně pochopil. Myslel jsem si, že jsem v pohodě, ale ten druhý mi ukázal, že rozhodně nejsem. Proto mi zabralo skoro celý rok vyrovnat se s minulostí a pochopit to, co jsem měl pochopit.

Jednou jsem hovořil s kartářkou a ta mi řekla, že naše generace (nebo tahle doba) bude mít možnost změnit vzorce chování vůči druhým lidem. Že naše vztahy nebudou takové jako měli naši rodiče/prarodiče. Převážně si myslím, že vzorce chování v těchto vztazích nebudou takové jako dříve.

Pokud chceš něco změnit, změň nejdříve sebe.

Pokud jsme mi sami připravení posunout se o level výš, vesmír nám pomůže a to tak, že nám pozmění okolí. Mluvím z vlastní zkušenosti a může se stát, že to někteří mají jinak. Nicméně, když jsme se z bývalým rozešli, začal jsem vídat kolem sebe lidi, kteří byli v otevřeném vztahu a většinou po mě chtěli jen jednu věc. Zprvu jsem to odmítal, ale vesmír se jen tak nevzdává. Odmítneš jedno a přijde druhé.

V této chvíli nemá člověk na vybranou, protože nevědomě vyslal nahoru, že je připraven se posunout dál aniž by o tom vědomě věděl. Právě, že to pochopí díky svému okolí a signály, které mu vesmír posílá. Musí je ale nejdříve vnímat.

Prchal jsem od těchto lidí (otevřených vztahů), dokonce jsem o tom i psal v předešlých článcích. Nechtěl jsem mít s nikým takovým nic společného. Jednou jsem se ale obrátil a začal o tom něco zjišťovat - přímo od účastníků těchto vztahů. Vesmír po mě chtěl, abych se něco naučil/pochopil/uvědomil a změnil své myšlení... A stalo se tak. Když to člověk od sebe přestane odhánět a nechá to, dostane se mu jistého pochopení. I když stále otevřeným vztahům nefandím, něco mají přece jenom do sebe.

Jednou za čas jdu s klukama na buď do hospody nebo do baru... Prostě pánské posezení, kam neberou své drahé polovičky. Někdy se stane, že se v dané hospodě nebo baru objeví cizí slečny a stane se, že se s námi začnou bavit. U některých zadaných kluků vidím, že se jim to líbí - bavit se s neznámou slečnou. Možná proto, že si myslí, že by to jejich současná přítelkyně nepřežila, kdyby se to dozvěděla nebo to viděla. Taky poté říkali, ať se to hlavně jejich přítelkyně nedozví, že se bavili s jinými holkami.

Jiní kluci se s jinými holkami odmítají bavit, i když je na nich vidět, že by si rádi popovídali. Třeba je i jen tak "balili", ovšem tak, aby z toho nic nebylo. Jen povídání. Je to sranda, kluci se pobaví, nasmějí a pak se jde domu. Já osobně jsem v tom asi nic špatného neviděl. Tu holku už stejně nepotkáš, pokud nechceš. Tady je vidět, že jim chybí svoboda. Jsou ptáčci zavření v kleci, a když je vypustí ven, bojí se, aby ta klec nebyla už zavřená, když se vrátí domu.

Zároveň je vidět, jak si jejich přítelkyně skoro vůbec nevěří. Jak to vím? Protože nevěří svým klukům. Když nevěříme sobě, tak nevěříme ani druhým. To často vyvolává strach, že si ten druhý s někým "užije", když je venku, hlavně večer někde ve městě. A ano! Může si někde užít, když je zavřený v kleci a jednou za čas vypuštěný na svobodu. Pokud mu ale tu klec necháme otevřenou aniž bychom neustále kontrolovali, kde je a co dělá, stane se, že bude rád vracet. Proč? No protože není utlačovaný, držený násilím a nemá na sobě okovy - jak to ve většině vztahů vypadá.

Jak jsem již předtím psal. Poznal jsem obě strany. Znám ten strach, když jde přítel někam ven, kde budou jiní lidé, kteří by ho mohli "klofnout". A také znám tu potřebu jít ven (pocítit svobodu), protože se doma cítím pod velkou kontrolou či tíhou vztahu. Poznal jsem obě strany a teď po mě vesmír chce, abych si z toho vzal ponaučení.

Když jsem se bavil s jedním otevřeným párem, položil jsem klasickou otázku - Jak jste dospěli k tomu, že svůj vztah otevřete?

Odpověď č. 1: "Po letech vztahu jsme chtěli vyzkoušet něco nového. Víme, že je tam riziko, že by se mohl jeden z nás zamilovat do někoho jiného, ale navzájem si věříme. Navíc jsme si mezi sebou vybudovali důvěru, díky které víme, že otevřený vztah mít můžeme."

Odpověď č. 2: "Po pár letech jsme se začali nudit, tak jsme si řekli, že mezi nás přizveme někoho třetího."

Odpověď č. 3: "Sex je sex a vztah je vztah."

Odpověď č. 4: "Podvedl jsem svého manžela. Nebyl jsem na to vůbec hrdý, ale stalo se. Bylo v tom více věcí okolo, ale stalo se. Můj manžel na to postupně přišel a překvapilo mě, že to vzal 'sportovně'. Nebyly žádné hádky ani bouchání dveří a podobně... Všechno jsme si vyříkali. Nakonec jsme si řekli, že bychom mohli zkusit otevřený vztah. Oba dva jsme s tím souhlasili. Nicméně ani jeden z nás toho dosud nevyužil. Takže máme otevřený vztah, ale nechováme se tak."

Co si z těch odpovědí může tak člověk odnést? Především to, že jeden druhém důvěřuje; že ten druhý je oddaný (citově) druhému. Je vidět, že je mezi nimi láska i chemie a především důvěra. Dokáží se i bavit o tom, s kým co měli. Nedrží se navzájem v kleci, nevyhledávají jiné partnery ani si nevytvářejí žádné "boční" milenecké vztahy.

Člověk se má naučit nechat jít a věřit, že se to vrátí zpět, pokud je to to pravé pro nás. U těch, kteří si nevěří se objevuje strach, že se ten druhý nevrátí. Bojí se, že si najde někoho jiného a bude konec. V těchto případech to zřejmě ten pravý není. Je těžké přijmout skutečnost, že je zde riziko, že se ten druhý už nevrátí - ať už si najde někoho jiného nebo zemře. V obou případech budeme truchlit nad ztrátou.

Pokud se ale člověk dostane do stavu, kdy pochopí, že druhého člověka nevlastní (že mít někoho pod neustálou kontrolou je toxické; že když nedáme druhému svobodu, nebude vyzařovat energii jako na začátku, protože bude podvědomě chtít svobodu), dostane se do vnitřního klidu - ne hned, ale časem. Akceptuje, že je zde riziko, že může k něčemu dojít. Kdyby nás chtěl někdo podvést, udělá to ať chceme nebo ne - kdo chce, hledá způsob.

Proč je ale člověk pak tak klidný? Protože nemusí řešit, co ten druhý dělá. Nemusí zbytečně investovat energii do kontroly toho druhého. Ten druhý není povinen nám být (fyzicky) věrný. Říká se, že nepodmíněná láska neznamená nekonečnou toleranci. Něco na tom bude, ale pokud jste k sobě otevření, tak víte, co ten druhý chce a buď se shodnete nebo jdete dál.

Já sám teď vím, že se nechci zbytečně vyčerpávat tím, že budu toho druhého kontrolovat a pokud budu mít takovou potřebu, znamená to, že je ve mně něco nevyléčeného.

Jednou jsem viděl několik videí na téma, zda je mi věrný nebo zda je ten pravý. Šlo o to, že jeden druhého otestovali tak, že před najali někoho jiného, aby se ho snažil sbalit a oni tak zjistili, jestli je pro ně ten pravý nebo jestli je jim oddaný. Někdo se nechal sbalit a někdo ne. Věděli, že je tam riziko, že by ten druhý podlehl a tak "selhal", ale i tak riskovali.

Já sám jsem se naučil riskovat. Ne jako v těch videích, ale tak, že zariskuju a učiním určitý krok. Pak uvidím, zda uspěju nebo ne. Buď se to vyplatí, protože je to pro mě to pravé a já jsem vítěz nebo jsem neuspěl, protože to pro mě není to pravé a já jsem vítěz. Ve všech případech jsme vítězové. Je třeba se na to takto koukat a hlavně to tak cítit. Samozřejmě je to výzva, hlavně když se jedná o vztah se spřízněnou duší (duchovním partnerem), jelikož se učíte jeden od druhého a postupně spolu rostete, ale výsledek vždy stojí za to. Je to jako ve fitku - bez bolesti a vytrvalosti nerostou svaly.

Pakliže budeme chtít něco normálního (abych nebyl sám), bude nám vesmír posílat do života lidi, kteří nám budou ubližovat, abychom se konečně posunuli dál. Nicméně, každý má svobodnou vůli - buď bude ptáček zavřený v kleci či dívka, která násilím drží ptáčka v kleci nebo žena, která nechává klec otevřenou a je spokojená sama se sebou.

Chcete potkat vyléčeného partnera? Pak nejdříve uzdravte sami sebe!

Nechme toho druhého žít svůj život. Jedna plus jedna se rovná tři. JÁ (můj život) - vztah mezi námi - TY (tvůj život). Nevlastníme partnerovo život, nevlastníme jeho tělo, nevlastníme jeho čas. To všechno vlastní on sám a je jenom na něm, jak s tím bude zacházet. Stejně tak to platí pro nás - nikdo nevlastní náš život, naše tělo ani náš čas. Rozhodujme se dělat, co chceme a ne to, co bychom měli chtít nebo měli dělat. Avšak nesmíme zapomenout, že každý čin má svůj následek. ❤️