Železniční přejezd

Jediné, co Barbara neměla ráda, byla jízda v noci. Bála se, že jí do cesty vlítne kdejaká zvěř z pole nebo lesa. Když už přišlo na to, že pojede za tmy, měla vedle sebe svého přítele – většinou, když pro něho musela dojet na nějaký večírek nebo obyčejnou chlastačku s klukama. Ten večer ale jela sama. Schůzka se spolužáky z vysoké školy se trochu protáhla, a tak jí nezbývalo nic jiného než jízda za tmy.

Její fábie, kterou dostala od své matky, pomalu projížděla městem zvaném Rovenovice. Jen skrze město projížděla, protože nechtěla jet po dálnici, díky které by si zkrátila cestu nejméně o dvacet minut. Tímto městem projížděla ani ne desetkrát za svůj život a skoro vůbec to tu neznala. Jednou ale četla článek o jakémsi sériovém vrahovi, který tu nedávno řádil. Naskakovala jí husí kůže, když si na ten článek vzpomněla.

Takové děsné věci, co jim ten vrah prováděl. Rozřezané břicho, useknuté hlavy, jedy v jídle. Zatřásla sebou při těchto myšlenkových pochodech. Měla strach vůbec někde tady zastavovat. Ručička ukazatele paliva byla už téměř na nule, a tak musela někde dotankovat. Její přítel vždycky říkal, že benzínu je tam ještě dost, jenže jí čekala přibližně dvacetikilometrová cesta a ona tomu autu prostě nevěřila.

Bohužel, když si na mobilu našla v aplikaci nejbližší čerpací stanici, ukázalo jí to, že ta v rovenovicích zavřela před hodinou a další byla až za patnáct kilometrů, ledaže by za Rovenovicemi zahnula doleva na dálnici a dojela k pumpě, která byla od ní necelých devět kilometrů. Ještě ke všemu její mobil ukazoval dvě procenta baterie a odpoledne si zapomněla vzít s sebou kabel, aby si to aspoň v autě mohla dát nabíjet.

Na obrazovce se jí ukázala zpráva o přítele: Už jsi na cestě?

"Ano, jsem a doufám, že to auto ještě vydrží pár kilometrů k čerpačce." Řekla si pro sebe a chtěla mu rychle odepsat, jenže se jí na displeji objevila výstraha, že se telefon za třicet vteřin vypne, pokud ho ihned nepřipojí k síti. "Ne-ne-ne! Do prdele!" nadávala a sledovala, jak se odpočítávají poslední sekundy. Nemohla nic dělat ani mu odepsat obyčejné: "Jo!" aby aspoň věděl, že je na cestě domu.

Poslední vteřina uplynula a obrazovka zčernala. Naštvaně s tím praštila o sedačku spolujezdce a pravou rukou si projela své dlouhé blond vlasy.

"Kurva!" vykřikla.

Na dálnici se opravdu nechystala jet, a tak vsadila na štěstí po vyjetí z města neodbočila a jela dál rovně až k železničnímu přejezdu, který začal cinkat hned jak jím projela. Vyděsilo jí to, jelikož měla malinko stažená okénka, protože venku i v autě bylo horko a neměla doplněnou klimatizaci. Cukla sebou a málem sjela do stoky u krajnice, ale vybrala to zpět, když vtom uslyšela podivné zvuky a auto sebou začalo zničehonic klepat a třást až se jí zdálo, že pravá strana auta je níže než ta levá. Po pár metrech jí to bylo jasné – píchla.

Zastavila na autobusové zastávce, která se už léta nepoužívala – stojan s jízdními řády byl hodně zrezlý kolem bylo poházených několik odpadků, jak tam lidi vždycky na chvíli zastavili. "No a jsem v prdeli!" vykřikla znova. Mobil nefungoval, kolo bylo píchlé a nevěděla, jestli má vůbec sebou rezervu. Její přítel jí učil, jak si případně kolo vyměnit, ale tenkrát to bylo za světla, a ne za tmy u pole s obilím, které jí akorát tak nahánělo hrůzu.

Asi minutu nadávala, jak je život nespravedlivý a bouchala přitom do volantu. Nakonec zastavila motor a vylezla ven. Závory u přejezdu byly dole a z druhého směru zrovna nejelo žádné auto. V kufru našla rezervu, ale neměla tam potřebné nářadí. Zanadávala si znova, tentokrát na svého přítele, který si to nářadí nejspíš musel vzít. Od přejezdu spatřila světla od auta, které tam zrovna zastavilo a čekalo, až projede vlak.

V tomto úseku musely vlaky jezdit pomalu, kvůli několika nehodám, které se tu dříve stávaly, takže to kolikrát trvalo i deset minut, než se závory opět zvedly. Pozdě večer, ale žádný osobní vlak nejezdil nýbrž nákladní a ten za sebou táhl kolikrát i třicet vagónů. "Ty krávo, ještě pomaleji jeď!" křičela směrem k přejezdu, jelikož to auto, co čekalo na druhé straně, byla snad její jediná záchrana. Jak byla rozčílená, nevšímala si okolí. Tři srnky se prohnaly přes silnici ani ne pět metrů od jejího auta a ona to ani nezaregistrovala. Otočila se a šla ke kapotě, pak zpátky a zase dopředu. Nervózně přešlapovala a čekala, jestli se objeví ještě nějaké auto, ale neobjevilo. Naštěstí mezi ní a přejezdem nebyla žádná odbočka, tudíž mohla na auto zamávat a požádat o pomoc.

Přejezd stále blikal a vlak pomalu projížděl.

Obešla auto a snažila se ve tmě zaostřit na prázdné kolo, ale nic neviděla. Jen po hmatu poznala, že je opravdu prázdné a ušpinila si ruku. Zavřela kufr, opřela se o něho a čekala, až ten vlak konečně projede a závory pustí to auto, které tam stálo na druhé straně. Najednou se lehce zvedl teplý vítr, a i přes zvuk přejezdu a vlaku bylo slyšet šumění obilí. Tehdy si uvědomila, že by se měla nejspíš bát, protože to vypadalo docela strašidelně. Nikdy nemohla vědět, co z toho pole na ni může vyskočit. Srnka, divoké prase, zatoulaný pes se vzteklinou, sériový vrah z Rovenovic nebo nějaká zrůda, co mě tu sežere! Začala v hlavě panikařit a rychle přeběhla ke dveřím a skočila dovnitř si sednout za volant a hlasitě bouchla s dveřmi. "Proč s tím autem tak boucháš? Vždyť ti nic neudělalo." Věta, kterou vždycky říkal její přítel, když hlasitě bouchla s dveřmi.

"Teď mi ale něco udělalo. Nechalo mě v týhle šlamastice tady chcípnout hrůzou, protože dřív nebo později z toho obilí něco vylítne a sejme mě to tady! A ty to ani nebudeš vědět, protože ten debilní mobil nemohl vydržet aspoň o pár minut dýl!" odpověděla do ticha.

Všude kolem byla tma a jediný zdroj světla byl červené blikající přejezd. Nechtěla si ani nastartovat auto, aby ty příšery venku, co na ni čekaly, nevěděly, že tam je a že je bojí. Hodně se bojí. Na moment se jí zdálo, že před autem spatřila nějakou postavu, ale ta ve vteřině byla pryč, tudíž šlo jen o její bujnou fantazii.

Anebo ne?

Modlila se, ať už ten pomalý vlak projede a bude moct to auto zastavit. Vteřiny se zdály být hodinami a minuty zase dny. Bylo to nekonečný a ona se stále ohlížela kolem sebe, jestli tam na ní něco nečumí ze tmy. Při každém ohlédnutí se jí projel mráz po zádech, jelikož si představovala nějaký hnusný obličej s velkýma očima civějící přímo na ni. To samé měla i se zpětnými zrcátky. Ve filmech tohle bylo skoro pořád. Řidič se koukne do zpětného zrcátka a najednou tam uvidí nějakou postavu, která ho chytne a začne škrtit nebo ho motorovou pilo prořízne skrz sedačku.

Po dalších dvou minutách strachu se konečně dočkala, když se závory začaly zvedat, a to červené blikající světlo zhaslo. Auto se pomalu začalo přibližovat a Barbara rychle vylezla z auta s rozbušeným hrudníkem a začala mávat. Hned zachytila řidičovu pozornost, protože vyhodil blink doprava, zpomalil a postavil se na zastávku za ní. Bylo to černé Mitsubishi Pajero 3. Nechtěla k němu hned běžet, protože by působila jako hysterka. Šla svižným krokem k okénku řidiče, které už bylo stažené dole a z něho vykukovala hlava s černými dlouhými vlasy svázanými do culíku. Byl to chlap kolem padesáti let v šedé špinavé košili a loket levé ruky měl vystrčený z okna.

"Dobrý večer, slečno," oslovil ji chraplavým hlasem. V obličeji jí přišel docela sympatický, ale byla tma a jeho osvětlovaly jen svítící kontrolky a hrající rádio, které hned ztišil. Měl hnědé oboří a strniště kolem úst a na bradě.

"Dobrý večer, prosím, potřebuji pomoct! Asi jsem píchla a nemám tu nářadí, abych vyměnila kolo! A můj mobil je vybitý a já bych někoho zavolala…" zněla přesně tak, jak nechtěla, jako hysterka. Neznámý chlap si ji letmo prohlédl a v té tmě viděl jenom, že má na sobě kratší sukni a tílko.

"Nebojte, slečno, já nářadí sebou vozím pořád, pomůžu vám," zastavil motor a odepnul pás.

"Nebo by mi stačilo, kdybych si od vás mohla zavolat—"

"Bohužel, nemám mobil," odsekl a pousmál se. Přišlo jí to podivný, ale nechala to být, protože byla ráda, že měla aspoň takové štěstí, že ten chlap jel zrovna z Rovenovic. Vystoupil a měl skoro dva metry. "Tak se na to podíváme." Vytáhl z auta baterku a svítil si pod nohy cestou ke kufru. "Vy jste tady z okolí?"

"Ne," odpověděla okamžitě, zatímco ho následovala. Nechtěla mu říkat, kam má namířeno ani odkud jede, ale nějak to z ní najednou vypadlo.

"Tak studentka…?" řekl si pro sebe. "Kolik vám zbývá do titulu?"

"Už jen rok. Už abych to měla za sebou," trochu se uklidnila, ale stále byla nervózní, protože toho vysokého chlapa s chraplavým hlasem vůbec neznala a neměla tušení, co by mohl být zač.

Nuže, co tu vůbec je…" ohnul se do kufru a přehraboval se tam. "Tohle, tohle, tohle ne, tohle taky ne, tohle ani nevím, že tu je, tohle taky, ale tohle ano."

Do ruky vzal cosi velkého a stříbrného. Barbara to pořádně neviděla, protože téměř polovinu kufru zakrýval svým tělem. "Jste tu?" zvolal na ni a pomalu se narovnával.

"Ano, hned—" nestačila ani dokončit větu, když se ten chlap ohnal a praštil ji do hlavy.

Káva na čerpací stanici byla pro Davida Webera každodenní rutinou po práci. Jezdil pravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední na benzinku MOVIA, jež byla na konci Rovenovic na hlavní silnici vedoucí z Probační ulice směrem na Plzeň. Třetinka kávy tam stála čtyřicet dva korun a k tomu cigarety za devadesát šest korun. Jeho oblíbené místo bylo za myčkou aut, kde stál stůl s jednou lavičkou a košem na vajgly.

David Weber pracoval jako kurýr u dopravce Jensen a jeho revírem byl okres České Budějovice a Tábor, který byl docela z ruky, ale jemu to nevadilo. Naftu neplatil. I když tuto práci neplánoval dělat nějak dlouhodobě, bavila ho. Potkával zajímavé lidi – někdy nebezpečné – a poměrně často i podivíny. Minimálně jednou denně narazil na někoho, kdo mu buď zvedl tlak nebo se nad jeho chováním musel na chvíli pozastavit. Tyto případy často konzultoval se svým – o deset let starším – kamarádem, Markem Fabianem, který byl v částečném invalidním důchodu, když v práci přišel o palec u levé nohy. Také pracoval jako kurýr u firmy Jensen, ale jen na poloviční úvazek.

Ten den bylo úterý 21. srpna, když David odjížděj z čerpací stanice po pravidelné dávce kofeinu se svým kamarádem. Projížděl Probační ulicí kolem Restaurace Perla, když si ve zpětném zrcátku všiml policejního auta, tak si radši hlídal rychlost, aby nedostal pokutu. V kapse mu začal vibrovat mobil, ale musel ho nechat zvonit, jelikož to policejní vozidlo bylo blíž a řidič by mohl vidět, že telefonuje. Vyhodil blinkr vpravo a zastavil před večerkou.

Než ale stihl mobil vydolovat z kapsy, přestal hrát a na displeji viděl číslo dispečera. Odemkl ho a chtěl kliknout na sluchátko, aby mu zavolal zpět, když vtom uslyšel zabouchnutí dveří od auta před ním. Bylo to to policejní vozidlo, co jelo za ním a vystoupil z něj mladý policista, kterého David znal od základní školy.

Rostislav Mucha neboli sexy knihomol, jak mu přezdívali na stanici. V modré uniformě bez čepice šel k němu a mávl na něho. David měl stažené okénko, ztišil rádio a odepnul si pás.

"Čau, Davide," pozdravil ho a sklonil se k okénku.

"Čau, Rosťo, co se děje? Jel jsem moc rychle?" zeptal se ho nervózně. Nechtěl mít pletky s policií.

"Ne, kdepak," zakroutil hlavou a usmál se na něho. "Neruším tě od ničeho? Chci se jen na něco zeptat."

"Vlastně… Jdu jen do večerky pro něco na zub," chcípnul auto, zatáhl okénko a vylezl ven. Bylo pěkné horko až mu zpod kšiltovky stékal pot. Rychle ho setřel, aby si policajt nemyslel, že je z něho nervózní. "Co se děje?"

"Víš, dostali jsme zprávu o nějaký holce, co tudy údajně projížděla před dvěma dny. Měla prý tmavě zelenou fábii, starší model, prej po své matce. Neviděl jsi tu někde náhodou takové auto projíždět nebo stát?"

"Tímhle městem moc aut neprojíždí. To spíš po dálnici…"

"Prej se bála jezdit po dálnici. Myslí si, že projížděla tudy."

"Aha," David zamyšleně kývl hlavou. "A ty teď hledáš nezvěstné lidi?"

"To ne," zakroutil hlavou a opřel se o Davidovo auto. "Jen… Co Müller prchnul, tak se tu veškerá nahlášená zmizení, ať už ve městě nebo okolí, berou docela vážně, protože to hned každej hodí na něho a schyluje s k panice."

"Jasný, ale o Müllerovi nejsou žádný novinky, ne?" ptal se ho a doufal, že řekne, že byl chycen nebo zneškodněn, ale byl docela naivní. Sexy knihomol mu nedal žádnou kladnou odpověď.

"Četl jsem už v tolika knížkách o únosech a pokud se nikdo neozve, že chce výkupný nebo nikdo nepřijde s nějakou horkou stopou, tak se to prostě odloží."

"Ty myslíš, že jí najdeš?"

"Když ne ji, tak aspoň nějakou stopu. To víš, jsem nováček u policie a chybí mi nějaký to vzrušení."

"A co bys, prosím tě, chtěl? Aby se tu vytvořily gangy a střílely se mezi sebou?" docela ho ten Rosťův výrok naštval. "Nestačí, že je tu každej vysranej z Müllera a po západu slunce ani nevychází z domu…?"

"To ne, jenom… Je to docela nuda ta práce," pokrčil rameny.

"To víš, to není, jako ve filmech, kde se pořád něco děje. V reálném životě se prostě neděje nic. Vem si třeba mě – někdy je v práci nějaký vrzůšo, jindy je to zase nuda až přímo k nasrání."

"To jsme na tom stejně… Kdyby se aspoň—"

"Nechci tě rušit ve tvém rozjímání nad napínavým životem, ale docela se mi paří koule a vypotím tu asi duši," zamkl auto a obešel Rosťu.

"Jasný, je hrozný horko…"

"Žádnou podezřelou zelenou fábii jsem neviděl… Bohužel."

"To nic, ale díky," rozloučil se s ním a šel zpět k autu.

"Ten magor by chtěl furt nějaký vzrušení. Tak ať si jde zkusit dělat kurýra, to nikdy nevíš, na koho narazíš," říkal si pro sebe David, když zacházel do večerky. U pokladny mu zase začal zvonit mobil, na displeji jméno dispečera a on si vzpomněl, že na něho zapomněl.

Měl pro něho jednorázový kšeft mimo pracovní dobu. Měl z depa vyzvednout jeden malý balíček a večer ho doručit jednomu chlápkovi domu nedaleko Rovenovic. Zákazník za expresní doručení zaplatil o tisícovku navíc. David by z toho měl samozřejmě také nějaký podíl, tak ten kšeft vzal. Kolem deváté hodiny se vydal na depo pro balíček, který neměl ani dvě kila a zamířil zpět do Rovenovic, kde byl kolem desáté. Všude tma a nikde ani auto.

Adresa toho baráku mu byla nějaká povědomá, ale nedokázal si vzpomenout proč. V dálce viděl červená blikající světla železničního přejezdu, kam naštěstí neměl namířeno. Čekal by tam dlouho, než by ten noční nákladní vlak projel. Zapálil si cigaretu a asi dvě stě metrů před bývalou autobusovou zastávkou odbočil vlevo. Kolik to bude dneska vagonů? Tak pětatřicet? Přemýšlel nad železničním přejezdem a litoval kohokoli, kdo tam teď stál.

Červená blikající světla zmizela v dálce a David začal přemýšlet o tom baráku, kam měl zrovna namířeno. Jeho kamarád, Marek Fabián, mu o tom určitě něco říkal. "Bydlela tam nějaká paní… Nějaká paní…? Vdova? Lesba?" povídal si pro sebe a odklepnul popel z cigaret z okénka. "Obec se jmenuje Paršice a před ní se dám vpravo. Je to samota u lesa a to jméno toho chlapa mi absolutně nic neříká. Co mi to jen vyprávěl…?"

Zbýval mu necelý kilometr do cíle, když si najednou vzpomněl na tu historku od jeho kamaráda: "Macochejl, ty vole, byl to Macochejl. Našli ho zakopanýho u toho podivně zkroucenýho smrku! Prej byl pohřebenj zaživa!"

"A do prdele," škubnul sebou David. "Tak to je tenhle barák, no jasně."

Té historce moc nevěřil. Kolovaly zvěsti, že ten chlap nebyl chlap, nýbrž srnec, kterému ještě chyběla hlava. Jedna drbna z Rovenovic navíc tvrdila, že u toho srnce byly nějaké staré peníze, takže, kde je pravda? Nikdo nevěděl. Snad jen policie, jestli u toho vůbec někdy byla. Podle drbů ano, ale Mucha se o tom nikdy nezmínil. A to za tu krátkou dobu u policie musel mít pročtený skoro celý archiv.

Odbočil k samotě a ze tmy se vynořil velký starý bílý dům. Kolem hlavního vchodu si všiml opadané omítky. Zastavil a nechal běžet motor. Sejmul kód z balíčku do skeneru a vystoupil ven. Otřel si upocené čelo a otočil se směrem k poli, jelikož odtud vál svěží vánek. Šustění obilí ho docela znervózňovalo, ale zase byl připravený hned naskočit do dodávky a upalovat pryč.

Vyndal mobil a zavolal na číslo zákazníka, že je na místě, ať si pro ten balík dojde. Nikdo to nezvedal. Z celého toho kšeftu měl divný pocit už když pro ten balíček jel na depo. Najednou se rozsvítilo světlo na hlavním vchodem, ale nikdo nevycházel. Uslyšel nějaký zvuk v dálce, ale přes hluk motoru nebyl schopný ho identifikovat. Nakonec motor vypnul a šel blíž ke vchodu. Nebyl tam nikde zvonek, tak zaklepal.

Bez reakce.

Zaklepal hlasitěji.

Opět bez reakce.

"Ach, ty vole," hlasitě vzdychl. "To je určitě nějakej důchodce, co se plíží ke vchodu a cestou dostal infarkt…" Napadlo ho, co když to opravdu byl důchodce, který po cestě dostal infarkt. "Haló?" zvolal nahlas a zabouchal na dveře.

"Tady!" uslyšel v dáli. Otočil se, nikde nikdo.

"Halo?" zvolal znova.

"Vzadu za barákem!" ozvalo se ze tmy.

Dělá si prdel? Pomyslel si. To ten vůl nemůže vylézt z hlavního vchodu…? Popošel ke kraji domu a uslyšel ránu, jako by něco spadlo na zem. Co když teď dostal infarkt?

"Jste tam?" zvolal do tmy.

"Tady vzadu za barákem!" ozvalo se chraplavým hlasem. Projel mu mráz po zádech, jelikož se na moment zvedl vítr. Poklepával si nohou a rozmýšlel se, jestli vejde do tmy nebo ne… Stěží uviděl světlo vedoucí zpoza dalšího rohu baráku. Rozsvítil svítilnu na mobilu a mířil s ním před sebe, převážně pod nohy. Tráva byla mokrá od rosy a vysoká nad kotníky. Ušel několik kroků a míjel okno. Uviděl, že se uvnitř hýbe záclona, i když bylo zavřené. Posvítil tam, ale nikoho tam neviděl.

Jako ve filmu. Někdo nenápadně čumí za záclonou a schová se na poslední chvíli, aby ho dotyčný nespatřil. Zakroutil hlavou. Pomalu zamířil dál a měl podivný pocit. Nejradši by se otočil a uháněl zpět do auta, nastartoval a jel domu.

Prošel kolem druhého rohu a pod světlem uviděl stát vysokého chlápka s dlouhými vlasy. "Dobrý večer," pozdravil ho.

"Dobrý večer, mladíku," opětoval pozdrav. "Pojďte se s tím balíčkem."

David znervózněl. V hlavě se mu odehrávaly všemožné scénáře, které pokaždé končily jeho smrtí nebo hůř – mučením. Oklepal se a pomalu se vydal k němu. Neviděl mu do obličeje, protože ten chlap měl světlo za sebou.

"No to je dost," zachraptěl, sebral mu balíček z ruky a zmizel ve dveřích. David tam nechápavě stál a čekal, že ho aspoň poděkuje nebo se s ním rozloučí… Nic takového nedostal. Šel zpět a po pár krocích namířil svítilnu do tmy, kde zřejmě měla být zahrada. Zaujalo ho věc, od které se odráželo světlo jak u zadního vchodu, tak jeho mobilu. Bylo to auto.

Zaoblený zadek i předek a tmavší barva? Jaký že auto měla ta, co se ztrati—

Z myšlenek ho vytrhnul hluk uvnitř. Zřejmě tam spadla židle nebo stůl. Rozhodně to nechtěl zkoumat a spěchal k autu. Uslyšel řev nějaké ženy a přidal do kroku, po zádech mu běhal mráz a zadek mě sevřený. Najednou se za ním rozletěly střepy z okna, kde se předtím hýbala ta záclona. Lekl se, posvítil tam a nebyly to jen střepy, ale i rám okna. Aby to nestačilo, tak z okna vypadlo polonahé tělo dívky s dlouhými blond vlasy. Byla to pohřešovaná Barbara.

Dopadla na zem a bylo slyšet křupnutí kosti. Zlomila si kotník a začala křičet.

"Do prdele!" vyjekl David, což upoutalo její pozornost. Otočila se na něho, její obličej byl zakrvácený, nateklé rty, monokly kolem očí, slzy na tvářích a na sobě měla jen krátkou košilku.

"Pomozte mi!" zařvala a natáhla k němu ruku. David nevěděl, co dělat, nohy měl ztuhlé a nemohl s nimi pohnout.

"On mě zabije, dělejte něco!" křičela na něho. Byl v šoku, oči vykulené, v ruce svíral mobil a nedýchal.

"Stůj!" uslyšel chraplavý hlas. Zpoza rohu se vypotácel ten vysoký chlap s dlouhými vlasy a v ruce držel vystřelovací nůž. "Ty nikam nepůjdeš!"

"Né!" Barbara hrůzou zařvala a začala se plazit směrem k Davidovi, který tam stál v šoku a jen přihlížel.

"É! Né!" křičela, když viděla, jak ji ten chlap dohnal a chytl za její dlouhé vlasy.

"Díky, žes mi dodal potřebné věci," řekl Davidovi a pozdvihl nůž držící v pravé ruce. Davida polilo horko, najednou tu celou situaci začal konečně vnímat a mohl se i pohnout.

"Počkej—" vyjekl ve chvíli, kdy se čepel toho nože zabodla do levé strany Barbařina krku a rozřízla ho tak silně, že jí skoro setnula hlavu. David vytřeštil oči a zkoušel zařvat, ale jeho hlas ho neposlechl. Ta holka neměla šanci. Krev jí z krku stříkala jako z fontány a zmohla se jen na "Chrr."

Hodil ji na zem a pohlédl na Davida a spustil chraplák: "Musím si s ní užít, dokud je teplá a pak si tě najdu!" namířil na něho nůž. David vzal nohy na ramena, skočil do dodávky a uháněl zpět na hlavní cestu k železničnímu přejezdu. Bylo mu jedno, jestli mu něco nebo někdo vletí do cesty, musel rychle pryč! Kontroloval zpětná zrcátka, jestli za ním ten chlap nejede, ale byla tam jen černočerná tma. V dálce uviděl blikat červená světla a zčásti se mu ulevilo. Usmál se, že už je částečně v bezpečí. Nikdy nebyl tak rád, když viděl blikat železniční přejezd. I když byla skoro noc a venku na něho číhalo nebezpečí na každém kroku, cítil se bezpečněji. Jenom díky těm červeným světlům.

Zvládl to. Dokázal se dostat z vedlejší silnice na hlavní a k přejezdu. Projížděl poslední nákladní vagon. Oči měl upnuté na blikající světla a volant držel oběma rukama. Nekoukal se nikde jinde než na ta světla. Nevšiml si ani, že za ním zastavilo auto a ztlumilo světla.

Červená světla zmizela, když se zvedly závory, David zařadil jedničku a hned dvojku. Projel přejezd a uháněl zpět do Rovenovic. Garáž, tu měl na mysli celou cestu. Otevřenou garáž vedle jeho čerstvě postaveného baráku. Vjede tam s dodávku, zavře, zaleze zamkne a nebude rozsvěcovat žádná světla.

Udělal to přesně tak, jak měl v plánu. Mezi garáží a barákem byly čtyři metry zatravněné plochy, kterou měl přeběhnutou ani ne za vteřinu. Zamknul za sebou a skácel se na podlahu. Ruce a nohy se mu začaly klepat, ale tentokrát v šoku nebyl, jen měl hrozný strach. Snažil se zvednout na nohy, ale jeho žaludek měl potřebu mu ukázat, co měl k večeři. Všechno vyhodil na dlaždice pod sebou. Zamotala se mu hlava a znovu se vyzvracel. Teď v sobě neměl nic.

Po čtyřech se dostal do koupelny, kde rozsvítil malé světlo nad zrcadlem. To jeho plán trochu zhatilo, ale nemohl se mýt po tmě. Vlezl si v oblečení do sprchy, zavřel dveře a pustil na sebe studenou vodu. Vypláchl si ústa, sundal ze sebe oblečení a až potom se mu podařilo se nějak dostat na nohy. Pokusil se usnout, ale stále se převaloval z jedné strany na druhou.

Pořád měl před očima tu holku s podříznutým krkem. To auto vzadu muselo být její, podle Rostislavova popisu. Snad tam byla sama nebo tam byl někdo s ní? Ptal se dokola sám sebe a doufal, že ne. Nestačilo, že se celé město bálo Daniela Müllera, který byl na útěku, ale mohl kdykoli vrátit a pokračovat ve vraždění. Teď tu ještě navíc byl tenhle. Ten vysoký chlap s dlouhými vlasy a chraplavým hlasem.

Další den v práci nikomu nic neřekl. Sám z toho byl stále vyděšený. Naskládal si balíky do dodávky a vyrazil na cestu. Celou dobu byl velmi ostražitý. Když ho někdo zval dovnitř byť jen za dveře, odmítl a zůstal stát venku. Pokud možno, nechodil ani na pozemek. Držel se u dodávky, která byla stále nastartovaná a byl připraven kdykoliv naskočit a odjet.

Po práci jel natankovat na benzinu a setkal se tam i se svým kamarádem Markem Fabianem, který měl tolik historek, že Davida nepustil k řeči. Nevadilo mu to a ani ho moc nevnímal. Stále před sebou viděl tu dívku, zmlácenou, zakrvácenou… Co všechno s ní mohl asi tak provádět, když byla po smrti? Ptal se sám sebe. Nechtěl si to vůbec představit, co za strašné věci se tam musely dít před TÍM i po TOM. Musel s tím jít na policii, ale pak ho napadlo, že by tam s nimi musel jet, do toho baráku, a to by nezvládl. Nemůže se tam vrátit a vidět TO. Určitě bude někde pohřbená nebo rozřezaná na kousky v mrazáku. Přemýšlel nad tím celé odpoledne.

Po pravidelné dávce kofeinu jel domu, zamknul a nevycházel ven. Dělal to takto každý den, dokud se mu jednou nezdál jeden sen. Byl doma a vycházel z vchodových dveří, před ním se objevila ta holka s podřezaným krkem, chytla ho za ruku a silně ho táhla za sebou. Najednou před nimi uviděl blikat červená světla a houkat vlak v dálce.

"Pojď semnou," říkala mu jemným hlasem ta mrtvá dívka. Stále mu držela ruku a vedla ho na koleje, kde se za nimi zavřely závory. Snažil se jí vysmeknout, ale měla příliš silný stisk.

"Pojď semnou!" zvýšila hlas a drtila mu kosti na ruce. Křičel, ale nikdo z čekajících aut na silnici nic neudělal. Nikdo ani nestáhl okénko. Koleje se začaly třást a houkání bylo blíž a blíž. Barbara s bílým obličejem se usmála a z pusy jí vytékala krev.

"Pojď semnou!" zařvala na něho a on sebou cuknul a probudil se. V hlavě ještě slyšel zvuk projíždějícího vlaku a rychle ze sebe skopal deku. Celý opocený vyděšeně civěl do tmy, zatímco mu srdce bušilo jak o závod. Bylo úterý, týden po smrti Barbary, kdy byla stále pohřešována a David jediný věděl, že už je pozdě.

V práci moc balíků k doručení nebylo, tudíž končil o hodinu dříve. Jeho kamarád, Marek Fabian, s ním dneska neposeděl na benzině, jelikož byl na kontrole u doktora. David se stále bál někam chodit – sám nebo s někým –, ale dneska si řekl, že to takhle nemůže jít dál. Musel mezi lidi nebo aspoň ven na procházku nebo projížďku na kole. Za chvíli by zešílel z toho, že je pořád zavřený doma. Nemusel jezdit nikam daleko. Stačilo do vedlejšího města nebo vesnice. Možná se projet kousek po dálnici a zastavit se v jednom z těch fastfoodů, které jsou na odpočívadlech.

Zaparkoval dodávku před garáží, převlékl se a vzal si své auto, jež skoro dva týdny stálo před barákem. Starší bavorák černé barvy vyjel z pozemku a zamířil k centru města. Projel Probační ulicí, pak ulicí Svobodného – kolem domu Daniela Müllera – dále se dal na západ a vyjel z Rovenovic. Pustil si hudbu nahlas, ale okna u auta nestáhl. Bál se, že by si tam pro něho mohl ten zabiják sáhnout a vytáhnout ven. Písnička skončila a spustila se tam reklama, tak přepínal mezi stanicemi, dokud nenarazil na nějakou, kde aspoň něco hraje. Frekvence Bruno byla jediná, co v celou hodinu hrála písničky místo zpráv a počasí.

Všechno se zdálo být v pořádku, dokud nespatřil padající závory na železničním přejezdu. Doufal, že to bude jen osobní vlak, takže by tam čekal jen pár minut, ale měl smůlu. Ve chvíli, co uviděl mašinu táhnoucí nákladní vagony, mu bylo jasné, že si klidně může vedle auta postavit stůl, dát si kafe, přečíst knihu, založit rodinu a pak se ty závory zase zvednou.

"Ty vole, jeden nákladní vlak, jeden nákladní vlak přes den a zrovna já ho musím chytit!" nadával přes hlasitou hudbu. Z pytlíku vyndal anglický rohlík, co si koupil na cestu a viděl, že za ním stálo auto, černé Mitsubishi Pajero 3. Plácal do volantu do rytmu hudby z filmu Pomáda. Dlouho ten film neviděl, tak by si ho mohl večer pustit. Dojedl rohlík a mezi nohama měl hodně drobků. Nákladní vlak postupoval pomalu, tak si odepnul pás, otevřel a vylezl z auta. Oklepával si drobky, když vtom uslyšel zabouchnutí dveří za sebou. Moc tomu nevnímal pozornost, protože bordel byl i na sedačce. Smetl to na podlahu a chtěl nastoupit, když uslyšel: "Ale, není to náhodou ten kurýr?"

Zarazil se. I přes zvuky projíždějícího vlaku poznal chraplavý hlas, který znamenal jedno – smrt. V tu chvíli se vše zastavilo. Jeho dech, vlak venku i ten slabý vítr, který se snažil rozehnat to vedro venku. David očima rychle přejel sedačky a podlahu, jestli tam není něco, čím by se mohl bránit, ale auto bylo perfektně uklizené – kromě drobků na podlaze.

Narovnal se a pomalu, se sevřeným žaludkem, se otočil a uviděl tam stát toho vysokého chlapa s dlouhými vlasy. Jeho zažloutlé zuby se na něho cenily a tmavě hnědé oči ho probodávaly pohledem. Srdce mu vyskočilo do krku a on opět nebyl schopný pohybu.

"Nečekal jsem, že tě tu uvidím," řekl muž s chraplavým hlasem. "Ale co na zmar, aspoň to spolu můžeme dokončit."

Vzal ho za triko a David se mohl najednou zase hýbat. Snažil se mu vysmeknout, ale ten chlap s ním praštil o zem. S bolestí v páteři se mu David snažil podkopnout nohy, ale zabiják měl na sobě kanady, tudíž ublížil spíše sám sobě. Cvak! Zaznělo a čepel vyjela z rukojetě. David se ohlédl a nikde neviděl žádné jiné auto než jeho a chlapa, co se ho chystal rozřezat nožem, který mu on sám před týdnem doručil až domu. Neuměl se prát a jediné, co mohl udělat bylo zdrhnout.

Převalil se na břicho, a i přes velkou bolest v zádech rychle vyskočil na nohy a chtěl k autu. Ten chlap ho ovšem stihl chytit, otočit a vzít pod krkem. Tiskl ho pevně a pomalu s ním šel směrem ke kolejím, kde stále projížděl nákladní vlak.

"Ne—n—ne, pr—pro—prosí—m," David se ho snažil uprosit, ale jeho stisk byl velmi silný a věděl, že už dlouho nevydrží. Škrábal ho po rukách a chtěl i na obličeji, ale nedosáhl tam.

"Pozdravuj tu slečnu," opět vycenil zuby a v druhé ruce svíral vystřelovací nůž. "Víš, tu, kterou jsem dokola ojebával i po její smrti!"

Využil svých posledních sil pořádně ho nakopnul do levé holeně, což naštěstí pomohl a ten chlap ho pustil. David zavrávoral dozadu a byl jen dva metry od projíždějícího vlaku. I když je pomalu, tak spadnout pod něj by znamenalo jasnou smrt.

"Hej, policie, přestaňte!" uslyšel Rostislavovo hlas z druhé strany přejezdu. Ohlédl se a uviděl tam stát policejní auto.

"Ty jeden…!" uslyšel za sebou chraplavý hlas. Rychle se otočil a ten chlap se k němu rozeběhl, natáhl před sebe ruce, že ho strčí pod vlak. David se rychle sklonil k zemi a schoval si hlavu do dlaní, načež v levém boku ucítil bolest, jak o něho zakopnul a řev, když ten chlap spadl po kola nákladního vlaku.

"Kristepane!" zařval Rostislav z druhé strany přejezdu. Přikryl si ústa a sledoval, jak se některé kusy toho chlapa dostaly na jeho stranu – konkrétně celá paže i s ramenem a kousek hrudníku. Zbytek byl buď v kolejích nebo na Davidovo straně. Ten zvedl hlavu a nikde ho neviděl. Všiml si jen nohy ležící pár metrů od něho. Měla na sobě černé kanady, teda jenom jednu, protože druhou nohu nikde neviděl.

"Bože, o, bože," narovnal se a zhluboka dýchal. Další část těla ležela asi tři metry od té nohy. Udělalo se mu špatně a vyzvracel ten anglický rohlík, který před pár minutami snědl.

"Davide? Hej! Davide!" volal na něho Rosťa.

David na něho jen mávnul, že je v pořádku a plival pod sebe zbytky jídla, co mu zůstaly v puse. Zamířil ke svému autu, nohy měl rozklepané, jako kdyby bylo venku pod nulou. Za tím černým Mitsubishi žádné jiné auto nebylo. Zvláštní a to si myslel, že odpoledne tam bude docela provoz.

Ve vozidle měl lahev vody, kterou si vypláchl ústa a mezitím vlak konečně odjel a závory se zvedly. Rosťa nechal zapnutá výstražná světla a rychle přeběhl přes koleje k Davidovi.

"Hej-hej, jsi v pořádku?" ptal se ho a viděl, že má zarudlý oči i krk.

"Jo, jen… Chtěl mě zabít, měl nůž—"

"Neboj, všechno jsem to viděl," chytil ho za rameno. "To je jeho auto?"

David souhlasil a Rostislav vyndal z pouzdra zbraň. Pomalu postupoval a prohlédl předek auta. Nikdo tam s ním nebyl v autě. David šel s ním a pobídl ho, aby otevřel kufr. Mě takový podivný pocit, že tam někdo určitě bude.

"Halo? Je tam někdo?" zvolal Rosťa. Bez odpovědi.

"Nemyslíš, že, jestli je někdo v kufru, tak bude určitě svázaný a bude mít přelepenou hubu…?" David kroutil hlavou. "Nekoukáš na filmy…?"

"Preferuju knihy," odsekl svalnatý policista. Otevřel kufr a oba se zděsili. Ležela tam dívka, přibližně sedmnáct let, svázaná a roubík v puse.

"Proboha, další dívka," zhrozil se David.

"Slečno, nebojte jste v bezpečí," Rosťa zandal zbraň a spolu s Davidem jí pomohli ven. Zdá se, že ten vysoký chlap s chraplavým hlasem si vezl další oběť. Dovézt domu, znásilňovat, zabít, a pak zase znásilnit "dokud je ještě teplá".

"Slečno, jste nějak závažně zraněná, bodná nebo střelná rána?" ptal se jí policista. "Záchranka by tu měla být co nevidět."

"Zdá se, že je v pořádku," David si ji prohlédl. "Jen hodně vystrašená."

Rosťa se k němu otočil a zeptal se ho: "Co jsi měl na mysli tím: 'další dívka'?"