Ztráta & Opuštění & Odpuštění

Známe to všichni. Každý z nás něco nebo někoho v životě ztratil - milovanou osobu, kamaráda, rodiče, partnera - ať už v roli hrála smrt nebo rozchod. Bolí nás to, opravdu moc.

Přijde to jako blesk z čistého nebe. Jeden den tu je a druhý den už ne. Ze dne na den nebo z hodiny na hodinu můžeme ztratit cokoli, co je nám drahé - pro každého je to něco jiného - vztah, práce, rodina... Ať už ztratíme cokoli, bolí nás to, i když si to ani sami nechceme připustit. Někteří popírají, že něco ztratili (v něčem neuspěli) jenom proto, aby nemuseli prožívat bolest, která se tím uvnitř vytvořila. Uzavřeme ji v sobě a jdeme prostě dál a nevšímáme si jí. Avšak, naše duše ví moc dobře, že tu bolest v sobě skrýváme a udělá všechno možní, aby se od ní mohla očistit.

Nejlépe se dá všechno popsat na vztazích. S někým chodíme, když najednou nás odmítne či opustí a my zůstaneme sami. Nevíme pořádně, co se děje a hlavně, co budeme bez toho člověka dělat? Měl v našem životě i srdci místo a rozhodl se najednou odejít. Důvody mohou být jakékoli, proto si každý může doplnit ten svůj. Nicméně, začne to bolet a hrozně moc. Bolest ze ztráty je opravdu nepříjemná a dokáže napáchat pořádné škody, převážně v budoucnu, pakliže se neuzdravíme.

Znám to z vlastní zkušenosti. Mé první randění trvalo pár měsíců, když se dotyčný odstěhoval a já na jihu zůstal sám. Jednou jsem ho navštívil a po kouskách plánoval, že tam mohu a budu jezdit pravidelně, jenže ten dotyčný se po pár dnech odmlčel. Neozval se celý týden a pak z něho vypadlo, že měl nějaké vnitřní problémy a že mu nešlo ozvat se mi. Bral jsem to, že měl problémy, ale i tak mi bylo smutno. Proběhlo ještě několik zpráv a pak se najednou odmlčel na dobro. Zůstal jsem sám, bez jakéhokoli rozchodového textu či rozhovoru. Ta ztráta bolela, ale uzavřel jsem to v sobě a šel dál, randil dál.

Pak přišel další kluk, který se mi líbil a já si dokázal představit, že by mezi námi mohlo být něco více. Dopisovali jsme si a párkrát se sešli. Bylo to v době, kdy čerstvě vypukl Covid, měli jsme pár rande, byli spolu na večeři a já se postupně zamiloval. Pak ale přišla rána, kdy mě týpek přes zprávu docela drsně odmítl. Bylo to těžké a já jsem utrpěl další ztrátu. Uzavřel to v sobě a opět jsem šel dál. Randil jsem a narazil na dalšího kluka. Chtěl jsem na to jít pomalu, ale nakonec se ukázalo, že dotyčnému chyběla trpělivost, a když jsem to chtěl posunout o level výše, přestal se mnou komunikovat. Prý mi to moc dlouho trvalo...

Tato ztráta byla velká a hodně mě bolela. Trvalo několik měsíců, než jsem se s tím začal smiřovat. Věřil jsem, že to půjde nějak urovnat, ale co se během toho dělo nebudu ani popisovat. Nakonec jsem si našel jiného kluka a jelikož jsem nebyl srovnaný se ztrátou toho předešlého, vrhl jsem se do vztahu a věřil, že je to pro mne to správné. Tímto jsem v sobě uzavřel další ztrátu. Uzavřel, ale neuzdravil!

Jak ale praví Zákon přitažlivosti: "Přitahuješ toho, kým jsi." A to bylo něco, co jsem si v tu dobu neuvědomil, že jsem našel někoho, kdo také nebyl uzdravený, tudíž jsme byli dva se stejnou bolestí, takže jsme si mysleli, že se k sobě hodíme, když máme něco společného. Postupem času se ukázalo, že tomu tak není, a že se k sobě, přes veškerou snahu, prostě nehodíme.

Šli jsme od sebe, což byla další ztráta, ale zároveň pro mě to bylo vysvobození, jelikož tento vztah nevědomky vnitřně ubližoval oběma stranám. Chvíli jsem měl špatné období, ale dostal jsem se z toho. Aspoň jsem si to myslel, dokud jsem nezažil další ztrátu. Tentokrát ale Zákon přitažlivosti hovořil jinak: "Sám jsi poznal soužití páru, kde se oba bojí toho samého a tím, že jsi se od toho 'osvobodil' a nechtěl takto žít, jsi mi řekl, že se toho strachu chceš jednou pro vždy zbavit. Dobře, tady je někdo, kdo se také chce zbavit svého strachu. Navzájem v sobě všechnu tu minulost probudíte a individuálně si to v sobě uzdravíte. Až se uzdravíte..." Jak jsem celé ty roky v sobě hromadil jednu ztrátu za druhou a nevěnoval jsem se jejich uzdravování, vypěstoval jsem si v sobě strach z opuštění.

"Nedobrovolná samota je opuštěnost."
(André Breton, francouzský básník a prozaik, 1896–1966)

Vždycky jsem se do vztahu snažil dát co nejvíce, protože jsem si myslel, že to je správné. Snažil se a nevědomky sám sebe i druhého nutil do něčeho, co chtělo čas a svůj přirozený vývoj. Já se ovšem bál opuštění, že by ten druhý během toho ztratil zájem a šel hledat jinam. Ten strach mě nutil jednat tak moc, že jsem toho druhého spíše dusil a pak se sám divil, když se začal stahovat až nakonec zmizel.

I když jsem od přírody introvert, tak jsem se tak nějak ve vztahu cítil více osamocený než když jsem byl sám. Bylo to proto, že jsem v sobě neměl uzdravené staré rány z minulosti, ze kterých vyplynul ten strach, co mi říkal, že tomu druhému na mě nezáleží a vytvářel ve mně pocit samoty. A ten pocit samoty zapříčinil to nutkání upnout se na toho druhého.

Při posledním randění se ve mně zničehonic opět probudila minulost, i když to všechno probíhalo krásně. Tentokrát to ale nebylo tak, že by se sešli dva lidi, co mají strach z opuštěnosti... Nechci uvádět pravé důvody a problémy druhé strany, jelikož respektuji soukromí, takže použiji vlastní shrnutí několika článků z webové stránky andelskydenik.cz.

Vesmír to má moc dobře promyšlené. On ví, jak na nás. Dá dohromady člověka, co zažil opuštění a člověka, který byl neustále pod něčí kontrolou, aby se mohli vzájemně uzdravit. Člověk co zažil pocit opuštěnosti se většinou může stát závislý na partnerovi, jelikož má strach, že ho opustí a má tendence k neustálé kontrole, což vede k tomu, že se ten druhý začne chovat odtažitě, protože v minulosti byl až příliš pod kontrolou.

Člověk, co má strach z opuštění, se nakonec naučí, že nemá smysl se touto otázkou trápit. Je to jedna z věcí, kterou by měl každý z nás pochopit a přijmout. Není v lidských silách zabránit jakékoli ztrátě. Vše, co máme, jednoho dne ztratíme ať chceme nebo ne. Tomuto tématu jsem se více věnoval v článku Nic není jisté...kromě smrti...

Někteří lidé se snaží těmto ztrátám předcházet tak, že se obrní, resp. ochránit se před nimi; citově se odpoutat; udržovat si odstup od ostatních, které milují; odmítneme potencionálního partnera, abychom nezažili bolest ze ztráty či ublížení... Ovšem tímto jednáním si způsobujeme ztrátu jiného druhu. Udržujeme-li si od někoho odstup - ať už chráníme sebe nebo je -, sami tím ztrácíme. Ztrácíme čas, který si můžeme užívat naplno. Ztrácíme lidi, se kterými jsme mohli mít krásný vztah a prožívat láskyplně každý den. Ztrácíme radost i zážitky, které spolu můžeme zažít.

"Mnohdy je ztráta tím, co nás učí hodnotě věcí."
(Arthur Schopenhauer, německý filozof, 1788–1860)

Člověk, který má problém s tím, že se cítí být pod neustálou kontrolou (ovládán), se vyléčí tak, že si musí uvědomit, že není ničím svazován a že každý čin má svůj následek. Můj oblíbený Butterfly Effect. Partner (ve fázi randění) má plné právo chodit na rande i s někým jiným, avšak následek bude takový, že stávající vztah (ten či ten nebo oba dva) se nebude vyvíjet a nakonec se stane, že se rozpadne, jelikož se tomu jednomu nevěnoval na 100%. Také mohou míti pocit, že by jejich partner neměl po nich chtít, aby byl u nich na prvním místě (resp. na druhým místě, jelikož my bychom měli být hlavní priorita). Tento čin má ovšem za následek, že se pak dotyčný diví, že ani on není u partnera prioritou a to se mu také nemusí líbit.

Cílem je uzdravit se z minulosti a nalézt rovnováhu jak uvnitř sebe, tak ve vztahu.

Až poslední dobou mi došlo, že všechny ty "neúspěchy" vedly k tomu, abych se jednou pro vždy zbavil strachu z opuštěnosti. Abych přijmul to, že ať se snažím jakkoli - nutit, kontrolovat, ovládat, neustále se ujišťovat -, vždycky toho dotyčného ztratím - rozchod či smrt. Měl jsem se naučit nelpět na druhých, ale naopak si užívat společné chvíle, které spolu můžeme sdílet. Zkrátka změnit přístup. Jedna z věcí, které mi k tomu dopomohly, byl klip ze seriálu 911: Lone Star, kde je v jedné scéně otec (Owen) se synem (TK - Tyler Kennedy).

TK: "You knew I was gonna fall in love with it and you knew it was sick and it's gonna die and I won't be able to take that... I can't fall in love with one more thing that I know I'm gonna lose, Dad... You can't make me fall in love with this 'stupid dog'... I won't."

Owen: "I think this is about more than the dog."

TK: "Of course it's more than about the damn dog!"

Owen: "You haven't lost me yet, son."

TK: "Yeah, but I could..."

Owen: "Yes, you could. To cancer, on a call. I could be hit by a truck. There's no guarantees, not for anybody... It's okay to love him even though you might lose him."

Owen na hasičskou stanici přivede psa, který má (stejně jako Owen) rakovinu. TK se do toho psa podvědomě zamiluje, ale jeho strach mu nedovolí to naplno projevit, jelikož se bojí. Ví, že když si psa zamiluje, nebude se moct potom smířit s jeho smrtí (ztrátou). Zároveň má strach o to, že jeho otec nakonec rakovině podlehne. Owen mu řekne, že může zemřít buď na rakovinu nebo ve službě, že ho může klidně srazit auto. Řekne, že pro nikoho není jistota, a že je v pořádku si ho zamilovat. TK nakonec přemůže svůj strach a psa si zamiluje i přesto, že jednou zemře.

Není jistota, že tu budeme napořád. Můžeme tu být dnes a zítra už třeba ne. Můžeme tu být ještě deset, dvacet, padesát let... Jednoho dne z tohoto světa odejdeme. Opustíme někoho, koho milujeme a necháme ho tady. Nejsme to jenom my, které někdo může opustit, ale jsme to i my, kdo někoho opustí. Naučme se proto přijmout ztrátu tak, že když přijde a mi ji prožijeme, uvědomíme si, že je to součástí života a my víme, že existuje způsob jak se s tím vyrovnat (uzdravit), a že na to každý máme sílu uvnitř nás. Ať už se jedná o smrt nebo rozchod.

Jakmile si člověk uvědomí, že ztráta je součástí života, a že duše sama má sílu na to uzdravit se ze všeho. Musíme jí ale k tomu dát prostor. Zůstat otevření (případně se otevřít), nechat jí volný průběh a ona už se postará o zbytek. Nějaký čas jí to zabere, ale zvládne to.

"Odpuštění nezmění minulost, ale může změnit budoucnost." (Paul Boese)

Když prožíváme ztrátu, procházíme procesem "truchlení", stejně jako když někdo zemře. Jedná-li se o vnitřní změnu, truchlíme nad naším starým Já, které v nás umřelo, aby se mohlo zrodit naše nové Já - lepší a silnější. Jedná-li se ale o ztrátu někoho blízkého, způsobené rozchodem či smrtí, budeme procházet pěti fázemi truchlení - popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření. Když nás někdo opustí, chybí nám. Bolí to a my nejsme kolikrát ani schopni vylézt z postele a normálně fungovat. Pořád nad tím přemýšlíme. Ptáme se neustále: "Proč?"

Nejdříve tu ztrátu popíráme a věříme, že vše půjde nějak vyřešit - v případě rozchodu -, a že se k sobě nakonec vrátíme. Popíráme, že jsme selhali nebo byli odmítnuti. Popíráme tu nehoráznou bolest, kterou nám to způsobilo, protože stále věříme, že to půjde složit dohromady. V Tarotu tento proces znázorňuje karta Věž. 

Do věže uhodí blesk a ta celá spadne, že nezůstanou ani základy. Tato karta představuje radikální změny vnější nebo vnitřní. Pakliže bylo něco stavěno na vratkých základech, vesmír do toho "sešle" blesk, aby se to rozpadlo na kousky. Může se jednat o vztah nebo životní období. Když skončíme s popíráním, dostaví se hněv. Zlobíme se na cokoli i na kohokoli - na (ex)partnera, na sebe, na lidi okolo. Můžeme všechnu vinu svalovat na druhé nebo na sebe. Fakt je, že vinu mají obě strany, protože každý do toho nešel na 100% nebo byla špatná komunikace... Důvodů je nespočet...

Pak přijde na řadu smlouvání. Jakýmkoli způsobem se snažíme dostat zpět. Nezabere-li to (a většinou nezabere), dostaví se deprese. Deprese je velmi závažná věc a jedinci, kteří nemají dostatek duchovní síly na uzdravení, by měli vyhledat odbornou pomoc (hlavní je se nestydět, není na tom nic špatného). Já osobně obdivuju lidi, kteří mají dostatek duchovní energie na samouzdravení i ty, kteří se nebojí vyhledat pomoc odborníka (a je fakt, že některým to stud nedovolí). Když se konečně dostaneme z deprese, přijde na řadu smíření, kdy jsme ochotni vnitřně připustit ztrátu a nalézt vnitřní mír. Může se zdát, že se celý proces opakuje, v tom případě zůstaňme otevření a nechte duši, ať se sama uzdraví. Sice tím znovu projdeme, ale bude to v kratším čase - všechno se dostává ven po kouskách, abychom byli schopni to zvládnout.

Každý to prožíváme jinak. Na Youtube jsem našel video, kde jeden chlap mluví o způsobu zvaným jako Dopis na rozloučenou. Je to forma odpuštění osobě, která nás opustila (zemřela nebo zradila nebo odmítla). Napíšete tam vše, co máte na srdci. Bolest, hněv, lásku... Zkrátka vše, co vás v souvislosti s danou osobou napadne. Důležité je, že v tom dopise akceptujete rozhodnutí té osoby. Odmítla vás? Bylo to její rozhodnutí. Zradila vás? Bylo to její rozhodnutí. Zemřela? Bylo to rozhodnutí její duše. Ať už to bylo cokoli, akceptujte to a odpusťte.

Odpuštění je těžký proces, pro někoho nemyslitelný. Někdo si říká, proč by měl odpouštět někomu, kdo mu tak moc ublížil? Výsledkem odpuštění je nalezení vnitřního klidu. Nemusíte to dané osobě říkat do očí. Dopis, co napíšete, nemusíte odesílat. Já osobně jsem také napsal několik dopisů. Odpusťte sobě i člověku, který vám ublížil, i když si to třeba nezaslouží. Vám se ale uleví a nebudete to v sobě držet a ztrácet tak energii, kterou můžete investovat do něčeho hezkého. Ve finále za tu zkušenost budeme vděční, protože nás posunula o level výš.

"Když dosáhneme úplného odpuštění, jedinou zbylou emocí je vděčnost."
(Teal Swan, americká duchovní učitelka, 1984)

V některých případech může, výše zmíněná, Věž znamenat proces, kdy se buď rozsype vztah a lze ho znovu vybudovat s (tentokrát) pevnými základy nebo že se nám rozsype život a my si ho začneme postupně stavět jinak. Zkrátka všechno směřuje k změnám, které jsou v životě nezbytné, jestliže nechceme žít ve stereotypu.❤️